Vánoce nebyly nikdy pohanským svátkem

Vánoce nebyly nikdy pohanským svátkem

Marian T. Horvat, PhD.

Zhruba v tomto období roku jsme bombardováni antikatolickou propagandou, která zpochybňuje radostný den Kristova narození 25. prosince. Povýšeně nám říkají, že toto datum bylo původně pohanským svátkem. Raná Církev „zvolila“ toto datum, aby „pokřesťanštila“ římský svátek Slunce. Podle této teorie bylo datum Vánoc stanoveno až ve 4. století, kdy máme první důkaz o slavení Narození Páně v Římě v roce 336. Závěr: původ Vánoc je pohanský a my ve skutečnosti neznáme datum, kdy se narodil Spasitel lidstva.

Nenechme se příliš rychle ohromit těmito lžemi, jejichž cílem je pouze umenšit úctu, kterou vzdáváme Našemu Pánu Ježíši Kristu, a znevážit katolickou Církev. Ve skutečnosti opak je pravdou. Tvrzení o pohanském původu Vánoc je mýtem bez historického opodstatnění.

Žádné starodávné římské slavnosti 25. prosince

Představa, že Vánoce mají pohanský původ, se začala šířit v 17. století s anglickými puritány a skotskými presbyteriány, kteří nenáviděli vše katolické. Puritáni tolik nenáviděli katolicismus, že se bouřili proti tzv. Anglikánské církvi, protože ji i s jejími herezemi stále ještě považovali za příliš podobnou katolické Církvi.

Ošklivili si svátky a zvláště pak nesnášeli Vánoční svátky s jejich radostnými obřady, oslavami a zvyky. Protože Bible nespecifikovala datum Kristova narození, puritáni se přeli, že je to zbytečný výmysl Římskokatolické církve, který by se měl odstranit.

Později se protestantští kazatelé jako Němec Paul Ernst Jablonski pokusili v pseudovědeckých dílech názorně dokázat, že 25. prosinec byl ve skutečnosti pohanský římský svátek, a že Vánoce byly prostě dalším příkladem, jak středověká katolická Církev „zpohanštěla“ a zničila „čisté“ rané křesťanství. (1)

Zhruba ve stejné době jezuita Jean Hardouin podpořil puritány v jejich teorii ohledně pohanského původu Vánoc svou výstřední teorií všeobecného padělku. Ale jeho výzkum byl do značné míry diskreditován kvůli jeho absurdním tvrzením. Například tvrdil, že všechny církevní koncily, které se konaly před Tridentským koncilem, jsou smyšlené a takřka všechny klasické texty antického Řecka a starého Říma jsou falza vytvořená mnichy ve 13. století. Taková tvrzení jsou očividně absurdní, když vezmeme nesčetný počet pramenných dokumentů, které prokazují opak.

Dvě hlavní tvrzení, že Vánoce mají pohanský původ, prohlašují, že raná Církev si zvolila 25. prosinec, aby odvrátila katolíky od římských pohanských svátků. První tvrzení prohlašuje, že Vánoce nahradily starý římský svátek Saturnálií, dobu hodování a divokého veselí, které se držely v prosinci k poctě pohanského boha Saturna.

Jenže Saturnálie vždy končily nejpozději 23. prosince. Proč by katolická Církev při odvracení pozornosti svých věřících od pohanských oslav vybrala datum dva dny po skončení této slavnosti, a tedy kdokoliv by chtěl, už by se jim byl oddával? To nedává smysl. Žádný seriózní vědec nevěří tomuto tvrzení.

Vánoce ustavené před pohanskou slavností Slunce

Druhé tvrzení je, že katolická Církev ustavila Vánoce na 25. prosince, aby nahradila svátek Slunce Dies Natalis Solis Invicti (Narození nepřemoženého Slunce) vymyšlený císařem Aureliánem v roce 247 po Kristu.

Skutečnost, že se Vánoce dostaly do světového kalendáře (obecně přijímaného římského kalendáře) v roce 354 – což bylo po ustanovení pohanského svátku – nutně neznamená, že Církev vybrala tento den, aby nahradila pohanský svátek. S tímto závěrem se shodují dva zásadní důvody:

První, nelze se jednoduše domnívat, že raní křesťané začali slavit Vánoce až ve 4. století. Než byl v roce 313 vydán Edikt milánský, byli katolíci pronásledováni a setkávali se v katakombách. Z toho důvodu neexistovaly žádné veřejné svátky. Ale oni před tímto ediktem slavili Vánoce mezi sebou, jak potvrzují chvalozpěvy a modlitby prvních křesťanů. (2)

Druhý důvod: toto tvrzení se zakládá na chybných předpokladech. Jak poukazuje vědec Thomas Talley ve své knize The Origins of the Liturgical Year (Původ liturgického roku), císař Aurelián zavedl svátek narození nepřemoženého Slunce ve snaze dát nový život – znovuzrození – umírající Římské říši. Je mnohem pravděpodobnější, jak se Talley domnívá, že císařův čin byl odpovědí na vzrůstající oblibu a sílu katolického náboženství, které 25. prosince slavilo Kristovo narození, spíše než že by to bylo naopak. (3)

Neexistuje žádný důkaz, že Aureliánův svátek předcházel svátku Vánoc, a je to další důvod pro to věřit, že ustanovení tohoto svátku – který si nikdy nezískal podporu lidu a brzy zaniknul – byla snaha dát pohanský význam datu, které již bylo významné pro římské katolíky.

