O obecném užitku římského misálu (1942)
Klement Bochořák
Jak si slovo římských
bohoslužeb zcela přiblížit, to dnes ví každý inteligentní katolík. Všechny
bohoslužby celého církevního roku totiž najde v úplném překladu římského
misálu. Je to kniha tak sladká, tak utěšující, a hlavně kniha vše obsahující.
Forma bohoslužeb, může-li se tak snadno o formě v tomto případě vůbec
mluvit, je poesie sama. To, čemu říkáme rytmický spád a co je tak slavnostně
krásné ve skladebnosti latinského originálu, plyne na povrch i v překladu.
Střízlivost výrazu rozezní i v češtině sluch duše, přítomní bohoslužbám
budou mít hluboké vědomí pospolitosti s knězem právě celebrujícím, jakož i
blahé vědomí společné oběti. Myslím, že když Církev svatá dovolila překlady Misálu,
nastala nová radostná a žádoucí doba katolické sounáležitosti. Jest ovšem
pravda, že stačí katolíkovi modlitba Páně a ostatní běžné stanované modlitby,
ale proč by dychtivě nesáhl po knize, která obsahuje doslova vše, co se kněz
při Mši svaté modlí!
Liturgická slova nám teď
z Misálů zazní důvěrněji, a přece mysterium zůstane mysteriem,
hierarchické postavení kněze nad přítomnými Mše svaté bude neporušeno. Ale
společná oběť se bude cítit všestranněji. Suverénnost Nejsvětější oběti zůstane
samozřejmě do skonání světa vyhrazena jedině katolickému knězi, však zdůvěrní
se latinský tvar pradávné krásy, staré jako křesťanství samo, veledůstojnost
prosvěceného zvuku bohoslužeb se skloní k horoucnosti věřících, slyšený
ritus se stane velepoesií plnou a ne pouze tušenou. Při této naší upřímné
chvále římského misálu stejně silně musíme ovšem zdůraznit, že nějaká naprostá
potřeba tohoto překladu není, že každý přítomný Mši svaté může z ní mít
užitek i bez českého misálku.
V modlitbě ve mši
na jedenáctou neděli po svatém Duchu čteme: „Odpusť, čeho se loká svědomí a
přidej, co vysloviti se neosměluje prosba.“ Tedy modlitba o ulehčení
obtíženému svědomí o to, aby Bůh svědomí něco odňal a místo toho přidal něco ze
svého. Tedy člověk, který se tuto modlitbu s knězem potichu modlí a pak si
jí ještě všimne, musí uznat důmysl těch, kdo ji do Mše svaté vložili. Všimne
si, jak je zde čistě využito psychologického poznatku, že svědomí jako morální
zodpovědnost člověka před Bohem a bližními je často cítění zmatené, že člověk
se bez pomocí Boží sám v sobě často nevyzná, tedy hlavně v tom, co by
si měl pro sebe od Boha vyprosit. Nábožná prosba může být i docela neujasněná,
když ve svědomí prosícího není vytříbeno dobro od zla, tedy dobro objektivní,
čili to, které stanovil Bůh a ne ono, jež člověk subjektivně snad pro svoje
sobectví cítí a vyžaduje. Málo slovy je zde řečeno to naprosté, s čím
věřící člověk má být pohotově při každé bohoslužbě a modlitbě vůbec, totiž se
smyslem všech proseb, jenž zní: „Ne Bože, co já pro sebe za dobré uznávám, mně
splň, ale to, co ty sám za dobré pro mne stanovils.“ A to je posláním všech
modliteb neboli orací před epištolou a všech po přijímání čili postcommunií a
tichých modliteb, zvaných Sekrety, užívaných po Obětování. Tyto troje prosby
jsou nejvlastnějšími částicemi mše svaté pro přítomný lid. Canon, to jest od
šestého století uzákoněný a pro každý den stejný díl mše svaté, je zase
nejvlastnější pouze celebrujícímu knězi, vždyť v něm doslova říká: „Jakož
jsi sobě ráčil oblíbiti onu neposkvrněnou obětinu, kterou ti přinesl nejvyšší
