Posvěcování obětí mše svaté (1942)
Dr. Silv. M. Braito O.P.
Jedním z největších
hříchů křesťanů dnešní doby je nevážnost k nejsvětější oběti mše svaté.
Většina lidí nezná pravé ceny mše svaté a nezná přirozeně také nesmírný její
význam pro osobní posvěcování duší. Mluvím-li o mystických stavech, o mystické
modlitbě, nesmíme zapomenouti na svaté prožívání nejsvětější oběti. Je ze všeho
nejdůležitější. Žádná modlitba, žádný úkon, žádné spojování s Bohem ve
vnitřní sebranosti, žádné skutky káznící smysly nedovedou samy o sobě tolik
dáti, jako spojení s obětí, ve které Ježíš podal sebe nejdokonaleji Bohu,
ve které nás právě s Bohem také nejdokonaleji sám spojil.
Stále vám, moji drazí
čtenáři, připomínám, že duchovní život znamená co nejdůvěrnější spojování
s Bohem. Mystika pak je spojení s vnitřním životem samého Boha
s jeho nejintimnější plností.
Ani lidé jinak zbožní
nevědí, co mají ve mši svaté. Jsou jí přítomni jaksi pasivně. Modlí se při ní,
zpívají při ní. Vinou určitých duchovních proudů odcizilo se mnoho katolíků
docela mši svaté. Zpěv, který měl povzbuditi zbožnou spoluúčast, odnáší
sentimentálními výlevy mariánských písní zbožnost docela jiným směrem, než toho
žádá účast na oběti Ježíše Krista. Mše svatá není nějaká pobožnost, při které
se lidé trochu potěší, pomodlí, po případě trochu nudí.
Ale mše svatá má
nesmírný význam pro celý náboženský duchovní život. Je středem celého
duchovního života, je nejsilnější živinou duchovního života.
Mše svatá je totiž
především a hlavně oběť. Jest to zpřítomnění oběti na Kalvarii. Jest to
svátostné zpřítomnění oné oběti, kterou Ježíš nabídl již při svém vtělení,
kterou uskutečňoval každým svým krokem Mesiáše a vyvrcholil na kříži. Oběť jest
totiž podání něčeho Bohu na znamení uznání jeho svrchovanosti. Tak je třeba
obojího v každé oběti. I vnitřního oddání se Bohu i vnějšího vyjádření
této oddanosti. Svatý Tomáš výslovně praví, že vnější oběť je znamením a
projevem vnitřní oběti. Jest totiž oběť úkonem bohopocty, ctnosti nábožnosti.
Proto musí to býti výrazem nitra, rozumu a vůle oddaných Bohu. Ale, protože jde
o lidi s tělem, kteří ke všemu duchovnímu přicházejí skrze vnější, kteří i
nejduchovnější skutečnosti potřebují si nějak vnějším způsobem vyjádřiti, je
nutné vyjádřiti také nějak navenek tuto vnitřní poddanost Bohu.
Adam nechtěl obětovati
v ráji, proto podal Kristus sebe v oběť naprostou, oběť smrtelnou.
Adam nechtěl obětovat nic, co sloužilo k životu, proto podává Ježíš
v oběť sama sebe. Adam nechtěl uznati Boha za pána a chtěl vynésti nad
Boha sebe, proto se obětuje Ježíš, jehož osoba byla osobou věčného Slova. Adam
odmítl Bohu svou poslušnost, proto byl Ježíš poslušný až k smrti.
Kristus se obětoval
jednou. To by mu bývalo mohlo stačiti. Ale Ježíšova láska šla dále. Chtěl,
abychom měli stále před očima tuto jeho oběť, abychom se s ní mohli
spojovati a abychom ji mohli stále a dále nebesům podávat, protože: co bychom
podali v oběť po Ježíši, tím méně co bychom podali bez Ježíše? Kristus
neodvolal svou oběť. Jeho oběť trvá na věky. Na věky trvá totiž jeho oběť vnitřní,
kterou se nabídl nebeskému Otci. A jako trvá na věky jeho člověčenství, třebaže
nesmrtelné, trvá jeho oběť také viditelným způsobem. I ona musí být viditelně
vyjádřena. A když trvá neviditelná vnitřní oběť, musí trvati i její viditelné
vyjádření. To je právě ono zpřítomňování svátostné. Svátostná znamení
uskutečňují, co znamenají. Tak uskutečňuje svátostné oddělení těla od krve
mysticky ono vyvrcholení a viditelné vyjádření vnitřní oběti Ježíšovy.
Tak stojí před námi
viditelně Kristova oběť, jako stojí před tváří Otcovou. Církev přioděla tuto
oběť oněch několika slov celou krásou obřadů a slov posvěcených krví mučedníků
a láskou vyznavačů, žízní panen.
