„Nový“ růženec – je čas říci sbohem
Chtristopher A. Ferrara
„Věřící by
usoudili, že papež změnil růženec a psychologický účinek by byl katastrofální.
Jakákoliv změna v něm nemůže nežli umenšit důvěru prostých a chudých.“ ---
papež Pavel VI.
***
Ve vydání The Remnant z 15. května 2010
jsem si všimnul inzerátu, který propagoval „tradiční růženec“ a doporučoval,
aby se lidé modlili „žaltář Naší Paní – 150 Zdrávas Maria“. Odkaz na žaltář je
výmluvný, neboť tradiční růženec je vytvořen podle modelu starobylého žaltáře
sestávajícího ze 150 žalmů – 150 písní k Marii; 50 Ave pro každé
z trojice tajemství – radostné, bolestné, slavné. Trojjediná modlitba
adresovaná Matce Trojjediného Boha.
Odkaz na žaltář je výmluvný ještě z jiného důvodu
– nepřímo se nepříznivě vyjadřuje o „novém“ růženci Jana Pavla II., který
přidal pět „světelných“ tajemství, a tím 50 dalších Ave k tradičnímu
růženci. To dohromady činí 200 Zdrávas Maria, což rozbíjí starobylou podobnost
růžence se 150 žalmy žaltáře a růženec už není „žaltářem Naší Paní“. Pak
samozřejmě „nový“ růženec už není trojjediný, ale spíše má čtyři části
zahrnující 50 Ave v každé - radostnou, bolestnou, slavnou a „světelnou“.
To, že je „nový“ růženec neprozíravou inovací, je
demonstrováno souhlasem, který obdržel ze strany novin New York Times,
onoho vytrvalého nepřítele tradičního římského katolicismu: „Znova a znova“,
napsal Frank Bruni, „papež Jan Pavel II. směle vstupuje tam, kam jiní papeži ne
– do synagogy, na lyžařskou sjezdovku, do řídce obydlených vzdálených zemí. Ve
středu patrně překročí další hranici a učiní významnou změnu v růženci,
významném systému katolické modlitby po staletí.“ Článek cituje „vysoce
postaveného vatikánského představitele“ s tím, že tato změna
v růženci je v souladu s „jeho /papežovou/ kreativitou a odvahou“.
(„Papež přidává nová růžencová tajemství“, Frank Bruni, The New York Times,
14. října 2002)
Církevní tradice vylučuje „kreativitu“, protože sám
pojem tradice – traditio – zahrnuje předávání toho, co člověk dříve
obdržel. A ani změnit růženec nebylo ze strany papeže „odvážné“, jelikož
odvaha je „stav nebo rys povahy nebo ducha, který umožňuje člověku čelit nebezpečí,
strachu nebo nepříjemným zvratům, s vyrovnaností, smělostí a
rozhodností, se statečností.“ Jan Pavel II. nečelil žádnému nebezpečí, strachu
nebo nepříjemným zvratům, které od něj vyžadovaly změnu růžence. Na druhou
stranu, jestliže nebezpečí nebo obavy vyvstávají ze změny samé právě
proto, že růženec je „významným systémem katolické modlitby po staletí“,
nejedná se spíše o lehkovážný než odvážný čin?
Neokatolický znalec novot, který se bez protestu
vyrovnal dokonce i s ministrantkami Jana Pavla II. a trvá na tom, že
latinská mše je čtyřicet let „zakázaná“, bude namítat, že toto je jen další
příklad toho, jak se tradicionalisté zabývají malichernostmi: „150 Zdrávas
Maria nebo 200 Zdrávas Maria, tři části nebo čtyři – co v tom je za
rozdíl? Nechám na tu námitku místo sebe odpovědět někoho, kdo o růženci něco
věděl. Napsal:
Růženec Blahoslavené Panny Marie, v souladu
s tradicí uznaný... sv. Piem V. a oficiálně jím vyučovaný, sestává
z různých prvků uspořádaných organickým způsobem:
...řada tajemství spásy /je/ moudře rozdělena do
tří cyklů. Tato tajemství vyjadřují radost mesiánské doby, spásné utrpení
Krista a slávu Vzkříšeného Pána, která naplňuje Církev...
...Nepřetržitá řada Zdrávas Maria je zvláštním rysem
růžence a jejich počet, plný a příznačný počet sto padesáti, představuje
jistou analogii s Žaltářem a je prvkem, který jde zpět až k úplnému
původu úkonu zbožnosti.
Ale tento počet, rozdělený podle osvědčeného zvyku na
desátky dle jednotlivých tajemství, je rozložen do již zmíněných tří cyklů,
což přináší růženec padesáti Zdrávas Maria, jak jej známe.
Posledně uvedené vstoupilo do užívání jako obvyklá
míra tohoto úkonu zbožnosti a jako takový si jej osvojila lidová zbožnost a
schválila jej papežská autorita, která jej také obohatila o množství poct.