kněz tvůj Melchisedech.“ A Kristus Pán byl veleknězem řádu Melchisedechova a
při Proměňování se kněz stává článkem i zástupcem tohoto řádu, nikoliv však
spolupůsobící přítomní. Ti sice spolupůsobí při Obětování, nemohou však nikdy s knězem
spoluproměňovat. Duševně mohou chléb a víno obětovat, ale obětiny chleba a vína
nemohou a nejsou s to ani v duchu proměňovat na nejsvětější Tělo a
Krev, poněvadž nejsou kněžími. Ale ve jmenovaných těch modlitbách má lid
soukromé právo na svoje já, Orace, Sekrety a Postcommunia se vztahují na
Otčenáš a ostatní základní běžné modlitby. Celý svět, minulost, přítomnost a
budoucnost rodu každého katolíka je zde, podobně jako ve významu Otčenáše,
zhuštěna do pokorných slov, obsahujících nejskrytější prosby. Oracím se říká
též Collecty, což znamená modlitby společné. Když jsme řekli „nejskrytější
prosby“, musíme se vrátit k té modlitbě z jedenácté neděle po svatém
Duchu, kde se praví: „Odpusť, čeho se leká svědomí, a přidej, co vysloviti se
neosměluje prosba.“ Tato věta, překrásně vystihující častou složitost nitra
člověkova, je vlastně obsažena ve všech obdobných modlitbách mše svaté. Na
příklad ve mši svatého Augustina čteme: „Na přímluvu svatého Augustina,
vyznavače svého a biskupa, uděl dobrotivě účinek obvyklého milosrdenství
svého.“ Ten účinek milosrdenství se opět vztahuje na to, oč obezřetně prosíme.
Takto prosíme vždy o to, co Bůh za dobré pro nás uzná. – Ve mši na čtvrtou
neděli po velikonocích se kněz modlí za Církev s přítomnými jejími údy: „Dej,
ať lid tvůj miluje to, co přikazuješ, a po tom touží, co slibuješ, aby
uprostřed změn tohoto světa srdce naše kotvila tam, kde je pravá blaženost.“
Zase žádosti srdce a duše jsou zde usměrněny vědomím Boží vůle, aby se milovalo
to, co „přikazuje, a po tom toužilo, co slibuje“. Zkrátka: modlitby ve mši
svaté po epištole, před proměňováním a po přijímání se modlí přítomný lid
proto, aby Bůh v jejich mysle vštípil, zač se mají modlit a co je dobré a
co je zlé.
„I nám hříšným
služebníkům svým rač uděliti nějakého podílu a společenství se svými svatými
apoštoly a mučedníky, ne jako oceňovatel zásluhy, ale jako štědrý dárce
smilování.“ To se čte po proměňování. A zas je zde tak dojímavě vloženo popření
člověkova určování mravních hodnot. Co je morální a co ne, je stanoveno jedině
Bohem, a člověk má jen toho, co je mravní, užívat, a to, co je nemorální,
odmítat. K tomu potřebuje duševní sílu a mravní odhodlanost a o tu se musí
modlit. A prosí zde o ni Krista Pána, jenž je tedy pokorně vzýván „ne jako
oceňovatel zásluhy, ale jakožto štědrý dárce smilování“.
Nesmírně blahodárný
význam má tedy římský misál jako kniha modliteb neosobních, když tomu rozumíme
jako modlitbám nikoliv o potřeby, o nichž si myslíme, že jsou nevyhnutelné nebo
ceny naprosté, ale o potřeby a dary, které svrchovanost Boží sama stanoví jako
prospěšné. Ne já sám, ale společenství, jež se nazývá Církev. To je ta radost a
síla, čerpaná z misálu. Tisíciletí opakované liturgické verše snesly už
tolik víry, naděje a lásky věřících, že celá příroda musí býti provanuta
ozvěnami těchto modliteb, kamení, rostlinstvo, ptáci a stromy, vzduch a voda
jsou v misálu zaklety a v pašijovém týdnu se nám při čtení kněze
zjevují.
Co má osobitou poetickou
cenu ve mši svaté, ty nádherné a hladinu krásy v duších rozvlňující
Preface, budiž důkazem, že slovní skladba mše jest úmyslně stupňována až ke
středu, jímž je proměňování.
