Proč byla založena inkvizice
Hugh O´Reilly
Papež Řehoř IX. jako
otec křesťanstva horlivě usiloval napravit mnoho omylů své doby, které duchovně
otravovaly společnost a zapříčiňovaly, že lidé od katolické víry scházeli na
scestí. Čelil rychlému šíření mnoha manichejských sekt v křesťanství,
zvláště na jihu Francie. Jak mohl vést správným směrem, když čelil na jedné
straně zoufalé lhostejnosti mnoha biskupů, co se týče zájmů Církve, a jejich
sklonu podléhat tlakům místních politiků, a na druhé straně brutalitě mas a
císařských zmocněnců?
Řehoř IX., který
úřadoval od roku 1227 do roku 1241 měl vnuknutí využít nové žebravé řády
dominikánů a františkánů.
Dokonce i historik Henry Charles Lea, který
se stavěl proti inkvizici, uznával jejich užitečnost:
„Ustavení těchto řádů se
zdá být šťastným nápadem dodat Církvi Kristově to, co naléhavě potřebovala.
Natolik, že nutnost zvláštních a stálých soudů se stala zřejmou. Existovaly
všechny důvody věřit, že ony (žebravé řády) budou zcela oproštěné od místní
žárlivosti a nepřátelství, které by mohly ublížit nevinným, nebo místní
zaujatosti, která by bránila potrestání viníků. Jestliže by, kromě oproštění se
od místních náklonností, byli tito vyšetřovatelé a soudci muži zvláště
vycvičení k rozpoznání a obrácení heretiků, jestliže by se zřekli světa na
základě nezrušitelných slibů, jestliže by nepotřebovali žádné bohatství a
odumřeli by svodům požitků, pak by se zdálo, že je poskytnuta veškerá záruka,
že závažné povinnosti budou plnit s nejstriktnější spravedlností. Proto,
zatímco čistota víry bude ochráněna, nebude existovat žádný zbytečný útlak,
krutost nebo pronásledování diktované soukromými zájmy nebo osobní mstou.“
Papež Řehoř ustanovil
tyto soudy jako odezvu na naléhavou potřebu. Dominikáni se svým důkladným
proškolením v teologii se zdáli dokonale způsobilí pomáhat biskupům. Tento
plán očividně nevyvolal jednomyslné nadšení. Existovali biskupové, kteří byli
velmi nedůtkliví ohledně vnějšího zasahování, dokonce i z Říma. Řehoř IX.
to vzal v potaz a napsal taktní dopis biskupům jižní Francie vysvětlující
svou iniciativu:
„Když vás vidíme ve víru
trápení a sotva dýšící pod tlakem těžkých starostí, věříme, že je vhodné
rozdělit vaše břímě, aby se vám snáze neslo. Proto jsme se rozhodli poslat
mnichy kazatele – dominikány – proti heretikům ve Francii a sousedních
provinciích a úpěnlivě vás prosíme, varujeme a nabádáme, abyste je uvítali,
poskytli jim svou přízeň, radu a pomoc tak, aby mohli vyplnit své poslání.“
Takto byli dominikáni, a
v menším rozsahu františkáni, posláni na místa, kde heretici byli
početnější. Někteří odešli do Německa, ale do roku 1367 zde žádný formální soud
nebyl založen. Dominikán Alberic byl poslán do Lombardie s titulem Inquisitor
hereticae praevitatis – inkvizitor proti proradnosti heretiků. Jeden
z jeho nástupců zahynul v rukách heretických davů. Jiný, sv. Petr
Veronský, také dominikán a zakladatel inkvizice ve Florencii okolo roku 1245,
byl zavražděn heretiky na cestě z Coma do Milána v roce 1252. Být
inkvizitorem bylo nebezpečné povolání, protože heretici často měli vliv a moc a
byli pohnuti fanatismem a zoufalstvím.
Žádný z mladých
dominikánů neměl potěšení ve vyhledávání heretiků v jejich skrýších. Což
byla zvláště pravda v jižní Francii, kde kataři, kteří přežili křížovou
výpravu proti nim, vedli těžký a houževnatý boj proti novým mnišským soudům. V roce
1234 několik heretiků vyplenilo dominikánský konvent, o osm let později byl
zavražděn inkvizitor Arnaud a několik mnichů kazatelů. Dominikáni poté požádali
papeže, aby byli zproštěni tohoto úkolu, ale jejich žádosti nebylo vyhověno.
Namísto toho ozbrojené
síly katolíků v roce 1244 zlomily odpor katarů dobytím a převzetím hradu Montségur, kde vrazi
dominikánů našli útočiště. Bez procesu upálili 200 heretiků jako Mojžíšovi Levité
zlikvidovali modloslužebníky. Po tak zjevné smělosti heretiků a následujícím
vojenskému úspěchu byla inkvizice světskými autoritami akceptována. V roce
1238 papež poslal inkvizitory do Španělska. Jeden z nich byl brzy otráven
heretiky.
Papež ve svých instrukcích
emisarům činil rozdíl mezi středověkou inkvizicí a biskupským vyšetřováním a
vší jejich předešlou snahou vypořádat se s herezí. Mniši měli jít do
města, o němž byla zpráva, že je silně zamořeno herezí, a veřejně vyhlásit, že
všichni ti, kdo jsou vinní urážkami proti víře by se měli projevit a odvolat
své omyly. Těm, kteří by tak učinili, bylo odpuštěno. Aby rozpoznali ty, kteří
tak neučinili, zahájili mniši vyšetřování. Jestliže dva svědci svědčili, že
někdo je heretik, pak byl předveden k soudnímu řízení. Mniši pracovali ve
spolupráci a se souhlasem místního biskupa. Neexistuje v této době žádná
zmínka o používání mučení.
Papež Řehoř zamýšlel
využít novou instituci a náboženské řády jako pomoc biskupům při plnění svých
povinností. Inkvizitoři měli být odborníky v teologii a ne politiky nebo
vojáky tak, aby uměli rozlišit, kdo je pravým katolíkem a kdo ne. Když se
taková otázka rozhodla, Církev měla svobodu v tom buď se s heretikem
usmířit, nebo ho exkomunikovat, a v tom případě ho předat světské moci, aby se
na něj upotřebil obvyklý trest za velezradu.
Jako Mojžíš ve Starém
zákoně, Řehoř IX. toužil uchránit Boží děti před omylem. Jako Mojžíš nařídil,
aby byl se vší přičinlivostí proveden výslech nebo vyšetřování (inkvizice), a
požadoval svědectví alespoň dvou svědků. Jako Mojžíš trval na tom, že zločiny
proti Bohu nemohou být nepotrestány. Zde podobnost končí. Mojžíš v dávných
časech neměl zájem rozlišovat mezi kajícníkem a zatvrzelcem, svůdcem a
svedeným. Jednoduše nařídil, aby byl provinilec ukamenován k smrti.
Základní touhou Řehoře IX. bylo přitáhnout heretika zpět k milosti Boží. Pouze
v případech, kdy trval na tom, že zůstane nepřítelem Božím – a tedy
nepřítelem společnosti – měl být oddělen od Církve a předán státnímu soudu.
Vyžadovalo to nějaký čas
a úsilí, aby organizace začala pracovat v souladu s tím, co si papež
přál. Dnes se všeobecně uznává, že inkviziční soudci byli mnohem lepší ve
znalosti a uplatňování spravedlnosti než jejich současníci ve světských
soudech.
Zdroj: Tradition in Action
Překlad: D. Grof
