Canon missæ - Mešní kánon

Canon missæ - Mešní kánon

(za použití děl Dom Prosper Guérangera a dalších pramenů)

Vendée vřele děkuje externímu spolupracovníkovi stránek za překlady zahraničních pramenů a následné zpracování tohoto článku na jejich základě.

Centrální částí Mše svaté je právě kánon, neboť jeho modlitby obklopují zázrak konsekrace, proměnění chleba a vína v Tělo a Krev Ježíše Krista. Tridentský koncil o kánonu římské mše praví: „Protože Svaté má být svatě spravováno - a tato Oběť je nejsvětější nade vše, zavedla katolická Církev před mnoha staletími proto, aby byla důstojně a uctivě přinášena a přijímána, posvátný kánon, který je tak prost každého omylu, že v něm není obsaženo nic, co by v míře nejvyšší nevyzařovalo jistou svatost a zbožnost a nepozvedalo mysl těch, kteří ji přinášejí, k Bohu. Sestává totiž jak ze slov samotného Pána, tak i z podání apoštolů a z nařízení svatých papežů.“ Dále (pro znalejší lze uvést i citaci ve sbírce dogmatických vyjádření nazývané dle autora Denzinger - DH 1756) je proti protestantům slavnostně definována neomylnost římského kánonu: „Kdo by řekl, že mešní kánon obsahuje omyly a má být proto odstraněn, budiž vyobcován (= anathema sit).“

Slovo kánon má význam norma, pravidlo. Od dávna se hovoří o canon actionis, tedy o pravidlu či normě obětního konání. Kromě drobných výjimek o velkých církevních svátcích (vsuvky reflektující specifiku Vánoc, Velikonoc… do modlitby Communicantes) je totiž při každé Mši svaté kánon zcela stejný.

Vznik kánonu

(pozn.: vždy zde hovoříme o Římském kánonu, který je jediný a neměnný v klasickém ritu, v novém ritu je také označován jako I. kánon a pro závorky, které umožňují značné vynechávky, má značnou variabilitu)

Na počátku Církve bylo v Římě i jinde obvyklé, že celebrant se držel určitého schématu, avšak jednotlivé modlitby byly improvizované. Blížíme se však pravdě, když předpokládáme, že ve své podstatě byl kánon hotov ve druhém, nejpozději ve třetím století - každopádně z počátku 4. století máme první doloženou písemnou citaci velké jeho části. O něco později přibyly připomínky za živé a zemřelé a za svatého Řehoře Velikého získal kánon (až na nepatrné vsuvky) svou definitivní podobu. Modlíme se tedy týmiž slovy jako nespočet generací věřících, kněží i biskupů, mezi nimi mnoho svatých. Tím proniká do našeho času něco věčného. Na věčnosti už nebude totiž žádných změn, proto také je vhodné, aby centrální část Mše svaté nebyla stále přizpůsobována módním trendům a vkusu doby. Nadto vyjadřuje kánon i věky precizovanou víru Církve - tak, jak byla „cizelována“ v konfrontaci s různými bludnými naukami. Bylo by tedy naivní domnívat se, že ideálem je návrat někam na počátek, kdy sice plnost víry byla samozřejmě zjevením dána, ale rozsah jejího poznání pod vedením Ducha svatého v Církvi nebyl ještě rozvinut v mnoha aspektech (což se dělo často právě v obraně proti bludným naukám).  A právě toto hlubší poznání se pak postupně promítlo i do způsobu modlitby: nechceme-li ovšem zaujmout právě postoj bludařů, kteří svou existenci mohou obhájit jedině tvrzením, že svatá Církev ryzost nauky během staletí zkreslila. Buď tedy jsem katolickým křesťanem a mám celistvou víru a pevně věřím, že Církev svatá vedená Duchem Kristovým nese nenarušenou nauku skrze věky, anebo těžce hřeším pochybnostmi ve velmi důležitém článku víry, nebyl-li bych dokonce vlastně již vnitřním odpadlíkem od jednoty víry.

Neměnnost kánonu také vyjadřuje, že Mše svatá je stále jedna a táž. Svatý Jan Zlatoústý říká: „Obětujeme stále téhož beránka, tj. nikoli dnes jednoho a zítra jiného, ale stále stejného.“

Tichá recitace kánonu

Asi od 9. století se kněz modlí kánon potichu. Dříve se modlil nebo zpíval nahlas, byť už v 7. století v Římě je doloženo, že se dělal rozdíl mezi přednesem preface a kánonu: Zatímco preface měla být zpívána tak nahlas, aby ji slyšeli všichni, u kánonu stačilo, aby byl slyšitelný pro klérus kolem oltáře. Důvody opět spočívají ve vývoji stále hlubšího chápání svatosti dění ve Mši svaté.

- Kněz jako novozákonní Mojžíš je zahalen do ticha jako do oblaku Boží přítomnosti.

- Svatá slova mají být uchráněna zneuctění a profanaci.

- Modlitby kánonu a v něm obsažená konsekrace jsou výlučně kněžským úkonem. Kněz proměňuje chléb a víno mocí svěřenou výlučně jemu a zpřítomňuje tak oběť kříže, k tomu lid nijak nepřispívá. Proto tichem kněz určitým způsobem opouští lid, aby vstoupil do velesvatyně. Lid se ovšem má k oběti kněze připojit a dokonce Krista a sebe sama obětovat věčnému Otci, avšak na vlastním zpřítomnění Oběti kříže se nepodílí. (Proto také náboženský systém, který zná jen všeobecné kněžství, nemůže mít pro tento předpis klasické liturgie sebemenší pochopení - je známo, že Luther vášnivě proti tiché recitaci kánonu bojoval, ostatně nenáviděl římský kánon i pro jeho obsah, který jasně vyjadřuje obětní charakter Mše svaté).

- Ticho (a latina) jsou také výrazem nepochopitelnosti a nevyjádřitelnosti tajemství, která se v tu chvíli uskutečňují.

Je opravdu neporozuměním, argumentuje-li se, že hlasitou recitací v národním jazyce se jednoznačně činí Mše svatá pro lid srozumitelnější. Naopak, přílišnou „polopatičností“ může dojít ke ztrátě pochopení, že se zde odehrává tajemství „par excellence“, že k plnosti obsahu se můžeme jen blížit viděním „jako v zrcadle“, že tuto „předchuť“ nebe budeme schopni „vidět tváří v tvář“ až sami dojdeme do nebeského království.

- Ticho také disponuje k usebrání a adoraci. Jakkoli je společná modlitba nesmírně důležitá, je přesto velmi potřebné, aby mešní ritus dal také příležitost sklonit se v tichu a úctě před Božím tajemstvím - a to právě v čase, kdy se toto děje! Jistě je i možnost zachovat chvíli ticha v novém ritu po čteních, po svatém přijímání…, avšak je to jaksi „mimo děj“, působí trochu jako umělé přerušení toku společného lidského konání. Právě proto v dnešní uspěchané a povrchní době je tak potřebné, aby zde byl prostor ticha, který svou „plností dění“ však současně vtahuje do hluboké vnitřní akce.

Začátek  kánonu - Te igitur

Te igitur, clementissime Pater,.. - Tebe tedy, nejlaskavější Otče,…

Ať už z Boží prozřetelnosti či z úmyslu Církve svaté začíná kánon písmenem „T“, jež je nejvíce podobno nástroji naší spásy - Kříži. Již od 10. století je toto „T“ stále častěji zpodobňováno jako obraz Ukřižovaného, až se ve století dvanáctém zcela osvobozuje od textu a stává se samostatným obrazem na stránce předcházející začátku kánonu. Tomu je tak od té doby beze změny dodnes. Misál bez tohoto obrazu by ani nemohl být považován za kompletní. Kněz je tak ještě jednou upomenut, že se chystá na oltáři zpřítomnit Oběť Kříže. Ovšem, zavede-li se více kánonů či jsou recitovány v národních jazycích, tato niterná vazba mizí nebo se stává pouze náhodnou.          

Te igitur, clementissime Pater, per Iesum Christum, Filium tuum, Dominum nostrum, suplices rogamus ac petimus,… - Tebe tedy, nejlaskavější Otče, skrze Ježíše Krista, Syna tvého, Pána našeho, pokorně prosíme a žádáme,…

Slovo igitur - tedy - odkazuje zpět k prefaci, která se obrací k „Hospodinu svatému, Otci všemohoucímu, věčnému Bohu,“ a navazuje tak pokračování eucharistické modlitby, jež byla určitým způsobem přerušena chvalozpěvem Sanctus.

Kněz rozpíná a pozvedá ruce a ihned je zase sepne, přitom pozvedá i zrak a hned jej sklápí, aby pak hluboce skloněn říkal předcházející slova. Těmito gesty i slovy se navazuje pouto mezi Bohem a knězem. Myšlenkou kněze je teď jediné - Oběť. Kněz směřuje své prosby k Bohu Otci skrze Ježíše Krista. To je podtrženo políbením oltáře jakožto znaku Krista na konci výše uvedených slov začátku kánonu.

…uti accepta habeas et benedicas, hæc † dona, hæc † munera hæc † sancta sacrificia illibata… -  abys jako milé přijal a požehnal tyto † dary, tato † věnování, tyto † svaté, neposkvrněné oběti…

„Požehnej tedy, Otče tyto dary nikoli v materielním smyslu jako chléb a víno, ale jako to, čím se vbrzku stanou - jako Tělo a Krev svého Syna.“ - Přitom pro zvýraznění tohoto obsahu značí dary trojím znamením kříže.

V trojím označení darů je obsaženo stupňování: slovo dona znamená zcela obecně dary, munera však už označují to, co je odevzdáváno vrchnosti nebo společenství z povinnosti a sacrificia  lze přinášet a patří jedině Bohu. Vyjadřujeme zde tedy současně svou touhu dát se Bohu dobrovolně a ze sebe, vyznáváme však i jeho majestát a naši povinnost mu sloužit a také přinášet mu oběti.         

Znamení kříže v kánonu

jsou prvně doložena v 8. století, ještě však i v následujících staletích je mezi různými misály určitá variabilita co do jejich počtu a místa, kde se jimi dary značí.

Je znám dopis sv. Bonifáce papeži Zachariášovi, v němž se dotazuje, kde přesně se mají znamení kříže dělat. Papež pak ve své odpovědi ze dne 4. listopadu 751 mu sděluje, že v přiložené knize mu tato místa vyznačil.

Před proměňováním lze ve znameních kříže bez dalšího vidět žehnací gesta. Jsou však také prostě připomínkou Oběti kříže, která bude nyní svátostně zpřítomněna. Někteří novější autoři v nich vidí prostředek, jímž jsou vyzdvižena zvláště svatá slova, jiní naopak původně gesto prostého ukázání na dary, jež bylo později stylizováno do znamení kříže. Středověcí autoři preferovali mystický výklad vycházející ze symboliky počtu dělaných znamení.

Druhá část první modlitby kánonu

…in primis, quæ tibi offerimus pro Ecclesia tua sancta catholica: quam pacificare, custodire, adunare et regere digneris toto orbe terrarum… - …které tobě přinášíme zvláště za tvou svatou Církev katolickou, kterouž mírem obdařiti, chrániti, sjednotiti a říditi rač po celém okrsku zemském…

Nejprve se vyprošuje požehnání a milost plynoucí z Oběti pro katolickou Církev. Zde je vidět, že v pravém smyslu slova není žádná Mše svatá soukromá, nýbrž každá je slavena ke spáse celé Církve a proto je také vždy aktem veřejné bohopocty.

Církvi jsou vyprošována čtyři dobra: pokoj, ochrana, jednota a vedení:

1. Pokoj: Aby Bůh daroval Církvi vnitřní i vnější pokoj, aby mohla v klidu plnit své úkoly.             

2. Ochrana: Aby Bůh ochránil Církev ode všech nebezpečí, jež hrozí od vnějších nebo i vnitřních nepřátel.

3. Jednota: spočívá ve víře a lásce. Všichni věřící jsou spojeni v téže víře skrze božskou lásku, již Bůh vlévá do jejich srdcí, když nejsou ve stavu smrtelného hříchu. Je jisté - vzpomeneme-li na slova sv. Pavla, že láska je ze tří božských ctností největší, neboť víra i naděje jednou pominou – že nebudeme již více v nebi věřit, ale vidět a naděje dojde naplnění - láska však potrvá dál v míře pro nás zatím netušené. Avšak zatím je bezpochyby jednota ve víře principální, neboť teprve z ní vyplývá a může růst jednota v pravé lásce.

4. Vedení: Církev svatou vede, řídí Duch svatý. Protože tak činí především skrze papeže a biskupy, je zde na místě prosit také za dobré pastýře.

…una cum famulo tuo Papa nostro N. et Antistite nostro N. et omnibus orthodoxis, atque catholicæ et apostolicæ fidei cultoribus. - …zároveň se služebníkem svým, papežem naším N., biskupem naším N. i se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli.

Proto také jsou hned výslovně - jako přední hlavy Církve - jmenováni papež a místní diecézní biskup. Jmenování papeže v kánonu se od 6. století v církevních obcích Západu stávalo postupně pravidlem. Je doložen požadavek papeže Pelagia I. (+ 561) směrovaný biskupům v Toskánsku, aby byl, jak to odpovídá zvyku, jmenován při mešní oběti, jinak že by se vydělovali ze společenství Církve. 

Při vyslovení jména papeže činí kněz malou úklonu hlavy na znamení úcty a poslušnosti. (Papež sám, případně biskup, místo svého jména říká: …et me indigno famulo tuo… - … a se mnou, tvým nehodným služebníkem…)              

Od 10. století se na tomto místě také uvádělo jméno pomazaného panovníka, nebylo to však zavedeno všude a misálem Pia V. to bylo odstraněno. (Pro nás však je historicky zajímavé, že v Rakousku - Uhersku, na opakované naléhání Marie Terezie, bylo toto privilegiem Klementa XIII. z roku 1761 nařízeno a uchovalo se až do konce monarchie v roce 1918.)

Závěrečná slova („et omnibus orthodoxis, atque catholicæ et apostolicæ fidei cultoribus. - i se všemi pravověrnými, jakož i katolické a apoštolské víry ctiteli.“) jsou přídavkem, který s velkou pravděpodobností vznikl mimo Řím v galském prostředí. Je však doložitelný velmi záhy, nachází se např. v Misále z Bobbia, jenž je datován kolem roku 700. Pod spojením „cultores fidei“ lze rozumět jednoduše všechny, kdo vyznávají katolickou víru. Zvláštním způsobem však lze myslet na ty, kdo nějakým způsobem pracují na jejím rozšíření - tedy biskupy, kněze, řeholníky, laické pracovníky a angažované katolíky. Zároveň však zdůrazněním jejich pravověrnosti, katolicity a apoštolskosti nám Církev zcela jasně ukazuje, že na tomto místě se nemodlí za ty, kteří jsou bez víry či nemají plnost víry vycházející z apoštolské tradice.

Z těchto výroků sv. Církve jasně vyplývá, jak zcela odlišná je Mše svatá od jakékoli soukromé pobožnosti. Církev volá všechny své údy k účasti na této veliké Oběti. A kdyby tato někdy umlkla, upadli bychom do onoho nešťastného stavu, v němž se nacházejí národy poskvrněné modloslužbou. Proto také Antikrist o zničení Mše svaté usiluje, neboť ona je mocnou protiváhou jeho snaze o uchvácení světa. To lze dobře vidět od vzniku náboženských společností, jež se sice odvolávají na Krista, ale Mši svatou zrušily. Vidíme, jak ve společnosti se od staletí vzmáhá boj jednotlivých skupin proti sobě, hnací silou je animozita jedněch vůči druhým, touha po pozemských dobrech - a přes jejich částečné dosažení se šíří desiluze, nespokojenost a bezcílnost.