Vždyť je v lidské
přirozenosti podávati oběť Bohu, vyjadřovati nějak Bohu svou poddanost. A co bychom
chtěli Bohu podati po Kristově oběti? Vždyť, a na to nesmíme zapomenouti, oběť
Spasitelova je tak jeho obětí, jako je obětí naší. Kristus totiž tehdy na kříži
podával sebe v oběť spojen s námi, jako hlava celého lidstva, jako
hlava nového lidstva, všech těch, kteří touto obětí mají být spaseni až do
posledního okamžiku světa. Kristus se obětuje i dnes jako hlava mystického
svého těla, totiž všech těch, kteří jakýmkoliv způsobem k němu patří,
třeba i jen tak, že mají býti touto obětí spaseni. Oč spíše můžeme vzhlížeti
k této oběti my, kteří máme tak blízko ke Kristu, oč ti, kteří jsou
v posvěcující milosti, kteří jsou živými údy Těla Kristova! Oběť
Spasitelova je nám silou i výzvou. Začnu třeba nejprve výzvou. Kristus na kříži
vyvrcholil onu oběť, kterou začal podávati již prvým okamžikem svého vtělení.
Již tehdy, kdy se stal člověkem, již tehdy obětoval sebe, již tehdy uznal Otce
za nejvyššího Pána, za svrchovaného, který si zasluhuje, aby pro jeho slávu
všechno bylo vykonáno a všechno bylo obětováno. Každý jeho pak krok zde na zemi
byl obětí, byl vyjádřením oddané, vroucí, synovské lásky jeho k Otci.
Každý jeho krok ukazoval: On je hodný, aby proň bylo všechno vykonáno a všechno
podstoupeno. Tak byl celý jeho život křížovou cestou. Zvolna, ale jistě směřoval
celý jeho život neomylně na Golgotu. Protože byl Ježíš Bohočlověkem, jako bylo
všechno u něho nesmírné, nesmírná byla i jeho oběť. Nemohl se zastaviti, pokud
nedal Otci vše. Jeho láska byla ukojena, až když vydechl v hrozných mukách
na kříži. Teprve tehdy volá: Je dokonáno! Teprve tehdy je consummatum, je
naplněna míra. Teprve tím také jsme byli vykoupeni, až nesmírná láska dala
všechno, i život lidský bohočlověka.
Ježíš je tajemná hlava
nás, svého mystického Těla. Jaká hanba pro úd být údem zkřiveným, nedorostlým!
Jaká hanba pro úd těla Kristova být údem nezdravým. Každý křesťan měl by si
býti vědom své povinnosti růsti stále až k věku plnosti dospělosti
Kristovy. On musí být naším hlavním vzorem. Pryč se všemi pobožnostmi, které
odvádějí pozornost od této ústřední postavy, od tohoto jediného přirozeného, to
jest nadpřirozeného středu duchovního života. Kristus je náš život a nic jiného
a nikdo jiný. Vše ostatní nás smí a má jenom k němu vésti, ale pak on musí
býti naší plností, naším životem, naším hlavním, ústředním, jak jsem řekl,
vzorem.
Když tedy Ježíš, hlava
naše, stal se obětí, byl obětí celou svou bytostí, i my se musíme podobně státi
obětí dokonalou. Obětí naprostou, obětí vším, co jsme a co máme. Celý náš život
musí se státi jedinou bohopoctou tím, že se stane jedinou obětí. Onou vnitřní
obětí i vnějším vyjádřením této naprosté oddanosti Bohu. Tomu nás nejprve učí
mše svatá. Uvědomme si, když jsme přítomni mši svaté, že se tu svátostně podává
v oběť ten, jenž byl svatý a dokonalý, jaké oběti byl schopen, a prosme
vroucně o hlavní dar při mši svaté, aby nás Ježíš tak spojil se sebou, že i nás
učiní jedinou obětí. Prosme vroucně Ježíše, ať i nás naučí tak sebe podávat,
jako on podal sebe Otci. Aby nás naučil podávat sebe stále úplněji, stále
vědoměji a stále radostněji. Proto podejme sebe při mši svaté, když kněz podává
při obětování obětní dary, podejme sebe v oběť Bohu, podejme, ale celou
duší, celou opravdovostí všechno, co Bůh bude od nás ten den žádat, vše dobré i
zlé, co nás potká, všechny své práce, starosti, pokušení, zápasy. To vše
podejme duchovně a vnitřně již při mši svaté. A pak přes den, když nám Bůh
sešle onu příležitost oběti, jako dal Abrahamovi, vyjádřeme navenek svou
vnitřní oddanost a poddanost Bohu nejvyššímu.
Vždyť nás Kristus nesl
ve své oběti na kříži. Je-li pak mše svatá zpřítomnění oběti na Kalvarii, již
tehdy jednak byly naše oběti posvěceny, byly vůbec umožněny, jednak také se
podávají s obětí Páně na celém světě. Jestliže jsi v posvěcující
milosti a v lásce se dáváš Bohu, s obětí Páně se po celém světě
rozlévá také tvá oběť. Tak prospěješ nejvíce apoštolům, duším zbloudilým, když
spojíš svou ubohou oběť s obětí Kristovou. Dostane se tak tvé oběti
nesmírné síly oběti Kristovy.
