Ad beatissimi Apostolorum

Ad beatissimi Apostolorum

Encyklika papeže Benedikta XV.

Za přepis děkujeme Zdeňkovi K.

Pozdrav a požehnání apoštolské!

Na stolec svatého Knížete Apoštolů, docela bez Své zásluhy, tajemnými úradky Boží Prozřetelnosti byvše povoláni, ihned přijali jsme slova Pána Našeho Ježíše Krista ku sv.Petru pronesená:"Pasiž beránky mé, pasiž ovce mé," a shlédli jsme s nevýslovnou láskou na stádo, Naší péči svěřené: stádo vpravdě obrovské, neboť v tom neb onom ohledu objímá v sobě veškeré lidstvo. Všichni byli Ježíšem Kristem, který za ně obětoval cenu krve své, z otroctví hříchu vysvobozeni; není nikoho, kdo by tohoto vykoupení získati nesměl. Proto dobrý Pastýř, maje část lidstva naštěstí již v ovčinci Církve, přelaskavě ujišťuje, že ostatní do něho uvede: „Mám ještě jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince; i ty musím přivésti, a ony budou slyšet hlas můj“ (Jan X., 16).

Vyznáváme, ctihodní bratři: První cit, který se ozval v Naší duši a který tam jistě rozžehla Boží láska, bylo neuvěřitelné vznícení lásky a touhy po spáse všech lidí. Přejímajíce velepastýřský úřad, hořeli jsme tímtéž přáním, které vyslovil Ježíš Kristus krátce před svou smrtí na kříži: Otče svatý, zachovej je ve jménu svém, které jsi mi dal. (Jan XVII.,11)

Bolest nad soužením doby válečné.

Když jsme tedy s vrcholu apoštolské důstojnosti pozorovali běh událostí lidských a viděli před sebou žalostný stav občanské společnosti, pronikla nás opravdu hluboká bolest. Jak nemělo pukati srdce Nám, kteří stali jsme se otcem všech lidí, když spatřili jsme divadlo Evropy a celého světa, divadlo ohavné a snad nejbolestnější v dějinách časů? Věru, zdá se, že nastali dnové, o kterých předpověděl Kristus: Uslyšíte o válkách a pověstech válečných... Neboť povstane národ proti národu a říše proti říši. (Mat. XXIV.6, 7) Příšera války ovládla všude, a duch lidský nezabývá se téměř jinými myšlenkami. Největší a nejbohatší národy stojí tam na bojišti. Jaký div, když, dobře vyzbrojeni strašnými prostředky, které vynalezl pokrok umění válečného, v zuřivých bitvách se potýkají na život a na smrt? Trosky a vraždy nemají hrází, denně přetéká země čerstvou krví a pokrývá se mrtvými a raněnými. Možno-li věřiti, že všechny tyto národy, které stojí ve zbroji proti sobě, pocházejí od jednoho praotce, že všichni jsou stejné přirozenosti a částmi jedné společnosti lidské? Kdo by v nich poznal ještě bratry, syny jediného Otce, jenž jest v nebesích? A zatím co se na obou stranách divoce válčí s nesmírnými vojsky, úpějí národové, rodiny a jedincové v bolesti a bídě, ve smutných průvodcích války; lavinou roste den ze dne zástup vdov a sirotků; přerušením dopravy vázne obchod, pole jsou zanedbána, umění osiřela, bohatí jsou v úzkostech, chudí v psotě, všeci ve smutku.

Napomenutí knížat k míru.

Vzrušeni takovými hrůzami považovali jsme od samého počátku Svého Pontifikátu za Svou povinnost chopiti se posledních slov, která opustila rty Našeho Předchůdce, papeže paměti slavné a svaté, a zahájili jsme apoštolský úřad svůj tím, že jsme je znova pronesli. Úsilně zapřísahali jsme knížata a panovníky, aby vzhledem na tolik slz a krve, co jich už prolito bylo, chvatně vrátili národům svým nezbytné dobrodiní míru. Dejž milosrdný Bůh, aby jako při východu božského Spasitele, tak také při nastoupení zástupce jeho zazněl blažený hlas andělů a zvěstoval mír: Pokoj na zemi lidem, kteří dobré vůle jsou. (Luk. II.,14) Slyšte hlasu Našeho, prosíme, vy, v jejichžto rukou leží osudy národů. Jsou bohdá jiné cesty a způsoby, jak usmířit porušení práva. Složte zatím zbraně a chopte se prostředků míru, naplnění jsouce dobrým svědomím a dobrou vůlí. Láska k nim a ke všem národům káže Nám tak mluviti, nikoliv zájem Náš vlastní. Kéž nedopustí, aby Náš hlas, hlas otce a přítele, zněl do prázdna.

