Assisi? Naděje!
P. Yves le Roux
„Neznám toho člověka!“ Kostky jsou
vrženy, zapření je úplné.
Sv. Petr se s rozhodným zaklínáním a zapřísaháním
zřekl svého Pána. Hlas služky a jizlivé poznámky těch, kteří jej obklopili,
byly dost na to, aby zmohly stále ještě příliš lidskou Petrovu lásku
k Ježíšovi. Třikrát zopakoval své zapření, a když se nakonec očima setká
s Kristem, tuhne mu krev v žilách. Kdesi v dálce zakokrhal
kohout. Tehdy si Petr vzpomněl na slova svého Pána a s hořkým pláčem
odešel jako kajícník a obrácený.
„Neznám toho člověka!“ Budou kostky vrženy a zapření naplněno? Jistě.
Potřetí zve papež k opakování zapření, tj. k setkání v Assisi.
Kéž jsou hlasy, které mohou protestovat proti tomuto
skandálnímu papežskému pozvání, zřetelně slyšitelné a kéž zvou k obrácení,
dokud je ještě čas! Takovým hlasem byla petice některých italských katolíků
Benediktovi XVI., aby letos v říjnu nejezdil do Assisi. Ale budou tyto
hlasy slyšet? Budou schopné překonat ohlušující hlasy stoupenců ekumenismu a náboženské
svobody? Bohužel o tom pochybujeme.
„Neznám toho člověka!“ Tato strašná slova
přeletěla staletí. A Petr je znovu opakuje tím, když podporuje tento karneval
náboženství, kde Kristus není ničím víc než jedním z mnoha.
Chovat se k Němu takto skutečně znamená, že je
neznámý! Kristus není jedním z mnoha, On je Jediný. Zbytek je jen ďábelská
maškaráda.
Když užíváme termín „zapření“ a činíme paralelu mezi
postojem sv. Petra v domě Velekněze a postojem papeže zvoucího zástupce
všech „náboženských tradic“ do Assisi, podtrhujeme tím ztrátu výlučnosti spásy,
která náleží pouze Kristu. „Ecce Homo“: jen v Něm můžeme být
spaseni.
Poznání tohoto člověka – Člověka par excellence! – by
mělo zabránit zvaní jiných, aby se modlili v úctě ke svým „náboženským
tradicím“.
Jak bychom mohli skrýt naše rozhořčení, když jsme
konfrontováni s takovou výmluvou. Měli bychom se připojit k hlavnímu
proudu, ke „stádu“, jehož jedinou politikou je plout po proudu? Jsme silně a
dokonce – proč ne? – vášnivě pobouřeni. Nelze jinak, Kristova čest a Církev si
to vyžadují.
Ale už nám odtud i odjinud říkají s tónem
výčitky, že tento rozhořčený pokřik je nedostatkem úcty k papeži a
znamením pýchy. „Jaké máte právo“ – říkají – „dovolit si soudit jej
nebo jeho úmysly? Cožpak není tato démonizace papeže důkazem, že máte,
přinejmenším latentně, schizmatického ducha?“
Kdo by v této nemístné kritice neviděl odpornou
výmluvu, která není hodná takovéhoto tématu? Naši protivníci nám předkládají
nicotné subjektivistické důvody, které jsou nepřípadné, když jde o víru. Bylo
vždy postojem a bezděčnou reakcí těch, kteří nemají žádný skutečný argument na
svou vlastní obranu, zaměňovat úrovně problému a nedávat odpovědi na přesné
otázky, které jsou jim adresované.
Papež je původcem tohoto pozvání, které zraňuje
Kristovu čest a duše tím, že je směruje k smrtícímu relativismu. To je
skutečnost. Politováníhodná skutečnost, jíž hluboce litujeme, ale která se nedá
popřít. Poukázat na ni a být rozhořčení neznamená útočit na papeže jako
takového a postrádat úctu k němu. Když odsuzujeme postoj sv. Petra na
Zelený čtvrtek, naprosto neodsuzujeme jeho hodnost..a nezapomínáme, že my jsme
schopni mnohem horších věcí!