Ale to není hlavní při
mši svaté. Jest to především oběť Ježíše Krista. A tak je nám silou
k tomu, abychom mohli podobně se státi jedinou obětí, jako byl Ježíš.
Ježíš byl dokonalý kněz, protože nepodával Bohu něco cizího nebo nadbytečného,
nýbrž podal sebe a svůj život.
Tak je nám jeho oběť
největší silou. A ještě před tím jest především nejdokonalejším uctěním Boha.
Když říkáš, že miluješ Boha, musíš to nějak projeviti. A nemůžeš to projeviti
dokonaleji nežli podáním oběti dokonalé, oběti Ježíše Krista. Proto nehledej,
proto se neztrácej v různých modlitbičkách a pobožnostech. Zde máš
bohopoctu nejdokonalejší. Spoj se s ní, spoj se s ní celou svou
bytostí. Podávej oběť Kristovu svému Bohu, jemu, nejvyššímu Pánu přísluší
klanění a klanění hodné jeho. Ty pak nemůžeš podati jiného dokonalého klanění,
než je klanění a bohopocta, kterou podal Ježíš. Pro jeho božskou osobu mělo
jeho kněžství a jeho kněžský úkon oběti nesmírnou cenu. A tak nemůžeš podati
Bohu nic mimo Krista, nic bez Krista.
Dále, tato oběť je
zdrojem svatosti, celé dokonalosti křesťanské. Vždyť v této oběti se
zrodilo tvé synovství Boží, na kříži v oběti Páně stal ses dítětem Božím.
Na kříži nám Ježíš zasloužil jak toto synovství, tak také všechny prostředky
k jeho udržení, k udržení a rozmnožení tohoto nového nadpřirozeného
života. Chceš růsti v duchovním životě, musíš růsti z oběti Kristovy,
z oběti mše svaté. Ovšem to musí býti přítomnost živá, přítomnost
uvědomělá, přítomnost tvého rozumu i tvé vůle, přítomnost celého života, tvých
slabostí i schopností, tvých tužeb i tvých úzkostí. Ty musíš otevříti Kristově
oběti celý svůj život. S plným vědomím jí jej otevříti.
Takhle se naučíš dávati
sebe úplně Bohu, otvírati se mu dokonale. A takhle také on k tobě bude
mluviti. Tak to také bude posvěcovati, když se přiblížíš k samému zdroji
posvěcení. A zdroj posvěcení je rozhodně ve mši svaté, protože se zde dále
podává Kristus v nejdokonalejším úkonu bohopocty. Nechceš-li svatost pro
sebe, nýbrž pro Boha, abys jeho oslavil, pak nemáš nic krásnějšího, nic
dokonalejšího nežli tuto nejsvětější oběť, která je nejsvětějším,
nejdokonalejším úkonem lásky a úcty k nebeskému Otci.
Nezapomeň nikdy, že
smysl snahy o dokonalost je oslavit Boha, plniti jeho vůli. Ježíšova oběť,
zpřítomňovaná ve mši svaté, jest nejlepším oslavením Božím, nejdokonalejším
naplněním jeho svaté vůle. Jestliže považuješ svatost za službu a lásku,
nemůžeš míti nade mši svatou. Je-li ti svatost ovšem jen osobním opojením
osobní dokonalosti a osobního vychutnávání jakési přítomnosti něčeho
mimořádného, neoceníš ovšem mši svatou. Svatým budeš tehdy, až řekneš Pánu
celou svou bytostí, všemi svými silami i všemi svými tužbami: Tvůj jsem, ó
Pane, celý a naprosto. Pokud toto neřekneš celým přesvědčením a veškerou
opravdovostí, marné jest všechno tvé sebeujišťování o prožívání nějaké tajuplné
skutečnosti v sobě. Mše svatá pak jest uskutečňováním lásky Ježíšovy,
která dala Otci prostě všechno. Proto jen dobré prožívání oběti Kristovy mše
svaté dá ti podobnou sílu, aby i tvůj život mohl se státi podobným jediným
úkonem opravdové, stále opravdovější a úplnější lásky k Bohu. A až budeš
míti tuto lásku, která všechno dává, i Bůh se ti otevře, a také se ti celý dá.
Oběť Kristova zasloužila
nám tuto svou lásku, lásku opravdovou a horoucí. Proto je třeba spojovati se
při mši svaté s touto silou, abychom i my dovedli učiniti něco podobného
za svého života. Nikde jinde není tato síla. Nemyl se, nikde nenačerpáš tuto
svatost, která všechno se sebe svléká, která se sebe dokonale vzdává, aby Bůh
byl oslaven. A pokud to nemáš, nejsi čistého srdce. A jen čistého srdce Boha
viděti budou. V té míře, v jaké se co oběť živenou obětí Kristovou
všeho vzdáš, jen v té míře porozumíš hlasu Božímu, ucítíš Boha v sobě,
budeš ho vnímati, budeš ho prožívat.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XVII. číslo 8 (1942)
Zpracoval: D. Grof