V prefacích se
brána krásy liturgických slov otevře dokořán, představy Cherubínů, Trůnů a
Panstva nebeského se v mocné gradaci vzývání vtělí do tohoto důmyslného
květu dávných křesťanských pěvců. Čtoucí a naslouchající si všimne jejich
dlouhodechého zvukového smyslu, podloženého hluboce se vlnícím unisonem hlasů
duchovních. V prefaci za zemřelé se modlíme: „Tvým věrným, Pane, život se
mění, nikoliv odnímá. A když se rozpadne dům tohoto pozemského přebývání, nový
příbytek v nebesích připraven bývá.“
Zmiňme se při
příležitosti těchto slov, tak jasných, o ceně poesie ve Mši; nejzazší hranice
pravdy všeho je v naší náboženské víře, a pravda tato je mimo jiné
formulována v bohoslužbách. Výraz bohoslužeb je krása, a krása tato,
poněvadž je vyjádřena slovy, je poesií. Chceme tedy říci, a že tato poesie je
vrcholná, poněvadž do hudby výrazu má vloženu jedinou a nejvyšší pravdu, pravdu
bez komplikací, na rozdíl ode vší ostatní poesie. V římském misálu je tedy
poesie, kromě níž bychom nepotřebovali žádné jiné, kdybychom té síly dorostli;
vždyť je tam poesie nejcudnější.
V modlitbě před
epištolou, v sekretě a po přijímání si připomínáme svatého, jehož svátek
se dotyčného dne slaví. Jsme v misálu nabádání ke každodenní modlitbičce
k těm, kteří zároveň s našimi mrtvými tvoří společnou přímluvu a
ochranu nad námi. Zdá se, jako by se mystický kruh společenství svatých
v našich srdcích někdy pozvolna otáčel, pamatujeme jen na ty nám
nejznámější svaté. A přece každý den je některým z nich tajemně poznamenán
a prostoupen. Jejich věčná sláva je včleněna do mše svaté, v modlitbě po
příjímání je denně jeden z nich vzýván o přímluvu, aby nejsvětější dary
krve a Těla Páně nám byly k užitku, abychom si je zasloužili, podobně jako
oni svojí svízelnou pozemskou cestou k užitku těchto darů dospěli. Neboť
je věčná pravda, že svatost žádnému z nich nebyla jen tak darována, nýbrž
bojem se světem a se sebou. To je pravda sice známá, ale misál nám ji říká
právě po přijímání, kdy se poskytl nejvyšší dar, a je potřebné, abychom se po
té chvíli dívali na své zásluhy. A právě světcové musili zásluhy nejsvětějších
darů vyvažovat na krvavých vahách, těla, světa i ďábla, měli cestu
k dosažení dokonalosti při nejmenším stejně obtížnou jako my. Dary svatého
přijímání nejsou nikdy zásluhou, ale milostí. Jejich cena byla zaplacena krví
Vykupitelovou. Tato Krev vyzývá věřícího, aby sám bojoval o dobré až do krve.
Abychom tohoto vědomí
nabyli, modlíme se na příklad v den blahoslaveného Jana Sarkandra,
mučeníka: „Budiž nám obnovou duše a těla, Pane, nebeské tajemství, které sv.
Janu, mučedníku tvému, udělilo vytrvalost v boji a palmu vítězství.“ – Na
malém výrazovém prostoru je vždy v příslušné modlitbě před epištolou a
sekretě narýsována osobitost světcova.
Na příklad v den
svatého Aloise Gonzagy, vyznavače, čteme v modlitbě: „Jenž jsi
v andělském jinochu Aloisovi obdivuhodnou nevinnost života se stejnou kajícností
sdružil, uděl pro jeho zásluhy a na jeho přímluvy, abychom, kteří jsme jej
nevinného nenásledovali, kajícího napodobili.“ A v příslušné sekretě: „Kdo
smí vystoupiti na horu Páně, aneb kdo smí státi na svatém místě jeho? Člověk
nevinných rukou a čistého srdce.“
Římský misál nás učí:
modlit se obezřetně. Modlit se předně jako člen Církve za Církev, pak teprve za
sebe. Uvědomovat si obcování svatých a v této souvislosti cenu svatého
přijímání. Poznat krásnou služebnost slova v oslavě Boží.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XVII. číslo 3 (1942)
Překlad: D. Grof