Pravá příčina světové války: válka duchů.

Ale tato přítomná krvavá válka není jediná, která řádí v národech a ducha Našeho naplňuje hořkostí a obavami. Ještě jiná válka zuří, drásajíc útroby nynější společnosti, válka, která dobře smýšlejícího děsí. Nejen že nakupila spoust v národech a ještě nakupí v budoucnu: Jest nutno viděti v ní původ a příčinu nynějšího bolestného zápasení. Vpravdě: Od té doby, co se ve státním zřízení přestalo dbáti pravidel a cest křesťanské moudrosti, které zaručovaly samy sebou bezpečnost a trvání řádu, železnou nutností počaly státy kolísati ve svých základech, a z toho vyplynula taková proměna ve smýšlení a mravech, tak že, nezasáhne-li Bůh, lidská společnost stane před svým shroucením. Spousty, které Nám jeví, jsou tyto: Nedostatek vzájemné lásky mezi lidmi, pohrdání autoritou představených; nespravedlivé vztahy jednotlivých tříd společenských a žíznivý shon za prchavým blahobytem jako jediným cílem člověka (jako by nebylo dober jiných a lepších, po kterých by měl člověk toužit). Toto jsou dle Našeho mínění čtyři činitelé zápasu, který tak hluboce rozrývá svět. Proto jest nám všem horlivě chopiti se díla, abychom opět uplatnili zásady křesťanství, ovšem, je-li zde vskutku úmysl, rozpory odstraniti a společnost opět do pořádku uvésti.

Povinnost lásky k bližnímu a její nedostatek v přítomné době.

Ježíš Kristus, jenž právě proto s nebe sestoupil, aby mezi lidmi znova zbudoval říši míru, která závistí Satanovou byla ztroskotána, nechtěl k říši té položiti jiného základu, než bratrskou lásku. Odtud jeho slova, tak často opakovaná: "Nové přikázání vám dávám, abyste se milovali vespolek." (Jan XIII., 34)  „To jest moje přikázání, abyste se milovali vespolek" (Jan XV., 12.) „Toto přikazuji vám, abyste se vespolek milovali." (Jan XV., 17.) Jako by celé jeho poslání a jeho celý úkol záležely pouze v tom: Pečovati, aby se lidé milovali. A jak silných důkazů užíval, aby nás k této lásce přivedl? Káže nám vzhlížeti k nebesům: „Jeden jest otec váš, jenž jest v nebesích." (Mat. XXIII., 9.) Všem, nedbaje rozdílu národů, rozdílnosti řečí, různotvárnosti zájmů, všem klade na rty jedinou modlitbu: Otče náš, jenž jsi na nebesích. (Mat. VI., 9); ba ujišťuje nás, že otec nebeský rozdává  dobrodiní své bez rozdílu, ba ani na rozdíl zásluh nehledí: „Jenž slunci svému vzcházeti nad dobrými i zlými a pršeti dává na spravedlivé i nespravedlivé" (Matouš V., 45) Prohlašuje dokonce, že všichni jsou jeho bratry: „Všichni však jste bratřími" (Matouš XXIII., 8), ba dokonce bratřími jeho samotného: "Aby byl prvorozeným mezi mnohými bratřími." (Řím. VIII., 29) A co nás ještě povzbuzuje k lásce bratrské i vůči těm, kterými vrozená naše pýcha pohrdá, jest to, že Kristus stotožňuje se s nejmenším z lidí a chce, abychom v něm viděli důstojnost jeho vlastní osoby! "Amen, pravím vám, co jste učinili jednomu z těchto nejmenších bratří mých, mně jste učinili!" (Mat. XXV., 40) Ještě více! Chystaje se k odchodu z této země, nejvroucněji prosil Otce, aby všichni, kteří věří v něho, poutem lásky jedno byli vespolek: „jak ty, Otče, ve mně a já v Tobě." (Jan XVII., 21) A konečně, rozpjat na kříži, veškerou krev svou prolil za nás, abychom se jaksi stvářili a srostli v jedno tělo a vzájemně úsilně se milovali, jak  údy jednoho těla se milují.

