Co je papežská neomylnost?
Kdy se uplatňuje?
P. Leonel Franca, S.J.
Jak jsme viděli v předešlém článku, Církev je
neomylná. Bůh ji dal poslání zachovávat dědictví pravdy, která musí být po
generace předávána neporušená, a učinil jí bdělou a neúplatnou strážkyní. Jedna
říše střídá ve víru dějin druhou; teorie se rodí, vzkvétají a hynou;
filozofické systémy se střetávají a popírají navzájem. Nad troskami všech
těchto lidských institucí stojí vítězně a neomylně pravda, kterou drží a
zachovává Neposkvrněná nevěsta Kristova.
Ale v čem spočívá tato neomylnost? Co je jejím
autentickým hlasem? Rozum osvícený vírou odpovídá: Pasivně spočívá
v celé Církvi, která přijímá pravdy jí předané a věří jim. Aktivně
spočívá na její hlavě, Nejvyšším pastýři, římském pontifikovi, jemuž Kristus
svěřil poslání utvrzovat své bratry ve víře. Stejně jako život existuje
v celém lidském těle, je duše tou, která do něj vnáší tento život a
zachovává jej.
Papež je proto neomylný. Toto je jedním z dogmat,
která podlí a omezení nevěřící, liberálové a protestanti nejčastěji falšují a
zkreslují. Jakmile První vatikánský koncil v roce 1870 definoval papežskou
neomylnost, podnítilo to šíření obrovských intrik, výsměchu a pomluv
zkreslujících toto dogma.
První věcí, jak vzdorovat takovým protivníkům, je
vysvětlovat pravou povahu neomylnosti. Pokud pak těmto nepřátelům zbývá ještě
nějaký pozůstatek opravdové lásky k pravdě, uznají bezduchost mnoha
námitek vůči papežské neomylnosti, bez ohledu na to, jak nezvratné se mohou na
první pohled zdát.
Přečtěme si proto definici Prvního vatikánského
koncilu z oficiálního dokumentu, v němž Církev učí svou nauku:
„[U]číme a definujeme jako božsky zjevené dogma:
Když římský velekněz mluví „ex cathedra“ (tj. když
svou nejvyšší apoštolskou autoritou z úřadu pastýře a učitele všech křesťanů
definuje nauku víry nebo mravů, která má být zachovávána celou Církví), pak
disponuje – díky pomoci, která mu byla přislíbena ve svatém Petru – onou
neomylností, již chtěl božský Vykupitel vybavit svou Církev při definování
nauky víry nebo mravů. Proto jsou takovéto definice římského velekněze samy ze
sebe – a nikoliv na základě souhlasu Církve – nezměnitelné.
Každé slovo této definice má vysokou důležitost. Vše
je dobře zváženo a uměřeno. Z této deklarace se odvozuje pravý pojem
neomylnosti: jde o nadpřirozenou výsadu, založenou na božské pomoci Ježíše
Krista papeži, aby se nemohl mýlit, když hovoří ex cathedra jako
nejvyšší učitel univerzální Církve a definuje, že nějaká nauka ve věci víry a
mravů patří do pokladu Zjevení.
Je to výsada, která není papeži dána jako jednotlivci,
ale je dána jeho úřadu, jeho funkci. Papež není neomylný pro vlastní výhody,
ale ku prospěchu Církve. Ve sféře soukromého jednání je ale papež [také]
vystaven omylům rozumu a mravním hříchům.
Jako člověk může být papež učený jako Benedikt XIV.,
morální jako Řehoř Veliký, výřečný jako Pius IX., ale teolog, spisovatel a
kazatel je omylný – s tiárou na hlavě, nebo bez ní. Jan XXII. jako papež
odsoudil to, co sám jako soukromý teolog učil ohledně blaženého patření. Ve své
poslední vůli vyhlásil jako mylné nebo nepravověrné cokoliv, co mohl [v této
věci] tvrdit, když byl teologem. Aby byl papež neomylný, musí skutečně jednat z pozice
papeže a chtít uplatnit svou funkci jakožto nejvyšší hlava křesťanstva.
