Varování z roku 1962: II. vatikánský koncil může selhat

Varování z roku 1962: II. vatikánský koncil může selhat

John Vennari

Msgr. Joseph Clifford Fenton byl jedním z nejvýznamnějších teologů 20. století v Americe. Vzdělával se na Angelicum v Římě a svou disertaci zpracoval pod vedením váženého teologa P. Reginalda Garrigou-Lagrange,O.P. V letech 1944 - 1963 byl editorem teologického časopisu American Ecclesiastical Review. Byl také obráncem nauky, že „mimo Církev není spásy“, a podporoval papežské učení ohledně konfesního státu.

V říjnovém čísle American Ecclesiastical Review z roku 1962 Msgr. Fenton publikoval článek s názvem „Ctnost obezřetnosti a úspěch Druhého ekumenického vatikánského koncilu“. Jak se zdá, šlo o jediný článek z té doby, který adresoval střízlivé varování: „Nemyslete si, že jen proto, že se tenhle koncil svolal, bude to automaticky úspěch!“.

Fenton poznamenal, že prohlášení týkající se nadcházejícího koncilu vždy žádala věřící o modlitbu za jeho úspěch. Obával se však, že žádosti o modlitbu postrádala jakoukoliv zmínku naléhavosti. Zdálo se, jako by to nebylo nic víc než zbožná formalita.

Ne, protestoval Fenton, věřící se musí horlivě modlit za úspěch koncilu, protože existuje reálná možnost, že koncil může být neúspěchem.

Řekl, že mnozí „si představují, že koncil bude automaticky úspěchem, a že výsledkem toho je, že neexistuje žádná zvláštní potřeba modliteb za dosažení cílů pro něž je naplánován a svolán. Zdá se, že mnozí si představují, že svolání ekumenického koncilu bylo jako stisknout kouzelné tlačítko, které se automaticky a bezbolestně vypořádá se všemi těžkostmi, kterým čelí pravá Církev Ježíše Krista během druhé poloviny 20. století. A, jak je zřejmé ze studia historie předešlých všeobecných koncilů, a vezme-li se v potaz sama přirozenost Církve, je jasné, že už nezůstane žádná mylná představa. Realita věci je, že úspěch ekumenického koncilu opravdu závisí na efektivitě a horlivosti modliteb věřících.“

Poté vykládá, co koncil bude muset dosáhnout, aby byl považován za úspěšný:

„Aby byl úspěšný, aby splnil účel pro který byl svolán, musí ekumenický koncil v době, kdy bude pracovat, účinně a adekvátně promluvit proti věroučným úchylkám, které ohrožují víru, a tím celý duchovní život, věřících.“

„Navíc je na poli disciplíny nemožné, aby ekumenický koncil dosáhl svého účelu pokud nevyloží směrnice a příkazy, které směřují k dosažení následujících cílů:

Za prvé, tyto disciplinární dekrety musí být takové, aby usnadnily věřícím ve stavu přátelství s Bohem postoupit k Jeho lásce.

Za druhé, musí být tak naplánované, aby usnadnily těm, kdo jsou členy Církve a nežijí ctnostným životem, aby se vrátili k přátelství s Bohem.

A nakonec musí být takové, že pomohou v obrácení nekatolíků k jedné a jediné pravé Církvi Ježíše Krista.“

Ve stejné linii rozvedl, že „ti, kteří nejsou zastánci členství v Církvi by měli být schopni vidět ještě jasněji, že v současnosti existující viditelná katolická Církev je opravdu jediné nadpřirozené království Boha na zemi.“

Znova varuje: „Není to žádným způsobem automaticky jisté, že koncil bude úspěšný, hovoříme-li z pohledu nadpřirozené moudrosti.“

Jako by prorokoval budoucnost Fenton říká: „Je možné, že koncil může jednat jinak než s plností nadpřirozené moudrosti. Je možné, že vidíme-li to z této perspektivy, může být neúspěšný.“

Naneštěstí koncil je selháním v úplně všech bodech, které zdůrazňoval Msgr. Fenton.

Koncil nepromluvil účinně proti věroučným úchylkám doby. Ve skutečnosti ještě vše o hodně zhoršil kvůli liberalizaci a protestantizaci věrouky. Výsledkem je, že roztříštil vnitřní jednotu katolíků, kteří nebyli mezi sebou nikdy rozděleni více.

Co se týče disciplinárních opatření:

1. Koncil neusnadnil věřícím ve stavu přátelství s Bohem postoupit k Jeho lásce. Pokud nic jiného, desítky tisíc katolíků přestaly praktikovat svou víru, protože koncil se stal progresivistickou revolucí, kterou koncil vytvořil: zvlášť co se týče liturgie.
2. Koncil neusnadnil padlým katolíkům návrat do Církve. Ve skutečnosti liberální reformy z koncilu vytvořily masivní odpady katolíků od praktikování víry, a to se ani nezmiňuji o masivních odpadech tisíců kněží a církevních osob od jejich posvátného povolání.
3. Koncil nebyl pomocí v obrácení nekatolíků k jedné a jediné pravé Církvi Ježíše Krista. Kardinálové Ratzinger, Cassidy a Kasper otevřeně konstatovali, v rozporu s třikrát vyhlášeným neomylným dogmatem, že není spása mimo katolickou Církev, že už není nezbytné, aby nekatolík konvertoval k jediné pravé Církvi Ježíše Krista kvůli jednotě a spáse. Koncilová nová orientace stojí ve vzpouře proti tradičnímu učení Církve.

Proto je koncil selháním. Jeho ekumenismus neštěstím.

Zdroj: Catholic Family News

Překlad: D. Grof