Bohužel, dnes jinak chovají se lidé k sobě. Nikdy se neřečnilo tolik o lidském bratrství jako dnes; ba tvrdí se dokonce (bez ohledu na slova Písma svatého a na působení Kristovo a jeho Církve), že tato horlivost bratrství prý je převzácnou vymožeností moderní civilizace. Pravda však jest, že nikdy tak nebratrsky se nejednalo, jako za dnů našich. Plamenná zášť dosáhla vrcholu; více nežli hranicemi jsou lidé od sebe rozděleni hněvem; Uprostřed téhož národa ve zdích téhož města hoří různé třídy občanů vzájemnou závistí, a jednotlivci povýšili sobectví na nejvyšší zákon, kterému vše podléhá.

Vizte, ctihodní bratří, jak potřebno jest, všechny síly vynaložiti na to, aby se vrátilo království lásky Kristovy mezi lidi. To vždy bude naší metou, to vždy bude zvláštní úlohou našeho Pontifikátu. A toto budiž, napomínáme vás, i vaší snahou. Neúnavně vtiskujme do duší a provádějme slova apoštola sv.Jana, „abychom se vespolek milovali." (Jan III., 23) Jistě jsou dobročinné ústavy, na něž doba naše jest tak bohata, krásny a doporučení hodny, ale přece jen tehdy zplodí skutečný prospěch, budou-li nějak přispívati k tomu, aby v srdcích rozhojnila se láska k Bohu a k bližnímu. Jinak nemají pražádné ceny, neboť „kdo nemiluje, zůstává ve smrti." (Jan III., 14)

Podrývání autority a  její vzkříšení ve znamení náboženství.

Pravili jsme, že jiná příčina společenského rozvratu leží v tom, že se již všeobecně nedbá autority toho, jenž rozkazuje. Od té doby, co svět chtěl veškeru moc odpoutati od Boha, od Tvůrce a Pána všehomíra, a chtěl ji odvoditi ze svobodné vůle člověka, tak se uvolnily svazky mezi vrchností a poddanými, že se skoro zdá, jako by byly zanikly. Bezuzdný druh neodvislosti ve spojení se zpupností časem se rozlezl všude, nešetřil ani rodiny, v níž moc nejjasněji z přírody prýští; ba, co jest ještě žalostnější, ani před branou svatyně se vždy nezastavil. Odtud pohrdání zákonem, odtud vzbouření davů, odtud neomalené posuzování všeho, co autorita nařizuje, odtud tisíceré úskoky, vymyšlené k tomu, jak ochromiti kázeň, odtud obludné zločiny těch, kteří hlásajíce anarchii, nebojí se vrhati se na majetek a život jiných.

Vůči těmto nestvůrnostem myšlení a konání, která podvracejí ústavu společnosti, musíme jako učitel Pravdy od Boha ustanovený pozdvihnouti hlasu Svého a voláme národům do paměti ono učení, jehož nižádná liská zvůle změniti nemůže: Není moci, leda od Boha; ty pak, které jsou, od Boha jsou ustanoveny. (Řím. XIII., 1)

Každá tedy moc, která na zemi se vykonává, budiž panovnická nebo podřízená, má Boha původcem. Z toho sv.Pavel vyvozuje povinnost, abychom nejen libovolně, nýbrž ze svědomí poslušni byli rozkazů těch, kteří mocí vládnou, mimo případ, že by odporovali zákonům Božím: „Proto jest povinností vaší, abyste byli poddáni; nejen pro hněv, ale i pro svědomí.“ (Řím. XIII., 5)  A stejně i s přikázáními sv.Pavla učí sám kníže apoštolů: „Buďtěž tedy poddáni všelikému lidskému řádu pro Boha, budiž králi jako vrchnímu, nebo knížatům, jako od něho poslaným.“ (I.Petr. II., 13, 14) Z toho vyvádí tentýž Apoštol národů, že, kdo se zákonité lidské moci protiví,  proti Bohu se vzpírá a zaviňuje zavržení věčné, „kdo se tudíž protiví vrchnosti, protiví se nařízení Božímu. Kdož se ale protiví, odsouzení sobě dobudou.“ (Řím. XIII., 1)

Toho buďtež pamětlivi knížata a panovníci národa, toho si všimněte, je-li moudrou a spasitelnou radou pro veřejnou moc a státy, odpoutávati se od svatého náboženství Kristova, které jest tak mohutnou oporou autority. Nechať dobře uváží, je-li moudrou politika, která nauku Evangelia a Církve vylučuje z občanského řádu a z veřejného vyučování. Neblahá zkušenost učí, že lidská autorita tam je povalena, kde náboženství jest vypuzeno. Vpravdě daří se společnosti tak, jak dařilo se našemu praotci, když byl zhřešil. Jakmile se vzbouřila vůle proti Bohu, rozpoutaly se v něm vášně a nedbaly vlády vůle. Tak pohrdají také národové lidskou autoritou, když ten, který jim panuje, neuznává autority Boží. Potom ovšem zbývá jediné východiště: uchýliti se k násilí, aby se vzpoury potlačily; leč co to vzpomáhá? Násilí potlačuje tělo, ale nevítězí nad duchem.

