Svobodné zednářství a podvracení katolické Církve (2001)

Svobodné zednářství a podvracení katolické Církve (2001)

John Vennari

přepis přednášky z Fátimské konference v Římě v říjnu 2001

Tato promluva bude stručným odhalením zednářského dokumentu z 19. století „Permanentní instrukce Alta Vendita“, který připravoval program, plán, který nám pomůže pochopit „ďábelské zmatení vysoké hierarchie“, o kterém mluvila sestra Lucie. Věřím, že „Permanentní instrukce Alta Vendita“ vysvětluje původ tohoto ďábelského zmatení.

Alta Vendita byla nejvyšší lóží karbonářů, italské tajné společnosti s vazbou na svobodné zednářství, která spolu se svobodným zednářstvím byla zavržena katolickou Církví. [1] Otec E. Cahill, SJ ve své knize Svobodné zednářství a protikřesťanské hnutí prohlašuje, že Alta Vendita byla „v té době všeobecně považována za vládnoucí centrum evropského svobodného zednářství“. [2] Karbonáři byli nejaktivnější v Itálii a Francii.

Biskup Rudolf Graber ve své knize Atanáš a Církev naší doby citoval jistého svobodného zednáře, který prohlašoval, že „cílem (svobodného zednářství) už více není zničení Církve, ale její využití tím, že do ní pronikneme.“ [3]

Jiným slovy, když svobodné zednářství nemůže Kristovu Církev zcela vyhladit, plánuje nejen vymýtit vliv katolicismu ve společnosti, ale využít církevní strukturu jako nástroj „obnovy“, „pokroku“ a „osvícení“ – jako prostředků prosazení svých vlastních principů a cílů.

***

Nástin

Strategie rozpracovaná v „Permanentní instrukci Alta Vendita“ je ohromující svou troufalostí a prohnaností. Od počátku se v dokumentu mluví o procesu, který potrvá desítky let, než bude zrealizován. Ti, kdo vypracovali tento dokument, věděli, že neuzří jeho naplnění. Zahájili dílo, ve kterém budou pokračovat budoucí generace zasvěcenců. Permanentní instrukce říká: „v našich řadách vojáci umírají a boj pokračuje.“

Instrukce vyzývala k šíření liberálních myšlenek a zásad ve společnosti a v institucích katolické Církve tak, aby postupně po letech byli laikové, seminaristé, klerikové a preláti prodchnuti pokrokářskými principy.

Jednou by takové smýšlení natolik převládlo, že by byli svěceni kněží, konsekrováni biskupové a nominováni kardinálové, jejichž smýšlení by bylo v souladu s moderním myšlením, které má původ v „Principech roku 1789“ (pluralismus, náboženská rovnost, odluka Církve a státu atd.).

Nakonec by z těchto řad byl zvolen papež, který by vedl Církev na cestu „osvícení a obnovy“. Je potřeba zdůraznit, že nebylo jejich cílem umístit na Petrův stolec zednáře. Jejich cílem bylo vytvořit takové prostředí, které by nakonec stvořilo papeže a hierarchii nakloněné idejím liberálního katolicismu, přičemž by věřili, že jsou věrnými katolíky.

Tyto vůdčí katolické osobnosti by pak už neodporovaly modernistickým idejím revoluce (jak bylo stálou praxí papežů, kteří zavrhovali tyto liberální principy od roku 1789 až do roku 1958), ale zavedly by je do Církve. Konečným výsledkem by bylo katolické duchovenstvo a laikové, kteří by pochodovali pod vlajkou osvícenství, zatímco by si mysleli, že pochodují pod papežskou vlajkou.

Je to možné?

Pro ty, kteří možná věří, že tento program je příliš vzdálený, že je to cíl, který je příliš beznadějný, aby jej nepřítel dosáhl, bychom měli poznamenat, že papež Pius IX. i papež Lev XIII. oba žádali, aby byla „Permanentní instrukce“ publikována, bezpochyby proto, aby se zabránilo takové tragédii. Tito velcí papežové věděli, že taková pohroma není nemožná.
Pokud by však takové temné poměry nastaly, existovaly by tři neomylné prostředky, jak to poznat:

1. Způsobilo by to otřesy takové závažnosti, že by si celý svět uvědomil, že katolická Církev prodělala velkou revoluci v souladu se soudobými idejemi. Všem by bylo jasné, že proběhla „modernizace“.
2. Zavedla by se nová teologie, která by byla v protikladu s předešlou naukou.
3. Svobodní zednáři sami by hlasitě ohlašovali své vítězství ve víře, že katolická Církev nakonec „uzřela světlo“ v takových bodech jako jsou pluralismus, zesvětštělý stát, rovnost náboženství a v jakýchkoliv dalších kompromisech, kterých bylo dosaženo.

Pravost dokumentů Alta Vendita

Tajné listiny Alta Vendita, nejvyšší lóže karbonářů (italské tajné společnosti), které padly do rukou papeže Řehoře XVI., zahrnují období jdoucí od roku 1820 do roku 1846. Na žádost blahoslaveného papeže Pia IX. je publikoval Cretineau-Joly ve své práci Římská Církev a revoluce. [4]

Papež Pius IX. souhlasným dopisem z 25. února 1861, který adresoval autorovi, zaručil pravost těchto dokumentů, ale nepovolil nikomu vyzradit skutečné členy Alta Vendita zapletené do této korespondence.

