Křesťan v Církvi (1943)

Křesťan v Církvi (1943)

Dominik Pecka

List Kristiny, královny švédské, papeži Alexandru VII. ze dne 3. listopadu 1655.

Ukázala jsem světu, že jsem z poslušnosti k Vám ráda opustila říši, v níž uctívání Vaší Svatosti náleží mezi neodpustitelné hříchy. Zrušila jsem všechny lidské svazky, abych dokázala, že kladu slávu poslouchati Vás nad slávu nejdůstojnějšího trůnu. Prosím Vaši Svatost vroucně, aby mne i nyní, když jsem zbavena velikosti, přijala s touž otcovskou dobrotivostí, kterou mi dosud prokazovala. Nemám teď již nic, co bych složila k posvěceným nohám Vaší Svatosti, než sebe, svou krev a svůj život, a nabízím Vám to všechno bez výhrady v slepém poslušenství, jímž jsem Vám povinna. Prosím Vás, abyste se mnou naložil, jak uznáte, že bude nejlépe pro blaho naší svaté Církve, jíž jsem, stejně jako Vaší Svatosti, která jste jedinou a pravou její hlavou, zasvětila vše, co mi zbylo v životě, ve vroucí touze zaslíbiti a věnovati všechno, co mám, výsostné slávě Boží.

Oskar Wertheimer, K r i s t i n a Š v é d s k á. Jos. R. Vilímek, Praha 1939, str. 180-1.

***

1. MYSTICKÉ TĚLO

Obvyklá definice Církve: „Církev jest viditelná společnost pravověřících křesťanů, kteří jedno učení vyznávají, jedněch svátostí užívají a římského papeže za svou nejvyšší viditelnou hlavu uznávají,“ jest definice Církve viditelné, v níž nejsou zahrnuti ti, kteří náleží k Církvi neviditelně, to jest duše v očistci, svatí v nebi a konečně ti, kteří se spojili s Kristem křtem žádosti a náleží tak k Církvi vnitřně, byť ne zjevně a viditelně.

Na základě neúplných definicí je ovšem možno pokládati Církev za jakýsi spolek na způsob jiných spolků, sdružení, lig, klubů a organisací, za spolek, do něhož se vstupuje a z něhož se vystupuje, podle toho, jak je kdo spokojen s výborem a předsedou a jak je ochoten platiti spolkové příspěvky.

Církev je zvláštní a jedinečné společenství všech, kdož Boha milují a s Bohem jsou spojeni v Kristu Ježíši na základě křtu vody nebo křtu žádosti nebo křtu krve. Nelze nabýti příslušnosti k Církvi jinak než přivtělením ke Kristu. Křest znamená vnoření. Řecké sloveso baptizein znamená ponořovati. Byli jsme vnořeni v Krista. Stali jsme se jeho údy. Církev je Kristus a věřící. Církev jest společenství všech se všemi v Kristu Ježíši. Církev je druhý Kristus. Církev jest Kristus mystický, Kristus s věřícími tajemně ztotožněný. Trojím symbolem vyjadřuje svatý Pavel tuto skutečnost: tělovým, stavebním a snubním. Tělovým: Církev jest duchovní tělo, jehož hlavou jest Kristus a jehož údy jsou věřící. (I. Kor. 12, 12.) Stavebním: Církev jest chrám, jehož kmenem úhelným jest Kristus, věřící pak kameny živými s ním spojenými. (I. Kor. 3, II. Kor. 5, 16.) Snubním: Církev jest tajemství Kristovy lásky, v němž se Kristus spojuje s věřícími jako ženich s nevěstou. (Ef. 5, 22 sq.) Svatý Pavel vlastně nedefinuje: těká od symbolu k symbolu. Církev ani nelze definovati. Pokoušíme-li se definovati Církev tak, že řekneme společnost a nejmenujeme Krista, nevylučujeme tak naprosto možnost oddělovati křesťanstvo či věřící od Krista, údy od hlavy, stavbu od základu, nevěstu od ženicha.

Církev je společenství ne mechanické, nýbrž organické. Církev nemá členy, nýbrž údy. V tomto společenství nejsou duše pouhými částmi celku, nýbrž živoucí jednotou. Na této jednotě se zakládá láska jedněch k druhým: „Neste břemena jeden druhého.“ (Gal. 6, 2.) „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“ (Řím. 12, 15.) Na této jednotě se zakládá liturgie jakožto společný úkon všech. V Církvi se nikdo nemodlí „sám“. Všichni se modlíme v Kristu a v něm a skrze něho se všemi údy jeho mystického Těla. Ten smysl má i plurál Otčenáše. Na této jednotě se zakládá myšlenka křesťanského solidarismu. Smysl sociální činnosti lze nejlépe pochopiti ve světle nauky o mystickém Těle. (Encyklika Pia XI. Quadragesimo anno, čl. 90.)