Vzpomínka (memento) na živé

„Memento, Domine, famulorum famularumque tuarum N. et N. et omnium circumstantium, quorum tibi fides cognita est et nota devotio, pro quibus tibi offerimus: vel qui tibi offerunt hoc sacrificium laudis, pro se suisque omnibus: pro redemptione animarum suarum, pro spe salutis et incolumitatis suæ: tibique reddunt vota sua æterno Deo, vivo et vero. - Pomni , Pane, služebníků a služebnic svých N. a N. i všech vůkol stojících, jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost, za které ti přinášíme nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály za sebe a všecky své, za vykoupení duší svých, za naději spásy a bezpečnosti své, a kteří plní své sliby učiněné tobě, Bohu věčnému, živému a pravému.“

Po obecné prosbě za Církev a všechny pravověrné katolíky se nyní připojuje prosba za ty, jež chce kněz při Mši svaté vzpomenout zvláště. Písmena N. a N. připomínají doby, kdy se na tomto místě předčítala jména zvláštních dobrodinců z tzv. diptychů (dvou sklapovacích destiček spojených stužkou, na jejichž vnitřní straně byla tato jména napsána, případně byl vložen do nich pergamen). Bylo to spojeno ovšem s nebezpečím ješitnosti, o čemž podává zprávu svou kritikou sv. Jeroným: „Veřejně čte jáhen jména obětujících: tolik dal ten a tolik slíbil onen…, a oni nacházejí zalíbení v potlesku lidu, zatímco jejich svědomí je hryže.“

Dnes kněz na chvíli sepne ruce a se skloněnou hlavou tiše vzpomene těch, od kterých obdržel mešní stipendium. Může ovšem připojit libovolný počet dalších osob, aniž by tím byla dotčena hlavní mešní intence, vždyť hodnota Mše svaté je nekonečná. Avšak i každý věřící zde může vzpomenout a jmenovat ty, které chce zvláštním způsobem odporučit Boží ochraně a pomoci. Naše vlastní modlitby jsou tak slabé a dotčené naší hříšností, že je opravdu nezbytné spojit je s Kristovou Obětí, abychom dosáhli pro druhé obdržení milostí, jež jim přejeme.

Při slovech „…et omnium circumstantium, quorum tibi fides cognita est et nota devotio,- i všech vůkol stojících, jejichž víra je tobě známa a povědoma zbožnost“ prosí kněz (se znovu rozepjatýma rukama) za všechny ty, kteří jsou přítomni, neboť jejich víra je příčinou, že opustili v tuto chvíli pozemské starosti a shromáždili se kolem oltáře. Proto mají také právo na zvláštní podíl na plodech svaté Oběti. Musí to však být právě s vírou a zbožností. To však kněz z vnějšku není schopen posoudit, avšak Bohu je pravá vnitřní pohnutka přítomnosti jednoho každého, jeho zbožnost a soustředěnost, velmi dobře známa a „povědoma“. Proto jen ti, kdo jsou s takovouto vnitřní disposicí přítomni, mají podíl na plodech Mše svaté. Avšak nejen oni - i ti, kteří se v duchu k oběti Mše svaté připojí, byť jim povinnosti zabraňují přijít, mají účast na plodech Mše svaté! Nezapomínejme tedy ve dny, kdy povinnosti stavu nám zabrání být přítomni Mši svaté, v době jejího konání vzbudit touhu být jí ve víře a se zbožností přítomni - tak se nám dostane mnoha dober a milostí. Ba, je velmi dobré ráno vzbudit úmysl mít podíl na všech Mších svatých toho dne po světě konaných - jak velké milosti mohu získat - anebo nechat ležet ladem! - Také zde vyniká, že Mše svatá je úkonem veřejné bohopocty. Tzn., byť by ji kněz sloužil třeba úplně sám, přesto je stále úkonem, který patří celé Církvi, celá Církev na ní má podíl. Bylo by proto velmi špatné a výrazem přinejmenším hlubokého nepochopení, kdyby kněz - či věřící Mše svaté účastní - by do ní chtěli vnášet nějaké subjektivní prvky osobního prožívání! Když kněz přistupuje k oltáři, jedná jménem celé Církve svaté. A když se modlí s rozepjatýma rukama, činí tak jako Spasitel, když přinášel svou Oběť za všechny lidi.

Slova „pro quibus tibi offerimus - za které ti přinášíme“ právě podtrhují, že je to v první řadě kněz, kdo tuto Oběť přináší. Jsou dodatkem, který se objevil - a velmi rychle rozšířil v průběhu 9. -10. století (v misálech cisterciáků chyběl až do r. 1618).

Slova „za které ti přinášíme“ pamatují také na ty, kteří dávají mešní stipendia a nemohou být přítomni. V dřívějších dobách byla tato stipendia často dávána ve velkém množství, takže dárce opravdu nemohl být na každé Mši svaté sloužené na jeho úmysl. Dnes bychom se s tím setkali asi nejspíše v případě „gregoriánských mší“ - tj. třiceti za sebou jdoucích intencí sloužených jedním knězem za spásu konkrétního zemřelého.

„…vel qui tibi offerunt hoc sacrificium laudis - nebo kteří tobě přinášejí tuto oběť chvály“

Tato slova připomínají doby, kdy se konal obětní průvod věřících (byl ovšem obvyklý pouze při papežských mších). V poněkud pozměněné formě jej zná nový ritus.

„pro se suisque omnibus: pro redemptione animarum suarum, pro spe salutis et incolumitatis suæ - za sebe a všecky své, za vykoupení duší svých, za naději spásy a bezpečnosti své“

Nyní tedy je vysloveno, za jakým účelem je Oběť Mše svaté přinášena. Na prvním místě je v tomto výčtu samozřejmě duše a její věčná spása, avšak v prosbě za bezpečnost se ukazuje, že Církev myslí i na tělo a časné záležitosti, aby nás Bůh chránil před obklopujícími nás nebezpečími. Nic tedy není vyloučeno z věcí člověka, zač by Církev neprosila, ovšem ve správném pořadí - nejvyšším zájmem a dobrem člověka je jeho věčná spása. Je krásným momentem, že tato dobra nejsou vyprošována jen pro přítomné a přítomnými, ale i těm, kteří přímým účastníkům Mše svaté stojí v životě blízko („za sebe i všecky své“).

Závěrečná slova „tibique reddunt vota sua æterno Deo, vivo et vero. - a kteří plní své sliby učiněné tobě, Bohu věčnému, živému a pravému.“ jsou určitým zdvojením předcházejícího. Vychází ze Žalmu 49,14: „Immola Deo sacrificium laudis et redde Altissimo vota tua. - Obětuj Bohu oběť chvály a zasvěť Nejvyššímu své dary.“

Spojení „Bohu živému a pravému“ vychází z listu Soluňanům (1,9) a je podtržením, komu je Oběť přinášena - v protikladu k mrtvým modlám pohanů.       

Communicantes - připomínka svatých

„Communicantes, et memoriam venerantes, in primis gloriosæ semper Virginis Mariæ, Genetricis Dei et Domini nostri Iesu Christi, sed et beati Ioseph eiusdem Virginis Sponsi, et beatorum Apostolorum ac Martyrum tuorum, Petri et Pauli, Andreæ, Iacobi, Ioannis, Thomæ, Iacobi, Philippi, Bartholomæi, Matthæi, Simonis et Thaddæi: Lini, Cleti, Clementis, Xysti, Cornelii, Cypriani, Laurentii, Chrysogoni, Ioannis et Pauli, Cosmæ et Damiani: et omnium Sanctorum tuorum; quorum meritis precibusque concedas, ut in omnibus protectionis tuæ muniamur auxilio. Per eundem Christum, Dominum nostrum. Amen.  - Ve společenství jsouce a památku uctívajíce především slavné vždy Panny Marie, Rodičky Boha a Pána našeho Ježíše Krista, jakož i svatého Josefa, téže Panny Snoubence, a svatých Apoštolů a Mučedníků tvých Petra a Pavla, Ondřeje, Jakuba, Jana, Tomáše, Jakuba, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Šimona a Tadeáše, Lína, Kléta, Klementa, Sixta, Kornélia, Cypriána, Vavřince, Chrysogona, Jana a Pavla, Kosmy a Damiána i všech svatých tvých, pro jejichž zásluhy a prosby rač uděliti, abychom byli ve všem tvou pomocnou záštitou chráněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen “

Církev bojující nechce v žádném případě přistoupit k oltáři sama. Do této chvíle hovořila o těch, kteří patří k ní - Církvi bojující. Nyní však chce stát před Bohem i ve společenství těch, kteří patří k Církvi vítězné. Ti, kteří jsou u Boha, se od Církve neodloučili, pevně k ní patří a jsou její korunou a slávou. Proto je dobré předstoupit před Boha nejen se svatými (povolanými), kteří ještě bojují na zemi, ale i se svatými v nebi.

Je naší radostí, že jsme s nimi ve společenství - a ctíme je, protože jsou již ve slávě, těší se nerušenému společenství s Bohem a my s nimi, zvláště při Mši svaté, tvoříme jedno a totéž tělo, totiž Církev, tělo Kristovo. Takto se i v zástupu kolem svého Pána na oltáři shromažďujeme.

Že se jedná o záležitost z apoštolských dob, nám dokládá, že i v jiných starobylých liturgiích na prosby navazuje připomínka svatých. Chceme tak dodat našim přímluvám větší sílu, když se stavíme do společenství svatých a prosíme je o přímluvu. Sv. Jan Zlatoústý říká, že pro svaté je nejvyšší ctí „když jsou jmenováni v přítomnosti Pána, kdy se obnovuje jeho smrt a konají se nevyslovitelná tajemství jeho nesmírné Oběti.“

Na prvním místě je blahoslavená vždy Panna Maria, Královna všech svatých. Tak jako stála u paty kříže na Golgotě a obětovala Otci svého Syna za hříchy člověčenstva, tak také stojí jako první při knězi, když slaví na oltáři Mši svatou.

Sv. Josef byl přidán až v roce 1962 Janem XXIII. Toto přidání je dokladem jednak živosti Církve a možnosti vývoje kánonu, zároveň však i dokladem jeho stability. Nebyl přidán totiž z jakéhosi okamžitého popudu, ale touha po jeho jmenování rostla v Církvi od počátku 19. století, už na 1. vatikánském koncilu mnozí doufali, že se tak stane. Přece však bylo třeba počkat dalších 90 let, než k tomu došlo. Zde se tedy ukazuje s jakou opatrností a prozíravostí Církev zachází se svým největším pokladem. Rozhodně není na místě, aby jedna generace se domnívala, že převyšuje všechny předchozí a během historicky vzato okamžiku vše svévolně předělala.

U ostatních světců, abychom se vyhnuli přílišné rozsáhlosti, si všimneme obecného záměru v pořadí jejich jmenování, nikoli konkrétních životopisů.

PETR A PAVEL. Dle tradice vytrpěli mučednickou smrt v jeden den. Oba dva jsou svým způsobem jedineční svým povoláním a postavením. A svým působením položili základy římské Církvi, k níž také náleželi.

OSTATNÍ APOŠTOLOVÉ. Aby byl zachován počet dvanácti - a protože zde je jmenován i sv. Pavel, chybí poslední z nich, Matěj, který je pak jmenován v druhém výčtu svatých na konci kánonu.

Jako první z dalších apoštolů je jmenován bratr sv. Petra, sv. Ondřej, následován syny Zebedeovými, sv. Jakubem a sv. Janem. Jedná se tedy o Jakuba Staršího, který zemřel jako první z apoštolů na příkaz Heroda Agrippy. Výčet dalších apoštolů, sv. Tomášem počínaje, se zdá být řazen podle pořadí jejich svátku v liturgickém roce. Jaký krásný, snadno přehlédnutelný, moment samozřejmosti liturgického roku, jenž nás spojuje s generacemi křesťanů až k počátkům! (Jen pro rozlišení připojme, že zde jmenovaný druhý sv. Jakub - Mladší - byl prvním jeruzalémským biskupem a zemřel pravděpodobně v r. 62, byv svržen z chrámového cimbuří, a protože nebyl ještě mrtev, byl dobit tyčí).

Po apoštolech přichází dalších dvanáct světců - a to v hierarchickém pořádku: pět papežů, jeden biskup, jeden jáhen a pět laiků.

Svatí Linus, Klétus a Klement, jsou první tři nástupci sv. Petra v dlouhé, nepřerušené řadě, jež v současné době pokračuje ve Svatém Otci Benediktu XVI.! Hle, toto jejich uvedení ihned za apoštoly, jaký je to doklad pravé neporušené víry, nořící se z prvopočátků Církve, který jasně usvědčuje z omylu ty, kteří popírají, že Kristova Církev je jen jedna - a to ta, která je vedena její viditelnou hlavou, nástupcem Petrovým, náměstkem Kristovým na zemi - papežem, totiž Svatá Církev katolická. A jako na potvrzení této víry přicházejí ještě další dva svatí papežové, vybraní pro úctu k nim, ale také jako doklad pokračující řady náměstků Kristových. Sv. Sixtus - je míněn druhý tohoto jména - který položil svůj život pro Krista v roce 258 za pronásledování císaře Valeriána (stejně jako následující tři). Jeho jáhnem byl sv. Vavřinec, který zahynul jen několik dní po něm. Mezi nimi je ovšem ještě dvojice - sv. Kornelius (+253), který byl papežem před sv. Sixtem, ale je řazen zde za ním zřejmě proto, aby nebyl oddělen od sv. Cypriána, s nímž je od nepaměti spojen liturgickou oslavou téhož dne jejich mučednické smrti (14. září - ovšem sv. Cyprián až r. 258).

Listinu svatých uzavírá pět laiků. Jako první je jmenován sv. Chrysogonus, který vytrpěl mučednickou smrt kolem roku 304 za pronásledování Diokleciánova. Stejně tak i poslední dva - bratři, lékaři z Arábie, svatí Kosma a Damián. Svou profesi vykonávali bezplatně a mnohé tak přivedli ke křesťanství. Byli sťati kolem roku 303 v Kilíkii. Před nimi je ještě jiný bratrský pár -  svatí Jan a Pavel, kteří byli předními římskými občany, kteří zaujímali četná místa na dvoře sv. Konstancie, dcery císaře Konstantina Velikého, později se však věnovali již jen skutkům milosrdenství. Císař Julián Apostata (=Odpadlík) je chtěl donutit, aby obětovali modlám, což rozhodně odmítli. Protože bratři požívali veliké úcty, nechal je císař setnout roku 362 v jejich vlastním domě, protože se bál veřejné popravy. Všichni tito světci jsou tedy mučedníci, a protože ve své smrti se stali Kristu nejpodobnějšími, zaslouží si, aby byli při Nejsvětější Oběti Mše svaté zvláště jmenováni. Avšak Církev v tuto chvíli nezapomíná ani na ostatní svaté a i je, byť už společně, staví jako přímluvce a účastníky před Boží tvář.

