Obnovování katolické identity

Obnovování katolické identity

Důležitost modlitebního závoje

Philip Gerard Johnson

Od reforem Druhého vatikánského koncilu se jednoduše vytratilo mnoho starodávných tradic katolické Církve. Mantila nebo modlitební závoj, který ženy nosily při návštěvě kostela nebo při účasti na mši svaté v moderní době v podstatě zmizel. Při zkoumání historie a symboliky modlitebního závoje si to však ze strany všech katolických žen, které se chtějí přidržet zdrženlivosti a opravdového ženství jako Maria, vyžaduje opětovné zvážení.

Ve svém prvním dopise Korintským žádá sv. Pavel, aby hlava ženy byla pokryta vždy, když se modlí. Ujišťuje se, že „si mne stále připomínáte a držíte se tradice, kterou jste ode mne přijali.“ (1) Dále vysvětluje hierarchii na zemi: Kristus je hlavou muže a muž je hlavou ženy, „Vždyť muž není z ženy, nýbrž žena z muže.“ (2) Z toho důvodu „ má žena mít na hlavě znamení moci kvůli andělům.“ (3) Moc v tomto případě znamená známku podřízenosti muži – závoj.

Dále sv. Pavel ve svém prvním dopise Korintským potvrzuje, že podřízenost muži je dobrá a patřičná, když říká, že pokrývka hlavy je „pro ženu ctí“. (4) Muž je hlavou ženy stejně jako je Kristus hlavou muže. Není žádný útisk v tomto uspořádání, protože stejně jako zneuctívá ženu, když se modlí s nepokrytou hlavou, stejně tak to také zneuctívá muže, když má /při tom/ hlavu pokrytou. Tato představa praktického uspořádání byla odmítnuta mnoha moderními ženami, které ho nedokážou uvést do souladu se svými mylnými feministickými názory, že muž a žena jsou si dokonale rovnoprávní. Sám Pán je v Písmu svatém mnohokrát v rozporu s touto mylnou vírou.

Ačkoliv je závoj znamením podřízenosti muži, mnoho moderních žen také opomíjí ženskou důstojnost, kterou to značí. Ve skutečnosti žádná náboženská instituce na světě nechová ženy v tak velké úctě jako Svatá katolická Církev, neboť to bylo skrze ženu, Požehnanou Pannu Marii, že brány nebeské se otevřely pro nás ubohé hříšníky. Z tohoto důvodu uctíváme Marii jako zprostředkovatelku všech milostí, stejně tak v pobožnostech jako je svatý růženec, a dokonce i v kánonu mše svaté.

Prozkoumejme blíže užívání závoje ve Svaté katolické Církvi, a to jaký má modlitební závoj vztah k tomuto užití. Závoj se vždy používá tak, že naznačuje a oznamuje přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista. A s modlitebním závojem tomu není jinak.

Svatostánek na oltáři je zahalen závojem, aby se ukázala skutečná Přítomnost Našeho Pána v Nejsvětější svátosti oltářní. Ačkoliv kanonické právo přikazuje, aby byla zapálena svíce kdykoliv, když Náš Pán přebývá ve svatostánku, je to ve skutečnosti závoj na svatostánku, který je pravým znamením přítomnosti Našeho Pána. Tento symbol se datuje zpět k jakoby stanové konstrukci používané Židy ve Starém zákoně k zastřešení archy úmluvy. Dokonce ještě před narozením Našeho Pána Ježíše Krista se používal závoj na svatostánku jako zastřešení přítomnosti Boha. Proto je jen správné, že tato praxe pokračuje do dneška a závoj zastřešuje pravou Přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista v každém svatostánku na světě. (5) Navíc je Svátost oltářní přechovávána v závojem zakrytém ciboriu jako dalším symbolickém zastřešení pravé Přítomnosti Našeho Pána v Nejsvětější svátosti na oltáři.

Kalich a paténa jsou nejdůležitější ze všech posvátných nádob používaných při Svaté oběti mše, protože uchovávají drahocenné Tělo a Krev Našeho Pána Ježíše Krista. Jsou zakryté před a po svém použití jakožto „svatostánku“ Našeho Pána, protože jsou posvěcené pro tuto posvátnou úlohu při mši svaté. Dotýkají se jich pouze ruce kněze, které jsou také posvěcené pro posvátné účely, a závoj přes kalich naznačuje skutečnost, že Náš Pán Ježíš Kristus se brzy zpřítomní v posvátných nádobách, které leží pod závojem. Ačkoliv je závoj přes kalich, popravdě řečeno, nedávným vynálezem, který se začal užívat na počátku 16. století, staré rubriky mše svaté naznačují, že kalich a paténa byly vždy, když se přinášely knězi na oltář,  zakryty v “sacculu“ nebo „lintheu“ – prvotních formách závoje. (6)

Pažní závoj je dalším typem závoje používaným v posvátných ritech katolické Církve a také ohlašuje přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista v Eucharistii. Pažní závoj nosí subdiákon při velké mši, když drží paténu od závěru ofertoria až do chvíle po Pater Noster. Také ho nosí kněz při požehnání Svátosti oltářní, během procesí se Svátostí oltářní, při přinášení svatého viatika nemocným a umírajícím a při přenášení Svátosti oltářní na oltář a z oltáře na Zelený čtvrtek a Velký pátek. (7) Pažní závoj tedy, stejně jako každý závoj používaný katolickou Církví, poukazuje na přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista ve Svátosti oltářní.