Avšak Církev není společenství čirých duchů. Pokud údy Církve jsou živí lidé na zemi, jest i něčím viditelným, poznatelným, zevním a konkretním. Církev jest něčím vnitřním a zároveň vnějším. Máme-li na mysli stránku vnější, nazýváme ji společností. Církev jest společenství i společnost. A poměr vnitřní a vnější stránky v Církvi jest třeba chápati tak, že stránka vnější jest výrazem, projevem, ztělesněním stránky vnitřní.

Jako viditelná společnost jest Církev ontologicky i právně dokonalá, poněvadž neslouží jiné společnosti majíc svůj vlastní účel i prostředky k němu. Jako říše Kristova šířící se obrozením z vody a Ducha svatého, vedoucí své údy k spáse nadpřirozenými prostředky milosti a pravdy, s Kristem jakožto svojí neviditelnou hlavou spojená a z Krista božský proud životní síly přijímající jest Církev společností svobodnou: a poněvadž tyto vlastnosti její jsou v Písmě ústy Kristovými jasně vysloveny, není dovoleno ji stavěti na roveň s jakýmkoliv zřízením lidským – a každý pokus podříditi ji ve věcech duchovních vládě světské musí býti pokládán za nespravedlnost a útok na božského jejího zakladatele.

Nemilují-li někteří lidé Církev, jest to tím, že ji pokládají za spolek, za něco lidského, za organisaci kněží. A tak vidíme, že ji nechápou, že jí pohrdají a že ji nenávidí i při své úctě ke Kristu. To je tragické nedorozumění a určité nebezpečenství zejména pro člověka hledajícího. Vlastní podstata Církve jest duchovní a neviditelná. Člověk hledá společenství a nalézá společnost. Hledá Boha a nalézá člověka. Hledá Krista a nalézá Církev – Církev jako něco viditelného, vnějšího, lidského, porušitelného, Církev s její historií, s jejími obřady a zvyky, a jejími zákony a tresty. Nevidí její duši – Krista, vidí jen její Tělo – lidi, Tělo s vráskami a kazy, neduhy a slabostmi. Jak snadno se může dáti zmásti vnějšími jejími nedostatky, jak těžké jest mu proniknouti k její skutečnosti vnitřní, aby mohl říci: Tvé Tělo je nevzhledné a černé, ale miluji Tě pro Tvoji Duši, jíž jest Kristus!

2. MATKA VĚŘÍCÍCH

Věřící křesťan jest k Církvi v poměru dítěte k matce. Matka dává dítěti život, živí je, ošetřuje v nemoci, chrání a pěstí. Církev dává věřícím život nadpřirozený (křest), živí je (Eucharistie), léčí neduhy duše i těla (svátost pokání a pomazání) – a jako pravá matka učí a vychovává: díla Feidiů a Praxitelů jsou pouhými stíny proti velikým charakterům světců, jež Církev vypěstila ve svém lůně.

„Náboženská osobnost“ není myslitelna bez Církve. Bez Církve není evangelia. Bez Církve není kázání. Bez Církve není záruky, že učení Kristovo se hlásá bezbludně. Bez Církve není jistoty, že jsme spojeni s Kristem. Náboženskou osobností může býti jedinec jen v Církvi a skrze Církev. Náboženská osobnost jest osobnost církevní, to jest osobnost žijící a rostoucí z živné půdy Církve. Člověk odcírkevněný je náboženský subjektivista, který jest autoritou sám sobě, tudíž člověk odbojný a v podstatě nenáboženský. Ti, kteří předstírají, že by ztratili svou „osobnost“, kdyby se podrobili Církvi, uplatňují vlastně jen svoje odstředivé sklony a prozrazují, že nedorostli oné duchovní a mravní výše, které jest třeba k pochopení a prožití duchovního společenství. Chtějí státi o sobě a jíti svou „vlastní“ cestou k Bohu bez „prostředníka“. Toto osamocování má svůj rub: netečnost a lhostejnost k spáse bratří, a svůj základ: pýchu, neboť pýcha záleží právě v tom, že člověk nalézá sílu jen v sobě a tudíž se odlučuje od společenství.

Církev jest Matka věřících. To však neznamená, že se v Církvi projevuje jen prvek lásky. Matka nejen dává život, ale i vychovává, přikazuje, zakazuje, odměňuje a trestá. Matka, která neumí poručit dítěti, nevychovává a není pravou matkou. Mateřství není jen láska. Církev není jen společenství lásky, nýbrž i společenství práva. Proto je v Církvi duchovní moc, autorita, vláda, zákony a předpisy, odměny a tresty. Mateřství Církve se projevuje láskou i právem. Nikdy nebyla Církev jen Církví lásky a nikdy nebyla jen Církví práva – ale vždy byla Církví spásy a řádu.

