Přijímání na ruku
Proč bychom tak neměli přijímat...
Praxe přijímání na ruku začala jako zneužití
v Holandsku, kde nebylo uposlechnuto povinných liturgických norem. Když
nenastalo disciplinární opatření, praxe se rozšířila do Německa, Belgie a
Francie. Svatý stolec proto v květnu 1969 povolil pastorační výjimku pro
oblasti, kde se tato praxe již rozvinula. Tento souhlas znamenal pouze to, že
lidé měli volbu. Nikdo, kdo skutečně pochopil, co se mu dává, by nepřišel
s návrhem dotýkat se toho, co andělé v nebi uctívají a adorují. Ani
andělům v nebi není dán tento velký Dar – Tělo Krev, Duše a Božství
Krista. Ve své lásce k nám pro nás Bůh vyhradil Své svaté Tělo a Krev, aby
mohl žít v nás, abychom Jím mohli být přetvořeni. Stejná výjimka, jaká
byla zmíněna výše, byla následně udělena Spojeným státům v červnu 1977.
Jak můžeme vidět, přijímání na ruku bylo založeno na neposlušnosti ke Svatému
stolci a pokračovalo za podpory podvodného jednání.
Často se argumentuje, že v prvních stoletích
křesťanství se Svátost oltářní přijímala na ruku a proč by to tedy tímto
způsobem nemohlo pokračovat. To však bylo kvůli skutečnosti, že křesťané byli
pronásledováni a nemohli se sejít žádné skutečné koncily. Přesto bylo na synodě
v Rouenu l.P. 650 přijímání na ruku odsouzeno jako zneužití. Také, jak se
eucharistická doktrína rozvíjela a eucharistická zneužití narůstala (například
používání posvěcené Hostie pro satanské rituály), Církev tuto možnost postupně
zrušila, takže již v 8. století ve Španělsku bylo přijímání do úst povinné
a v ranném středověku to již platilo pro celou Církev. Někteří mohou
poukazovat na to, že apoštolové při Poslední večeři přijímali na ruku, ale
člověk nesmí zapomenout na to, že byli právě vysvěceni na biskupy.
V detailní odpovědi na toto papež Pius XII. varoval, že „touha obnovit vše
bez rozmyslu podle starodávných poměrů není ani moudrá, ani chvályhodná“
(Mediator Dei). Je tomu tak proto, že přivést něco zpět k užívání čistě
z „archeologických“ důvodů, když to nemá žádný duchovní užitek, je
zbytečné. Navíc se dá říci, že řídit se praxí prvního století by například
znamenalo vyloučit sochaře, malíře, herce a eunuchy ze křtu. Pokřtěným dětem by
se podávala Svátost oltářní ve formě vína a pro jisté hříchy by se opět
vyžadovalo veřejné pokání.
Papež Jan Pavel II. se vyjádřil k přijímání na
ruku a řekl: „Dotýkat se posvěcených částeček a rozdávat je vlastníma rukama je
privilegiem posvěcených osob...“ Říkalo se, že se mu nelíbila praxe přijímání
na ruku z mnoha důvodů, z nichž jeden důležitý je, že to všeobecný
liturgický zákon zakazuje. Sám tak příležitostně podával, aby se u oltáře
vyhnul kontroverzi, ale národním hierarchiím, když je navštěvoval, dal jasně
najevo, že si přeje, aby od něj lidé přijímali Svátost oltářní do úst.
Nápad přijímání na ruku je převzat od protestantů,
kteří popírají skutečnou Kristovu přítomnost bez ohledu na skutečnost, že Náš
Pán v Písmu mnohokrát objasňuje, že přijímáme skutečně Jeho Tělo a Krev
(Matouš 26:26, Jan 6:51). Proto, souhlasíme-li s přijímáním na ruku, je to
jako bychom se připojili k popírání toho, že Kristus je skutečně přítomen
v této svátosti. Sv. Pavel to však odsoudil, když říká (1 Korintským
11:27-29): „Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se
proti Tělu a Krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z
tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o Tělo Páně, jí a
pije sám sobě odsouzení.“
Propagátoři této novinky, aby jí dodali hodnověrnost,
nakonec citují psané pokyny sv. Cyrila Jeruzalémského, týkající se přijímání na
ruku. Několik spisovatelů (mezi nimi Sherman, Esans, Richard a Teifer) ale
přisuzuje tzv. „Psané pokyny“ nástupci sv. Cyrila patriarchovi jeruzalémskému,
Janovi. Tento muž je nazýván kryptoariánem (tj. tajným stoupencem arianismu –
pozn. překl.). Tento názor sdíleli sv. Epifanius, sv. Jeroným a sv. Augustin.
Proto se zdá, že údajné autorství sv. Cyrila zneužívají novotáři, i když si
většina hodnověrných autorů myslí něco jiného. Navíc je skutečností, že to byl
sv. Cyril, který varoval věřící následujícím napomenutím: „Jezte z toho a
ujistěte se, že z toho nic neupustíte. Protože pokud cokoliv z toho
upustíte, jistě budete trpět tou ztrátou, jako by to byla ztráta jedné vaší
končetiny. Řekněte mi, kdyby vám někdo dal zlatý prach, nedrželi byste jej se
vší možnou péčí a neujistili se, že z něj nic neupustíte nebo nedojde
k jakékoliv ztrátě? Nebudete tedy mnohem obezřetnější při tom, abyste
zajistili, že ani drobeček neupadne z toho, co je mnohem cennější než
zlato nebo drahé kameny?“
A co ti, kteří tvrdí, že se vracíme k prapůvodní
křesťanské praxi?
Na to odpověděl papež Pius XII. ve své encyklice
Mediator Dei (1947), když popsal tuto tendenci k návratu k prapůvodní
praxi jako „špatné hnutí, které má sklon paralyzovat posvěcující a přínosné
konání, kterým liturgie vede po cestě k jejich nebeskému Otci děti, které
přijal za vlastní.“ Detailněji vysvětlil, že „...touha obnovit vše bez rozmyslu
podle starodávných poměrů není ani moudrá, ani chvályhodná. Bylo by například
špatné, chtít obnovit oltář ve starobylé formě stolu; chtít vyloučit černou
z našich liturgických barev, a vyloučit obrazy a sochy z našich
kostelů.“ Kardinál Newman ve své knize „The Development of Christian Doctrine“
(Vývoj křesťanské nauky) také odsoudil takové mylné myšlení a varoval, že snaha
zvrátit směr existujícího vývoje není přirozeným vývojem, ale překroucením.
Nevyhnutelným závěrem je, že přijímat Svátost oltářní
do úst je jednou z tradic katolické Církev, která byla ctěna po většinu
času. Prohlašovat cokoliv jiného znamená být intelektuálně nepoctivý.
„To udělal nepřítel.“ (Matouš 13:28)
Překlad: D.
Grof