Opět skutečnost, že nejmladší ze zde osobně jmenovaných zemřeli v polovině 4. století, hovoří o tom, že římský kánon je pokladem předávaným v Církvi dalším generacím od ranních červánků apoštolských. Také ustálení tohoto výčtu lze nejpozději datovat (s výjimkou sv. Josefa, jehož připojení - přes jeho zcela výjimečné postavení - se rodilo, jak jsme si řekli výše, velmi bolestně téměř 200 let) dobou Řehoře Velikého, tedy kolem r. 600.

Tato třetí modlitba kánonu tvoří s prvními dvěma celek - doporučuje, předkládá Bohu ty, za které prosíme - počínaje papežem, celou Církví bojující, přes ty, kdo jsou přítomni a za něž je Mše svatá přinášena, to vše ve společenství Církve vítězné. Proto zde, na konci třetí modlitby, kněz sepne ruce a uzavře vše pod obvyklou konkluzí: per eundem Christum Dominum nostrum. Amen - skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.

Hanc igitur

„Hanc igitur oblationem servitutis nostræ, sed et cunctæ familiæ tuæ, quæsumus, Domine, ut placatus accipias: diesque nostros in tua pace disponas, atque ab æterna damnatione nos eripi, et in electorum tuorum jubeas grege numerari. Per Christum, Dominum nostrum. Amen. - Tuto tedy oběť služebnosti naší, jakož i veškeré čeledi své, prosíme, Pane, abys usmířen přijal, a dny naše ve svém pokoji spravoval a kázal, abychom byli od věčného zatracení vysvobozeni a ke stádci tvých vyvolených připočteni. Skrze Krista, Pána našeho. Amen.“

První část zřetelně rozlišuje mezi dary posvěcených služebníků oltáře a dary přítomného lidu. Slovem servitus - služebnost - jsou totiž míněni kněží a levité; čeledí, rodinou pak shromážděné společenství. Z počátků Církve k nám se nesoucí svědectví o rozlišnosti kněžství svátostného a všeobecného kněžství pokřtěných - oproti bludům protestantským, jež svátostné kněžství popírají!

Tato modlitba bývala dosti variabilní, měla vyjádřit konkrétní obětní úmysl. Definitivní uzávěru změn udělal svatý Řehoř Veliký (kolem r. 600). Dnes tedy se zde setkáváme běžně se zvláštním přídavkem pouze o Velikonocích a svatodušních svátcích a pak ve mších při biskupském svěcení. Řehořovou vlastní vložkou a vlastně poslední změnou v kánonu vůbec je prosbadiesque nostros in tua pace disponas - abys… dny naše ve svém pokoji spravoval. Učinil tak v čase obléhání Říma Langobardy v největším nebezpečí pro město. Avšak tato prosba je aktuální ve všech časech, protože kvůli lidské zlobě trvá nebezpečí válek ve všech dobách - jak jsme toho svědky i dnes. Nadto tento dodatek je zjevně učiněn pod vedením Ducha svatého, jak dokládá jáhen Jan, písař Řehořův, když píše, že v okamžiku tohoto rozhodnutí se nad hlavou svatého papeže vznášela bílá holubice a skláněla se k jeho uchu. Ať už byla tato holubice, byť v nepřirozeném chování, pouhým ptákem či viditelná podoba Ducha svatého, je jisté, že prosba za pokojné časy je jistě vložena pod vlivem Ducha svatého a je zcela v intencích našeho Spasitele.   

Na začátku této modlitby byla ve středověku na mnoha místech obvyklá hluboká úklona kněze. Od století čtrnáctého se však místo ní začalo stále více používat vložení rukou kněze nad obětní dary. Toto gesto pak definitivně jako závazné předepsal misál sv. Pia V. Toto vztažení rukou je velmi významné - jeho předobraz není v nějakém žehnacím či pouhém ukazovacím gestu, ale vychází ze starozákonní předlohy.

Při přinášení zvířecí oběti v chrámu bylo předepsáno, aby obětující vložil svou ruku na hlavu zvířete a tím vyjádřil svůj úmysl. Byla to totiž oběť za hřích, pro peccato, a úmyslem obětujícího bylo usmířit skrze tuto oběť Boha. Vložením rukou nad obětované zvíře vyjadřoval starozákonní obětník, že hříchy lidu mají přejít na tuto oběť, již se chystal přinést. Podle Božího nařízení byl v den smíření vyháněn do pouště kozel, na nějž bylo symbolicky vloženo veškeré provinění lidu:  „Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla. Vyzná nad ním všechny nepravosti Izraelců a všechna jejich přestoupení se všemi jejich hříchy a vloží je na hlavu kozla; pak ho dá připraveným mužem vyhnat do pouště. Kozel na sobě ponese všechny jejich nepravosti do odlehlé země. Toho kozla vyžene na poušť.“ - Leviticus - 3. kniha Mojžíšova, 16,21n. Tehdejší vyvolený národ to chápal tak, že z něho byly sňaty hříchy, neboť tím, co učinil velekněz, byly přeneseny na někoho jiného.

Chléb a víno, které leží při novozákonní oběti (nové a věčné smlouvy) na oltáři, jsou určeny k tomu, aby se staly Tělem a Krví Kristovými, který na sebe vzal hříchy celého světa. Jak velice se zde zviditelňuje a připomíná rozměr lásky Krista Pána, když tedy v tuto chvíli kněz vztahuje ruce nad chléb a víno a skládá tak na tyto dary, oběť, hříchy lidu!  Jak významně se nám zde potvrzuje víra, že Mše svatá není pouhou připomínkou oběti Kříže, pouhou obětí chval a díků (= protestantské pojetí jejich „bohoslužeb“), ale jejím reálným zpřítomněním, které je Obětí smírnou!             

Quam oblationem

„Quam oblationem tu, Deus, in omnibus, quæsumus, bene+dictam, adscrip+tam, ra+tam, rationabilem, acceptabilemque facere digneris: ut nobis Cor+pus, et San+guis fiat dilectissimi Filii tui, Domini nostri Iesu Christi. -Kterouž oběť, prosíme, rač ty, Bože, ve všem po+žehnanou, při+vlastněnou, plat+nou, důstojnou a příjemnou učiniti, aby se nám stala Tě+lem a Kr+ví nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista.“

Zde začíná ona velká modlitba, jež se prostírá až k mementu za zemřelé a uzavírá v sobě i vznešené tajemství proměňování. Svatá Církev tedy pokračuje v zaměření se na přinášené dary:

bene+dictam - prosí Boha, aby je požehnal (zde dělá kněz první znamení kříže nad oběma obětinami), a tak, když se stanou svatými, byly Pánem přijaty se zalíbením;

adscrip+tam- (druhé znamení kříže nad dary) - tento výraz je převzat z terminologie římského práva, kde znamená zapsání do listiny a tedy právně platnou příslušnost nějaké osoby či věci k něčemu; v našem případě se zdůrazňuje důležitost tohoto obětování, jež proto musí být schváleno a připsáno nejvyšší autoritou, Bohem samým;

ra+tam- (třetí kříž) - je třeba, aby tato oběť byla potvrzena, ratifikována v nebi jako to, co je dobré a co se patří;

rationabilem - zde v kontrastu ke zvířecím obětem starozákonním žádáme, aby byla rozumnou; k tomu dochází, když z chleba a vína se stává Tělo a Krev našeho Pána; pravděpodobně zde zaznívá odezva na sv. Pavla, jenž píše Římanům (12,1), aby jejich bohoslužba byla rozumnou či duchem naplněnou, duchovní obětí (rationabile obsequium);

acceptabilem- tato oběť musí být tedy celkově přijatelná, příjemná, aby Bůh mohl říci, že je touto obětí usmířen.

„ …ut nobis Cor+pus, et San+guis fiat dilectissimi Filii tui, Domini nostri Iesu Christi. - …aby se nám stala Tě+lem a Kr+ví nejmilejšího Syna tvého, Pána našeho Ježíše Krista.“

Poněkud nelogické se nám může zdát, že pouze při třech z pěti výše vyprošovaných atributů značí kněz obětní dary křížem. Proč ne při všech? Odpovědi se nám dostane v tuto chvíli. Zatímco předtím byl kříž konán nad oběma dary současně, v tuto chvíli, kdy celebrant prosí, aby Tělo a Krev Kristovy, jež jsou v oslaveném stavu v nebi, se staly přítomnými v jím přinášené oběti zde dole na zemi, na oltáři, značí každý dar zvláště opět znamením kříže. Dostáváme se tak k celkovému počtu pěti křížů. A tento počet nemá být překročen a je naopak velmi žádoucí, neboť je připomínkou pěti ran Kristových. Toto pateré pokřižování se bude opakovat ještě dvakrát a to dokonce po proměňování, kde pochopitelně už znamení kříže neznamenají žehnání darů, tím méně, že by snad kněz žehnal Kristu Pánu (!), ale jsou (právě tímto poukázáním na Kristovy rány) zdůrazněním reality přítomného Pána.

V hutnosti posvátného textu nám také nesmí uniknout, že kněz nejen prosí, aby se dary staly Tělem a Krví Kristovými (ut …fiat), ale aby se nám jimi staly (ut nobis…fiat). Je zde tedy vyjádřeno ono posvátné přivlastnění, s nímž Kristus Pán Nejsvětější Oběť Mše svaté ustanovil, jak to za chvíli, v nejposvátnějším okamžiku pronáší kněz nad kalichem (qui pro vobis et pro multis effundetur -  která se prolévá za vás a za mnohé). Připomíná se nám, jak trpce nutná byla tato oběť Kristova a současně si i uvědomujeme triumf Kristovy lásky, jež zcela smazává z lidského hlediska tragiku ukřižování, jak je to snad nejlépe vyjádřeno ve velikonočním chvalozpěvu Exsultet: „O felix culpa, quæ talem ac tantum meruit habere Redemptorem! - O šťastná vina, která takového a tak vznešeného Vykupitele míti zasloužila!“

Proměňování

Protože slova, jež pronesl Pán Ježíš při Poslední večeři, proměňují chléb v Tělo a víno v Krev, nachází se tato „zpráva o ustanovení“ ve všech liturgiích. Texty Písma svatého o tomto ustanovení (v evangeliích u Matouše, Marka a Lukáše a v 1. listu Korinťanům, kap. 11) se sice zcela shodují obsahově, avšak až nápadně není mezi nimi shoda doslovná. A také texty jednotlivých liturgií se neshodují úplně přesně s těmito místy Písma svatého.

Je to snad dokladem vyvracejícím pravost a spolehlivost Mše svaté? Dokladem podporujícím protestantská tvrzení, že Mše svatá je výmyslem pozdějších dob? NIKOLIV, PRÁVĚ NAOPAK!

Tato skutečnost naopak potvrzuje, že Mše svatá byla sloužena od prvopočátků Církve, apoštoly samými, již předtím, než se evangelisté a svatý Pavel chopili pera! Jednotlivé redakce zprávy o Poslední večeři v Písmu svatém pak pravděpodobně pocházejí vždy z konkrétního způsobu liturgie, jež byla důvěrně známa pisateli dané knihy Nového Zákona. Po jeho sepsání ovšem tyto texty v něm zachycené působily zpětně na liturgie.

Ve chvíli proměňování ustupuje osoba kněze zcela do pozadí. Všechny ostatní modlitby Mše svaté koná kněz jako člověk a služebník Církve, ve chvíli proměňování však jedná jako zástupce Krista. Svatý Ambrož to vystihuje těmito slovy: „Vše ostatní, co bylo řečeno předtím, je vysloveno knězem: Bohu je vzdávána chvála, jsou činěny modlitby, přednášejí se prosby za lid, panovníka a ostatní. Jakmile se však přiblíží okamžik, kdy má být uskutečněna ona úctyhodná svátost, nepoužívá kněz už svá vlastní slova, nýbrž používá slova Kristova: je to tedy slovo Krista, jež působí tuto svátost.“

„Qui pridie quam pateretur, accepit panem in sanctas ac venerabiles manus suas, et elevatis oculis in cælum ad te Deum, Patrem suum omnipotentem, tibi gratias agens,bene†dixit, fregit,deditque discipulis suis, dicens: Accipite, et manducate ex hoc omnes. HOC EST ENIM CORPUS MEUM. - Jenž den předtím, než trpěl, vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou a pozdvihnuv oči k nebi, k tobě, Bohu, Otci svému všemohoucímu, díky tobě čině, po†žehnal, rozlomil a dal učedníkům svým řka: Vezměte a jezte z toho všichni. TOTO JEST TĚLO MÉ.“  Úvodní slova „Jenž den předtím, než trpěl“ byla připojena papežem Alexandrem I., čtvrtým či pátým nástupcem sv. Petra (hle, opět jaký doklad kontinuity Mše svaté od prvopočátků doby apoštolské!), který tím chtěl jednoznačně připomenout utrpení Pána Ježíše, protože mešní Oběť je tatáž jako Oběť na kříži. Tato úvodní slova vlastního proměňování jsou také znakem všech liturgií křesťanského Západu. Proměňování východních liturgií je uvozeno slovy, jež vycházejí z listu sv. Pavla (1 Kor 11): „V noci, kdy byl zrazen“.

Na Zelený čtvrtek jsou tato slova změněna:  „Qui pridie, quam pro nostra omniumque salute pateretur, hoc est hodie, accepit…“. -Jenž den před tím, než pro spásu naši a všech trpěl, tj. dnes, vzal…“. Existuje předpoklad, že po určitou dobu byl tento dodatek dokonce obvyklou součástí kánonu. Byl vložen pravděpodobně v 5. století na potvrzení katolické nauky proti bludařům, kteří zastávali nauku o predestinaci (=předurčení), tj. že Bůh nechce spásu všech lidí, ale některé předurčil pro peklo a člověk tak pro svou spásu nemůže nic učinit (tento blud převzali později i někteří protestanti, především Kalvín). Zde tedy je vyjádřen onen důležitý rozdíl, že Kristus trpěl pro všechny, všem získal vykoupení - ovšem jeho plod, totiž spásu, dosáhnou jen mnozí - ti, kteří Krista přijmou. Proto také je správně v proměňovacích slovech „…et pro multis - a za mnohé“, neboť jen ti, kteří přijímají celé a nezkrácené učení Kristovo v plnosti katolické nauky a žijí ze svátostí, dosáhnou spásy.

„…accepit panem in sanctas ac venerabiles manus suas - vzal chléb do svých svatých a ctihodných rukou…“. Přívlastky „svatých“ a „ctihodných“, jež jsou určeny rukám Kristovým, vznikly ze zbožnosti a úcty vůči rukám, jež během pozemského života učinily tolik dobrého a uzdravily tolik nemocných. Znovu nám jsou tato vložená slova, jež nejsou součástí biblické zprávy o ustanovení (tam je pouze: vzal do rukou), vzácným dokladem o apoštolském původu Mše svaté, neboť podobný, ba často ještě rozsáhlejší přídavek nacházíme také v jiných liturgiích, jež se rozvíjely hned od raných dob samostatně. Například liturgie sv. Basila hovoří o „svatých a neposkvrněných“, liturgie sv. Jana Zlatoústého o „svatých, neposkvrněných a přečistých“ a arménská liturgie dokonce o „svatých, božských, nesmrtelných, neposkvrněných a stvořitelských rukách“.  Znovu se tedy můžeme dotázat těch, kteří rouhavě prohlašují Mši svatou za pozdější výmysl svaté Církve katolické, jak je možné, že přes obrovské rozdíly dané samostatným vývojem liturgií oddělených od prvních staletí vzdáleností zeměpisnou a často i kulturní a politickou, se tyto shodují jak v chápání toho, že Mše svatá je nekrvavým zpřítomněním krvavé oběti kalvarské uskutečňované nositelem svátostného kněžství (a nikoli jakousi nezávaznou vzpomínkou, jíž předsedá laik jako ostatní vybavený pouze všeobecným kněžstvím plynoucím ze křtu, jenž je těmi ostatními pouze pověřen k vedení tohoto - obsahově vyprázdněného - shromáždění), tak ale i v detailech jako je právě tento (a není ojedinělý, ale jeden z mnoha, jak už jsme viděli a ještě se s nimi setkáme).

