Benedikt XVI.: „Za mnohé“ znamená „za všechny“
Margaret C. Galitzin
Recenze knihy Ježíš z Nazareta papeže Benedikta
XVI., Ignatius Press, San Francisco, 2011, díl 2., str. 362
Ve své knize Ježíš z Nazareta (díl
2.) se papež s mnoha tématy vypořádává za pomocí „neotřelé a smělé“
teologie. Takto to popisuje reklama na tento bestseler.
Ve skutečnosti tato teologie a metoda nejsou pro
papeže Ratzingera, jakožto dlouholetého zastánce biblického historicismu (metody
zavržené sv. Piem X.), nové. Co je historicismus? Stručně řečeno, historicismus
tvrdí, že Písmo sv. a tudíž Zjevení není objektivní, ale musí se číst
v kontextu doby.
Joseph Ratzinger to sám vysvětluje v díle Teologický
pluralismus. Říká nám, že se pravda postupně odkrývá v kontextu dějin.
„Plnost pravdy neexistuje v žádném bodě dějin,“ tvrdí, ale člověk ji „musí
hledat v souhrnu dějin víry a ve svém odhodlání překročit hranice sebe
sama.“ (1)
Ve zkratce řečeno, pravda na základě tohoto „nového“
výkladu nabývá relativistickou povahu přístupnou nepatrným, nebo ne zcela
nepatrným, změnám tak, jak lidstvo postupuje dějinami.
Konsekrační formule
V kapitole V. své nové práce zkoumá Benedikt konsekrační
slova, která přejmenoval na „slova ustanovení“ [Words of Institution,
Einsetzungsbericht, Einsetzungsworte] pronášená nad posvátným kalichem: „Toto
jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé“ (Marek 14:24),
k čemuž Matouš přidává „za mnohé na odpuštění hříchů” (26:28).
Progresivisti vykládají slova „za mnohé“ ve významu
„za všechny“, což odpovídá jejich ekumenickému cíli, totiž aby mohli říci, že
každý může být, nebo už je, spasen Krví Kristovou. Z tohoto důvodu se až
dosud v anglickém (stejně jako v českém – pozn. překl.) překladu
v Novus Ordo mši říká „za všechny“ a nikoliv „za mnohé“. Katoličtí
tradicionalisté ale na základě stálého učení Církve tvrdí, že tato slova
znamenají něco jiného. Katechismus Tridentského koncilu k tomuto tématu
říká:
„Přidaná slova za vás a za mnohé jsou
vzata částečně z Matouše a částečně z Lukáše, ale katolická Církev je
pod vedením Ducha Božího propojila. Slouží k tomu, aby stvrdila plody a
výsadní postavení Jeho utrpení. Podíváme-li se totiž na hodnotu tohoto utrpení,
musíme vyznat, že Vykupitel prolil Svou krev za spásu všech, ale jestliže se
podíváme na plody, které tím lidstvo získalo, snadno zjistíme, že nenáleží
všem, ale mnohým z lidstva...
„Když tedy Náš Pán řekl: Za vás, myslel tím buď
ty, kteří byli přítomni, nebo ty, kteří jsou v židovském národě vyvolení, jako
byli učedníci, ke kterým hovořil, s výjimkou Jidáše. Když dodal a za
mnohé, chtěl být chápán tak, že tím míní zbytek těch, kteří jsou vyvolení
mezi Židy a pohany. Oprávněně tedy nebyla použita slova za všechny,
protože v tomto místě se mluví o samotných plodech Utrpení a Jeho Utrpení
přineslo plody pouze vyvoleným.“ (2)
Toto je jasné učení katolické Církve, které bylo všeobecně
aplikováno do Druhého vatikánského koncilu.
Zmatený jazyk vedoucí k mylnému závěru
Od Druhého vatikánského koncilu byl do teologie
zaveden zmatený jazyk a uvažování. Benediktova kniha se nese v tomto
stylu: Přečtete si některé odstavce a přemýšlíte, co vlastně řekl. Nakonec,
když si trochu zvyknete na progresivistickou hantýrku, se vám začne zdát, že
jste možná něco pochopili. Takovéto popletené teologické vyjadřování je také tu
a tam roztroušeno v jeho rozpravě na téma „za mnohé/za všechny“:
Jaký význam přisuzuje Benedikt Kristově Krvi prolité
„za mnohé“?
Papež Ratzinger za použití citace luteránského teologa
Joachima Jeremiase zvažuje, že „mnoho“ znamená ve Starém zákoně „souhrn“ a
tudíž by se mělo přesněji překládat jako „všechny“. Myslí si, že „slovo ´mnohé´
bylo z toho důvodu přeloženo v mnoha jazycích jako ´všechny´“.
Na místo aby se odvolával na tradici nebo církevní
Otce a Učitele, kteří se tímto předmětem zabývali, rozhodl se představit jiné
„převažující názory dneška“ - v tom smyslu cituje učení dalšího
luteránského teologa Ulricha Wilckense. Tím ale jen ukazuje další selhání
předpokladu shody pojmů „mnohé“ a „všechny“.
S použitím historické metody Benedikt promýšlí
„Ježíšovu základní interpretaci svého poslání“. Podle něj má Kristovo poslání
univerzální povahu, protože věděl, že má umřít za lidstvo. Rodící se Církev
pomalu začala chápat něco z jeho poslání. Postupně si uvědomovala, že
Kristus zemřel za Židy i pohany. Dnes, když zkoumáme jeho poslání „vykoupit
všechny“, dále prohlubujeme toto chápání a uvědomujeme si, že Kristus skutečně
zemřel za všechny. Aby papež podpořil tuto historicistní interpretaci, cituje
dalšího protestantského teologa Ferdinanda Kattenbusche“. (str. 137-138)
Přestože v závěru připouští, že „za mnohé“ může
být doslovnějším překladem tohoto textu, prohlašuje, že správnějším chápáním
textu je, že se vztahuje „na všechny“.
Toto je ta „neotřelá a smělá“ progresivistická
teologie Benedikta XVI. Hovoříme-li přesně, nelze ji nazývat učením Církve,
protože on [v této věci] ani nehovoří jako papež, ale jen jako soukromý teolog.
Citace protestantů
Podle mne je paradoxní, že Benedikta XVI. nenapadlo
nic lepšího, než citovat protestantské teology, když chtěl vyložit biblické
texty a nastolit pravdu katolické víry a to v tak subtilní záležitosti
jako je konsekrační formule. Skutečně v prvním a druhém díle knihy Ježíš
z Nazareta hojně cituje protestantské učence.
Jen na sedmi stranách, kde se vyjadřuje k slovům
„za mnohé“ z konsekrační formule, cituje luteránské teology Joachima
Jeremiase a Ulricha Wilckense a stejně tak protestantské teology Ferdinanda
Kattenbusche a luteránského pastora Dietricha Bonhoeferra (str. 131-137).
Posledně jmenovaný, který je zvláštním Benediktovým oblíbencem, byl raným
zastáncem ekumenismu a končil přemítáním o „nenáboženské Církvi“. Konečně i
těch několik katolických zdrojů, na které se papež odvolává, je
progresivistických.
Jediné jasné závěry, ke kterým mohu v souhrnu
dojít, jsou ty, že jeho myšlení:
- je zmatené a komplikované;
- předpokládá historicistní výklad Písma sv.;
- předpokládá vývoj dogmatu;
- je založeno na protestantských zdrojích;
- je velmi odlišné od učení Tridentského koncilu
***
Překlad: D.
Grof