Úplný text Permanentní instrukce Alta Vendita je také obsažen v knize Msgr. George E. Dillona Odhalení svobodného zednářství Velkého orientu. Když byl papež Lev XIII. obdarován výtiskem knihy Msgr. Dillona, učinila na něj takový dojem, že nařídil na své vlastní náklady zkompletování a vydání italské verze. [5]

V encyklice Humanum Genus vyzýval Lev XIII. katolické vůdčí osobnosti, aby „strhli masku svobodnému zednářství a všem ozřejmili čím skutečně je“. [6] Vydání těchto dokumentů tiskem je prostředkem, jak „strhnout masku“. A jestliže papež požádal, aby tyto dopisy byly publikovány, je to proto, že chtěl, aby všichni katolíci poznali plány tajných společností na podvracení katolické Církve zevnitř, aby se katolíci měli na pozoru, a v naději, že této pohromě zabrání.

Permanentní instrukce Alta Vendita

Co následuje, není celá Instrukce, ale část, která nejvíce souvisí s naší diskuzí.

V dokumentu čteme:

„Papež, kýmkoliv je, nikdy nepřijde k tajným společnostem; je na tajných společnostech, aby učinily první krok k Církvi s cílem si ji podrobit.

„Úkol, který si na sebe musíme vzít, není prací na den nebo měsíc nebo na rok. Může trvat několik let, možná století, ale v našich řadách voják umírá a boj pokračuje.

„Nezamýšlíme naklonit papeže naší věci, učinit je neofyty našich principů, propagátory našich idejí. To by bylo směšným snem, a jestliže se věci nějakým způsobem obrátí, jestliže by měli kardinálové nebo preláti například ze své vlastní vůle vstoupit do části našich tajemství, není to vůbec podnětem přát si jejich povýšení na Petrův stolec. Takové povýšení by nás zničilo. Sama ambice by je vedla k apostazi, potřeba moci by je přinutila obětovat nás. Co musíme žádat, co bychom měli hledat a na to čekat, jako Židé čekají na mesiáše, je papež podle našich potřeb...

„S tím budeme pochodovat na zteč Církve bezpečněji než s pamflety našich bratří ve Francii a dokonce i než se zlatem Anglie. Chcete znát důvod pro to? Je to tím, že s tímhle již nepotřebujeme k roztříštění velké skály, na níž Bůh zbudoval Svou Církev, Hannibalův ocet (Narážka na událost, kdy při přechodu Alp, když cesta dál nevedla, Hannibal rozhodl prorazit přes skálu novou. Vojáci zapálili hranici z pokácených stromů a rozžhavenou skálu potom polévali octem, aby zkřehla. Pak vzali železné nástroje a do takto upravené skály začali tesat novou cestu. – pozn. překl.), ani nepotřebujeme střelný prach, ani naše zbraně. Máme v této lsti zapojený malíček Petrova nástupce a tento malíček je tak dobrý pro tuto křížovou výpravu jako jsou všichni Urbanové II. a všichni svatí Bernardové v křesťanstvu.

„Nepochybujeme, že dojdeme k tomuto nejvyššímu cíli našeho úsilí. Ale kdy? Ale jak? Neznámé ještě není vyjeveno. Nicméně, jakoby nás nic nemělo odvrátit od vypracovaného plánu a naopak vše by mělo k němu směřovat, jako by již zítra měl úspěch korunovat dílo, které je sotva načrtnuto, přejeme si v této instrukci, jež zůstane tajná pro pouhé novice, dát vedoucím představitelům nejvyšší Vente jistou radu, kterou by měli vštípit všem bratrům ve formě instrukce nebo interního sdělení...

„Nyní tedy, abychom nám zajistili papeže požadovaných parametrů, je první otázkou jeho vytvarování ... sníme o generaci vhodné pro tohoto papeže k vládnutí. Ponechte stranou staré lidi a lidi dospělého věku. Běžte za mládeží, a je-li to možné, dokonce za dětmi ... Zajistíte si pro sebe s minimem nákladů pověst dobrých katolíků a ryzích vlastenců.

„Tato pověst zajistí našim naukám přístup do středu mladých duchovních a stejně tak i hluboko do klášterů. Za pár let zaujmou tito mladí duchovní, silou věcí samých, všechny posty, vytvoří nejvyšší radu, budou povoláni k volbě papeže, který bude mít vládnout. A tento papež, jako většina jeho současníků, bude nutně více či méně prodchnut italskými a humanistickými principy, které začneme pouštět do oběhu. Je to malé hořčičné semínko, které svěříme zemi, ale slunce spravedlnosti je pozvedne k nejvyšší moci a vy jednoho dne spatříte, jakou bohatou žeň toto malé semínko vydá.

