Svaté přijímání na ruku je svatokrádež

Svaté přijímání na ruku je svatokrádež

John Vennari

Je základní katolickou pravdou, kterou Církev učí od dob apoštolů, že Náš Pán Ježíš Kristus je skutečně přítomný v Nejsvětější svátosti oltářní: Tělo, Krev, Duše a Božství.

Tridentský koncil dogmaticky definoval, že Náš Pán Ježíš Kristus je přítomný v každé částečce Svátosti oltářní. Koncil neomylně učil:

„Jestliže někdo odmítá, že ve Svátosti oltářní je obsažen celý Kristus v každé částečce a v každé oddělené částečce, ať je stižen klatbou.“

To znamená, že Náš Pán je přítomen i v nejmenším kousku Hostie, i v nejmenším kousíčku, který může spadnout na zem. Proto zbožná úcta, kterou jsme povinováni Svátosti oltářní, vyžaduje, abychom učinili každé preventivní opatření, aby žádná částečka Hostie – byť i ta nejmenší – nemohla být žádným způsobem znesvěcena.

Grafický list z kněžského časopisu z roku 1959, kdy latinská tridentská mše byla obvyklá. Všimněte si, že palec a ukazovák na obou rukách jsou spojeny dokonce i při pozvedání kalicha. To se dělalo, aby se zabránilo znesvěcení i nejmenší částečky Hostie.

Jako první sv. Tomáš Akvinský učil, že „z úcty ke Svátosti oltářní, nesmí se jí dotknout nic, kromě toho, co je posvěcené.“  Proto, řekl, jsou posvátné nádoby oltářní posvěcené kvůli tomuto posvátnému účelu, ale také knězovy ruce jsou posvěcené, aby se mohly dotýkat Svátosti oltářní. A sv. Tomáš řekl, že se Jí proto nikdo jiný zákonně nemůže dotýkat, aby se zabránilo znesvěcení. (Summa, III, Q.82, čl. 3)

Tato úcta ke Svátosti oltářní, a dokonce k její nejmenší částečce, byla obsažena v tradiční mši – staré latinské mši, která obsahovala striktní instrukce k této věci:

1. Od chvíle, kdy kněz pronese slova proměňování nad Svatou hostií, drží ukazováček a palec spojeny na obou rukou. Ať už pozdvihuje kalich nebo obrací listy misálu nebo otevírá svatostánek, jeho palec a ukazováček na obou rukou jsou spojeny. Palec a ukazováček se nedotýkají ničeho kromě Svaté hostie;
2. Během Svatého přijímání drží ministrant paténu pod bradou těch, kteří přijímají Svátost oltářní tak, aby ani nejmenší částečka nespadla na zem. Poté je paténa očištěna do kalicha;
3. Po Svatém přijímání kněz očistí korporálem (malou lněnou látkou na oltáři) paténu do kalicha, takže zůstane-li i ta nejmenší částečka, je sebrána a knězem zkonzumována;
4. Pak si kněz umyje palec a ukazováček nad kalichem vodou a vínem, a tato voda a víno je pak zbožně zkonzumováno, aby byla jistota, že ani nejmenší částečka Svaté hostie nepodlehne znesvěcení.

Přijímání na ruku a takzvaní laičtí pomocníci jsou výsměchem Boží pravdě, že Náš Pán je skutečně přítomný v každé částečce eucharistie, jsou výsměchem svatým předpisům používaným Církví po staletí jako ochrana proti znesvěcení.

Protože co se stane s Hostií v ruce?

Hostie je vložena na ruku, která není posvěcená. Přijímající ji zvedne svými vlastními prsty, které nejsou posvěcené. Posvátné kousky spadnou na zem, šlape se po nich a jsou znesvěceny.

Totéž s tzv. laickými pomocníky – jejich ruce nejsou posvěcené; neměly by se dotýkat Svaté hostie. Posvátné částečky Hostie padají na zem, šlape se po nich a jsou znesvěceny. Laičtí pomocníci si prsty neočišťují, takže každá částečka, která na nich ulpí, je také znesvěcena.