Má citace tohoto zdroje bezpochyby vyvolá další
námitku neokatolíka, že tradicionalisté opět prezentují komentář, který
demonstruje, že se považují za „katoličtější než papež“. Je tu však problém –
právě citovaný komentář je od papeže. Navíc tím papežem není nikdo jiný
než Pavel VI. a napsal jej v Marialis Cultus (Apoštolská
exhortace o mariánské úctě, 1974) – ani ne 28 let předtím, kdy Jan Pavel nabídl
svůj „nový“ růženec na místo tradičního.
Tradicionalisté zajisté souhlasí s Pavlem VI., že
tradiční růženec je „moudře rozložen do tří cyklů“, že nese s sebou „analogii
s Žaltářem“, „je prvkem, který jde zpět až k úplnému původu úkonu
zbožnosti“, a že tyto tradiční prvky růžence – které jsou popřeny zavedením
růžence se čtyřmi částmi, který zahrnuje 200 Zdrávas Maria – byly
„v souladu s tradicí uznány... sv. Piem V. a oficiálně jím
vyučovány.“
A opravdu, my tradicionalisté také souhlasíme
s detailním postřehem papeže Pavla v Marialis Cultus, že
„rozdělení tajemství růžence do tří částí se nejen striktně přidržuje
chronologického pořádku skutečností, ale především odráží úmysl původního
vyznání víry a objasňuje ještě jednou tajemství Krista přesně tím způsobem,
kterým jej nahlíží sv. Pavel v oslavném „hymnu“ Dopisu Filipským –
kenosis, smrt, oslavení...“
Dva roky před tím než Pavel VI. zveřejnil Marialis
Cultus, odmítnul skandální návrh Annibale Bugniniho „reformovat“ růženec
tak, že by se Otče náš odříkával pouze jednou na začátku, Zdrávas Maria by byl
zredukován tak, že by obsahoval pouze „biblickou část modlitby“ a „Svatá Maria,
Matko Boží“ by se říkalo „pouze na konci každého desátého Zdrávas Maria“.
Papež Pavel VI. odpověděl na tento absurdní nápad
skrze vatikánského státního sekretáře: „Věřící by usoudili, že papež změnil
růženec a psychologický účinek by byl katastrofální... Jakákoliv změna
v něm nemůže nežli umenšit důvěru prostých a chudých.“ Ve stejném roce,
kdy byl vydán Marialis Cultus, dostal Bugnini vyhazov a byl odeslán do
Íránu poté, co si Pavel VI. přečetl spis dokumentující Bugniniho zednářské
napojení – spis, jehož existenci sám Bugnini ve své autobiografii
připustil.
Tak byl tradiční růženec ušetřen osudu tradiční mše.
Jaká tragédie, že papež Pavel nalezl odvahu postavit se za tradici pouze u
růžence, když již předtím vydal samu podstatu katolické bohoslužby ke
zpustošení novátorům, které v Církvi uvolnil, jen aby si příliš pozdě
uvědomil, co učinil. Tradiční růženec byl ušetřen osudu tradiční mše, ale
Bugnini zničil prvořadý cíl. Mise byla splněna.
Jan Pavel II. neměl, přesně kvůli důvodům, které
citoval Pavel VI., žádné právo nahradit tradiční růženec svou inovací, o níž
především nikdo nežádal. A přesně pro tyto důvody tak neučinil, ale
spíše v Rosarium Virginis Mariae vyjasnil, že jeho „nová“ růžencová
tajemství jsou pouze „navrženým dodatkem k tradičnímu schématu“ a
jsou „ponechána svobodě jednotlivců a společenství“.“ Jinými slovy,
„nový“ růženec je jen další pokoncilní alternativa, kterou znalci novot budou,
jak se dá s ponurostí očekávat, chápat jako de facto povinnost.
Přesto, skoro o osm let později, by jen velmi málo
katolíků – nebo vlastně tradičních katolíků - dokázalo jmenovat „světelná“
tajemství. Měli bychom to tak nechat. Čím méně se o těch tajemstvích poví, tím
lépe. Nechme je vymizet z paměti, stejně jako Bugniniho mše vymizí
z paměti za Bohem určený čas.
Tradiční růženec však přetrvá, stejně jako přetrvá
tradiční mše, bez ohledu na to, jak málo katolíků jí je v současnosti
oddaných. Jako všechny jiné novoty, které se pokusily zakořenit v tenké a
vyprahlé svrchní vrstvě zeminy „obnovy Druhého vatikánského koncilu“, i „nový“
růženec bude odnesen větrem změn – větrem, který přichází ze stejného věčného
Zdroje, který obnoví Církev, navzdory plánům těch, kteří si myslí, že
/pokoncilní/ „obnova“ má stále budoucnost.
Překlad: D. Grof