„Na cestě, kterou pro své bratry rozprostíráme, se nalézají velké překážky, které musí být přemoženy, těžkosti vícerého druhu, které je třeba zvládnout. Bratři nad nimi zvítězí zkušeností a jasnozřivostí, ale cíl je tak ohromný, že je důležité napnout do větru všechny plachty, abychom jej dosáhli. Jestliže chcete revolucionizovat Itálii, hledejte papeže, jehož portrét jsme vám právě načrtli. Jestliže si přejete ustavit vládu vyvolených na trůně babylonské děvky, nechte duchovní pochodovat pod vaším praporem, a nechte je vždy věřit, že pochodují pod praporem apoštolských klíčů. Zamýšlíte-li nechat zmizet poslední stopu tyranů a utlačovatelů, nastražte své sítě jako Šimon Bar-Jona, nastražte je do sakristií, seminářů a klášterů spíše než na mořské dno, a pokud nebudete spěchat, slibujeme vám, že váš úlovek bude mnohem podivuhodnější než jeho. Rybář ryb se stal rybářem lidí, vy přivedete přátele k apoštolskému stolci. Budete mít revoluci šířenou v tiáře a pluviálu, pochodující s křížem a praporem, revoluci, která bude potřebovat jen trochu pobídnout, aby zažehla požár ve čtyřech koutech světa.“ [7]

Na nás je teď posoudit, jak úspěšný tento plán je.

Osvícenství, můj příteli, vane ve větru

K velké škodě katolické víře a katolickému státu společností v 19. století stále více pronikaly liberální principy Francouzské revoluce. Údajně „laskavější a mírnější“ názory pluralismu, náboženského indiferentismu, demokracie, která věří, že všechna autorita pochází z lidu, mylné pojmy svobody, mezináboženských setkání, odluky Církve a státu a další novoty se zmocňovaly myslí v poosvícenské Evropě a nakazily politiky i duchovní.

Papežové 19. a začátku 20. století vedli v plné zbroji válku proti těmto nebezpečným trendům. S jasnozřivou rozvahou pocházející z nekompromisní jistoty víry se tito papežové nenechali oklamat. Věděli, že zlé ideje, jakkoliv vznešené se mohou zdát, nemohou nést dobré ovoce. A toto byly skutečně zlé ideje, protože pocházely nejen z hereze, ale i odpadu od víry.

Jako velící důstojníci, kteří seznali svou povinnost držet své pozice za každou cenu, zacílili tito papežové mocná děla na omyly soudobého světa a nepřetržitě pálili. Encykliky byly jejich dělovými koulemi a oni nikdy neminuli svůj cíl.

Nejničivější rána přišla ve formě monumentálního Syllabu omylů blahoslaveného papeže Pia IX. v roce 1864. A když se kouř rozptýlil, všichni účastníci bitvy bezpochyby věděli, kdo je na které straně. Demarkační linie byla jasně vytyčena. V tomto skvělém Syllabu Pius IX. zavrhnul principiální omyly moderního světa, ne protože byly moderní, ale protože tyto nové ideje měly kořen v panteistickém naturalismu a tudíž byly neslučitelné s katolickou naukou a zároveň byly pro společnost destruktivní.

Naukou Syllabu byl antiliberalismus a principy liberalismu byly Antisyllabem. To bylo nezpochybnitelně uznáváno všemi stranami. Otec Denis Fahey popisoval tuto konfrontaci jako „Pius IX. vs. panteistické zbožštění člověka“. [8] Francouzský svobodný zednář Ferdinand Buissont, který hovořil za druhou stranu, konstatoval totéž: „Výuka nemůže zůstat neutrální mezi Syllabem a Deklarací práv člověka.“ [9]

Přesto se v 19. století objevil nový druh katolíků, kteří utopisticky hledali kompromis mezi těmito dvěma. Tito muži hledali to, o čem věřili, že je „dobré“ v principech roku 1789 a pokusili se to zavést do Církve. Mnoho duchovních, nakažených duchem doby, se do této sítě, která byla „nastražena do sakristií a seminářů“, chytilo. Tito lidé vešli ve známost jako liberální katolíci. Blahoslavený papež Pius IX. na ně pohlížel s absolutní hrůzou. Řekl, že tito „liberální katolíci“ jsou „nejhoršími nepřáteli Církve“.

V dopise francouzské delegaci vedené biskupem Nevers z 18. června 1871 blahoslavený Pius IX. řekl:

„To, čeho se bojím, není Pařížská komuna – ne – to, čeho se bojím, je liberální katolicismus ... To jsem řekl více než čtyřicetkrát a nyní vám to opakuji pro lásku, kterou k vám mám. Skutečnou pohromou Francie je liberální katolicismus, který se snaží sjednotit dva principy tak neslučitelné jako jsou sobě oheň a voda.“ [10]

I přesto počet liberálních katolíků stále rostl.

Papež Pius X. a modernismus

Tato krize dosáhla vrcholu okolo přelomu století, kdy liberalismus roku 1789, který „vál ve větru“ se rozvířil do tornáda modernismu. P. Vincent Miceli rozlišoval tuto herezi jako takovou tím, že popisoval „trojici rodičů“ modernismu. Napsal:

1. Jeho náboženským předkem je protestantská reformace.
2. Jeho filosofickým rodičem je osvícenství.
3. Jeho politický původ pochází od Francouzské revoluce. [11]

Papež sv. Pius X., který vystoupal na papežský stolec v roce 1903, rozpoznal modernismus jako nejsmrtonosnější nákazu, která musí být zastavena. Napsal, že nejdůležitější povinností papeže je zajistit čistotu a integritu katolické nauky a dále prohlásil, že kdyby nic neučinil, pak by zklamal ve své základní povinnosti. [12]

Sv. Pius X. vedl válku proti modernismu, vydal proti němu encykliku (Pascendi) a Syllabus (Lamentabili), zavedl Protimodernistickou přísahu, kterou skládali všichni kněží a učitelé, očistil semináře a univerzity od modernistů a neústupné a zatvrzelé exkomunikoval.