Třídní boj a bludy socialismu.

Jakmile tedy dvojí živel slučující byl oslaben a odstraněn, tedy spojení údů mezi sebou vzájemnou láskou a spojení údů s tělem samým poddaností vůči vrchnosti, jaký div, ctihodní bratři, když společnost dnešní rozestoupila se na dva veliké tábory, které se zuřivě a bez ustání potírají? Proti těm, kterým buďto štěstí anebo jejich vlastní činnost poskytla jakéhosi nadbytku statků, stojí chudí a dělníci, rozpáleni záští a závistí, protože majíce na podstatných těch přirozených právech podíl, přece nemají stejného postavení jako onino. Poblouzněni mámením svůdcův, jejichžto věštbám obyčejně velmi rychle se přiučují, nedávají se nikým přesvědčiti, že lidé, jsou-li přirozeností sobě rovni, proto ještě nemusejí ve společnosti lidské na stejném stupni státi, nýbrž že každý má ono postavení, kterého si dobyl za příznivých poměrů svými schopnostmi? Zápasí-li tedy chudí se zámožnými, jako by tito byli se části majetku jiných zmocnili, porušují tím nejen spravedlnost a lásku blíženskou, nýbrž i rozum, zvláště protože také oni, kdyby chtěli, poctivým přičiněním by své vlastní postavení zlepšiti mohli.

K jakým žalostným důsledkům, jak pro jednotlivce tak pro společnost, tato třídní nenávist zavádí, zbytečno uváděti. Všichni vidíme a litujeme častých stávek, kterými se rázem život občanský a národní v nejnutnějších výkonech zastavuje, vidíme hrozivé vzpoury a zmatky, při nichž často se přichází, že se sahá ke zbrani a krev se prolévá.

Nechceme se baviti opakováním důvodů, které zřejmě dokazují nesprávnost socialismu a jiných podobných bludů. Náš předchůdce Lev XIII. pojednal o tomto nadmíru mistrně v pamětihodných okružnících; a vy, ctihodní bratři, snažte se obvyklou účastí o to, aby ony osvědčené nauky v zapomenutí neupadly, naopak, aby se v katolických spolcích, na sjezdech, v kázání, v katolickém tisku vždycky na tom trvalo, rozumným způsobem je probírati a podle časové potřeby je lidu vštěpovati. Vynikajícím způsobem však-opakujeme to bez váhání-chceme se vynasnažiti, abychom všemi důkazy, kterých nám poskytuje Písmo svaté, jakož i lidská přirozenost a zájmy veřejné i soukromé, lidstvo napomínali, aby se vespolek bratrsky milovalo, věrno jsouc božskému příkazu lásky. Bratrská láska ovšem nevystačí, aby vyrovnala různost poměrů a tříd. To jest právě tak nemožno jako, aby v organickém těle všechny údy měly tentýž úkol a tentýž význam. Nicméně však přece dosáhneme toho, aby nejvyšší skláněli se k nejnižším a s nimi nejen spravedlivě jednali, jak jest potřebno, nýbrž prokazovali jim i blahovůli, přívětivost a shovívavost; a tito opět mají se těšit z úspěchu vyšších a v pomoc jejich důvěřovat právě tak, jako v jedné rodině nejmenší bratři v pomoc a zastání největších důvěřují.

Zištnost – kořen všeho zla. Chvála chudoby ve smyslu horského kázání.

Jinak, ctihodní bratři, marná by byla naděje, že by ona zla, na která jsme posud žalovali a která mají hlubší kořen, než aby mohla býti vypleněna bez úsilí všech rozšafných lidí, že bychom dosáhli cíle svých přání: zavedení stálého a trvalého pokoje v poměrech lidských. Který jest onen kořen, učí Apoštol: „Žádostivost je kořen všeho zla.“ (Tim.I., VI., 10.) Vpravdě přihlédneme-li blíže: z toho vyrůstají všechna zla, kterými dnešní společnost churaví. Věru, když se bezbožnými školami, ve kterých se jak vosk měkké srdce nejútlejšího mládí utváří, když se špatným tiskem, který ducha nezkušených zástupů denně neb občasně přetvořuje, a když se jinými prostředky, kterými se řídí veřejné mínění, pravíme, když se do myslí vlil základní a nejzhoubnější blud, jako by člověk neměl doufati v budoucí věčné štěstí, jako by zde dole, jenom zde dole užíváním bohatství, důstojností a radostí tohoto života mohl být oblažen, pak nesmíme se diviti, že takové lidské bytosti, od přírody pro štěstí stvořené, tímže úsilím, s jakým jsou unášeny k dosažení oněch statků, sami od sebe každou překážku odmítají, která je zdržuje. A jelikož tyto statky nejsou rovnou měrou rozděleny, a jest povinností společenské autority, aby zabránila překročení svobody jednotlivce a domáhání se toho, co jiným patří, povstává z toho zášť proti veřejné moci, závist ubohých vůči šťastnějším, a odtud pochází boj mezi různými třídami občanstva; jedni zápasí o to, aby za každou cenu zvítězili a zmocnili se toho, co jim schází; druzí pak bojují, aby zachovali a rozmnožili, co mají.