Asi nejkrásnějším použitím závoje v katolické Církvi je závoj, který zdobí hlavu ženy. Kodex kanonického práva z roku 1917 ustanovuje jeho použití v kombinaci s cudným oblečením během mše svaté. Tato praxe však získala negativní konotaci během feministické revoluce během 60. let 20. století. Modlitební závoj už nebyl vnímán jako symbol krásy, ale jako akt útisku žen.

V Kodexu kanonického práva z roku 1983 není zahrnuto žádné pravidlo ohledně závoje, takže většina katolíků se domnívá, že bylo toto pravidlo zrušeno. Církev ohledně té věci mlčí, čímž dovolila, aby se tento zvyk vytratil, a umožnila, aby se oblečení vhodné spíše pro pikniky a neformální události stalo normou oblečení pro mši svatou.

Avšak sám Kodex kanonického práva z roku 1983 vyvrací víru, že závoje se už dále nevyžadují. Kodex kanonického práva uvádí, že „v případě pochybností se zrušení předešlého zákona nedovoluje“ (8), a že zvyk se ruší pouze protikladným zvykem nebo zákonem. (9) „Pokud zákon nevyjadřuje zmínku (o protikladném zvyku nebo zákonu), pak neruší staleté nebo starobylé zvyky.“ (10) Kodex kanonického práva z roku 1983 nepodává žádný protikladný zvyk nebo zákon, týkající se užívání modlitebního závoje, a proto ho neruší.

Ačkoliv modlitební závoj přímo nezahaluje pravou Přítomnost Našeho Pána Ježíše Krista, jistě je spojen s jinými užitími závojů v katolické Církvi, protože lůno Panny Marie bylo prvním svatostánkem Našeho pána Ježíše Krista. Bylo to skrze Matku Boží, ženu, že Náš Pán přišel na svět, aby umřel za naše hříchy. Proto zahalit se závojem znamená pro katolickou ženu vzít na sebe symbol moci a mateřství, které je nabídnuto pouze jim. Modlitební závoj spojuje katoličku s Matkou Boží velmi zvláštním způsobem, obzvláště během Svatého přijímání, kdy se, stejně jako Matka Boží, katolická žena stává opravdovým svatostánkem Našeho Pána Ježíše Krista.

A opravdu se tradičním katolíkům tato skutečnost připomíná v závěru každé mše. V posledním evangeliu slyšíme slova sv. Jana: „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ (11) (Et Verbum caro factum est et habitavit in nobis). Zajímavé je, že v překladu stejné pasáže z řečtiny se v Novém zákoně píše: „Slovo se stalo tělem a svatostálo mezi námi“ (kai o Logos sarx egeneto kai eskinosen en imin), což spojuje vtělení Ježíše Krista s přebýváním Našeho Pána v nás, kdykoliv přijímáme Svátost oltářní.

Modlitební závoj není útiskem ženy. Je to výsada, čest, znamení opravdové ženské důstojnosti a mateřství. Nošením modlitebního závoje žena proklamuje pravdu o Vtělení – že skrze Matku Boží se stal tělem Náš Pán Ježíš Kristus a přišel na svět, aby umřel za naše hříchy. Závoje se používají v katolické Církvi k označení předmětu, který obsahuje Našeho Pána Ježíše Krista a modlitební závoj se v tom v ničem neliší.

Opustit takovou praxi znamená ještě více opustit opravdové ženství, které v moderním světě v podstatě neexistuje. Proto dbejme na radu sv. Pavla: „Posuďte to sami: Sluší se, aby se žena k Bohu modlila s nezahalenou hlavou?“ (12)

 

(1) První list Korintským 11:2
(2) První list Korintským 11:8
(3) První list Korintským 11:10
(4) První list Korintským 11:15
(5) “Tabernacle.” The Catholic Encyclopedia. 1912.
(6) “Chalice.” The Catholic Encyclopedia. 1912.
(7) “Humeral Veil.” The Catholic Encyclopedia. 1912. 
(8) Kodex kanonického práva z roku 1983, Kánon 21
(9) Kodex kanonického práva z roku 1983, Kánon 28
(10) Kodex kanonického práva z roku 1983, Kánon 28
(11) Evangelium sv. Jana 1:14
(12) První list Korintským 11:13

Zdroj: The Remnant

Překlad: D. Grof