Kněz v tuto chvíli, když si předtím, byť má obřadně již omyté ruce, otře plošky ukazováků a palců ještě jednou o rohy korporálu (plátna, na němž spočívá hostie a kalich - odtud i název, odvozený od corpus - tělo) a uchopí jimi hostii. Od této chvíle bude tyto prsty až do abluce (omytí rukou) po sv. přijímání držet spojené, neboť se nesmí dotknout již ničeho jiného, co není svaté.  

(…) Od chvíle, kdy se v  rukou kněze promění chléb v Tělo našeho Pána, stávají se totiž tyto jeho prsty svatými, a proto se nesmí dotýkat ničeho jiného než Pána samotného. Při kněžském svěcení jsou to právě tyto prsty, které světí biskup svatým olejem, který se až pak roztírá po celých rukou. Pokud kněz přišel úrazem o ukazováček, pak potřeboval zvláštní papežské povolení k tomu, aby se směl Těla Páně dotýkat jiným prstem!

„…et elevatis oculis in cælum - … a pozdvihnuv oči k nebi“. Kněz na tomto místě pozvedá oči a činí to samé, co činil Kristus. A právem, neboť zde koná jako Kristus. Samotné evangelium nám sice při zprávě o ustanovení o pozvednutí očí neříká nic, je to však tradice, která nás zpravuje o této okolnosti tak jednohlase a rozhodně, že není pochyb o tom, že i v této chvíli pozvedl Kristus oči k nebi tak, jako to učinil před vzkříšením Lazara či před zázračným rozmnožením chlebů (které je koneckonců i předobrazem eucharistie).

„…ad te Deum, Patrem suum omnipotentem, tibi gratias agens - … k tobě, Bohu, Otci svému všemohoucímu, díky tobě čině “. Toto je vlastně eucharistie - díkůčinění.  Svatá Církev se zde stará o to, aby nám to připomněla, neboť v prokazování naší vděčnosti vůči Bohu -vzhledem k jeho nám prokázaným nesčíslným dobrodiním - jsme trvale dlužnými. Proto naše děkování má být v našem srdci a na našich rtech stále přítomno, zvláště pak v tuto chvíli, kdy se nám projevuje tak nesmírný dar lásky.

bene†dixit, fregit,deditque discipulis suis, dicens: Accipite, et manducate ex hoc omnes. HOC EST ENIM CORPUS MEUM. -po†žehnal, rozlomil a dal učedníkům svým řka: Vezměte a jezte z toho všichni. TOTO JEST TĚLO MÉ.“  Zde se nám dostává dokladu o rozdílu mezi „všichni“ a „mnozí“. Vyzývá-li zde Kristus Pán, aby všichni vzali a jedli, pak tím míní přítomné v pravé víře, jistě ne rouhače, zatvrzelé hříšníky, bludaře či pohany.

Nejedná se tedy později při proměňování Krve (která se prolévá za vás a za mnohé - multis - o slévání významu slov mnozí a všichni v řeckém textu Písma, jak tvrdí obhajovatelé nikoliv překladu, ale svévolného výkladu vazby pro multis při překladu z latinského originálu nové Mše do národních jazyků. Proto i přání a nařízení Svatého Otce z r. 2007, aby toto bylo do dvou let opraveno. Bohužel, začátkem adventu to budou již tři roky, ale jediný, kdo zatím dal příklad poslušnosti, je maďarská biskupská konference, kde se i v národním jazyku říká „která se prolévá za vás a za mnohé“. Přitom nečekali maďarští biskupové na nové vydání misálu, což bývá častým zdůvodněním, proč se otálí, ale nechali dané místo v původním misálu přelepit. (Je zajímavé, že na podobně jednoduché řešení nepřišli zvláště biskupové německy hovořících oblastí, kde jinak se starají o práci mnoha lidí v každé farnosti přelepováním desítek míst v písních kancionálu. Aby totiž vyhověli hluboce nekřesťanské genderové ideologii módního feministického hnutí, jež prohlašuje, že mezi mužem a ženou není žádný rozdíl vyjma společenského klišé, nechávají ve staletých textech kostelních písní přelepovat slova jako „bratři“ za „lidé“ apod.).

„…HOC EST ENIM CORPUS MEUM. - TOTO JEST TĚLO MÉ.“

Kněz drží hostii palci a ukazováky obou rukou. Konsekrační slova pronáší tichým hlasem, ale tak, aby každé jednotlivé slovo dokázal přesně rozlišit. Přitom má oči upřeny na hostii. Jakmile slova proměňování pronese, poklekne a adoruje chvíli svatou Hostii. Rubrika jasně říká statim - ihned; nesmí zde být nějaká prodleva. Chléb zmizel, nic z něj nezůstalo kromě ryze vnější podoby, způsoby. Na místo chleba je zde Pán a jemu, Kristu samému se kněz klaní. Jakmile pak kněz vstane, pozdvihne svatou Hostii, aby ji ukázal lidu a také ten mohl uctít Pána. Poté, co kněz ukáže sv. Hostii lidu, položí ji na korporál a znovu ji uctí pokleknutím. Od této chvíle totiž kdykoliv se bude dotýkat Těla Páně, poklekne předtím i potom. Předtím, protože se bude dotýkat Pána samotného, poté, aby Mu vzdal úctu.

Takto tedy dochází k tajemství transsubstanciace, tj. k přechodu od jedné podstaty (substance)  v druhou - podle slov Kristových, který řekl učedníkům: „Hoc facite in meam commemorationem - To čiňte na mou památku“ (Lk, 22,19) - ovšem za výslovné podmínky, že:

• osoba sloužící Mši svatou je platně vysvěcený kněz;
• pronáší proměňovací slova nad skutečným (pšeničným) chlebem a skutečným vínem (z vinné révy)
• a má úmysl (=chce) proměňovat - tak, jak to činí Církev.

V proměňovacích slovech je přidáno slovo „enim - totiž“, které není uvedeno ani v jednom ze tří evangelií, v nichž se o ustanovení eucharistie vypráví a chybí i v 1 Kor, 11,24, kde nás o tomtéž zpravuje sv. Pavel. Toto slovo je zde přidáno jako spojení svátostných slov s předcházející větou. A jistě to tak musel říci i Spasitel - konečně podání o tom k nám došlo od sv. Petra a apoštolů.

(Kněz, který by slovo  enim  vynechal, by spáchal hřích, avšak k proměnění by přesto došlo. Kdyby však vynechal slovo meum - mé, pak by k proměnění nedošlo. Musí být totiž jasně vyjádřeno, čí Tělo kněz drží v rukou.)

Po těchto prvních konsekračních slovech leží na oltáři Tělo našeho Pána. Protože ovšem od zmrtvýchvstání už nemohou být Tělo, Krev, lidství a Božství Krista Pána odděleny, přidružují se ihned k Tělu i poslední tři jmenované a Kristus se nachází na oltáři v živém, oslaveném stavu, tak jak je od nanebevstoupení v nebi. (Proto je přijímání pod jednou způsobou zcela plnohodnotné!).

Nyní se vraťme k okamžiku, kdy kněz pronesl proměňovací slova a ihned poklekl, drže nyní již sv. Hostii, Tělo našeho Pána stále v rukou. Toto pokleknutí ještě před ukázáním lidu je velmi důležitým vyjádřením katolické víry a zabraňuje luteránskému heretickému pojetí. Klasičtí luteráni totiž věří v dočasnou přítomnost Krista v hostii, k níž, podle jejich bludných názorů, ovšem nedochází vyřčením Spasitelových slov (koneckonců, ten, kdo je vyslovuje, není ani platně vysvěceným knězem, takže i v případě správného chápání by k tomu dojít nemohlo). Pastor vedoucí jejich shromáždění není totiž nic víc než všichni zde shromáždění - má pouze jako oni jen všeobecné kněžství plynoucí ze křtu. K tomu, že stojí vpředu, je pouze pověřen. A tak - jak podle jejich mylné víry, tak i skutečně - jím vyřčená slova nezpůsobí NIC. Nyní ovšem podle jejich chápání po vyřčení slov Kristových, jež jsou určena jako „spouštěcí“ znamení, pozvedne hostii a na ní se upře vůle všech přítomných a jejich společné přání způsobí, že Kristus Pán „vleze“ do hostie (nevěří v pravou transsubstanciaci - po úkonu „přijímání“ ze zbylých hostií zase „odejde“ a zůstane opět jen chleba!). Luterán přítomný na Mši svaté, při níž se nepoklekne ještě před pozdvižením svaté Hostie, by si mohl tedy průběh pravé Oběti pohodlně vysvětlovat svým heretickým způsobem! Nikoli že slova pronesená nositelem svátostného kněžství způsobila pravé proměnění, ale že teprve při pozvednutí vstoupí Kristus do hostie na spojené přání všech přítomných! Odtud lze vidět, jak i v zdánlivě malých gestech, často nedoceněných, je hluboce vyjádřena preciznost neporušené katolické víry! Také právě proto bylo toto pozdvihování zavedeno bezprostředně po proměňování jako reakce na bludné učení arcijáhna Berengara z Angers v 11. století. Tento se odvažoval totiž pochybovat o skutečné přítomnosti Krista ve svaté Eucharistii.  Dříve, tak jak je to dodnes ve východních ritech, se Tělo a Krev Páně ukazovaly společně slavnostním způsobem až před modlitbou Pater noster.

Poté, co kněz pozdvihne Tělo Páně k uctění a pak je položí na korporál, znovu poklekne, vstane, odkryje kalich a začíná druhou část proměňování.

„Simili modo postquam cœnatum est, accipiens et hunc præclarum Calicem in sanctas ac venerabiles manus suas: item tibi gratias agensbene†dixit, deditque discipulis suis, dicens: Accipite, et bibite ex eo omnes. HIC EST ENIM CALIX SANGUINIS MEI, NOVI ET ÆTERNI TESTAMENTI: MYSTERIUM FIDEI: QUI PRO VOBIS ET PRO MULTIS EFFUNDETUR IN REMISSIONEM PECCATORUM. Hæc quotiescumque feceritis, in mei memoriam facietis.  - Podobným způsobem, když bylo po večeři, vzav i tento přeslavný kalich do svých svatých a ctihodných rukou, zase tobě díky čině, po†žehnal a dal učedníkům svým řka: Vezměte a pijte z toho všichni . TOTOŤ JEST KALICH KRVE MÉ, NOVÉ A VĚČNÉ ÚMLUVY - TAJEMSTVÍ VÍRY - KTERÁ ZA VÁS A ZA MNOHÉ VYLITA BUDE NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ. Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.“

Kněz uchopí kalich, který má na své noze (jak je předepsáno!) ořech (nodus) - vystouplinu, jež umožňuje bezpečnější držení, pravou rukou tak, že sepjatý palec a ukazovák jej drží zepředu, zezadu pak je nodus uchopen v mezeře mezi prostředníkem a prsteníkem. Levá ruka pak drží kalich za podstavec. (Kdykoli pak kněz kalich přikrývá či odkrývá, levá ruka vždy přidržuje kalich na korporálu jemným tlakem tří nesepjatých prstů levé ruky na podstavec - tak se tímto předpisem nejen zajišťuje co největší jistota odvrácení nebezpečí zvrhnutí kalicha s jeho (po proměňování) převzácným obsahem, ale zároveň i vyjadřuje úcta a upevňuje katolická víra o Krvi Páně). Nyní kalich lehce (cca 10 cm nad korporál) pozdvihne, při slovech gratias agens se ukloní, postaví kalich (přidržuje levou rukou) a při benedixit  kalich pravou rukou požehná. Poté kalich uchopí pravou rukou výše popsaným způsobem, pozdvihne jej a levou rukou drží (také se sepjatými palcem a ukazováčkem) za podstavec, nakloní jej k sobě a sám hluboce skloněn, patře do kalicha pronáší proměňovací slova.  Nato se vzpřímí, kalich postaví a ve stoje říká: „Kolikrátkoli toto činiti budete…“, pak, stejně jako u Těla Páně předtím, poklekne, pozdvihne kalich k uctění (tak, aby podstavec kalicha nešel nad úroveň očí), poté jej postaví, přikryje pallou a znovu poklekne.

Nyní, kdy jsme si tedy popsali gesta kněze, jež jsou prakticky stejná a se stejným významem jako v první části proměňování a dříve, než se krátce podíváme na jejich historický vývoj, se obraťme k vlastním slovům:

Jejich úvod je vystavěn v paralele ke konsekraci chleba. Přívlastek daný kalichu - præclarum - přeslavný (případně nádherný, obdivuhodný)- je převzat ze žalmu 22,5: „Et calix meus inebrians, quam præclarus est -  a můj opojný kalich, jak je přeslavný“. (Bohužel, v současné době se nejvíce setkáváme s poněkud strožejším překladem: vezmu kalich spásy…). Žalmistovými slovy tak opěvuje Církev tento kalich, který obsahuje Krev Páně. Vskutku, jak je vznešený, slavný a jedinečný! Za zmínku stojí i domněnka některých teologů, kteří ve slově hunc - tento - spatřujídoklad, že sv. Petr skutečně vzal s sebou do Říma onen kalich, v němž Kristus při Poslední večeři prvně proměnil svou Krev a ustanovil Mši svatou a který tak byl prvním papežům opravdu k dispozici. Tento kalich by se měl dnes nacházet ve španělské Valencii.

Vlastní proměňovací slova jsou opět uvozena slůvkem enim - totiž (zde spojeno v klasickém překladu s ukazovacím zájmenem v totoť), aby obě části byly spolu spojeny.

„HIC EST ENIM CALIX SANGUINIS MEI, NOVI ET ÆTERNI TESTAMENTI: - TOTOŤ JEST KALICH KRVE MÉ, NOVÉ A VĚČNÉ ÚMLUVY“.

Zde je tedy ona nádoba obsahující Krev Páně, Krev Nové smlouvy, jež je současně nazývána i smlouvou věčnou, aby bylo podtrženo odlišení od smlouvy staré, jejíž platnost trvala pouze do příchodu Ježíše Krista. (proto také označování členů židovského náboženství po Kristu za naše „starší bratry ve víře“ neodpovídá skutečnosti: našimi staršími bratry ve víře jsou ti, kteří měli podíl na Staré smlouvě do Kristova příchodu; dnešní židovství je uschlá větev).

