Na sklonku minulého století a v prvním desetiletí
nynějšího věku začal se ve Francii a Itálii, zčásti také v Anglii a
Německu i jinde šířit směr racionalisticko-evolucionistický ve filosofii a
theologii, označovaný pak jako t. zv. modernismus. Tvrdil jako Kant, že člověk
nemůže nic z věcí náboženských a nadpřirozených rozumem poznati, víra že
nevyplývá z logického závěru, nýbrž jedině z citu, instinktivním
puzením. Všechno prý se vyvíjí: víra, dogmata, kultus, církev a proto je
změnitelné. Církev prý má při tom snahu konservativní, laická živel je silou
pudící k většímu vývoji. Víra je oddělována zcela od vědy. Odlišován by
„Kristus historický“ od „ Krista v náboženství“ a jiné bludy. Ty se začaly
projevovati v apologetice, filosofické noetice, exegesi Písma sv. a
dogmatice. Strhnouti se dali někteří profesoři bohoslovných věd, zvláště Tyrell
(zemřel r. 1909) a Loisy (zemřel 1940) na poli exegese, Houtin na poli dějin,
Blondel a j. v apologetice a pod. Modernismus prohlašoval také filosofii
sv. Tomáše za zastaralou a jen vývojovou etapou a chtěl uplatňovati
v katolické vědě t. zv. moderní filosofii. Chtěl, aby se omezily vnější
náboženské úkony, změnu vlády církevní po stránce disciplinární i dogmatické „v
duchu demokratickém“, laikům mělo se dostati podílu na řízení Církve. A
nechyběl i požadavek zdobrovolnění celibátu. To jsme ostatně slyšeli
v různých variantách v letech blouznění a varu po světové válce.
Papež Pius X. zasloužil se o Církev nesmírně svou
rozhodností, jakou se postavil proti bludům. Ať už je to alokuce ke kardinálům
17. dubna 1907, nebo z jeho nařízení vydaný dekret „Lamentabilisane exitu“
kongregace sv. obřadu 3. července toho roku, shrnující v 65 thesích bludné
nauky a zavrhující je, instrukce „Recentissimodecreto“ vylučující z úřadu
představené semináře a učitele v nich, podlehli-li bludným naukám.
Rozborem a komentářem nauk zakázaných (sylabem) v dekretu „Lamentabili“ je
encyklika „Pascendi Dominici gregis“ z 8. září 1907. Staví se rozhodně
proti modernismu, vědecky jej rozebírá a vyvrací a stanoví obranu proti němu.
Protože přes všechna opatření vyskytovaly se výstřelky modernistů ještě
v r. 1910, vydal papež před 30 lety dne 1. září motu proprio
„Sacrorumantistitum“, v němž papež znovu shrnuje obsah encykliky
„Pascendi“ o studiu a výchově v seminářích, o volbě profesorů a
představených, zamezení četby a rozšiřování děl modernistických, o volbě
představených a profesorů v seminářích, o církevní censuře, zákazu čtení
politických listů v seminářích, a připuštění z ostatních časopisů jen
těch, které jsou četbou k roznícení víry a zbožnosti, přinášejí náboženské
zprávy, rozhodnutí a ustanovení sv. Stolice – ve smyslu výkladu sekretáře
kongregace konsistorní kardinálu Vaszarymu písemně na dotaz učiněném. Toto motu
proprio bylo poslední ranou modernismu, která vyšla z neochvějné ruky Pia
X.
Dnes neohrožuje církev modernismus. Ti, kteří podle
slov Pia X. byli stoupenci „snůšky bludu, tím nebezpečnějšího, že hlasatelé
jeho jednají opatrně, aby sice nebyli z Církve vyobcováni, ale přece jen
mohli při svém přesvědčení setrvati, odešli nebo byli vyloučeni z Církve
anebo se podrobili. Letos zemřel 1. července Alfred Loisy, kdysi profesor
exegese, hebrejštiny a Písma na katolickém institutu v Paříži, ve věku 83
let. Byl označován tiskem za „otce modernismu“. Byl r. 1908 exkomunikován,
v r. 1932 všechny jeho spisy stiženy indexem. Jeho třísvazkové memoiry
ukazují, jak ztroskotal v přehnané víře v exaktní vědy, ve zbožnění
lidského rozumu, v možnost autonomní morálky, opřené jen o sebehodnocení a
uspokojení nad sebou. V pamětech přiznává, že byl jednostranným při
posuzování slabostí katolicismu. V r. 1906 už nevěřil, ale ještě
celebroval mši sv. a přiznává, že cítil, že dělá komedii. Chtěl zachrániti
morálku rozbitím dogmat, myslil, že úkol Církve jako vychovatelky lidstva je
skončen. Modernismus ztroskotal a Loisy to pak uznal. Praví ve svých
„Chosespassées“ (Věci minulé): Méně rozumu a více náboženského nadšení – to
mohlo zachrániti modernistické hnutí od rychlého úpadku.
„Osservatore Romano“ praví výstižná slova při této
příležitosti: Každý život končí tajemstvím, do neutrálního pásma mezi časem a
věčností ještě nikdo nevnikl. Zůstává nám jen naděje na bezmezné milosrdenství
Boží, které mu ukáže, že takový způsob vědy je opravdový, který tak nadaný
theolog na zemi myslil že musí potírati. – Pier G.
Zdroj:NA HLUBINU ročník XV. číslo 7 (1940)
Zpracoval:
D. Grof
