Obětování v mystickém těle (1939)
Jak se spojiti s obětí mše svaté
P. Reg.
Garrigou-Lagrange O.P.
Svatý Pavel nám podává
podivuhodné tajemství dokonalosti v podivuhodném textu své epištoly
k Efeským V. 2.: Následujme příkladu Krista, který nás miloval a vydal
sebe sama Bohu za nás jako oběť a podání líbezné.
Uskutečníme tento ideál
lásky, který jest nám předložen, tehdy, když se spojíme s jeho obětí a
když jej budeme následovati ve svém životě. Jak se máme stále důvěrněji
spojovati s obětí mše svaté, abychom z ní žili a následovali Krista
v jeho oběti?
Je třeba proto rozjímati
o životě svatých, kteří se stále těsněji spojovali svou osobní obětí
s obětí Ježíše Krista, která stále žije v srdci jeho, jenž je hlavní
kněz ve mši svaté.
S obětí, kterou
nepřestal Ježíš podávati sebe, byla ze všech nejdokonaleji spojena Maria za
svého pozemského života. Toto sebeobětování bylo v jejím srdci již
v Betlémě, pak ještě více při obětování ve chrámě, kde slyšela Simeona o
svých bolestech ve spojení s obětováním a posláním Ježíše Krista. Rovněž
za útěku do Egypta a potom v tichém domě nazaretském. Posléze pak za stále
rostoucích těžkostí veřejného života Kristova, když viděla, jak na Krista
farizeové zanevřeli a hlavně u paty kříže. Obětovala svého Syna, zatím co on sám
sebe obětoval za nás. Obětovala se tak sama za nás s ním a v něm
skrze něho.
Maria nepotřebovala za
nic svého zadostučiniti, když byla bez poskvrny počatá. Ale pro nás se spojila
se strašným utrpením Páně, s jeho ponížením, pro naše spasení. Spojila se
s obětí Kristovou více než kdokoliv jiný, více než velcí apoštolové,
mučedníci, stigmatisovaní podle plnosti své milosti a lásky, kterou přijala,
takže zasloužila názvu Spoluvykupitelky a obecné Prostřednice s Ním a
skrze něho.
Maria nepřijala kněžské
nezrušitelné znamení, ale přijala, jak dí krásně Olier, plnost kněžského ducha,
jenž jest duch Krista Vykupitele.
Jak se spojovala Maria
s obětí mše svaté, která byla před ní sloužena? Nemohla proměňovati
podstatu chleba v podstatu těla Kristova, ale chápala dokonale, že tato
oběť, oběť našich oltářů, zpřítomňuje v podstatě oběť na kříži,
připomínajíc mystickým a svátostným obětováním ono obětování krvavé. Maria
pochopila dokonaleji než kdo jiný, že hlavním knězem u oltáře jest náš Pán
stále žijící, jenž se stále obětuje a přimlouvá za nás, když nám přivlastňuje
ovoce svých zásluh. Maria viděla v tomto pokračování vnitřního obětování
Vykupitele stále živého v nebesích a zpřítomněného na oltáři, viděla
v něm spojení nebeského klanění a díkučinění s oním Církve bojující.
Maria spojovala se
svátostným obětováním obětování svého srdce, šlechetné přijetí všech bolestí,
které cítila v době rodící se Církve, jíž začínala doba třistaletého
pronásledování. Svatá Panna obětovala se dále jako pod křížem, jehož vzpomínka
živě tkvěla v její duši. Obětovala se pro rozšíření království jejího
Syna, jejž zúrodňovala svou modlitbou a duchem oběti. Dvanáct apoštolů bylo
jejími zvláštními miláčky. Sledovala je duchovně na všech jejich apoštolských
cestách. Obětovala se za duše pokoušené, za duše zkoušené, aby vyprosila sílu
mučedníkům.
Maria byla až do smrti
spojena s vykupitelským dílem Kristovým, a proto také byla spojena
s jeho slávou v den svého nanebevzetí. Tak se stala Jím a skrze Něho
Prostřednicí obecnou, která prosí za nás vyslýchajíc naši prosbu, aby prosila
za nás hříšné.
Po příkladu Mariině
kněz, který jest účasten na kněžství Kristově, má si připomínati, že Kristus
jest zároveň i obětí i obětníkem a že má býti také účasten v míře, kterou
mu Prozřetelnost určí na stavu oběti našeho Spasitele, že má totiž pracovati na
spáse duší týmiž prostředky, kterými Ježíš pracoval a mezi nimi jest – kříž.
