Jak být oblečen v přítomnosti Svátosti oltářní
Gregory Johnson
Nedávno jsem četl knihu The
Blessed Eucharist; Our Greatest Treasure (Svátost oltářní; náš největší
poklad) od P. Michaela Mullera C.S.S.R. V jedné z kapitol nazvané
„Doplňující příklady skutečné Přítomnosti“ [1]
P. Muller podává zprávu o události, která by měla být zajímavá pro ty, kdo
mají sklon se příliš nestarat o to, jak se oblékají a objevují před Svátosti
oltářní:
„Na konci minulého století žil
v Rottweilu, malém městě ve Švábsku v Německu, velmi bezbožný muž.
Jednoho dne, když slavné procesí Božího Těla se Svátostí oltářní míjelo dům
tohoto bezbožného darebáka, měl ďábelskou troufalost vysmívat se Svátosti oltářní
nejohavnějším způsobem. Postavil se do okna v triku s dlouhým rukávem
a s řeznickou zástěrou a bílou noční čepičkou na hlavě. Přál si tímto nevhodným
oblečením ukázat své opovržení a neúctu ke Svátosti oltářní...
„Tento rouhač brzy umřel smrtí
zatracence...
„Hned po smrti tohoto bezbožníka
byly slyšet v jeho domě tak strašné zvuky, tak děsivé úpění, nářky a
bědování, že to nikdo nemohl vystát. Každý snadno uhádnul příčinu, problémem
bylo, jak se toho zbavit.
„Nakonec jakoby z Božího
vnuknutí použili následující prostředek: Rozhodli se namalovat portrét toho
muže ve stejném oblečení a póze, v jaké se objevil, aby se vysmíval
Svátosti oltářní, a umístit ho do prostoru místo okna, aby se všem kolemjdoucím
ukázalo, jak Bůh trestá ty, kteří se vysmívají Svátosti oltářní. Je zvláštní,
že jakmile byl obraz umístěn místo okna, dům ztichnul.
„Několik let poté žena protestantského
kazatele, která žila naproti, již nesnesla pohled na tento ohavný portrét.
Proto její manžel zašel na radnici, aby získal povolení k odstranění
obrazu. Jeho žádosti bylo vyhověno, ale jakmile byl obraz odstraněn, vrátily se
dřívější děsivé scény a pokračovaly, až vyděšení lidé z toho domu získali
povolení vrátit obraz na své místo. Jeden z našich Otců mi tu událost
vyprávěl jako očitý svědek.“
V této době po Druhém
vatikánském koncilu je obvyklé vídat muže a ženy, jak se objevují před Naším
Pánem ve Svátosti oltářní v „nevhodném oblečení“ za netečnosti nebo dokonce
souhlasu místního kněze. Muži dneška chodí na mši nejen v tričku
s dlouhým rukávem, ale i s krátkým a v tílkách naší revoluční doby.
Džíny, šortky, tenisky, sandály, žabky, pracovní boty a horší věci jsou běžné.
Na některých tričkách jsou potisky nepřátel Církve takových jako Che Guevara,
zatímco na jiných jsou potisky spoře oděných žen.
Aniž bych zabíhal do podrobností
ohledně oblečení, myslím si, že poselství té události, o níž vypráví P. Muller,
je velmi jasné: V kostele, na mši, kdykoliv nebo kdekoliv jsme
v přítomnosti Svátosti oltářní, pokud milujeme Našeho Pána, měli bychom se
vždy snažit co nejlépe činit opak toho, co činil výše zmíněný bezbožný darebák
z Rottweilu, abychom neutrpěli stejný osud.
[1] Michael Muller, The Blessed
Eucharist, Our Greatest Treasure (Svátost oltářní; náš největší poklad),
vydáno v roce 1868, znovu vydáno v TAN v roce 1994, str. 201-203
Zdroj:
Tradition in Action
Překlad:
D. Grof
