Jak by se měl katolík chovat s ohledem na špatné
papeže
Prof. Plinio Corręa de
Oliveira
Položili mi tuto otázku:
Jak by se měl člověk, který hledá pravdu, zachovat v období, kdy
vládnou špatní papežové, jako například během takového období za renesance?
Neomylnost
v mimořádném papežském učení
Pokud jde o katolickou
věrouku, tato otázka není příliš těžká na odpověď. Zdrojem pravdy je Zjevení,
to jest Písmo a tradice. Katolické magisterium nám dává správnou interpretaci
Zjevení. Papežové jsou neomylní, jen když učí nějakou nauku ex cathedra,
když se oficiálně odvolají na své privilegium neomylnosti u takové nauky.
V takovém případě s ní nikdo nemůže nesouhlasit.
Totéž platí
s ohledem na koncily. Druhý vatikánský koncil například výslovně
deklaroval, že není neomylný. Jan XXIII. také o tomto koncilu prohlásil totéž.
Konkrétně řekl, že Druhý vatikánský koncil bude pastorační koncil a nikoliv
doktrinální koncil. Proto neměl koncil v úmyslu učit jakoukoliv novou
nauku jako neomylnou, jeho cílem bylo pouze udat směr.
Existují koncily, které
učily dogmata. Například První vatikánský koncil, který vyhlásil dogma o
papežské neomylnosti. V takovém případě máme povinnost přijmout tuto
pravdu bez diskuze, kvůli neomylné moci učit a vést Církev, kterou dal Ježíš
Kristus svrchovanému pontiffovi.
Za pontifikátu papeže
Pia X. byla různým způsobem vyhlášena dvě dogmata. První bylo dogma o
Neposkvrněném početí, které papež vyhlásil ex authoritate propria – svou
vlastní autoritou – bez podpory nějakého koncilu. Druhé bylo dogma o papežské
neomylnosti, které definoval s podporou Prvního vatikánského koncilu
v roce 1870. Tato slavnostní vyhlášení dogmat jsou částí mimořádného
papežského magisteria.
Neomylnost v běžném
papežském učení
Jiným způsobem, jak
uplatnit privilegium neomylnosti, je když mnozí papežové učí stejnou nauku
v dokumentech svého běžného magisteria. Každý ten dokument není neomylný per
se, ale když delší řada dokumentů učí totéž, stává se taková nauka
neomylnou, protože není pro Božskou Prozřetelnost možné, aby dovolila Církvi
zůstávat v omylu po delší období. To by bylo absurdní. Proto jsou delší
řady encyklik učících tutéž nauku také neomylné. Tomu se říká neomylnost běžného
papežského magisteria.
Věřící byli docela dobře
chránění v tom, jakou nauku následovat. Až do Druhého vatikánského koncilu
papežové důsledně učili tutéž nauku. Po staletí mnoho papežských dokumentů
potvrzovalo jeden druhý a opakovalo tytéž body věrouky. Z toho důvodu měli
věřící klidnou mysl, co se týče určování toho, co je správné a co špatné, a co
by měli přijmout nebo odmítnout.
Papežové mohou učinit
špatné kroky a neměli by být následováni
Analyzujme teď situaci
katolíka za renesance. Renesanční katolík často viděl špatné papeže dělat věci,
které nauka Církve zavrhovala. Ne jen v osobních životech, ale i tehdy,
když jednali jako papežové.
Například před
dokončením stavby Baziliky sv. Petra nařídil papež Pavel V., který byl
z rodiny Borghese, architektům napsat zlatým písmem na tmavě modrou
mozaiku vinoucí se na fasádě sloupů tato slova: Paulus Quintus Borghesi
fecit – toto učinil Pavel V. z rodiny Borghese. To znamená, že
postrádal i nejzákladnější skromnost. Nikdo s trochou smyslu studu by
neumístil taková slova vyzdvihující sebe sama a svou rodinu na největší kostel
křesťanstva: „Byl jsem to já, kdo tohle učinil.“ Nikdo z vás by si
nepostavil dům a pak neumístil velký transparent nad dveře: „Toto učinil Josef
Novák“. Působilo by to nepříjemným dojmem, že jste megalomaniak.