Data založená na Písmu svatém

Ale opusťme oblast domněnek a vraťme se k historickým análům. Existuje dostatek důkazů, abychom názorně ukázali, že ačkoliv datum Vánoc nebylo oficiální do roku 354, bylo zcela zřejmě ustanoveno dávno před tím, než Aurelián ustanovil pohanský svátek.

Početí Jana Křtitele je historickou oporou pro poznání data Vánoc založenou na detailním a pečlivém výpočtu dat, které prováděli první Církevní Otcové.

Raný tractatus De solstitiia zaznamenává tradici archanděla Gabriela, který se zjevil Zachariášovi v chrámu, když sloužil jako kněz na Den smíření (Lk 1:8). To umisťuje početí Jana Křtitele do doby Svátku stanů na konci září, jak řekl archanděl Gabriel (Lk 1:28), a jeho narození o devět měsíců později do doby letního slunovratu. (4)

Protože Lukášovo evangelium prohlašuje, že archanděl Gabriel se zjevil Panně Marii v šestém měsíci po početí Jana Křtitele (Lk 1:26), početí Krista je tím umístěno zhruba do doby jarní rovnodennosti, tj. do doby židovských Velikonoc na konci března. Jeho narození by tedy připadalo na konec prosince, na dobu zimního slunovratu.

Spolehlivost těchto dat založených na tradici a Písmu svatém je potvrzena nedávnými důkazy ve svitcích od Mrtvého moře, jejichž autoři se velmi zabývali daty v kalendáři, jež byla důležitá pro stanovení, kdy se mají slavit svátky podle Tóry. Data nalezená ve svitcích umožňují zjistit rotující službu kněží v chrámu v době Starého zákona a s určitostí ukazují, že Zachariáš sloužil v chrámu jako kněz v září, čímž je potvrzena tradice rané Církve. (5)

Katolická Církev určila 25. březen jako datum početí Našeho Pána dávno předtím, než se Aurelián rozhodl stvořit svůj svátek Slunce. Například v roce 221 po Kristu napsal Sextus Iulius Africanus /spis/ Chronographiai, v němž prohlašoval, že Zvěstování Panně Marii bylo 25. března. (6) Když už bylo datum Vtělení stanoveno, bylo jednoduchou věcí přidat devět měsíců, abychom dostali datum Narození Našeho Pána – 25. prosinec. Toto datum nebylo učiněno oficiálním až do pozdního čtvrtého století, ale bylo stanoveno dávno před Aureliánem a Konstantinem. Nemělo co do činění s pohanským svátkem.

Můžeme si být jisti, že první katoličtí apologeti a Církevní Otcové, kteří žili velmi blízko době apoštolů, si byli plně vědomi dat souvisejících s narozením Našeho Pána Ježíše Krista. Měli po ruce všechny kalendářní zdroje a nedovolili by, aby jakákoliv lež byla zavedena do katolické liturgie. Datum Kristova narození jimi bylo šířeno jako neděle 25. prosince.
P. Cornelius a Lapide s odvoláním na verše z Lukáše 2:7 podává komentář k uspořádání tohoto výběru: „Kristus se narodil v neděli, protože to byl první den světa ... Kristus se narodil v neděli v noci, aby to bylo ve shodě s řádem Jeho zázraků, tak aby den kdy On řekl Budiž světlo a bylo světlo byl stejným dnem, kdy v noci světlo zazářilo v temnotě, aby srdce pevně stálo, to jest, slunce spravedlnosti, Kristus Pán.“ (7)

Poznámky:

(1) Thomas Talley, The Origins of the Liturgical Year, Collegeville, MN: Liturgical Press, 1991, str. 88.

(2) Daniel-Rops, Pričres des Premiers Chrétiens, Paris: Fayard, 1952, str. 125-127, 228-229

(3) Talley, The Origins of the Liturgical Year, str. 88-91.

(4) Traktát má název 'De solstitiia et aequinoctia conceptionis et nativitatis domini nostri iesu Christi et iohannis baptista,' tamtéž., str. 93-94. Talley také poskytuje další historické dokumenty raných církevních spisovatelů, které ukazují, že data Početí a Smrti Našeho Pána byla ustavena velmi brzy.

(5) Shemaryahu Talmon, Emeritní profesor na Hebrew University v Jeruzalémě a přední vědec v oboru svitků publikoval v roce 1958 hloubkovou studii o rotující službě kněží v chrámu a svitcích z Kumránu, aby bylo vidět kdo sloužil v novozákonní době. Martin K Barrack, “It Comes from Pagans,” Second Exodus online

(6) tamtéž.

(7) Cornelius a Lapide, Commentaria in Scripturam Sanctam, Paris: Vives 1877, Lukáš 2:7, sv. 16, str. 57.

Zdroj: Tradition in Action

Překlad: D. Grof