Ale to ještě nepostačuje. Papežství má mnoho funkcí.
Papež je také administrátorem, světským králem, politikem a diplomatem.
K žádné z těchto funkcí se výsada neomylnosti nepojí. Papež může
udělat chyby při správě Církve a jeho politické názory nemusí být
nejdůmyslnější nebo nejvhodnější. Katolíci by měli tato rozhodnutí respektovat,
nakolik to papežská důstojnost vyžaduje, ale tato papežova rozhodnutí
nezavazují aktem víry. [2]
Neomylný je papež jako učitel a dokonce i zde pouze
jako nejvyšší učitel, který poučuje Církev. Papežská instrukce adresovaná
jednotlivému člověku nebo dopis, v němž oceňuje dílo nějakého autora, nemá
takovouto [neomylnou] povahu. Petrův nástupce musí mluvit ex cathedra,
musí výslovně a kategoricky deklarovat, že ta či ona pravda patří do Zjevení.
Tehdy, a pouze tehdy, je neomylný.
Nadto platí, že v dogmatických bulách nebo
oficiálních dokumentech, v nichž papež definuje nauku, nepokrývá
neomylnost všechna tvrzení v dokumentu. Úvodní komentáře, přípravné a
závěrečné úvahy, které rámují definici, nejsou pokryty neomylností. Pouze definice
je neomylná, to jest, pouze slavnostní, absolutní a nezměnitelná deklarace, že
nauka týkající se víry a obyčejů patří do Božího pokladu Zjevení.
Pravda definovaná tímto způsobem vyžaduje od věřících akt
víry. Odmítat ji nebo zpochybňovat ipso facto znamená opustit
společenství Církve a znamená to upadnout do hereze (což je význam slov anathema
sit). Toto měl První vatikánský koncil na mysli, když užil slova definovat.
Jak vidíme, dogmatická definice je veřejný, zřídkavý a
slavnostní akt, který vzbuzuje zájem celé Církve a proto s ním musí být
jasně, nepokrytě a nezaměnitelně obeznámena celá Církev. Daná formulace musí
být sepsána s maximální srozumitelností, která u nikoho neponechává ani
nejmenší stín pochybnosti. Představovat si papežskou neomylnost jako neurčitou,
zmatenou výsadu, kterou může papež užívat, jak je mu libo, aniž by se o tom
Církev plně a srozumitelně dozvěděla, znamená být v této věci naprosto
nepoučený.
Koncilní definice, která přesně stanovila subjekt
neomylnosti, dále se stejnou přesností specifikuje objekt neomylnosti.
Výsada neomylnosti se týká pouze otázek víry a mravů – in doctrina fide et
moribus definienda.
Kristus vymezil sféru Svého Magisteria na toto:
poučovat rozum, který usiluje o nadpřirozené cíle, a vést svědomí při konání
mravního jednání. Oblastí církevní nauky je zjevování nadpřirozené pravdy a
svatosti ve spekulativní i praktické oblasti.
Shrneme-li to, uplatňování neomylnosti je
v podstatě podmíněno těmito dvěma klauzulemi: 1. Papež musí definovat ex
cathedra – jak bylo vysvětleno; 2. Objektem definice musí být nauka vztahující
se k víře a mravům.
[2] Ve své pastorační instrukci z roku 1871,
náležitě schválené Piem IX., švýcarští biskupové učili: „Papež není neomylný
ani jako člověk, ani jako učenec, ani jako kněz nebo biskup, ani jako světský
vládce, soudce nebo zákonodárce. Není neomylný nebo bezchybný ve svém životě
nebo chování, svých politických názorech nebo ve svých stycích s vladaři,
a dokonce ani při řízení Církve. Papež je neomylný výhradně a výlučně, když
jako nejvyšší učitel Církve vyhlašuje ve věcech víry a mravů definici, která
musí být věřícími povinně přijata a zastávána.“ L. Franca, A Igreja, a
reforma e a civilizaçăo, str. 162, poznámka 1).