Žádná autorita v Církvi, ani ta nejvyšší, nemůže dát dispens katolíkovi od povinnosti zachovávat nezbytnou úctu k Našemu Pánu ve Svátosti oltářní. Jakýkoliv církevní představený, který to dělá, tak činí v „ďábelské dezorientaci vyšší hierarchie“, před kterou varovala sestra Lucie z Fatimy, a je ledabylý ve své povinnosti.

Jen před 45 lety bylo nemyslitelné přijímání na ruku v katolických kostelích. Bylo to považováno za svatokrádež, kterou to také je.

Ale nyní je toto zneužívání povoleno a propagováno liberální hierarchií, která – v této oblasti a v mnoha jiných oblastech – náhle schvaluje to, co Církev vždy správně zavrhovala. Toto „náhlé požehnání toho, co Církev vždy zavrhovala“  je typické pro reformy Druhého vatikánského koncilu.

Pravda však je, že Bůh se nemění, a lidská povinnost vůči Svátosti oltářní se nemění, i když máme mnoho církevních vedoucích, kteří ve své destruktivní liberalizaci katolické Církve, jak se zdá, se jen pramálo nebo vůbec nestarají o pravou úctu, kterou jsme povinováni Našemu Pánu ve Svátosti oltářní. 

Proto se každý, kdo přijímá na ruku, nebo přijímá od laického pomocníka, nebo je sám laickým pomocníkem – objektivně vzato – dopouští svatokrádeže. Je to zneužití posvátně věci. Je to výsměch tomu, co Církev učila a praktikovala. Je to znesvěcení největšího daru, kterým nám Bůh dal: Skutečná přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti oltářní.

Den, kdy Hostie upadla

Předpisy z doby před Druhým vatikánským koncilem pro případ, kdy upadne Hostie, stejně jako předpisy latinské liturgie, chránily úctu k Svátosti oltářní. Časopis American Ecclesiastical Review z května 1949 vysvětloval:

„Tato záležitost vyžaduje, aby místo na nějž Svatá hostie upadla bylo očištěno, obvykle navlhčeným ubrouskem na utírání kalicha a /z něj/ pak /drobečky/ seškrabány a vhozeny do sacraria (malá výlevka v sakristii, která ústí do země pod kostelem). Autoři povětšinou, aby se zabránilo zpoždění při rozdělování Svátosti oltářní, vykládají plnění tohoto předpisu tak, že se má označit místo na nějž Svatá hostie upadla buď lněným kusem látky, nebo talířkem, na nějž se dává karafa, a kněz se pak po mši vrátí a místo očistí způsobem předepsaným v De defectibus.“

Tato procedura nejen dává Bohu úctu, kterou jsme mu povinni, ale zanechává hluboký dojem na divákovi, stejně jako to nechalo dojem na mě v mladistvém věku.

Bylo to asi kolem roku 1965, byl jsem asi sedmiletý kluk. Můj otec mě vzal na nedělní mši do „italské farnosti“, /do kostela/ Panny Marie Utěšitelky ve Filadelfii. Mše byla ještě v latině, posvátná atmosféra ještě pronikala kostelem a liturgií, ačkoliv první závan větru změny už byl ve vzduchu.

Během přijímání v tuto neděli kněz náhodou upustil posvěcenou Hostii. Seděli jsme vepředu a můj otec k tomu obrátil mou pozornost.

Kněz krátce přerušil podávání Svátosti oltářní, aby vzal bílý kousek látky, který položil přes Hostii na podlaze. Podávání Svátosti oltářní pokračovalo a kněz i ministrant opatrně našlapovali kolem přikryté Hostie.

Můj otec mě záměrně zdržel po mši, abych mohl vidět očišťovací proceduru z první lavice.

Vše bylo provedeno jednoduše, tiše, protože tehdy nebylo žádné povídání v kostele, v úctě ke Svátosti oltářní.

Kněz a ministrant přistoupili k místu blízko oltářní mřížky v sanktuáriu a pokryli místo bílou látkou. Kněz si pak klenul, zdvihl pokrývku, vyhledal svaté částečky a zkonzumoval je s důstojností a slušností. Pak pomalu se zbožnou úctou, stále na kolenou, očistil a vycídil místo na podlaze kam spadla Hostie.

Dal si na čas. Nespěchal. Závan ceremoniálnosti, svatosti a zbožnosti pronikal každým jeho pohybem.