Pius X. ve své době účinně zastavil šíření modernismu. Existují však zprávy, že když mu gratulovali k vymýcení tohoto vážného omylu, Pius X. okamžitě odpovídal, že přes všechno jeho úsilí se mu nepodařilo zabít onu bestii, ale jen ji zahnat do podzemí. Varoval, že pokud vůdčí osobnosti Církve nebudou ostražité, vrátí se bestie v budoucnosti mnohem nepřátelštější než dřív. [13]

Kurie ve stavu pohotovosti

Málo známé drama, které se odehrálo během vlády papeže Pia XI., názorně ukazuje, že spodní proud modernistů byl v době těsně po Piu X. živý a zdravý.

Otec Raymond Dulac líčí, že na tajné konzistoři 23. května 1923 papež Pius XI. dotazoval třicet kardinálů Kurie ohledně možnosti svolání ekumenického koncilu. Přítomni byli význační preláti jako byli Merry del Val, De Lai, Gasparri, Boggiani a Billot.

Kardinálové od toho odrazovali.

Kardinál Billot varoval: „Existence hlubokých odlišností v samém středu episkopátu se nedá skrýt ... /Oni/ riskují, že dají prostor diskuzím, které se budou protahovat do nekonečna.“

Boggiani připomněl modernistické teorie, jimž, jak řekl, část duchovních a biskupů podlehla. „Tento způsob uvažování může přimět jisté Otce předkládat návrhy, představovat metody neslučitelné s katolickými tradicemi.“

Billot byl dokonce ještě přesnější. Vyjadřuje svou obavu z toho, že bude koncil „manipulován nejhoršími nepřáteli Církve, modernisty, kteří se už připravují, jak nám jisté náznaky ukazují, vynést v Církvi na povrch revoluci, nový rok 1789.“ [14]

Aby tito kardinálové z těchto důvodů zapudili myšlenku na koncil, ukázali se mnohem vnímavější v rozpoznávání „znamení času“ než všichni teologové po Druhém vatikánském koncilu dohromady. Přesto jejich varování mohlo být zasazeno hlouběji. Mohli je také postrašit spisy neblaze proslulého osvícence, exkomunikovaného Canona Roca (1830 – 1893), který hlásal revoluci a církevní „reformu“, a který předpovídal rozvrácení Církve, které by přivodil koncil.

Rocovo revoluční blouznění

Ve své knize Atanáš a Církev naší doby cituje biskup Graber Rocovu předpověď „nově osvícené Církve“, která by byla ovlivněna Ježíšovým socialismem“. [15]

V polovině 19. století Roca prorokoval „Novou Církev, která nebude schopná podržet cokoliv ze scholastické nauky a původní formy dřívější Církve, nicméně obdrží posvěcení a kanonickou jurisdikci od Říma.“

Roca také prorokoval liturgickou reformu. S odkazem na budoucí liturgii věřil, „že božský kult směrovaný liturgií, obřadem, rituálem a nařízeními římské Církve zanedlouho podstoupí přerod na ekumenickém koncilu, který v něm obnoví ctihodnou prostotu zlatého věku apoštolů v souladu s příkazem svědomí a současné civilizace.“

Předpovídal, že skrze tento koncil přijde „dokonalý soulad mezi ideály současné civilizace a ideálem Krista a Jeho evangelia. To bude posvěcením nového společenského řádu a slavnostním křtem současné civilizace.“

Roca také hovořil o budoucnosti papežství. Napsal: „Na dohled je oběť, která představuje slavnostní akt pokání ... Papežství padne, zahyne posvátným nožem, který ukovají otcové posledního koncilu. Katolický vládce je obětí korunovanou k obětování.“

Roca nadšeně předpovídal „nové náboženství, nové dogma, nový rituál, nové kněžství.“ Nazýval nové kněze „progresisty“ a hovoří o „potlačení“ sutany a „kněžském manželství“. [16]

Děsivé ozvěny Rocy a Alta Vendita lze nalézt ve slovech rozekruciána Dr. Rudolfa Steinera, který v roce 1910 prohlásil: „Potřebujeme koncil a papeže, který ho vyhlásí.“ [17] Biskup Graber komentoval tyto prorocké poznámky: „Před pár lety to pro nás bylo nepředstavitelné, ale dnes ...“ [18]

Velký koncil, který se nekonal

Kolem roku 1948 papež Pius XII., na žádost spolehlivě pravověrného kardinála Ruffiniho, zvažoval svolání velkého koncilu a dokonce strávil několik let činěním nezbytných příprav. Existuje důkaz, že progresivistické elementy v Římě Pia XII. odradily od jeho realizování, protože tento koncil vykazoval jasné znaky, že bude v souladu s Humani Generis. Stejně jako tato skvělá encyklika z roku 1950, by nový koncil bojoval proti „mylným názorům, které hrozí podkopáním základů katolické nauky.“ [19]

Bohužel došel papež Pius XII. k přesvědčení, že je příliš předčasné vzít na sebe takový významný úkol a smířil se s tím, že to „bude na mém nástupci.“ [20]

„Roncalli svatořečí ekumenismus“

Během pontifikátu papeže Pia XII. si Svaté oficium pod schopným vedením kardinála Ottavianiho uchovalo bezpečně katolickou tvářnost tím, že drželo divoké koně modernismu pevně v ohradě. Mnozí z dnešních modernistických teologů opovržlivě líčí, jak jim a jejich přátelům v této době „nasazovali náhubek“.