„MYSTERIUM FIDEI: QUI PRO VOBIS ET PRO MULTIS EFFUNDETUR IN REMISSIONEM PECCATORUM - TAJEMSTVÍ VÍRY - KTERÁ ZA VÁS A ZA MNOHÉ VYLITA BUDE NA ODPUŠTĚNÍ HŘÍCHŮ.“

Slova Myterium fidei nepatří k původním proměňovacím slovům. Textově doložená jsou však již v sedmém století. Přesný důvod jejich připojení nelze dnes zjistit, vycházejí však ze slov 1 Tim 3,9: „(Taktéž jáhnové…) Mají s čistým svědomím střežiti tajemství víry.“ Je zde tedy souběh dřívější praxe, kdy jáhnům byl svěřen do péče kalich s Krví Páně nejen při liturgii, ale směli z něj dokonce podávat věřícím v případě nepřítomnosti kněze! (Tehdy se ve svatostánku uchovávalo nejen Tělo, ale i Krev Páně - tak je to zachováno dodnes v některých východních ritech). A k tomu jde o vyjádření toho, že tajemství proměňování je uchopitelné pouze ve víře.

Oddělené proměňování Krve Páně (od proměňování Těla) ukazuje na násilné oddělení Těla a Krve Páně při Kristově utrpení a smrti. Proto také právě zde jsou zmíněny účinky Kristova utrpení - na odpuštění hříchů. Důvod a správnost slov (za vás) a za mnohé jsme si doložili již při výkladu slov „vezměte a jezte z toho všichni“: Výkupná hodnota Kristovy Oběti stačí pro všechny, užitek z ní však mají jen mnozí: ti (všichni), kteří v Krista věří a jsou údy jeho Církve.

„Hæc quotiescumque feceritis, in mei memoriam facietis.  - Kolikrátkoli toto činiti budete, na mou památku budete činiti.“

Tato slova vyjadřují Kristův příkaz k opakování jeho oběti. Oběť Mše svaté se děje právě skrze toto pověření, jež Kristus Pán dal svým apoštolům při Poslední večeři. Jak říká sv. Jan Zlatoústý, mají tato slova, jež v tuto chvíli vyřkl, svou účinnost při všech Mších svatých až do skonání světa: „Jako ono slovo: ´Rosťte a množte se a naplňte zemi´ bylo sice vyřčeno jen jednou, ale svou sílu k plození potomstva si podržuje pro celé trvání stvořeného světa, tak bylo i toto slovo (´Toto je mé Tělo´) vysloveno jen jednou, avšak působí ve všech chrámech na každém oltáři dokonalou Oběť od tehdy až do dnes a až do druhého příchodu Kristova.“ Když Kristus tato slova řekl svým apoštolům, dal jim  - a v jejich osobě všem kněžím - plnou moc konat to, co sám právě učinil, tj. obětovat Jej. Není to tedy ve slavnostní chvíli proměňování už člověk, který hovoří, ale Kristus, který používá svého služebníka jako nástroj.

Dva nejvýraznější momenty, tedy obojí elevace - pozdvihování (Těla a Krve) mají svůj historický vývoj, který nám prohlubuje náhled k lepšímu pochopení: Hlavním důvodem rozšíření na konci 12. století byla touha lidu vidět a adorovat proměněnou Hostii. Avšak, jak už zmíněno, jeden důvod zavedení bylo zpochybnění okamžiku proměňování. Bezpečný doklad nacházíme poprvé v Paříži r. 1208, kdy biskup Eudes (česky Odo či Odon) de Sully nařídil pozdvižení Hostie ihned po slovech „Toto je mé Tělo.“ Je možné, že tím chtěl ukončit jednu teologickou kontroversi: někteří profesoři Pařížské university totiž zastávali názor, že proměnění chleba se uskuteční teprve současně s proměněním vína v Krev, tedy poté, až když kněz dokončí proměňovací slova nad kalichem. Nařízením pozdvižení Hostie před proměňováním kalicha bylo toto mínění jednoznačně a zřetelně zavrženo. Není ovšem vyloučeno, že pozdvihování se někde vyskytovalo už předtím a Odo využil již částečně používané gesto. Každopádně se tento ritus velmi rychle rozšířil a v polovině 13. století se stal všeobecným zvykem. Během elevace se zpívaly eucharistické zpěvy (O salutaris hostiam, Ave verum a jiné), jinde se staly zvykem střelné modlitby k pozdravení Nejsvětější Svátosti pronášené všemi přítomnými včetně kněze („Pán můj a Bůh můj“, „Bože, buď milostiv mně hříšnému“, „Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, a dobrořečíme tobě, neboť skrze svatý Kříž svůj svět jsi vykoupil“ ap.). V průběhu doby se však od toho opět upustilo, neboť se prosadilo přesvědčení, že tajemství proměňování se má uskutečnit v ničím nerušeném tichu. (Ovšem např. v Portugalsku a Španělsku se tento zvyk - pozdravení Nejsvětější Svátosti společným zvoláním - uchoval až do 20. století).

Pozdvihování kalicha se oproti tomu šířilo mnohem pomaleji. Přestože i ono se na některých místech vyskytovalo již ve 13. století, ještě v 16. století nebylo všeobecným zvykem. Byly zde obavy z risika rozlití kalicha a nadto Krev Páně nelze v kalichu vidět. Proto všeobecné zavedení bylo dáno až závazným předpisem misálu Pia V., kde se zavádí zcela paralelně k pozdvihování sv. Hostie.

Oboje pozdvihování je především ritem a gestem ukázání. To vedlo někde k tomu, že kněz ukazoval sv. Hostii do všech stran, ba dokonce ji nosil po kostele. (Brzo to však bylo zakázáno a podrženo pouze pro papežskou mši, kdy papež Tělo a Krev Páně nejen pozvedne, ale i se přitom natáčí doprava a doleva). Nelze však zcela vyloučit ani starší náhled, totiž že se jedná o přinášení oběti, tj. svátostné obětování Kristova Těla a Krve Církví Bohu skrze ruce kněze. (Dokladem toho je i strach Lutherův, který vyprázdněním Mše svaté od pravé oběti ji zničil a právě tohoto gesta se bál, že jako oběť věřícími vnímáno bude. Avšak ve své lstivosti, kdy věřící chtěl do svých bludů zatáhnout bez jejich vzbouření, nakonec nerad - ale přece - je nezakázal).

Brzy začalo být pozdvihování doprovázeno znamením zvonku. První průkazný doklad o tom je z r. 1201 v Kolíně nad Rýnem. Byl to původně malý zvon umístěný přímo v presbytáři. Užívání ručních zvonků, jak je známe dnes, se začalo šířit až od 16. století. Koncem 13. století se pak objevuje zvyk zvonit navíc i zvonem na věži, aby i nepřítomní byli pozváni alespoň v duchu se spojit s tajemstvím proměňování. (I u nás lze ještě v menších kostelích najít provaz vedoucí shora skrze strop do presbytáře. Zvon, jímž se takto zvonilo, byl lidově nazýván “sanktusáček“). Bylo pak běžným obrazem v křesťanských dobách, že věřící při tomto znamení zvonem poklekali ve svých příbytcích i na ulici, aby pozdravili a uctili Spasitele, jenž v té chvíli obnovoval svou Oběť na oltáři. Jako starozákonní předobraz tohoto zvonění k proměňování uváděli středověcí vykladači Mše svaté předpis ze Čtvrté knihy Mojžíšovy (Num 10,10), kdy levité při přinášení oběti troubili na stříbrné pozouny.

Ne vše ovšem bylo ideální: vznikaly i značné nepořádky, kdy lidé chápali pozdvihování jako jediné podstatné na Mši svaté, takže méně zbožní se účastnili právě jen proměňování a pozdvihování nebo každopádně po něm hned odcházeli, jako by už nemělo přijít nic důležitého. Zbožní pak běhali od oltáře k oltáři a od kostela ke kostelu, aby se účastnili co nejvíce pozdvihování. Být však přítomni na celé Mši svaté a zvláště spojit se s Kristem ve Sv. přijímání, tomu velkou důležitost nepřikládali.

Od 14. století je pak doložitelný zvyk, že při slavné Mši svaté byly proměněné způsoby okuřovány (incensovány), přičemž kadidelníci (thuriferáři) byli nabádáni, aby oblak kadidlového dýmu nebránil věřícím v pohledu na sv. Hostii.

Již popsané držení spojených palců a ukazováčků kněze od okamžiku proměňování až do omytí prstů po sv. přijímání se pravděpodobně objevuje v 11. století, avšak od století třináctého je už pevně zavedeným pravidlem.

Poklekání kněze před a po proměnění bylo sjednoceno a předepsáno definitivně až sv. Piem V. Avšak zmínky o něm sahají mnohem hlouběji, byť na různých místech různě. Všeobecně byla rozšířena úklona hlavy kněze před pozdvihováním. Na některých místech však kněz poklekal dokonce na obě kolena a vkleče (!) pozdvihoval. Odpovídalo to tehdejším zvykům, kdy pokleknutí na jedno koleno bylo vlastně běžným gestem pozdravu vůči světským pánům, tedy Bohu bylo třeba úctu vyjádřit odlišně, výrazněji.

Pozvednutí mešního roucha ministrantem mělo zpočátku důvod praktický - v dlouhých, širokých (a těžkých) gotických ornátech by bez pomoci ministranta bylo zvednutí rukou do výše k pozdvihování ne-li téměř nemožné, pak velmi obtížné. Velmi brzo se připojil i výklad duchovní - totiž jako znamení spojení věřících s mešní Obětí konanou knězem a přelévání milostí z ní vycházejících od kněze k lidu. Také lze tento zvyk vykládat jako napodobení toho, co učinila žena trpící krvotokem, jež se dotkla lemu Kristova roucha s myšlenkou: „Dotknu-li se jen jeho šatu, budu uzdravena“ (Mt 9,21).

Dvojitou konsekrací je Oběť naplněna. Znovu je třeba si uvědomit oba aspekty:

1) skutečná přítomnost (reálná presence) Krista na oltáři;

2) avšak PROTO je Kristus na oltáři přítomen, aby USKUTEČNIL SVOJI OBĚŤ!

Nesmírně cenné je osobní sv. přijímání, adorace Nejsvětější Svátosti, avšak vše je to „jen“ skvělým výronem Oběti, již denně Kristus koná ve své Církvi skrze ruce svých kněží. Tato Oběť je zdrojem života Církve a všech milostí nám plynoucích.

Závěrem našeho dlouhého zastavení se nad tajemstvím proměňování, dříve než pokročíme k dalším částem kánonu, pohleďme ještě na způsob, jímž se chléb a víno proměňují v Tělo a Krev našeho Pána. Kdo působí toto tajemství? Tak jako vždy, cokoli činí jedna ze tří osob Nejsvětější Trojice, působí ostatní dvě s ní v dokonalé jednotě. Například při Vtělení se Syn stal člověkem, Otec jej poslal a Duch svatý toto tajemství způsobil. A právě tak je tomu při Mši svaté! Otec posílá Syna, ten přichází a Duch svatý působí transsubstanciaci - proměnění jedné podstaty v druhou. Naše západní, latinská tradice vyjadřuje toto působení Ducha svatého už při obětování modlitbou:

„Veni, sanctificator omnipotens æterne Deus: et benedic hoc sacrificium, tuo sancto nomini præparatum.  - Přijď, Posvětiteli, všemohoucí, věčný Bože, a požehnej tuto oběť, připravenou tvému svatému jménu.“

Východní tradice (=rity) nemají tuto modlitbu, avšak aby působnost Ducha svatého při proměňování byla zřetelně vyjádřena, říká celebrant po proměňování: „Pane Bože! Račiž seslati svého Ducha, aby se tento chléb proměnil v Tělo tvého Syna.“  Obdobně i po proměnění Krve. Lid pokaždé zvolá Amen.  Právě pro toto přitakání lidu - aby svým zvoláním nevstupoval do nejsvětějšího okamžiku, byla tato liturgická manifestace působnosti Ducha svatého posunuta ve východním ritu až za proměňování, kde se tedy nejedná už o prosbu, aby Duch svatý konal, ale vyjádření víry v to, co už vykonal právě předtím! Takto to přesně i chápou uniatské východní Církve. Bohužel toto anomální postavení u pravoslavných (kteří mají téměř identickou liturgii, již si odnesli s sebou do svého schizmatu) působí někdy zmatek a nejistotu, zda k proměňování dochází vskutku při proměňovacích slovech či až po této prosbě. Znamená to, že překvapivě v místě nejposvátnějším se náhle ukazuje, že nás nedělí jen jejich schizma (tj. nejednotnost ve vedení Církve, odloučení od viditelné hlavy), ale dokonce závažný blud!

Unde et memores

„Unde et memores, Domine, nos servi tui, sed et plebs tua sancta, eiusdem Christi Filii tui, Domini nostri, tam beatæ passionis, nec non et ab inferis resurrectionis, sed et in cælos gloriosæ ascensionis: offerimus præclaræ maiestati tuæ de tuis donis ac datis, hostiam †  puram, hostiam † sanctam, hostiam † immaculatam, Panem † sanctum vitæ æternæ, et Calicem† salutis perpetuæ.  - Proto také pamětlivi jsouce, Hospodine, my služebníci tvoji, jakož i lid tvůj svatý, jak blahého utrpení a zmrtvýchvstání, tak i slavného nanebevstoupení téhož Krista, Syna tvého, Pána našeho, přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť † čistou, oběť † svatou, oběť † neposkvrněnou,svatý † Chléb života věčného a Kalich†  trvalého spasení.“

Církev zde podruhé (poprvé to je na konci obětování v modlitbě Suscipe Sancta Trinitas) a to velmi slavnostně připomíná utrpení, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Páně. Utrpení nazývá blahým, neboť jím se nám dostalo vykoupení a Kristus skrze ně dosahuje oslavení. Skrze utrpení vidíme obětovaného Beránka. Je zde však více. Tento Beránek je ten samý, který vstal z mrtvých a vstoupil do slávy. Ano, ten je zde přítomen: obětovaný, z hrobu vstalý, který vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otcově! V některých liturgiích se před utrpením připomíná i vtělení a další tajemství, avšak je to právě proto, aby se podtrhlo, že středem a vrcholem Vykupitelova života byl kříž - jen proto přišel na svět, aby za nás trpěl. Sám dobu svého utrpení nazývá „moje hodina“, k níž směřuje („Moje hodina ještě nepřišla…“). V dominikánském ritu (a ve středověku tomu tak bylo i v římském ritu) v tuto chvíli rozpřahuje kněz ruce do široka pro vzpomínku na ukřižovaného Krista! Právě proto se také tato část modlitby nazývá anamnese -  tedy (znovu-) připomenutí.

„ …nos servi tui, sed et plebs tua sancta…  - … my služebníci tvoji, jakož i lid tvůj svatý…“

Výslovně jsou zde jmenováni nejen posvěcení služebníci oltáře (my služebníci tvoji), nýbrž také věřící jako ti, kdo vzpomínají a přinášejí oběť! A jsou nazýváni lidem svatým, neboť byli posvěceni sv. křtem (a biřmováním), jak to píše sv. Petr ve svém listu: „Ale vy jste rod vyvolený, královské kněžstvo, svatý národ…“(1 Petr, 2,9). Na proměňování sice nemají věřící žádný podíl, to je výlučně a jedině úkonem „in persona Christi“ konajícího kněze. Když však už Božský Obětní Beránek leží proměněn na oltáři, tehdy jej mají také věřící obětovat Bohu - a sebe sama s ním! Tím napodobují Matku Boží, která pod křížem obětovala Bohu Otci svého Syna i své vlastní bolesti na vykoupení světa. Mše svatá není jen (sebe-)obětí Kristovou, nýbrž také obětí Církve!