Pod trestem vyobcování a zavržení věčného přikázal Kristus, abychom poslouchali Církve ve věcech náboženských (Mar. 16, 16.) a disciplinárních (Mat. 18, 17.). „Kdo vás slyší,“ pravil apoštolům, „mne slyší, a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá, kdo však mnou pohrdá, pohrdá tím, jenž mne poslal.“ (Luk. 10, 16.) Výrok ten se ovšem vztahuje i na jejich nástupce. Církev máme poslouchati nejen v neomylných a slavnostních prohlášeních o náboženských pravdách, nýbrž také tehdy, když rádné církevní nebo papežovo učení samo sebou není neomylné. Kdybychom byli povinni poslouchati církevní autority jen tehdy, když je slavnostní a neomylná, snižovali bychom poslušnost k Církvi při nejmenším na stupeň, na němž jest obyčejná poslušnost k autoritě čiře lidské. Rozumný křesťan ví, že církevní autorita svá rozhodnutí dobře rozvažuje a že se radí s odborníky prve, než je vydává. Nesouhlasí-li s rozhodnutím církevním, ví, že také sám jest omylný a že jeho vlastní omyl jest pravdě podobnější. Kdo rozumně a právem se domnívá, že jeho pochybnosti o správnosti církevního rozhodnutí jsou oprávněny, může je církevní moci přiměřenou formou předložiti.

Vzdor proti Církvi, porušování církevní jednoty a kázně jsou hříchy nejen proti Církvi, nýbrž také proti Kristu. Zejména ti, kdož porušují vnitřní jednotu Církve bludem nebo vnější její jednotu rozkolem, dopouštějí se těžkého hříchů proti Kristu, v nějž jsme byli křtem vnitřně tak vštípeni, že jsme se stali jeho údy a spolu s jinými věřícími jedním mystickým Tělem Kristovým. Právem přirovnávající církevní Otcové jednotu Církve ke Kristovu rouchu nesešívanému, jehož ani jeho vrahové se neopovážili rozděliti.

Poslušnost k Církvi jest právě tak známkou pravého křesťana, jako poslušnost k matce známkou dobrého dítěte. A jeho matka jest laskavá a přísná, tak i Církev podle slov sv. Augustina jest „jedněm mírná, druhým přísná, nikomu nepřátelská, všem mateřská“. (de Civ. Dei 18, 51.)   

3. APOŠTOLÁT

Podstatou křesťanství jest život v milosti, to jest spojení duše s Bohem. Milost je dar. Křesťanství je především dar individuální, udělený člověku pro jeho vlastní spásu křtem svatým. Pečovati o spásu vlastní duše jest první a základní úkol křesťana. Ale není to křesťanství celé. Křesťanství je také dar sociální, to znamená, že úkolem křesťana jest pomáhati k spáse i jiným. Nikdo se nesmí vymlouvati s Kainem: „Zdaliž já jsem strážcem bratra svého?“ Jsi strážcem svého bratra. Jsi odpověden nejen za duši vlastní, nýbrž i za duše bratří. Tento úkol a posila k němu potřebná se uděluje biřmováním. Tato svátost tedy znamená plnost křesťanského života a povolání k apoštolátu. Není bez významu, že biřmování se uděluje vkládáním ruky podobně jako svěcení kněžské. Biřmováním nabývá duše účasti na kněžství Kristově. V tomto smyslu píše svatý Petr křesťanům maloasijským: „Vy jste rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým.“ (I. Pet. 2, 9.) Apoštolát tedy není jen úkolem kněží, nýbrž úkolem každého uvědomělého křesťana.

A právě láska k Církvi zavazuje křesťana, aby pracoval apoštolsky. Církev jest povinna hlásati víru všem lidem a všem národům. Ale tuto povinnost nemůže plniti bez spolupráce věřících. Věřící může a má s Církví spolupracovati a) modlitbou, b) obětí, c) skutkem.

a) Bůh chce, aby všichni lidé došli spasení. Spásu lidstva by ovšem mohl Bůh dokonati i sám bez lidské účasti. Avšak chce, abychom i my lidé měli podíl na jeho spásném díle. Tvoříme tajemnou jednotu s Kristem, neviditelnou hlavou Církve. On působí v nás a my působíme v něm. Toto spojení věřících s Kristem by bylo možno přirovnati ke spojitým nádobám: je-li více nádob, jež jsou navzájem spojeny, naplněno nějakou tekutinou, znamená to, že tekutina ve všech nádobách stojí ve stejné výši. Přibude-li v jedné nádobě, přibude ihned ve všech ostatních; a naopak, ubude-li v jedné, ubude ve všech. Je-li jedna hlavní, veliká, a přilejeme-li do ní jen kapku, znamená to, že i ve vedlejších nádobách se hladina zvedne, byť velmi nepatrně. Podobně jest to v jednotě duší s Kristem. Žádná duše nekoná nic sama. S ní zároveň to koná Kristus, s ní spolu to konají i jiné duše.