Přesto ani Ottaviani nemohl zabránit tomu, co se mělo stát v roce 1958. Na papežský stolec měl vystoupat nový typ papeže, „o němž progresisté věřili, že bude nakloněn jejich věci“ [21] a donutí neochotného Ottavianiho odstranit závoru, otevřít ohradu a připravit se na útěk.

Takový stav věcí však nebyl očekávatelný. Starý Dom Lambert Beauduin, přítel Roncalliho (budoucího Jana XXIII.), při zprávě o smrti Pia XII, sdělil důvěrně otci Bouyerovi: „Jestliže zvolí Roncalliho, vše bude zabezpečeno. On bude schopný svolat koncil a posvětit ekumenismus.“ [22]

A tak se stalo přesně, jak Dom Lambert předpověděl. Roncalli byl zvolen, svolal koncil a posvětil ekumenismus. „Revoluce v tiáře a pluviálu“ byla v plném proudu.

Revoluce papeže Jana

Je dobře známé a skvěle dokumentované [23], že klika liberálních teologů (periti) a biskupů se zmocnila Druhého vatikánského koncilu s plánem přetvořit Církev ke svému vlastnímu obrazu skrze zavedení „nové teologie“. V tomto bodě se kritici a obhájci Druhého vatikánského koncilu shodují.

Ve své knize Druhý vatikánský koncil znovunavštívený prohlašuje biskup Aloysius J. Wycislo (vášnivý obhájce revoluce Druhého vatikánského koncilu) s radostným zanícením, že „teologové a bibličtí učenci, kteří byli po léta ´ve stínu mraků´ se objevili jako periti (teologičtí experti, kteří radili biskupům na koncilu) a jejich knihy a komentáře z doby po Druhém vatikánském koncilu se staly populární četbou.“ [24]

Poznamenal, že „encyklika Humani Generis papeže Pia XII. měla ... ničivý účinek na množství předkoncilních teologů“ [25] a vysvětluje, že „Během rané přípravy koncilu byli tito teologové (hlavně Francouzi a někteří Němci), jejichž aktivity byly omezené papežem Piem XII., stále ve stínu mraků. Papež Jan tiše sňal zákaz, který postihoval některé z těch nejvlivnějších. Přesto jich mnoho zůstalo představitelům Svatého oficia podezřelých.“ [26]

Wycislo pěje chválu vítězoslavných progresistů jako jsou Hans Küng, Karl Rahner, John Courtney Murray, Yves Congar, Henri de Lubac, Edward Schillebeeckx a Gregory Baum, kteří byli před koncilem (z dobrých důvodů) považováni za podezřelé, že jsou nyní vůdčími světly teologie po Druhém vatikánském koncilu. [27]

Prakticky ti, které papež Pius XII. považoval za nezpůsobilé, aby kráčeli ulicemi katolicismu, teď ovládali město. A jako by měly být korunovány jejich úspěchy, krátce po skončení koncilu byla tiše potlačena Protimodernistická přísaha. Sv. Pius X. prorokoval správně. Nedostatek ostražitosti vůdčích osobností podnítil modernismus k návratu s odplatou.

„Pochod pod novým praporem“

Na Druhém vatikánském koncilu existovalo nepočítaně bitev mezi Mezinárodní skupinou otců, kteří bojovali za zachování tradice a progresivní rýnskou koalicí. Bohužel to byl nakonec liberální a modernistický živel, který zvítězil.

Každému, kdo měl oči k vidění, bylo zřejmé, že Druhý vatikánský koncil vyhlásil mnohé myšlenky, které byly původně s ohledem na církevní učení v klatbě, ale byly v souladu s moderním myšlením. To se nestalo náhodou, ale plánovaně.

Progresivisté na Druhém vatikánském koncilu se vyhnuli obviněním z modernistických omylů. Také záměrně do koncilových textů zasadili dvojznačnosti, které zamýšleli zneužít po koncilu. Liberální koncilový peritus otec Edward Schillebeeckx připustil: „použili jsme během koncilu dvojznačné fráze a víme, jak je budeme potom interpretovat.“ [28]

Použitím záměrných dvojznačností koncilové dokumenty propagují ekumenismus, který byl zavržen papežem Piem XI., náboženskou svobodu zavrženou papeži 19. století (zvláště blahoslaveným papežem Piem IX.), novou liturgii ve shodě s protestantismem a ekumenismem, kterou Bugnini nazýval „velkým podrobením si katolické Církve“, kolegialitu, která postihuje samo srdce papežského primátu, a „nový přístup ke světu“ – zvláště v jednom z nejradikálnějších koncilových dokumentů ze všech, v Gaudium et Spes. (Dokonce i kardinál Ratzinger připustil, že Gaudium et Spes je prostoupen duchem Teilharda de Chardina.) [29]

Jak Permanentní instrukce Alta Vendita doufala, myšlenky liberální kultury nakonec získaly příchylnost mezi hlavními postavami v katolické hierarchii a rozšířily se tak v celé Církvi. Výsledkem je bezprecedentní krize víry, která se dále zhoršuje. Zatímco zároveň nespočet vysoce postavených duchovních zjevně opilých „duchem Druhého vatikánského koncilu“ nepřetržitě vychvaluje ony koncilové reformy, které nás do této pohromy zavedly.