„ …offerimus præclaræ maiestati tuæ de tuis donis ac datis, hostiam †  puram, hostiam † sanctam, hostiam † immaculatam…  - … přinášíme přejasné velebnosti tvé z tvých darů a údělů oběť † čistou, oběť † svatou, oběť † neposkvrněnou…“

Zřetelně je vyjádřeno, že my můžeme tuto oběť přinést jen proto, že Bůh nám ji sám nejprve vložil do rukou (z tvých darů…). Proto je tato oběť čistá, jak to o oběti mesiášské doby prorokoval Malachiáš (1,11): „…od východu na západ je mé Jméno veliké u národů a všude je předkládána mému jménu… oběť čistá.“  Tato oběť je svatá, protože jsouc sjednocena s druhou božskou Osobou je podstatně svatá. A je neposkvrněná, protože nemůže být poskvrněna žádnou lidskou nedokonalostí a hříchem. Bůh nám v Oběti Mše svaté dal možnost přinést mu dar nekonečné hodnoty; dar, který je plně dostiučiňující jeho cti a chvále.  Je to tak mocná oběť, že Bůh ji musí přijmout se zalíbením! Církev svatá se tak zde staví jako nevěsta před Nejsvětější Trojici a říká: „Jsem bohatá tvým vlastním bohatstvím. Vlastním toho, na němž se uskutečnilo všechno to, nač jsem tě právě upomněla.  Vždyť ty sama jsi mi jej darovala a já ti jej opět přináším jako můj obětní dar. Jako oběť, která je tebe důstojná, protože je čistá, svatá a neposkvrněná.“ Velikost této oběti, toho, jenž se skrývá za nenápadnými způsobami chleba a vína si vynucuje Boží pozornost a určitým způsobem Boha „zavazuje“, aby nám prokázal, že mu je příjemná. Nedivme se tedy, že peklo při pohledu na tuto Oběť propadá zuřivosti a nasazuje všechny síly, aby otrávilo víru ve skutečnou přítomnost Kristovu, aby zbořilo oltáře a umenšilo počet kněžských povolání - aby tak bylo slouženo co nejméně Mší svatých!

„…Panem † sanctum vitæ æternæ, et Calicem† salutis perpetuæ.  - …svatý † Chléb života věčného a Kalich†  trvalého spasení.“

Tato závěrečná slova nám staví před oči svátostný rozměr svaté Eucharistie: poukazují již na sjednocení s tímto obětním darem ve sv. přijímání. Je-li Eucharistie z jedné strany obětí přinesenou Bohu, je tatáž Eucharistie z druhého pohledu také svátostí, jež je určena k živení našich duší, aby jim darovala věčný život a věčnou spásu.

Znamení kříže, která během této modlitby kněz činí celkem pětkrát - třikrát současně nad sv. Hostií i kalichem a jedenkrát zvláště nad Tělem a zvláště nad Krví Páně, nejsou, jak již předesláno v rozboru částí kánonu před proměňováním, zde už gestem žehnacím (jaká by to byla opovážlivost žehnat tomu, který je sám a jediný zdrojem veškerého našeho požehnání!), nýbrž gestem odkazujícím, manifestačním, totiž že tato oběť je táž, jako je oběť na kříži; že toto je totéž Tělo, jež bylo za nás ukřižováno a táž Krev, jež byla za nás prolita. Avšak je možná i interpretace žehnání: totiž že skrze tuto Oběť má být požehnáno celé mystické Tělo Kristovo, tj. Církev svatá. Znamení kříže jsou pak naznačením, jak z kříže, z pěti ran Kristových se na celou Církev vylévají milost a požehnání.

Supra quæ propitio

„Supra quæ propitio ac sereno vultu respicere digneris: et accepta habere, sicuti accepta habere dignatus es munera pueri tui Abel, et sacrificium Patriarchæ nostri Abrahæ: et quod tibi obtulit summus sacerdos tuus Melchisedech, sanctum sacrificium, immaculatam hostiam.  - Na něž s milostivou a vlídnou tváří rač shlédnouti a je sobě oblíbiti, jakož jsi sobě ráčil oblíbit dary spravedlivého sluhy svého Abela a oběť praotce našeho Abrahama a onu svatou oběť, neposkvrněnou oběť, kterou tobě přinesl nejvyšší kněz tvůj Melchisedech.“

Jestliže jsme právě podtrhli, že Bůh na oběť svého Syna vždy hledí se zalíbením, mohlo by se snad zdát, že prosba o přijetí oběti je zbytečná, ne-li protimluvná předchozímu. A vskutku, nakolik je Mše svatá vlastní obětí Kristovou, je Bohu vždy příjemná v míře nejvyšší. Ale nakolik je Mše svatá také obětí naší, může být Bohu příjemná více či méně, ba dokonce může mu být i nepříjemná - podle mravního stavu a zbožnosti jak kněze, tak i věřících. Dar, který přinášíme, má sice nekonečnou hodnotu, ale při oběti jde podstatně také o smýšlení, úmysl obětujícího. Drahocenný dar nám nebude nic platný, pokud jej budeme přinášet s poskvrněnýma rukama a srdcem odvráceným od Boha.

Proto jsou (také) nyní jmenovány tři starozákonní oběti, při nichž smýšlení oběť přinášejících bylo příkladné a nám se tak doporučuje k následování.

1) Ábel byl spravedlivý a Bůh na jeho oběť se zalíbením shlédl (na rozdíl od oběti Kainovy). Ábel byl bez vlastní viny ze závisti svým bratrem zabit. V tom je předobrazem Krista Pána, který byl také nevinný vydán svými bratry (Židy) na smrt. Je zde tedy také předobraz završení oběti prolitím vlastní krve.

2) Abrahám je nazýván naším praotcem, protože podle Gal 3,7 je otcem všech věřících. Zde je veliký předobraz otce, jenž dává souhlas s obětováním svého syna - i když s Abrahámem a Izákem zachází Bůh nakonec milosrdněji než sám se sebou a svým Synem!

3) Nyní však přichází ještě připomínka třetí starozákonní oběti - Melchisedechovy. Na ní je vše tajemné. Už osoba obětujícího, velekněz Melchisedech, je tajuplná postava - objevuje se, aniž bychom znali jeho původ. Přesto však musel být Bohu velmi milý, neboť v Ž 109,4 říká Bůh svému Synu: ty jsi kněz na věky podle řádu Melchisedechova - a chce tím vyjádřit něco, co Synu vzdává úctu a slávu, vždyť celý tento žalm popisuje triumf Mesiášův v nebi! Oběť této tajemné osoby musela být Bohu tedy velmi příjemná.

Ve Mši svaté zde tedy máme připomenuty jako pravé předobrazy přítomné  ve vlastní Oběti Mše svaté současně oběť Abelovu, oběť Abrahamovu a oběť Melchisedechovu.  Jejich výklad a poukázání na obsah Oběti mešní je mnohovrstevné:

a) Ponejprve ukazuje oběť Abelova, jehož krev byla prolita, na krvavou oběť Kříže, s níž je obsahově Mše svatá identická; v oběti Abrahámově, kde Bůh našel zalíbení v souhlase Abrahamově s obětí syna a vyplnění již nežádal, shledáváme předobraz nekrvavého způsobu, jímž je Mše svatá přinášena - a v oběti Melchisedechově máme obětní dary chleba a vína, jež jsou přinášeny na oltáři. Z těch sice po proměňování kromě vnější způsoby nic nezbývá, avšak my lidé přinášíme přeci jen - tak jako Melchisedech - na oltář chléb a víno, kdy proměňování pak působí Duch svatý.

b) Z dalšího pohledu je oběť Abelova zástupkyní obětí přinášených praotci na základě prazjevení, Abrahamova připomínkou obětí přinášených na základě zjevení Starého zákona, Melchisedech pak zastupuje původní náboženství pohanská. A v tomto spojení ukazují, že Mše svatá je oním naplněním touhy a sténání celého tvorstva po spáse. Ona je odpovědí a smyslem existence celého světa, neboť prvním účelem celého stvoření je služba a oslava Boží, které zde docházejí plného vrcholu.

c) Ve spojení s předchozí modlitbou Unde et memores  se tyto tři starozákonní oběti dají vztáhnout i ke třem v ní jmenovaným momentům díla spásy: dle tohoto výkladu je pak Abel předobrazem utrpení a smrti Páně;  v oběti Abrahama, který svého syna určeného k oběti obdržel před smrtí zpět, nacházíme předobraz zmrtvýchvstání a oběť Melchisedechovu lze spojovat s nanebevstoupením podle již zmíněného žalmu 109 hovořícího o Mesiášově triumfu v nebi, kde je tento právě nazýván „knězem podle řádu Melchisedechova“.

Připojme ještě poznámku k historickému vývoji této modlitby, kde jsme pokaždé spojeni s tak velkou a skvělou postavou, jíž byl sv. Lev Veliký (sv. Lev I. - † 461). Až do jeho doby končila modlitba výčtem oněch tří obětí.  Sv. Lev připojil slavnostně podtrhující závěr:   

„ sanctum sacrificium, immaculatam hostiam.  - svatou oběť, neposkvrněnou oběť (…)“

- pravděpodobně jako obranu katolické nauky proti silným gnostickým proudům mezi manicheismem ovlivněnými křesťany, kteří považovali požívání vína za nedovolené a tak i odmítali, že obětování vína může být svaté.

Znovu tedy můžeme s chvěním vnímat kontinuitu kánonu, který se jako celek vynořuje z apoštolských dob a v průběhu staletí jen s největší opatrností v něm dochází k drobným úpravám, jež pouze cizelují čistotu vyjádření katolické víry.

Supplices te rogamus

Při této modlitbě kněz sepne ruce, hluboce se skloní a sepjaté ruce položí na oltář, aby tak byla vyjádřena naléhavost prosby, již přednáší:

„Supplices te rogamus, omnipotens Deus: iube hæc perferri per manus sancti Angeli tui in sublime altare tuum, in conspectu divinæ maiestatis tuæ: ut, quotquot ex hac altaris participatione sacrosanctum Filii tui Cor†pus, et San†guinem sumpserimus, omni benedictione cælesti et gratia repleamur. Per eundem Christum, Dominum nostrum. Amen.  - Pokorně tě žádáme, všemohoucí Bože: kaž, aby toto bylo rukama svatého Anděla tvého přeneseno na vznešený oltář tvůj před obličej tvé božské vznešenosti, abychom, kdokoli (kněz políbí oltář) z tohoto podílnictví na oltáři svatosvaté Tě†lo a Kr†ev Syna tvého přijmeme, všelikým požehnáním nebeským a milostí byli naplněni. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

V první části prosíme, aby naše oběť ležící zde na pozemském oltáři byla položena na onen oltář, o němž hovoří svatý Jan ve Zjevení, když říká: „a na něm jsem viděl stojícího Beránka jako zabitého“ - Agnum tamquam occisum.  (Kristus stále nese svých pět ran, jež slavně ukazují jeho utrpení, avšak žije a nemůže již zemřít. Takto tedy stojí Vykupitel před trůnem Božího majestátu.) Vůbec celý začátek této modlitby je inspirován Zjevením svatého Jana, neboť prosba o přenesení rukama svatého Anděla vychází ze Zj, 8, 3-4: „Potom přišel jiný anděl a postavil se se zlatou kadidelnicí k oltáři; a bylo mu dáno mnoho kadidla, aby je položil s modlitbami všech věřících na zlatý oltář před trůnem Božím. I vystoupil před Boha z ruky andělovy dým z kadidla s modlitbami věřících.“  - Jestliže kladou andělé modlitby věřících na oltář před Božím trůnem, mají také úkol při zprostředkování modliteb lidí k Bohu. To pak znamená, že se s modlitbami lidí sjednocují a spravedlivé potřeby, o něž se lidé modlí, Bohu doporučují. Tím spíše jsou s námi při Nejsvětější Oběti Mše svaté a spolu s námi prosí, aby ji Bůh přijal!

Velká diskuse se rozvinula mezi teology o identitě onoho Anděla, který má přenést Oběť z oltáře pozemského na onen vznešený před tváří Božské vznešenosti. Sv. Tomáš Akvinský a s ním mnozí další jím chápou Krista samotného, neboť je tak i nazýván u Malachiáše (3,1): „anděl smlouvy“ a Izaiášjej nazývá Angelus magni consilii - Anděl velké rady. Slovo anděl totiž znamená posel - a Kristus je poslem Otcovým, jak sám říká (Jan 5,37): „…et qui misit me Pater. - …a Otec, který mě poslal.“

Na druhou stranu ovšem přirozený smysl modlitby směřuje ke skutečnému andělu. Přitom ale nemusí jít o konkrétního anděla. V ambrosiánské liturgii je na místě odpovídajícímu naší modlitbě řeč o „rukou andělů“, takže slovo anděl v naší modlitbě může být pravděpodobně chápáno v kolektivním smyslu pro anděly jako takové, kdy singulár je zvolen v souznění s již výše zmíněným místem ve Zjevení sv. Jana jako narážka na onoho anděla se zlatou kadidelnicí.

Každopádně prosí tedy kněz Boha, aby anděl TO (hæc), co leží na oltáři, přenesl na oltář v nebi a touto prosbou vyjadřuje, že oběť v nebi a oběť na zemi jsou identické! Beránek v nebi a na zemi jsou totožní! - Beránek v nebi stojí zpříma a přece jakoby zabit a také zde jako by byl zabit.  A spojujícím článkem mezi oběma Oběťmi je pouze a jedině Ježíš Kristus, ten, který je poslán, Anděl velké rady.

Z hlediska liturgického vývoje nám zde nezvyklost latinské vazby …rogamus…iube (doslova: prosíme…přikaž) - obvyklé v latině je spojení rogamus ut - prosíme, abys…, prozrazuje, že dříve na tomto místě kněz směl pravděpodobně vložit svoje vlastní prosby a teprve po nich pokračoval dále pevně daným textem iube hæc perferri (přikaž, aby toto bylo přeneseno…).

„… ut, quotquot ex hac altaris participatione sacrosanctum Filii tui Cor†pus, et San†guinem sumpserimus, omni benedictione cælesti et gratia repleamur.  -… abychom, kdokoli (kněz políbí oltář) z tohoto podílnictví na oltáři svatosvaté Tě†lo a Kr†ev Syna tvého přijmeme, všelikým požehnáním nebeským a milostí byli naplněni.“

Druhá část modlitby již hledí ke svatému přijímání: Když je Oběť dokonána a Bohem přijata, smíme mít podíl na obětní hostině nebeského oltáře. Úctu vůči oltáři pozemskému, který představuje Krista - oltář živý, kněz (opětovně) vyjadřuje jeho políbením.  Prosba zde vyslovená je zcela maximalistická - neprosíme o jednotlivé milosti či v jednotlivých potřebách, ale prosíme, abychom byli naplněni veškerým nebeským požehnáním a veškerou milostí. Je to kněz, který samozřejmě tuto prosbu vyslovuje, ale nemluví jen za sebe, nýbrž toto vyprošuje jménem všech:  repleamur - abychom byli naplněni. Políbení oltáře na tomto místě má tak také být vyjádřením touhy po niterném sjednocení s touto Obětí, jejíž vznešenost nám umožňuje, ba vlastně nás zavazuje (!), aby naše prosby byly opravdu veliké - máme si vyprošovat, abychom se stali velikými ve svatosti a dosáhli co největší lásky k Bohu. Znamením kříže nad Svatou Hostií a kalichem s Krví Páně je poukázáno, že všechny tyto milosti vycházejí z Kříže a z obnovení Oběti Kříže. Posledním křížem, jímž se kněz žehná sám, je naznačeno, že tyto milosti se vylévají na kněze a na všechny, kteří jim otevírají své srdce.