Nicméně, není vážnou povinností podřízeného, aby
zpochybnil nadřízeného, když jsou jeho chybou v nebezpečí víra a mravy? Na
tuto otázku nám odpovídá postoj sv. Pavla, který v Antiochii kritizuje sv.
Petra. Naše rozhořčení vyjádřené veřejně a silnými výrazy má za cíl bránit
Kristovu čest a chránit duše před smrtelným jedem relativismu, který
v nich zabíjí víru. Ale kdo by neviděl, že toto synovské rozhořčení,
přinesené až na samotný práh Říma, je také zoufalým pokusem bránit papeže před
jeho vlastními liberálními běsy?
Spolu s prof. Robertem Matteim se odvažujeme
říci: „ Žijeme dnes v dramatické době, kdy každý pokřtěný musí mít
nadpřirozenou odvahu a apoštolskou otevřenost hlasitě bránit svou vlastní víru
v souladu s požadavkem světců a bez toho, že by ho podmiňovala
„politická korektnost“, jak se velice často děje také v církevních
kruzích. Pouze naše víra a ne žádná jiná naše pohnutka nás vedla
k odmítnutí Assisi I a II a k tomu, abychom, se vší úctou, vyjádřili
Svatému Otci naše obavy kvůli ohlášení blížícího se Assisi III.
Být rozhořčený nestačí. Musíme a chceme nabídnout
náhrady. Rozhořčení bez účinné a skutečné vůle činit náhrady našimi modlitbami
a našimi oběťmi by bylo jen farizejské lamentování. Povinnost činit náhrady je
naléhavá. Je to nezbytnost. Je to známkou svatosti, zvláště v našem
odpadlickém století. Je to věrnou ozvěnou mnohokrát opakovaných pobídek Naší
Dobré Matky v Nebesích, abychom se obraceli k Bohu tím, že budeme
věrní růženci a obětem naší služby, jichž jsme schopni. Být rozhořčení a činit
náhrady radostným nabízením našich modliteb a každodenních strastí jsou dva
neoddělitelné postoje věrné duše.
Ale toto rozhořčení a tato náhrada nejsou naším
konečným postojem v těchto temných časech. Mimo tuto povinnost věrnosti
Bohu Mu musíme také vzdávat poctu naší vírou a žít nadějí.
Toto bolestné zapření ze strany nejvyšších autorit
Církve nemůže otřást naší nepomíjející vírou v Církev. Naopak, drama,
které právě prožíváme kvůli všem těmto po sobě jdoucím zapřením, může jen
posílit naše duše při uctívání tajemství Církve, věrné Kristovy Nevěsty, která
je z tohoto důvodu povolaná, aby Jej následovala v Jeho utrpení a
ztotožnila se s Ním.
„Podle mého názoru je Kristus a Církev jedno a totéž,“ řekla sv. Johanka z Arku se zbožnou přesností.
Církev je povolána prožít všechna zastavení Kristovy křížové cesty jedno po
druhém. Proto Církev musí ztratit svou formu a krásu tím, že bude pokryta
hanbou, kterou byl potřísněn Kristus. A Církev musí, po vzoru svého Pána,
utrpět tato ponížení ze strany těch, kdo jsou jejími nejmilovanějšími apoštoly.
Skrze toto tajemné, Božské ztotožnění se s Kristem Církev naplňuje své povolání
Nevěsty. Díky ponížením, která jí pokrývají, je Církev skutečně obrazem
Kristovým.
„Neznám toho člověka!“ Můžeme se odvážit doufat, že toto třetí zapření bude
poslední? Spočine papež nakonec pohledem na obrazu Spasitele? Budeme svědky
duchovního „quo vadis, Domine“ v papežově duši?
V tomto současném dramatu, a obecněji řečeno
v této krizi Církve, si uchováváme pevnou naději. Kristus zvítězí a sv.
Petr bude utvrzovat své bratry ve víře, díky Kristově modlitbě za něho.
S celou svou duší se sjednocujeme s touto neomylnou modlitbou, aby se
hodina jejího naplnění nezpozdila!
Překlad: D.
Grof