Jásot zednářských davů

Nejen mnohé církevní vůdčí osobnosti, ale také svobodní zednáři slaví obrat událostí, který koncil způsobil. Radují se, že katolíci nakonec „uzřeli světlo“, a že mnoho zednářských principů je Církví potvrzeno.

Yves Marsaudon ze skotského ritu zednářství ve své knize  Ecumenism Viewed by a Traditional Freemason (Ekumenismus očima tradičního svobodného zednáře) chválí ekumenismus rozvinutý na Druhém vatikánském koncilu. Řekl:

„Katolíci ... nesmí zapomínat, že všechny cesty vedou k Bohu. A budou muset přijmout, že se tato odvážná myšlenka volnomyšlenkářství, kterou můžeme opravdu nazvat revolucí proudící z našich zednářských lóží, skvěle rozšířila v chrámu sv. Petra.“ [30]

Yves Marsaudon dále řekl: „Člověk by řekl, že ekumenismus je legitimním synem svobodného zednářství.“ [31]

Pokoncilní duch pochybnosti a revoluce evidentně zahřál srdce francouzského svobodného zednáře Jacquese Mitteranda, který souhlasně napsal:

„Cosi v Církvi se změnilo a odpovědi, které papež dává na nejnaléhavější otázky jako jsou kněžský celibát a kontrola porodnosti se vzrušeně debatují v Církvi samotné. Slovo svrchovaného pontifa je zpochybňováno biskupy, kněžími, věřícími. Pro svobodného zednáře už je ten, kdo zpochybňuje dogma, svobodným zednářem bez zástěry.“ [32]

Marcel Prelot, senátor za francouzský region Doubs, je při popisu toho, co se opravdu stalo, asi nejvýstižnější. Píše:

„Století a půl jsme bojovali, aby naše názory v Církvi zvítězily a neuspěli jsme. Nakonec přišel Druhý vatikánský koncil a my jsme triumfovali. Od té doby jsou principy liberálního katolicismu Církví svatou s konečnou platností a oficiálně přijaty.“ [33]

Rozchod s minulostí

Těm „konzervativcům“, kteří odmítají, že Druhý vatikánský koncil znamená rozchod s tradicí, a že odporuje předešlému Magisteriu, se nepovedlo naslouchat samotným nejvlivnějším osobám koncilu, které to neomaleně přiznávají.

Yves Congar, jeden z tvůrců reformy poznamenal s tichým zadostiučiněním, že „Církev měla svou pokojnou Říjnovou revoluci.“ [34]

Congar také připustil, jako by to bylo něco, na co lze být pyšný, že Deklarace o náboženské svobodě z Druhého vatikánského koncilu, je v protikladu k Syllabu papeže Pia IX. Řekl:

„Nelze popřít, že potvrzení náboženské svobody Druhým vatikánským koncilem říká v podstatě něco jiného než, co řekl Syllabus z roku 1864, a dokonce skoro opak výroků 16, 17 a 19 tohoto dokumentu.“ [35]

A nakonec, před pár lety kardinál Ratzinger patrně nevzrušený tím, jak to bude přijato, napsal, že vnímá text Gaudium et Spes z Druhého vatikánského koncilu jako „antiSyllabus“. Řekl:

„Jestliže je žádoucí nabídnout analýzu tohoto textu (Gaudium et Spes) jako celku, můžeme říci, že (v souvislosti s texty o náboženské svobodě a světových náboženstvích) jde o revizi Syllabu Pia IX., jistý druh antiSyllabu ... Spokojme se s tím, že řekneme, že onen text slouží jako antiSyllabus a jako takový představuje ze strany Církve pokus o oficiální usmíření s novou érou zahájenou rokem 1789“. [36]

Jinými slovy s Francouzskou revolucí a osvícenstvím.

Tento komentář kardinála Ratzingera je znepokojivý zvláště proto, že přišel od člověka, který jakožto hlava Posvátné kongregace pro nauku víry má být zodpovědný jako strážce čistoty katolické nauky.

Ještě můžeme citovat podobné prohlášení progresivistického kardinála Suenense, jednoho z nejliberálnějších prelátů tohoto století, který sám byl koncilovým otcem a nadšeně hovořil o starém pořádku, který se zhroutil. Slova, která použil, aby ocenil koncil, jsou nejvýmluvnější, nejděsivější a nejprůkaznější. Suenens prohlásil: „Druhý vatikánský koncil je Francouzskou revolucí Církve.“ [37]

Status dokumentů Druhého vatikánského koncilu

Katolíci samozřejmě mají právo a dokonce povinnost vzdorovat tomu učení koncilu, které je ve střetu se stálým Magisteriem.

Po léta byli katolíci mylně přesvědčeni, že musí přijmout pastorační koncil, Druhý vatikánský koncil, se stejným souhlasem víry jakou jsou povinováni dogmatickým koncilům. To však není tento případ.

