Srdce a duše Církve (1935)

Srdce a duše Církve (1935)

P. Silv. M. Braito

Srdcem Církve nazývá svatý Tomáš Ducha svatého podle aristotelské fysiologie: jako srdcem prochází veškerý život, tak hodí se na Ducha svatého krásné přirovnání srdce Církve, protože jím procházejí všechny milosti, všechen nadpřirozený život Církve.

Pro milosti, pro jejich rozdávání a opatrování byla založena Církev. Duch sv. pak jest dárcem a původcem veškerých milostí. Jest sice pravdou, že všechno, co se děje na světě a v duších, že musíme připisovati cele Nejsvětější Trojici, ale přece přisuzují učitelé církevní určité účinky na světě a v duších určitým božským osobám tak zvanou naukou apropriační, že totiž určité účinky mají zvláštní shodu a podobnost s určitými božskými osobami a proto jest jim třeba určité účinky zvláštním způsobem přisouditi. Byli sice theologové jako Petau, jinak vynikající theolog, kterého můžeme právem nazývati otcem positivní theologie, kteří se domnívali, že můžeme nějaký zvláštní způsob a účinek určité jenom osobě Božské přisouditi. To ovšem dnes nikdo nedrží. Ale přece můžeme přisuzovati Duchu svatému intimní Boží život v duších, protože dokonalost křesťanská záleží v křesťanské lásce. Někteří různě definují dokonalost, ale to jsou všechno definice odvozené, protože dokonalost, filosoficky vzato, záleží v nejvyšším naplnění nejvyšší schopnosti lidské. Protože ale na zemi rozumem se nedotýkáme Boha přímo, nýbrž jenom věrou, kdežto láskou mnohem bezprostředněji se Boha dotýkáme, proto podle svatého Tomáše i podle svatého Bonaventury jest dokonalost prostě a jednoduše v lásce, v dokonalé lásce vůči Bohu. Dokonalost jako plnění vůle Boží jest sice totéž, ale není to vyjádření vědecké. Pravíme pak ale, že Duch svatý vychází jako Láska Otce a Syna, Láska, která vychází z nekonečně plného a dokonalého poznání.

Tak přisuzujeme potom všechno, co sluje láskou, co vede k lásce Boží, co jest krokem, prostředkem anebo ovocem této lásky nadpřirozené Ducha sv. Protože ale Církev jest ústavem spásy, která má vésti ke svatosti, která má sdíleti onu nadpřirozenou vlitou lásku Boží, jež má tuto lásku Boha k nám dávati a nás vésti k upřímnému milování Boha, proto je tak těsně spjato dílo založení a života Církve vůbec s Duchem svatým. Církev totiž jest jako mystické tělo Kristovo pokračování jeho těla fysického. Jako v utváření tohoto fysického Těla Kristova měl Duch svatý podíl, který se vyjadřuje zřetelně v Písmě svatém, podobně připisujeme Duchu svatému tajemné působení v onom pokračování Krista na zemi.

Kristovo tělo bylo utvořeno zastíněním Ducha sv. a lůno přesvaté Panny bylo připraveno vnitřním posvěcením celé bytosti Mariiny, když čteme, že byla milosti plná. Milosti plná, proto plna působením Ducha svatého, plná jeho přítomnosti a plná jeho lásky.

Vtělení Kristovo jest nejvyšším úkonem lásky. Toto vtělení vyvrcholilo v oběti na kříži a své dílo zajistilo pak podáním tohoto světa na pokrm života. To všechno byly nesmírné projevy lásky a proto u nich stál Duch lásky, Duch svatý.

Duch svatý spolupůsobil tedy při utváření těla Kristova. Mystické ale tělo vyrostlo z tohoto fysického těla a z jeho obětování na kříži. Proto, když je Duch svatý duchem, který vedl Krista na poušť, který zastínil Marii Pannu, který ji připravil Ježíši, je také duchem nejenom hlavy mystického těla, Krista, nýbrž také duchem celého tajemného Těla Kristova.
Duch svatý vychází láskou a Církev jest pokračováním nejvyšší lásky, totiž Vtělení, vyšla z vyvrcholení této lásky vtělené, totiž z obětování jejího na kříži, když totiž Církev vyšla z otevřeného boku Krista pnícího na kříži a živí se nejvyšším projevem tohoto těla Duchem svatým utvořeného, totiž jeho podáním za ustavičný pokrm nového života. Život lásky k Bohu jest pravým smyslem této Církve. Buď vede k milosti, anebo ji rozlévá a rozmnožuje v duších. Toto všechno se nám dostává od Krista. V té míře, jak jsme s ním spojeni, v té míře se nám dostává jeho milostí a s druhé strany zase v té míře jsme blízko svaté hlavě tajemného těla Páně, kolik života nadpřirozeného z ní čerpáme. Duch svatý rozmnožuje a očišťuje v nás tento život z Krista, protože on svými sedmerými dary v nás udržuje, podchycuje a rozmnožuje onen nadpřirozený, duchovní život.

Proto, čím je kdo těsněji spojen s tímto tělem Církve, čím kdo více žije z Církve, čím kdo více se přivtěluje ke Kristu, tím více v něm působí Duch svatý. Tak vidíme, že nejvíce v Církvi bratry osvítili, je ke Kristu přivedli ti, kteří byli plni lásky k Církvi. Neplodné bylo působení těch, kteří se odřízli od živého zdroje spojení s Kristem mystickým, protože se tím samým také odloučili od Ducha svatého, života, lásky. Všechno ostatní je pak prostě buď vtip anebo řízení Boží Prozřetelnosti, která používá i nehodných nástrojů.

Tak rozumíme výroku Augustinovu: „Věřte mi, bratři, kolik má kdo lásky k Církvi, tolik má Ducha svatého.“ Ireneův výrok je podobně zajímavý: „Kde je Církev, tam je Duch Boží, a kde je Duch Boží, tam je Církev a veškerá milost.“ Tento Duch svatý je také jednotícím duchem v Církvi. Jako spolupůsobil při utvoření Těla Kristova, tak působí dále při utváření onoho mystického Těla Kristova, jehož základní vlastností a podkladem vůbec jest jednota nás s Kristem a proto nás všech v Kristu a skrze Krista s nebeským Otcem. Mystické tělo uskutečňuje tímto působením Ducha svatého onen velký cíl lidstva: že jsme od Boha vyšli, abychom se k Bohu zase vrátili. On nás stvořil, abychom v něm našli své štěstí. Když se lidé rozběhli po láskách stvořených a po pozemských hodnotách, přichází Kristus, spojuje znovu ve své oběti a v lásce všechny lidi, za všechny obětuje se nebeskému Otci, všechny zase v této oběti a v této lásce k Otci přivádí a v tomto těle uskutečňuje onen velký návrat veškerého stvoření k nebeskému Otci.

Zapomínáme na tuto činnost Ducha svatého, zapomínají na to křesťané i mnozí z těch, kteří chtějí, aby přišlo království Boží na zemi. Bez ohně a bez působení Ducha svatého neučiníme ani kroku, ani sebe nezapálíme láskou k Bohu, která jest darem, ani nikoho k Bohu nepřivedeme, bez světla Ducha svatého nenajdou bloudící cestičku k Bohu a k pravdě.

Soustřeďme zase více své prosby k tomuto Dárci světla a lásky, a nový život zahoří v našich srdcích, onen sdělený život Boží, k jehož rozdávání byla založena Církev, aby jednou přivedla tento život k jeho plnosti ve spočinutí ve slávě Otcově.

Zdroj: NA HLUBINU ročník X. číslo 9 (1935)

Zpracoval: D. Grof