Touto modlitbou končí druhá část kánonu, jež je zasvěcena Oběti samotné a jejímu zpřítomnění (první část slouží její přípravě). Ve třetí části kánonu nyní přecházíme k přímluvám - nejprve za mrtvé a pak za živé.

Memento defunctorum

Ve vzpomínce na zemřelé se nám - kromě vlastního prosebného obsahu - také otevírá velké věroučné bohatství o posledních věcech člověka, a to stvrzené starobylou tradicí, jež sahá až k apoštolům. To potvrzuje sv. Jan Zlatoústý: „Nikoli zbytečně nařídili apoštolové, že při slavení bázeň nahánějících tajemství má být pamatováno na ty, kteří nás opustili. Věděli totiž velmi dobře, že z nich (těchto tajemství) jim (zemřelým) vyvěrá velký zisk, velký užitek. Když totiž veškerý lid a celý zástup kněží tu stojí s pozdviženýma rukama a na oltáři leží chvění vzbuzující Oběť, jak bychom svými prosbami za ně mohli neobměkčit srdce Boha?“ Podobně o užitku proseb za zemřelé při Mši svaté svědčí již na konci druhého století Tertulián, pak sv. Cyril Jeruzalémský, sv. Augustin…

Takto je nám tedy vedle Církve vítězné a bojující postavena před oči i její třetí část - Církev trpící. Jak vznešená idea vnuknutá samotným Bohem, aby při každé Mši svaté Církev pamatovala na své děti, které se ještě nacházejí v místě očišťování - při počtu cca čtyři sta tisíc kněží neuplyne na světě ani vteřina, kdy by se při Mši svaté nemodlilo za duše v očistci!

Námitka kritiků vůči všeobecnosti této modlitby od apoštolských dob, kteří argumentují, že v některých rukopisech do 11. století (ale opravdu jen v některých) tato modlitba chybí, lze objasnit poukazem na dlouho praktikovaný zvyk, že o nedělích a svátcích se při veřejných Mších tato modlitba vypouštěla. Podobně totiž jako u mementa za živé zde z počátku jáhen četl jména zemřelých osob a dobrodinců (a tyto seznamy mohly být i dosti dlouhé). Na tento zvyk upomínají ještě stále v textu uvedená písmena N. a N., za něž se dosazovala konkrétní jména.

Vzpomínka na zemřelé se skládá ze dvou modliteb. První zní:

„Memento etiam, Domine, famulorum famularumque tuarumN. et N., qui nos præcesserunt cum signo fidei et dormiunt in somno pacis. -„Pomni také, Pane, služebníků a služebnic svých N. a N., kteří nás předešli se znamením víry a odpočívají spánkem pokoje.“

Slovy signum fidei - znamení víry je míněn křestní charakter vtištěný duši. Veřejně se Církev modlí jen za ty, kteří k ní patří a zemřeli ve smíru s ní. U ostatních je třeba se obávat, že jsou na věky zatraceni a modlitba jim již nemůže nijak pomoci. Církev sice nikdy nepopírala, že i takoví lidé mohou být zachráněni, pokud žili v omylu bez vlastního zavinění. A právě tak nelze vyloučit, že i odpadlý katolík může v poslední chvíli vzbudit úkon lítosti. To jsou však skryté věci, o nichž může soudit pouze Bůh. Církev se musí řídit podle toho, co je zjevné vnějšně. Proto sice může kněz sloužit soukromě Mši svatou za nekatolíka či veřejného hříšníka, avšak nikdy tak nesmí učinit veřejně (s ohlášením). A už vůbec za něj nesmí sloužit requiem a vkládat do modliteb jeho jméno.

Et dormiunt in somno pacis -a odpočívají spánkem pokoje.  Církev nám zde ukazuje, jak chápe smrt ve spojení s Kristem: zemřelí spí. Proto i původní název místa posledního odpočinku (zde to zaznívá i v češtině) zní latinsky coemeterium (=místo spánku, odpočinku), odtud i pojmenování hřbitova v mnoha jazycích - francouzsky cimetière, ale i překvapivě v jazycích nám blízkých: slovensky cintorín, polsky cmentarz. Němčina se orientuje druhou částí, kdy v názvu slyšíme slovo pokoj: Friedhof (Friede -pokoj) a nápis na většině hrobů je uvozen slovy: Hier ruht im Frieden - Zde odpočívá v pokoji. S tím se, ovšem méně často, můžeme setkávat i na našich hřbitovech. 

K vyjádření naléhavosti prosby při této modlitbě slouží (podobně jako při mementu za živé) předepsané gesto kněze, kdy během této modlitby rozpíná ruce, pozdvihuje je a na konci pak spíná. Tedy nikoli jako v jiných částech, které pronáší s rukama jen rozepjatýma či sepnutýma. Po celou dobu je předepsáno hledět na Krista v konsekrované hostii. Poté, co sepne ruce, setrvá chvíli v tichu a myslí na konkrétní zemřelé.

Pak opět ruce rozepne a prosí druhou modlitbou za již vzpomínané, ale i za všechny duše v očistci:

„Ipsis, Domine, et omnibus in Christo quiescentibus locum refrigerii, lucis et pacis ut indulgeas, deprecamur. Per eundem Christum, Dominum nostrum. Amen - „Prosíme, Hospodine, abys jim a všem v Kristu odpočívajícím místa občerstvení, světla a pokoje popřál. Skrze téhož Krista, Pána našeho. Amen.“

Zřetelně zde vidíme, že každá Mše svatá slouží k užitku všech duší v očistci. Prosba o tři potřeby pro tyto duše nám také dává poučení o místu očistce:

Prosíme pro ně o místo občerstvení – očistec je tedy místem, kde duše toto potřebují, neboť žár ohně je zde přítomen mučivým způsobem. Je to také místo, kde není žádného světla, neboť Církev prosí o místo světla. Na tomto místě dostiučinění nemá tedy nic odvádět pozornost duší od jejich trápení. Krom toho je to místo, kde není pokoje. Není to ovšem také místo onoho boje všech proti všem jako v pekle – ale vládne zde neustávající touha, nesmírný tah směrem k Bohu, který dosud nenachází žádného naplnění. To je strast, žal, stav bez pokoje a smíru – nadto s vědomím, že tento svízelný stav, bolest si zavinily samy. Je tedy očistec protikladem místa občerstvení, světla a pokoje a dosažení tohoto nového stavu pro duše v očistci je takové důležitosti, že Církev používá právě tato slova, abychom, kdykoli za ně prosíme, jim toto naléhavě vyprošovali.

Na konci modlitby, při vyslovení jména Kristova (skrze téhož Krista, Pána našeho), dělá kněz úklonu hlavou. To je neobvyklé – je to jediné místo, kdy kněz uklání hlavu při jménu Kristus, jinde je toto předepsáno vždy jen při vyslovení jména Ježíš. Historicky se jedná o relikt z dob, kdy úklona hlavy se dělala často i při závěru modlitby, kde jméno Ježíš se nevyskytovalo. Důvodem ponechání této úklony právě na tomto místě je pak vzpomínka jednak na okamžik Spasitelovy smrti, kdy umíraje sklonil hlavu a za druhé když pak se svou duší sestoupil do předpeklí, aby odsud vysvobodil duše spravedlivých z doby Staré smlouvy čekajících na jeho výkupnou oběť.

Touto úklonou je současně i zesílena naléhavost přednesené prosby. Modlitba za zemřelé duše není totiž nikdy bez účinku. V tuto chvíli jako by se otevíral jejich žalář, aby dovnitř vstoupily rosa, světlo a pokoj. Tato pomoc je však duším dopřána jen v té míře, kterou považuje za úměrnou Boží spravedlnost. Právě z toho, že Církev své prosby za mrtvé směřuje k Bohu přímluvným způsobem, se nám dostává poučení, že nad zemřelými nemá již ta práva jako nad svými údy žijícími ještě na tomto světě, pro něž je vybavena mocí svátostí. Zároveň však víme, že modlitba Církve se nikdy nemíjí pomocným účinkem pro duše trpící na místě očišťování a že Bůh žádnou k němu směřovanou prosbu neponechá bez určitého naplnění.

Nobis quoque peccatoribus

Nyní, kdy jsme se modlili, aby Kristus nechal kanout účinky své Krve do očistce a dopřál zemřelým nebeskou blaženost, budeme také prosit za nás a za společenství se svatými:

„Nobis quoque peccatoribus famulis tuis, de multitudine miserationum tuarum sperantibus, partem aliquam et societatem donare digneris, cum tuis sanctis Apostolis et Martyribus: cum Ioanne, Stephano, Matthia, Barnaba, Ignatio, Alexandro, Marcellino, Petro, Felicitate, Perpetua, Agatha, Lucia, Agnete, Cæcilia, Anastasia, et omnibus Sanctis tuis: intra quorum nos consortium, non æstimator meriti, sed veniæ, quæsumus, largitor admitte. Per Christum, Dominum nostrum. -„I nám hříšným služebníkům svým, kteří doufáme v hojnost slitování tvých, rač uděliti nějakého podílu a společenství se svými svatými Apoštoly a Mučedníky: s Janem, Štěpánem, Matějem, Barnabášem, Ignácem, Marcellinem, Petrem, Felicitou, Perpetuou, Agátou, Lucií, Anežkou, Cecilií, Anastasií a všemi svými Svatými, v jejichž společnost nás, prosíme, rač připustiti, ne jakožto cenitel zásluhy, nýbrž jakožto štědrý dárce smilování. Skrze Krista, Pána našeho.“

Mezi liturgiky panuje spor, kdo je míněn oněmi „hříšnými služebníky“. Mají to být všichni přítomní či jen služebníci oltáře? Každopádně existují dostatečné důvody k tvrzení, že původně tuto modlitbu koná celebrant jen za sebe a svou asistenci. Označení sebe samých jako peccator – hříšník – bylo dříve mezi kleriky obvyklé. A naopak nebylo obvyklé odporučovat Bohu tímto způsobem věřící. Že však vztažení této prosby i na přítomný lid bylo alespoň menšinově zastoupeno i v raných časech, dokládá Sacramentarium Rossianum z 11. století, kde čteme: „I nám hříšným služebníkům a služebnicím svým…“. Je to však ojedinělý výskyt a lze předpokládat, že obecně správný je první výklad vztahující tuto modlitbu pouze na kleriky.

Celá tato modlitba se nese ve velmi pokorném duchu. Vyprošujeme si (alespoň) nějaký podíl na slávě svatých. A to nikoli na základě našich zásluh, nýbrž jen pro milosrdenství (smilování) Boží. Na znamení svého pokorného smýšlení se bije při prvních slovech kněz v prsa. Toto gesto se stalo obecně užívaným cca od 12. století. Od 9. století, tedy hned od chvíle, kdy se začal kánon modlit potichu, se tato slova (Nobis quoque peccatoribus) říkají poněkud hlasitěji. Původně mělo pozvednutí hlasu ryze praktický význam: při papežské pontifikální mši zůstávali podjáhni od Sanctus až po tuto modlitbu v hlubokém předklonu. Aby se tedy mohli ve správný okamžik opět vzpřímit, musel celebrant vyslovit počáteční slova tak, aby mohla být zřetelně vnímána. Postupně se však akcent výkladu posunul ve spojitost s bitím v prsa – tedy ke zvýraznění vyjádření pokory kněze přihlášením se ke své hříšnosti. Je tedy vhodné, aby se věřící na tomto místě modlili zvláště za celebrujícího kněze - ale i za všechny své pastýře, jak to původnímu smyslu této modlitby pravděpodobně odpovídá. V hlasitém vyslovení však můžeme paralelně vnímat i výzvu kněze věřícím, aby se připojili k jeho modlitbě a vyprošovali sobě i všem společenství se svatými.

Nesmírně krásné a obohacující jsou středověké alegorické výklady. Ty spatřují v náhle nahlas vyslovených slovech poukaz na zvolání římského setníka po smrti Kristově a v bití se v prsa připomínku reakce lidu, který pln špatného svědomí se bil v prsa a vracel se domů (Lk 23,48).  A protože – jak výše popsáno – úklona hlavy při vyslovení jména Kristus na konci mementa za zemřelé byla vykládána jako připomenutí okamžiku smrti Spasitelovy, kdy sklonil hlavu, je tedy velmi příhodné, když jsou tato následující gesta vyložena jako reakce kolemstojících na Kristovu smrt.

Nyní nám staví Církev před oči druhý seznam svatých, s nimiž (a všemi svatými) si vyprošujeme míti společenství. Tak jako první seznam dvanácti apoštolů a dvanácti mučedníků je uveden v čele s Pannou Marií (od r. 1962 spolu se sv. Josefem), i tento druhý má podobnou symetrii. Sedm mužů a sedm žen mají v čele sv. Jana Křtitele. Ten, nazván samotným Spasitelem „největším, kdo se narodil z ženy“ (Mt 11,11), byl ve starověku chápán jako největší světec po Panně Marii. - Ve východní tradici se často vyskytuje obraz Deesis (prosba), na němž jsou zpodobněni Panna Maria a sv. Jan Křtitel přimlouvající se u Krista.

Vyjmenovaní muži se zdají být řazeni podle data jejich mučednictví. Na prvním místě je sv. Štěpán – prvomučedník. Skutky apoštolů jej nazývají mužem „plného víry a Ducha svatého“ a v kapitolách 6 a7 obšírně líčí jak jeho volbu jáhnem, tak i jeho hrdinnou smrt. Následuje sv. Matěj, který je zde vlastně doplněn, protože ze seznamu dvanácti apoštolů před proměňováním jej vytěsnil sv. Pavel. Byl zvolen na místo zrádce Jidáše (Sk 1,15-26). Jeho ostatky spočívají překvapivě v našem středoevropském prostoru – v německém Trevíru, kam je přinesla matka císaře Konstantina, sv. Helena. Pouze jeho hlava je v Římě, v bazilice Panny Marie Větší. Další, sv. Barnabáš, je římským misálem i breviářem ozdoben titulem apoštola (avšak jeho svátek 11. června je pouze třetí třídy, zatímco svátky ostatních apoštolů jsou všechny buď první, nebo druhé třídy). Byl to on, kdo byl vyslán jeruzalémským společenstvím do Antiochie a také kdo přivedl sv. Pavla z uzavřenosti v Tarsu ke spolupráci na apoštolském díle. Na zprávě ve Skutcích apoštolských o jejich působení je velmi nápadné, že z počátku je Barnabáš jmenován před Pavlem. Avšak brzy získává sv. Pavel díky svým větším darům rozhodující pozici, takže Barnabáš se postupně objevuje pouze jako jeho průvodce.

Sv. Ignác byl biskupem v Antiochii a v roce 107 za císaře Trajána byl odsouzen k předhození divokým zvířatům v Koloseu.  Po cestě do Říma psal různým křesťanským obcím a tyto listy se nám dochovaly. Křesťanům v Římě napsal, aby se nepokoušeli zabránit jeho mučednictví. Přirovnává se k zrnu Božímu, jež má být semleto zuby šelem, aby se z něj stal čistý chléb Boží.