Konciloví otcové opakovaně mluvili o Druhém vatikánském koncilu jako o pastoračním koncilu – tj. byl to koncil, který se nezabýval definováním víry, ale její realizací.

Skutečnost, že je Druhý vatikánský koncil podřízený dogmatickým koncilům, je potvrzena svědectvím koncilového otce biskupa Thomase Morrise. Toto jeho svědectví nebylo na jeho žádost odpečetěno až do jeho smrti:

„Cítil jsem úlevu, když nám bylo řečeno, že tento koncil nemá za cíl definovat nebo podat konečná vyjádření k nauce, protože vyjádření k nauce musí být velmi pečlivě formulováno a já jsem pohlížel na koncilové dokumenty jako na provizorní a náchylné k opravám.“ [38]

Dále je zde důležité svědectví tajemníka koncilu arcibiskupa (později kardinála) Pericleho Feliciho. Na závěr Druhého vatikánského koncilu se biskupové ptali arcibiskupa Feliciho na to, co teologové nazývají „teologickou poznámkou“ koncilu. To jest na naukovou „váhu“ učení Druhého vatikánského koncilu. Felici odpověděl:

„Musíme rozlišovat podle schémat a kapitol ty, které už dříve v minulosti byly předmětem dogmatických definicí. Co se týká deklarací, které mají novou povahu, musíme být rezervovaní.“ [39]

Sám papež Pavel VI. učinil podobné poznámky, že „kvůli pastoračnímu charakteru se koncil vyvaroval vyhlásit mimořádným způsobem dogmata obdařená pečetí neomylnosti.“ [40]

Proto na rozdíl od dogmatického koncilu nevyžaduje Druhý vatikánský koncil naprostý souhlas víry. Mnohomluvné a popisné výroky Druhého vatikánského koncilu nejsou na stejné úrovni s dogmatickými prohlášeními. Novoty Druhého vatikánského koncilu nejsou pro věřící bezpodmínečně závazné. Katolíci mohou „mít výhrady“ a dokonce vzdorovat jakémukoliv učení koncilu, které by bylo ve střetu se stálým Magisteriem.

„Revoluce v tiáře a pluviálu“

Pokoncilní revoluce nese všechny znaky naplňování plánů Permanentní instrukce Alta Vendita a stejně tak proroctví Canona Roca:

1. Celý svět je svědkem hluboké změny v katolické Církvi na mezinárodní úrovni. Tato změna je v souladu se současným světem.
2. Zastánci i kritici Druhého vatikánského koncilu ukazují, že určité nauky koncilu představují rozchod s minulostí.
3. Sami svobodní zednáři se radují, že díky koncilu se jejich ideje „skvěle rozšířily v chrámu sv. Petra“.

Utrpení, které naše Svatá církev v současnosti snáší, tudíž není žádnou velkou záhadou. Lehkomyslným ignorováním papežů minulosti naše současné církevní vůdčí osobnosti vztyčily kompromisní strukturu, která se sama od sebe hroutí. Ačkoliv papež Pavel VI. bědoval, že „Církev je ve stavu sebezničení,“ trval, stejně jako dnešní pontifikát, na tom, aby katastrofální aggiornamento zodpovědné za toto sebezničení plnou parou pokračovalo.

Je ještě jeden závěrečný bod, který chci zmínit. Netvrdím, že každý duchovní, který prosazuje nové praktiky jako je ekumenismus, záměrně jedná jako nepřítel Církev. Proslulý kněz z 19. století, otec Frederick Faber, byl skutečným prorokem, když v pozoruhodném kázání o svatodušních svátcích v Londýnské oratoři v roce 1861 řekl:

„Nesmíme zapomínat, že kdyby všichni zjevně dobří lidé byli na jedné straně a všichni zjevně špatní lidé byli na druhé, neexistovalo by žádné nebezpečí pro nikoho, ani sebenepatrnějšího ze všech vyvolených, aby byl sveden lživými zázraky. Jsou to dobří lidé, dříve dobří, musíme doufat, že stále dobří, kdo mají udělat Antikristovu práci a tak bohužel znovu ukřižovat Pána ... Mějte na paměti tento charakter posledních dní, že ona podlost povstane od dobrých lidí, kteří budou na špatné straně.“ [41]

Proto věřím, že mnozí (ne všichni) duchovní, kteří podlehli duchu doby a prosazují koncilový nový program, jsou dobří lidé na špatné straně.

Potřeba odporu

Jak jsem řekl při zahájení této přednášky, věřím, že „Permanentní instrukce Alta Vendita“ a její dopady pomáhají vysvětlit to, o čem sestra Lucie mluvila, když varovala před ďábelským zmatením vyšší hierarchie. Což je výraz, který užila nespočtukrát.