Také na nádherné
bronzové dveře Baziliky sv. Petra byla kromě jiných věcí vymodelována Legenda o
Ledě a labuti. Tento příběh obsahuje sodomii. (Zeus v podobě labutě svedl
Ledu. – pozn. překl.) Takže papež povolil takovou pohanskou legendu na portálu
vatikánské baziliky. Kdo může zabránit takovému pohanskému zobrazení na
Bazilice sv. Petra? Nikdo. Byla to špatná věc.
Jaký by měl být postoj
věřících při pohledu na tak pyšný čin Pavla V.? Protože to udělal papež, zdálo
by se, že to nemůže být hřích, přesto katolická nauka říká, že je. Někdo by
mohl mít problém se svědomím s ohledem na rozporuplnost.
Není žádný důvod pro
problém se svědomím. Když papež hřeší, když učiní něco špatného nebo zlého,
jeho post jako papeže nemění povahu skutku. Je /ten skutek/ špatný. Na toto se
papežská neomylnost nevztahuje.
Jak může člověk poznat,
že je něco špatně? Musí se jen podívat na předešlé učení Církve. Jestliže stálé
učení předešlých papežů, morální traktáty a sentire cum Ecclesia
(myšlení s Církví) učily jinak, nový papež konal proti katolické věrouce a
učinil něco špatného. A katoličtí věřící v době renesance měli dostatek
prostředků k odmítnutí těchto špatných skutků papežů.
Když jsem byl ve
Vatikánu, navštívil jsem příbytek Lucrezie Borgie, dcery papeže Alexandra VI.
Bylo to skandální, ale propagovala zde veškeré zhýralé chování. Na zdech jsou
nemorální obrazy. Kterýkoliv turista, který chce ten příbytek navštívit, je
může vidět, a její příběh vypráví vatikánští průvodci.
Co by měl renesanční
katolík dělat s ohledem na takový případ? Měl by si myslet, že on také
může být nemorální, protože papež má dceru a dovolil jí chovat se prostopášně?
Měl by si myslet, že se katolická morálka změnila? Ne. Měl by mít jednoduše
poctivost, aby si uvědomil, že papež zhřešil tím, co udělal, a že jeho dcera
taktéž zhřešila. Katolík by neměl následovat špatné zvyky papeže, ale příkazy
katolické morálky.
Papežové nemohou spáchat
věroučné omyly
Ale co věrouka: Může
papež spáchat omyl ve věroučných záležitostech? Ano, může. To je nepřímo
vyjádřeno v samotném pojmu neomylnosti. Když se papežové nedovolávají
privilegia neomylnosti, mohou chybovat. Neomylnost znamená nemožnost selhat,
chybovat, padnout. Jestliže papež sám prohlásí, že dokument není neomylný, je
to tak proto, že se /ten dokument/ může mýlit. Takže může spáchat chyby.
Jak může katolík vědět,
kdy jde o omyl? Může se odvolat na předešlé magisterium a ověřit si, jestli
existuje dlouhá řada papežských učení potvrzujících tutéž věc. Jestliže
neexistuje, nebo je v onom učení nějaká odlišnost, je nové učení papeže
mylné. Je to velice jednoduché. To nám neříká, že každý katolík by měl sám
podle sebe soudit papeže. K tomu nepovzbuzuji. Co chci říct je, že
jestliže existuje jasné a nepřetržité učení předešlých papežů tvrdící protiklad
k učení nového papeže, je posledně jmenovaný ipso facto
(automaticky) posuzován předešlým učením. Katolický věřící pouze bere na vědomí
omyl.
Někdo by mohl namítnout:
Proč jsou dokumenty předešlých papežů důvěryhodnější než dokumenty nového
papeže?
Protože dlouhá řada
papežských dokumentů trvale učící stejnou věrouku požívá privilegia neomylnosti
běžného papežského magisteria. Izolovaný dokument nového papeže, který se
nedovolává neomylnosti s ohledem na svou nauku, může být omylný.
Někdo by se mohl zeptat:
Jak dlouho můžeme mít v Církvi mylné učení, které odporuje správnému?
Na tuto otázku neznám
odpověď. Myslím, že je to něco, co budou muset prostudovat teologové
v budoucnosti.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