Jmenovaným sv. Alexandrem je pravděpodobně míněn Alexandr I., pátý nástupce sv. Petra, který byl zřejmě sťat kolem roku 117. Jeho tělo spočívá v kostele sv. Sabiny v Římě.

Sv. Marcellinus byl knězem a sv. Petr exorcistou římské Církve a byli společně sťati roku 304. Jejich ostatky se v 9. století dostaly do Německa, do Seligenstadtu, kde spočívají v benediktinském opatství. Úzké (a neodmyslitelné) spojení evropských dějin s dějinami svaté Církve se nám v tomto případě připomíná tím, že zásluhu na tomto přenesení jejich ostatků měl Einhard, který byl životopiscem Karla Velikého.

Seznam sedmi žen je uveden dvěma mladými severoafrickými mučednicemi. Sv. Perpetua sama sepsala historii svého pronásledování během věznění v žaláři města Kartága. A tato cenná mučednická akta byla záhy také známa i v Římě. Perpetua byla žena vznešeného původu, sv. Felicita její otrokyně. Pepetuinin nešťastný otec se snažil svou dceru přimět k odpadu od víry. To se mu ale nepodařilo. Felicita ve vězení ještě porodila. Když sténala během porodních bolestí, vysmíval se jí strážce: „Když už teď takto naříkáš, co teprve budeš dělat, až budeš předhozena šelmám?“ Ona mu však s odvahou víry odvětila: „Teď trpím sama, tam však ve mně bude jiný, který trpí pro mě, neboť se to děje k jeho cti.“ Obě ženy byly nejprve předhozeny divoké krávě a nakonec sťaty mečem. Nápadné je, že ač zdrojem znalosti mučednické smrti obou žen je hlavně spis sv. Perpetuy, která nadto byla významnější, jméno otrokyně Felicity je uváděno jako první. Pravděpodobně totiž sv. Perpetua chyběla úplně – tak je tomu totiž dodnes v ambrosiánském ritu, kde je uváděna Felicita sama, bez Perpetuy. A Felicitou je míněna slavná římská vdova a matka sedmi synů, kteří všichni, jí povzbuzováni, zemřeli mučednickou smrtí za pronásledování Marka Aurelia. Synové v červenci, matka pak sama byla sťata 23. listopadu.

Následují dvě sicilské panny, které za své umístění v římském kánonu vděčí sv. Řehoři Velkému, který miloval Sicilii, na níž sám založil šest klášterů. Do jeho úpravy následovala po Perpetue ihned Anežka. Zřejmě jako cizinky dostaly v pořadí uctivou přednost před Římankami:

Sv. Agáta vytrpěla r. 251 v Katánii strašlivou mučednickou smrt (mimo jiné jí byla uřezána prsa). Po jejím mučení je měl ve vězení navštívit sv. Petr a zcela ji vyzdravit, než pak byla vydána ohni.  Rok po její smrti vybuchla sopka Etna. Lidé ve svém strachu vzali z Agátina hrobu její zde uchovávaný závoj, který zázračně neshořel, když ona byla vržena do plamenů. Tento závoj pak drželi vstříc valícím se proudům lávy, které nato změnily směr. Proto bývá světice vzývána jako patronka proti ohni a v některých krajích se v den jejího svátku žehná chléb sv. Agáty.

Sv. Lucie ze Syrakus prolila krev pro Krista v r. 304 jako jedna z posledních obětí Diokleciánova pronásledování. Když se modlila na hrobě sv. Agáty za svou matku trpící krvácením, zjevila se jí sv. Agáta a řekla: „Proč žádáš ode mě, co můžeš své matce poskytnout sama? Hle, tvá víra jí pomohla a již je uzdravena.“  Posléze, udána, že je křesťankou, měla být odvedena do nevěstince, avšak zázrakem nebylo možno hnout se slabou dívkou z místa. Nato jí byl vražen meč do hrdla.
Následující dvě panny, jak už předesláno, jsou Římanky

Sv. Anežka byla ještě třináctiletou dívkou, když v roce 304 vytrpěla mučednickou smrt. Zasvětila se totiž Kristu, a když byla nucena ke sňatku, vytrvale to odmítala se slovy vyznání lásky ke svému nebeskému Snoubenci: „Jsem zasnoubena tomu, jehož krásu obdivují slunce a měsíc… Jen jemu zachovám věrnost, jemu se cele odevzdávám.“

Na její svátek žehná papež dva beránky, z jejichž vlny se tkají pallia pro arcibiskupy na celém světě. Tento zvyk jistě vychází ze slovní hříčky Agnes – agnus (beránek, jehně), ovšem jméno Anežka (Agnes) je odvozeno z řečtiny a znamená čistá, cudná.

Sv. Cecílie byla panna z předního rodu a také ona už v časném mládí se zaslíbila Bohu panenstvím.  Přesto ji její rodiče zasnoubili s pohanem Valerianem. O svatební noci odhalila svému ženichovi svůj slib i to, že její čistotu chrání anděl. Když chtěl Valerianus onoho anděla vidět, Cecílie mu to slíbila pod podmínkou, že se dá pokřtít. A skutečně, krátce na to, byli Valerianus i jeho bratr Tiburtius pokřtěni a oba zemřeli mučednickou smrtí. Cecílie měla být zardoušena v koupelně vlastního domu, což se však nepodařilo. Nato byl poslán do jejího domu popravčí, který ji třikrát ťal sekerou, avšak nezabil ji. Teprve třetího dne Cecílie ležící v krvi skonala. Byla do rakve uložena v pozici, v níž zemřela, a byla pohřbena v Kalistových katakombách. V 9. století byly její ostatky objeveny a přeneseny do jejího domu, který byl přestaven v kostel. Když byla rakev v r. 1599 otevřena, její ostatky byly neporušené. Známa je její socha zpodobňující ji v úmrtní poloze – prsty ruky složeny tak, že vyjadřují její vyznání víry v jednoho Boha ve třech osobách. Mučednickou smrt podstoupila pravděpodobně roku 177 za císaře Marka Aurelia, někdy se však uvádí i pozdější datum. Sv. Cecílie je obecně známa jako patronka hudby. Jí se stala na základě vnitřního rozpoložení, když hrála hudba na její svatbě. Tento postoj vyjadřuje jedna z antifon o jejím svátku: „Cantántibus órganis, Cæcília Dómino decantábat dicens: Fiat cor meum immaculátum, ut non confúndar. - Zatímco nástroje hrály, zpívala Cecílie ve svém srdci Pánu: Staniž se mé srdce neposkvrněným, abych nebyla zahanbena.“

Poslední jmenovaná - sv. Anastázie - byla umučena pravděpodobně r. 304 v Sirmiu (Sremská Mitrovice v Srbsku). Byla velice oblíbenou světicí Řeků, kteří její úctu přinesli i do Říma a její svátek dne 25. prosince se velice slavil. Dnes je sice zastíněna Božím Hodem vánočním, avšak ve druhé Mši vánoční (za svítání) se stále připomíná druhou modlitbou. Výklad, že se jedná o římskou vdovu téhož jména, jež je spojována se sv. Chrysogonem, je mylný výklad pozdějších legend.

„…intra quorum nos consortium, non æstimator meriti, sed veniæ, quæsumus, largitor admitte. Per Christum, Dominum nostrum. - v jejichž společnost nás, prosíme, rač připustiti, ne jakožto cenitel zásluhy, nýbrž jakožto štědrý dárce smilování. Skrze Krista, Pána našeho.“

Na závěr druhého seznamu světců ještě jednou slovy et omnibus Sanctis tuis (a všemi svými Svatými) jsou opětovně zmíněni svatí obecně a kněz prosí, abychom byli připuštěni do jejich společenství. Naše zásluhy nám na to ovšem nepropůjčují žádné právo či dokonce nárok. Ale Boží dobrota, milosrdenství, milost toho mohou učinit i bez našich zásluh. Jako u každé modlitby tuto důvěru čerpáme v ujištění Krista: „za cokoli budete prosit ve jménu mém…“ a tak i zde je obvyklý závěr Skrze Krista, Pána našeho.

Per quem hæc omnia

Kánon nyní končí dvěma chvalozpěvy Bohu, v nichž je vyzdvižena úloha Krista jako prostředníka mezi námi a Bohem. Obě dvě modlitby odpovídají dvojímu pohybu ve Mši svaté: sestupnému - v první modlitbě chválíme Boha, že nám skrze Krista dává (sesílá) své dobré dary a vzestupnému – kdy  druhá modlitba vyjadřuje, že Bůh je nejdokonalejším způsobem chválen a oslaven skrze Krista.

První modlitba navazuje přímo na závěr předchozí modlitby (skrze Krista, Pána našeho), kde proto také chybí odpověď Amen:

„Per quem hæc omnia, Domine, semper bona creas, sancti†ficas, vivi†ficas, bene†dicis et præstas nobis. -„Skrze něhož toto všechno dobré, Hospodine, vždycky tvoříš, posvě†cuješ, o†živuješ, po†žehnáváš a nám uděluješ.“

Dobrými dary (lat. bona, doslova dobra) jsou míněny chléb a víno. Bůh je stvořil skrze svého Syna a tvoří je stále tím, že udržuje svět v bytí. Nyní je také posvětil, konsekrací je proměnil v pravdě živý pokrm a podává nám jej ve svatém přijímání. Tato modlitba je tedy díkem za uskutečněné proměňování.

Za slovy hæc omnia bona (tyto všechny dobré dary) se však i skrývá odkaz na žehnání pokrmů a jiných přirozených darů, jež se konala v dřívějších dobách. Dnes už na tomto místě zůstalo pouze svěcení oleje pro pomazání nemocných, jež koná biskup na Zelený čtvrtek. Ve starých kodexech nalézáme i další žehnání: kodex Leonianum má v první mši o Letnicích (při ní se křtilo) žehnání vody, medu a mléka. Gelasianum  o svátku Nanebevstoupení Páně zde má žehnání nové úrody lusků a Gregorianum  o svátku sv. Sixta (6. srpna) na témže místě žehná první hrozny. Pokud si uvědomíme, že nosnou myšlenkou je vnímání, že Mše svatá je pramenem veškerého požehnání, pak se nám to nebude zdát divné, ale pochopíme hlubokou zbožnost předků.

Někteří autoři jsou názoru, že žehnání přinášených přirozených darů (pokrmů…) bylo základním důvodem vložení slov per quem hæc omnia - skrze něhož toto všechno dobré do kánonu. Proti tomu ovšem mluví, že tato žehnání se konala jen o určitých dnech a jen v některých obcích – a proto nemohla být důvodem k vložení slov, která se říkají při každé mši a všude. Kromě toho tato slova mají svůj hluboký smysl i bez dodatečných svěcení pokrmů a podobného. Lze se spíše klonit k podtržení katolického chápání proti manicheismu. Ten totiž zavrhoval materiální stvoření jako špatné, neboť tvrdil, že od Boha je pouze duchovní svět a hmotný je stvořen zlou prapříčinou. Vytvářel tedy jakéhosi rovnocenného protihráče Boha, stvořitelskou Zlou bytost. Výraz bona, jež má i význam, že Bůh tyto dobré věci stvořil, tak jasně odmítá tezi, že hmotné stvořené věci nejsou od Boha a jsou špatné samy sebou.

Nyní odkrývá kněz kalich a se svatou Hostií dělá pět znamení kříže (tři nad kalichem, dvě nad korporálem mezi kalichem a sebou). Přitom se modlí druhou modlitbu závěru:

„Per ip†sum, et cum ip†so, et in ip†so, est tibi Deo Patri † omnipotenti, in unitate Spiritus † Sancti, omnis honor, et gloria. Per omnia sæcula sæculorum. –Skrze † něho a s † ním a v † něm jest tobě, Bohu Otci † všemohoucímu, v jednotě Ducha † Svatého všecka čest a chvála. Po všecky věky věků.“

Oslavení Boží se děje skrze Krista, který sám sebe přinesl jako čistou dokonalou Oběť; děje se s ním, protože Kristus má sám jako božská osoba na cti, jež je Bohu prokazována, podíl a děje se v něm, protože tři božské osoby se navzájem pronikají, takže v Kristu přebývá i Otec i Duch svatý. Oslava daná Obětí Mše svaté nepatří tedy jen Otci samotnému, ale Otci se Synem v jednotě Ducha svatého – tedy celé Nejsvětější Trojici!

Někteří autoři vycházejí při výkladu této modlitby z jejího závěru (v jednotě Ducha svatého), kde míní, že těmito slovy se rozumí Církev. Ačkoli vzhledem k celému obsahu je předchozí výklad správnější, může být i tento pro naše rozjímání při Mši svaté leckdy užitečný: Z Církve stoupá k Bohu veškerá čest a oslava – a to skrze Krista, neboť je Hlavou a Prostředníkem všech lidí. S ním, protože vykoupení uctívají a chválí Boha ve spojení s Kristem. A konečně v něm, protože věřící jsou údy jeho mystického Těla.

Znamení kříže konaná během této modlitby přitom vnějšně zviditelňují, že veškerá oslava Boží vychází z kříže. A malá elevace (pozdvihnutí kalicha se sv. Hostií) při slovech všecka čest a chvála podtrhávají, že je zde přinášena oběť k oslavě Boží. Znamení zvonkem v tuto chvíli vzniklo ve Francii a odtud se rozšířilo po celé Církvi.

Toto malé pozdvihování je mnohem starší než velká elevace při proměňování! Již v 7. století pozdvihal jáhen kalich a papež se přitom současně sv. Hostií dotkl okraje kalicha. Pravděpodobně k vyjádření jednoty celé Oběti. Také počet křížů se vyvíjel – od tří přes čtyři až k dnešním pěti (od 12. století). Dnešní uspořádání bylo definitivně pevně stanoveno až misálem Pia V. První tři kříže se sv. Hostií nad kalichem mají, tak jako původní dotýkání  kalicha, vyjádřit jednotu Těla a Krve Páně. Poslední dva kříže, při zmínce Otce a Ducha svatého, se nedělají nad ale před kalichem, aby tak byla vyjádřena rozdílnost těchto dvou Božských Osob od Božské Osoby druhé. Jak tedy slova, tak i gesta vyjadřují vyznání a správný obsah víry v Nejsvětější Trojici.

Ve středověku oblíbené alegorické výklady zde pak v opětovném postavení (předtím pozvednutého) kalicha vidí připomenutí snímání Krista z kříže a v přikrytí kalicha (tehdy se nepoužívala palla, nýbrž kalich se překryl zadní částí korporálu) zavinutí Kristova těla do pláten.

Slova „Per omnia sæcula sæculorum. –Po všecky věky věků.“ pronáší kněz nahlas a vystupuje tak opět z dosud panujícího ticha, jež podtrhávalo tajemství konaného. Lid odpoví Amen, aby tak potvrdil a posílil modlitbu kněze. Podle sv. Augustina lid tímto určitým způsobem dává dokončenému kánonu svůj podpis: „K tomu řeknete Amen. Říci Amen znamená: podepsat.“ Význam tohoto zvolání nám ještě zesílí, víme-li, že dříve to byl jediný Amen v celém kánonu! Teprve od 9. - 10. století se začaly uzavírat slovem Amen i jednotlivé modlitby během kánonu.

Důležité je tedy si uvědomit, že zvolání nahlas neznamená, že se jedná o uvedení k následující hlasité modlitbě Pater noster, ale je jednoznačně společným, slavnostním potvrzením právě dokonaného tajemství.

Konec