Byl jsem fascinován a povznesen tím postupem. Pamatuji si, že jsem si myslel, „skutečně Svatá hostie je Tělo našeho Pána Ježíše Krista,“ protože kněz k Ní přistupoval s úžasně podnětnou péčí a úctou.

To byla nejlepší lekce katechismu ohledně reálné Přítomnosti, kterou jsem kdy měl.

Co dnes vidí sedmiletí? V moderních farnostech podle ledabylých předpisů nové mše kněz jednoduše sebere Hostii, která upadla, a pokračuje, jako kdyby upustil pár přebytečných drobných. Po částečkách /Hostie/ se šlape a jsou znesvěceny. Před a po mši lidé tlachají, jako by se společensky bavili ve farním vestibulu. Mnoho moderních kněží a laiků nebere zřetel na svou povinnost /dodržovat/ ticho před Svátostí oltářní. Zapomínají na tvrdé varování malé Jacinty z Fatimy, „Panna Marie nechce, aby lidé v kostele mluvili.“

Kde je tato úcta a péče ke Svátosti oltářní v pokoncilové Církvi s přijímáním na ruku a s přístupem, kdy si s Ní každý může /volně/ manipulovat? Jak naši mladí získají jakékoliv pochopení reálné Přítomnosti Našeho Pána ve Svátosti oltářní, když se k Němu klerikové chovají přezíravě? Jak má být úcta ke Svátosti oltářní vštípena katolickým věřícím, když vidí, jak se podává na ruku jako obyčejné jídlo a podávají Ji špatně vycvičení laici, kteří by vůbec neměli se Svatou hostii nakládat?

Není žádným tajemstvím, proč tolik katolíků ztratilo víru v posvátná Tajemství. Příliš mnoho našich kněží opustilo vnější nezbytnou zbožnost: 1) vzdávat náležitou úctu Kristu ve Svátosti oltářní; 2) učit lid příkladem, že se musí vzdávat nejvyšší úcta Našemu Pánu Ježíši Kristu skutečně přítomném ve Svátosti oltářní.

Přesto pokoncilová katastrofa nebude pokračovat do neurčita. Jednoho dne bude Církev opět požehnána hierarchií, která vzdá Našemu Pánu ve Svátosti oltářní úctu, která mu náleží jako Králi králů.

Mezitím vzdorujme svatokrádežným novotám jako jsou přijímání na ruku a laičtí pomocníci, povzbuzujme ostatní, aby jim vzdorovali a držme se latinské tridentské mše, kde jsou předpisy, které chrání úctu ke Svátosti oltářní, pečlivě zachovávány.

Potřeba nápravy

V roce 1916, rok před zjevením Panny Marie ve Fatimě, se „Anděl eucharistie“ zjevil dětem s kalichem a Hostií. Podal kousky /Hostie/ třem dětem a řekl, „Jezte a pijte Tělo a Krev Našeho Pána, strašlivě rozhořčeného nevděčnými lidmi. Čiňte nápravu za jejich zločiny a utěšujte Boha.“  Anděl zanechal kalich a Hostii viset ve vzduchu a lehl si tváří na zem před Ní. Děti ho napodobily. Anděl se pak opakovaně modlil tento úkon nápravy:

„Nejsvětější Trojice, Otče, Synu a Duchu svatý, nabízím Ti Nejdrahocennější Tělo, Krev, Duši a Božství Ježíše Krista, přítomné ve všech svatostáncích světa, jako nápravu za pobouření, svatokrádeže a lhostejnost, kterými On sám je urážen. A skrze nekonečné zásluhy Jeho Svatého srdce a Neposkvrněného srdce Panny Marie Tě prosím za obrácení ubohých hříšníků.“

Zapamatujme si tuto modlitbu a říkejme ji denně tak často, jak je to možné. „Pobouření, svatokrádeže a lhostejnost“ vůči Svátosti oltářní vyvolané revolucí Druhého vatikánského koncilu nemají obdoby, jsou pravděpodobně nejhorší v historii. Svatokrádež je tak běžná, že už se ani nerozpoznává jako svatokrádež. Potřeba nápravy je obrovská.

Zdroj: Catholic Family News

Překlad: D. Grof