Spasitel obracel se ke
všem, když pravil: Chce-li kdo za mnou přijíti, nechť se vzdá sám sebe, nechť
bere denně svůj kříž a následuje mne. Tato slova řečená pro všechny křesťany,
jsou řečena zvláště pro kněze, pro toho, jenž jest pastýř duší a jenž má umět
obětovati i svůj život za své ovečky.
Tak to pochopili velcí
biskupové, kteří kladli svůj život za dob velkých pronásledování. Tak to pochopili
svatí kněží jako svatý Bernard, svatý Dominik, svatý Karel Boromejský, svatý
Filip Neri, svatý farář Arský, jenž obětoval svá utrpení, když obětoval
přesvatou krev Páně.
Když mluvíme o osobním
obětování ve spojení s obětováním Ježíšovým, jest třeba mysliti zvláště na
oběť mučedníků. Mučedník obětuje svůj život raději, než aby zapřel svou
povinnost. Tak je mučednictví úkon ctnosti síly ve službě víry a lásky Boží;
jest to největší znamení lásky. Mučedník raději obětuje svou krev Bohu a tato
krev spojená s předrahou krví Kristovou stává se velmi plodnou. Z ní
vyrůstají nová pokolení věřících.
Za prvá tři století
pronásledování zúrodnila krev mučedníků zemi a zplodila nesčíslná obrácení.
Počet obcí křesťanských rostl s počtem mučedníků. Totéž uvidíme velmi brzo
v Rusku a ve Španělsku.
Posléze se spojuje
s nekrvavou obětí denní obětování bolestné všech těch, kteří nesou
nadpřirozeně své kříže v trpělivosti a v lásce ve spojení
s Naším Pánem. V nich se uskutečňuje, co psal svatý Pavel Kolosským
I., 24.: Jsem plný radosti ve svých utrpeních a doplňuji, co chybí
z utrpení Kristových ve svém vlastním těle. Nic nechybí utrpení Kristovu o
sobě samém vzatému. Jeho utrpení mělo nekonečnou cenu, ale chybí něco rozlévání
se Kristova utrpení na nás, na jeho mystické tělo, jímž jest Církev. Ve mši
svaté není jeho obětování již bolestné, ale přece má trvati bolestné obětování
v mystickém těle Kristově až do konce světa. Tak jak to řekla jedna
služebnice Boží (Marie Francoise de Jésus): „Mystické tělo Kristovo nemůže býti
bez utrpení jako naše oči bez slunečního světla. Zde, čím jest nějaká duše
bližší Bohu, čím více ho miluje, tím více jest zasvěcena bolesti.“
Pro tyto duše má oběť
mše svaté, s nímž spojují svá utrpení snášená s láskou, pro ně má mše
svatá velkou cenu. Chápou, že je třeba pokračovati v záchraně lidí týmiž
prostředky, kterými Ježíš je zachraňoval, s ním, jím a skrze něho! Tak
doplňují svým způsobem svátostnou oběť mše svaté, podávajíce mu člověčenstvo,
kde by mohl On jako hlava tajemného Těla dále trpěti za hříšníky. V tomto
smyslu jest Kristus v agonii až do konce světa. V údech tajemného
Těla Kristova. Je to útěchy plná myšlenka, že Spasitel teď již nemůže trpěti a
že my můžeme trpěti na jeho místě, abychom s ním a skrze něho zachránili
duše.
Proto spojujeme svá
utrpení při oběti mše svaté, svá utrpení denní malá či velká. Chápeme, co řekli
o tom velcí theologové: Kristus, hlavní kněz oběti mše svaté dále se podává
v oběť a podává také celé své mystické tělo v oběť a hlavně lásku
všech těch, kteří trpí a kteří nejvíce trpí. Toto sebeobětování spojené
s obětí mše svaté má záslužnou cenu, cenu zadostiučinění, díků či prosby.
Tato oběť, když pokračuje celý den všemi pracemi a bolestmi a starostmi, jest
jakoby vyzařování mše svaté a svatého přijímání, jež nás učinilo účastny
nejtajemnějších citů Krista kněze a oběti.
Takové má býti naše
osobní sebeobětování při mši svaté spojené s obětí Páně, abychom prožívali
tuto oběť a abychom měli na ní stále větší část, aby tak údy mystického
Kristova těla byly stále lépe spojeny se svou Hlavou a žily z ní a
s ní.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIV. číslo 6 (1939)
Zpracoval: D. Grof