A tak se můžeme účastniti činnosti apoštolské, i když nekážeme, nezpovídáme, neučíme a neobracíme věřící, a to modlitbou. Modlíme-li se za spásu lidí, nemodlíme se nadarmo, neboť se modlíme za to, co Bůh chce. Po poslední večeři se modlil Pán:

„Otče, chci, aby, kde jsme já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, by viděli slávu mou, kterou jsi mi dal.“ (Jan 17, 24) Sjednoceni s touto modlitbou Páně máme prositi i my za spásu bratří.

b) Duším můžeme pomáhati také tak, že za ně obětujeme své utrpení. Jsme-li ve stavu milosti Boží a přijde bolest, nemůže zajisté býti bez významu a bez mravní hodnoty, snášíme-li ji v duchu Kristově a spojujeme-li své utrpení s utrpením jeho. Je možno trpěti ďábelsky, filosoficky, křesťansky. Ďábelsky trpí, kdo se protiví bolesti a kdo rouhavě vyčítá Bohu, že ji seslal. Filosoficky trpí, kdo se snaží býti lhostejným k bolesti. Křesťansky trpí, kdo se odevzdává do vůle Boží, bere svůj kříž na sebe a obětuje své utrpení za své bratry. Apoštolát utrpení je v tom, že se křesťan stává účastníkem oběti Kristovy za spásu lidstva přinesené a tak jest hybnou silou nadpřirozeného řádu podle slov Apoštolových: „když jsem sláb, tehdá silný jsem.“ (II. Kor 12, 10.)

c) Slovem a příkladem má křesťan pomáhat duším. A víc příkladem než slovem. Student má býti apoštolem ve své třídě. Má si býti vědom, že všichni jeho spolužáci jsou mu Kristem svěřeni. To neznamená, že by je měl pořád jen poučovati, napomínati a kárati. Slova mnoho neprospívají. Nejlepším poučením jest příklad. Víme, co působilo na svatého Augustina: ne slova spolužáků, nýbrž jejich příklad. Proto si říkával: Si potuit hic, si potuit ille, cur tu non, Augustine? Nelze si představiti, že by ducha tak hrdého, jako byl jeho, byl někdo mohl získati pro dobro nějakým moralisováním. Ale úsilí a úspěchy jeho spolužáků mocně ho ovlivňovaly. Tedy: píle, snaha, laskavost, ochota k pomoci, věrnost v přátelství – to mezi studenty jsou nejmocnější prostředky apoštolátu.

Apoštolát laiků nabyl v poslední době nové formy pode jménem katolické akce. Katolická akce jest spolupráce laiků v hierarchickém apoštolátě. Úkolem katolické akce jest podle papeže Pia XI., jenž k ní dal podnět a základ, vychovati řady zdatných lidí, mužů i žen i mládeže obojího pohlaví, jimž není nic dražšího a kteří nemají horoucnějšího přání než míti účast na svatém poslání Církve, aby pod jejím vedením horlivě šířili království Ježíše Krista v osobním styku i ve veřejném životě. (Pius XI. 6. listopadu 1929.) Jak týž svatý Otec upozornil, není katolická akce nic nového, co by bylo bývalo dřívějším dobám neznámo; v naší době se ovšem její podstata a její zřízení lépe a zevrubněji vysvětlují. Není pochyby, že katolická akce jest něco více než pouhý laický apoštolát. Laický apoštolát může totiž býti vykonáván i zcela individuálně, bez ohledu na přání církevní vrchnosti. Avšak katolická akce v přesném významu jest laický apoštolát organisovaný a těsně připojený k církevní hierarchii, od níž přijímá všechny směrnice pro svou práci. Tím, že se katolík stane pracovníkem v katolické akci, nenabývá nějakého naprosto nového úkolu či zasvěcení; členstvím a prací v katolické akci utužuje se jen jeho poměr k církevní vrchnosti, jeho apoštolát se stává dokonalejším, protože se v něm chce říditi pokyny církevní hierarchie.

Apoštolát individuální je práce na vlastní pěst, kdežto katolická akce jest úsilí svorné a uspořádané, činnost organisovaná. Touto organisací máme napodobiti samého Boha, jenž svou nekonečnou mocí a moudrostí uspořádal celý vesmír od nejvyšších bytostí až po posledního červíčka. Moudrost, v níž jest původ vesmíru a jeho organického souladu, má nám býti vzorem v uspořádání všech sil k jednomu cíli, totiž k rozšíření království Kristova na zemi.

Zdroj: NA HLUBINU ročník XVIII. číslo 9 (listopad 1943)

Zpracoval: D. Grof