S ohledem na takové ďábelské zmatení mají být jedinými reakcemi všech dotčených katolíků tyto:

1. Modlit se, zvláště pak růženec.
2. Naučit se a žít tradiční nauku a morálku katolické Církve, jak se nalézá v předkoncilních katolických spisech.
3. Držet se latinské tridentské mše, kde se katolická víra a zbožnost nachází v plnosti a nenakažená dnešním novus ordo ekumenismem.
4. Vzdorovat celou svou duší liberálním pokoncilním trendům, které páchají takovou pohromu na Kristově mystickém Těle.
5. Vlídně poučovat druhé o tradicích víry a varovat je před omyly doby.
6. Modlit se, aby nakažlivý návrat k normalitě pronikl dostatečným počtem /lidí/ v hierarchii.
7. Nečinit nikdy kompromisy.
8. A nakonec, důvod proč jsme tu (myšleno na Fátimské konferenci – pozn. překl.) – podle svých nejlepších schopností praktikovat a propagovat požadavky Naší Paní fátimské.

Poznámky:

1. The Catholic Encyclopedia, Vo. 3 (New York Encyclopeida Press, 1913), str. 330-331.
2. Rev. E. Cahill, J.S., Freemasonry and the Anti-Christian Movement (Dublin: Gill, 1959), str. 101.
3. Bishop Graber, Athanasius and the Church of our Time, str. 39, Christian Book Club, Palmdale, CA.
4. Druhý svazek, původní vydání, 1859, znovu vytiskl Circle of the French Renaissance, Paříž 1976; Msgr. Delassus znovu předložil tyto dokumenty ve své práci The Anti-Christian Conspiracy, DDB, 1910, Svazek III, str. 1035-1092.
5. Michael Davies, Pope John’s Council, str.166 Angelus Press, Kansas City, MO.
6. Papež Lev XIII., Humanum Genus, odst. 31, Tan Books and Publishers, Rockford, IL.
7. Msgr. Dillon, Grand Orient Freemasonary Unmasked, str. 51-56 celý text Alta Vendita - Christian Book Club, Palmdale, CA.
8. Otec Denis Fahey, Mystical Body of Christ in the Modern World, Kapitola VII, Regina ublications, Dublin Irsko.
9. tamtéž str. 116.
10. Citováno z The Catholic Doctrine, Otec Michael Muller (Benzinger, 1888?) str. 282
11. O. Vincent Micelli, The Antichrist, str. 133, Roman Catholic Books, Harrison, NY.
12. Papež Pius X., Pascendi (Encyklika proti modernismu) Odst. 1
13. O. Vincent Micelli, The Antichrist, audiopřednáška, Keep the Faith, Inc. Ramsey, NJ.
14. Raymond Dulac, Episcopal Collegiality at the Second Council of the Vatican, Paris Cedre, 1979, str. 9-10.
15. Athanasius and the Church of Our Time, str. 34.
16. Úplný výčet Rocových citátů zde otištěných se nalézá v Athanasius and the Church of Our Time, str. 31-40.
17. tamtéž str. 36.
18. tamtéž str. 35.
19. Úplný výčet tohoto fascinujícího příběhu se nalézá v “The Whole Truth About Fatima”, Sv. 3: The Third Secret, Frère Michel z  Holy Trinity, str. 257 - 304, Immaculate Heart Publications, Ft. Erie, Ont.
20. tamtéž str. 298.
21. Vicomte Leon de Poncins, Freemasonary and the Vatican, str. 14.
22. L. Bouyer, Dom Lambert Beauduin, a Man of the Church, Casterman, 1964, str. 180-181, citováno Otcem Dilderem Bonneterrem v The Liturgical Movement, Ed. Fideliter, 1980, str. 119.
23. tj. The Rhine Flows Into the Tiber O. Ralph Wiltgen, Tan Books and Publishers, Pope John’s Council, Michael Davies, Angelus Press, Kansas City, MO, a  Vatican II Revisited, (viz další poznámka), které pěje chválu na reformu.
24. Aloysius S.J. Wycislo, Vatican II Revisted, Reflections By One Who Was There, Alba House, Staten Island, New York.
25. tamtéž str. 33.
26. tamtéž str. 27.
27. tamtéž str. 27 - 34.
28. Open Letter to Confused Catholics, Arcibiskup Lefébvre, Kansas City, Angelus Press, 1992), str. 106.
29. Kardinál Joseph Ratzinger, Principles of Catholic Theology, (Ignatius Press), str. 334.
30. Open Letter to Confused Catholics, str. 88-89.
31. Yves Marsuadon, Oecumensisme vu par un Macon de Tradition, str. 119-120.
32. Lew Catholicsme Liberal, 1969.
33. Open Letter to Confused Catholics, str. 100.
34. Yves Congar, O.P. citovaný Otcem Georgem de Nantes, CRC, č. 11 , str. 3.
35. Ratzinger, Principles of Catholic Theology, Tequi, Paříž, 1985, str. 42.
36. Open Letter to Confused Catholics, str. 100.
37. tamtéž str. 100.
38. Rozhovor s  biskupem Morrisem, Kiernon Wood, Catholic World News, 27. září, 1997.
39. Open Letter to Confused Catholics, str. 107.
40. Pavel VI., Generální audience 12. ledna, 1966, in Inseganmenti di Paolo VI, vo. 4, str. 700, citováno z knihy Atily Sinke Guimaraese, In the Murky waters of Vatican II, Metaire: Maeta, 1997; TAN 1999), str. 111-112.
41. Citace z The Mystical Body of Christ in the Modern World, Otec Denis Fahey, (Regina Publications, Dublin, 1. vydání v roce 1935).

Zdroj: Freemasonary Watch

Překlad: D. Grof