Předvídaje tyto poměry, Pán náš Ježíš Kristus ve velebném kázání horském úmyslně vyložil, co je pravým štěstím člověka na zemi, a tím takřka položil základy křesťanské filosofie. Ona pravidla jevila se i protivníkům Víry býti nevyrovnatelným pokladem moudrosti a nejdokonalejší teorií náboženské mravnosti; a vskutku jeden souhlas jde světem, že před Kristem, jenž jest Pravda sama, nic podobného v tom oboru, nic tak závažného, důstojného a vznešeného a láskyplného od nikoho učeno nebylo.

Celé tajemství této životní moudrosti záleží v tom, že tak zvaná dobra pozemského života jsou jen zdánlivými dobry a jejich užívání nemůže člověku dáti pravého štěstí. Podle víry božské autority jest to tak vzdáleno, aby bohatství, sláva a rozkoš mohly nám dáti štěstí, že naopak kdo chce vpravdě šťastným býti, musí z lásky k Bohu oněch dober se vzdáti. „Blahoslavení chudí… blahoslavení… když nyní pláčete… blahoslavení budete, když vás lidé budou nenáviděti a vyvrhnou vás a jméno vaše zavrhnou jako zlé…“ (Luk. VI., 20-22.) To znamená, že bolestmi, strastmi, bídou tohoto života (když dle povinnosti je trpělivě snášíme), sami si otvíráme bránu k pokladům pravým a nehynoucím, „které Bůh připravil těm, kteří ho milují.“ (I.Kor. II., 9.) Bohužel mnozí zanedbávají toto učení důležité Víry a mnozí na ně dokonce zapomínají. Než vám, ctihodní bratři, přísluší, abyste učení toto v lidech opět oživili, sice lidská společnost nikdy pokoje nedosáhne. Proto povzbuzujme všechny, kteří obtíženi a zarmouceni jsou, aby neupírali zraku svého na zemi, která je místem vyhnanství, nýbrž aby jej pozdvihli k nebi, kam spějeme; neboť „nemáme zde trvalého přebývání, nýbrž toužíme po budoucím.“ (Hebr. XIII., 13.) A uprostřed soužení, kterými Bůh vytrvalost jejich ve své službě zkouší, nechať uvažují často, jaká odměna jim kyne, přestojí-li vítězně tuto zkoušku; neboť „náš přítomný zármutek, který pomíjeje, snesitelný jest, způsobuje nám oplývající věčnou, všechno vyvažující slávu.“ (II.Kor.IV., 17.) Vší mocí svou a veškerým přičiněním k tomu působiti, aby mezi lidem víra v nadpřirozené pravdy opět rozkvetla a sní vážnost, žádost a naděje věčných statků, to budiž první vaší úlohou, ctihodní bratři, a přední snahou kléru a také všech oněch našich synů, kteří sjednoceni ve sdruženích, snaží se rozšířiti slávu Boží a pravé dobro společnosti. Rovnou měrou, jak v lidstvu poroste smysl pro tuto víru, bude mizeti horečný chvat, s jakým hledají marných statků světa, a krok za krokem budou mizeti vzpoury a sociální zápasy.

Vnitřní život Církve a jeho ovoce. – Zásluhy Pia X.

Necháme-li nyní občanskou společnost stranou a obrátíme-li myšlenky své k Církvi samé, bez veškeré pochyby máme proč, abychom mysl svou, tolikerou pohromou těchto časů zarmoucenou, aspoň částečně vyjasnili. Kromě důkazů samozřejmých, oné božské ctnosti a nepochybnosti, které se Církev těší, poskytují nám nemalou útěchu ony výborné plody, které nám zanechal Náš předchůdce po pontifikátě na práce tak bohatém, okrášliv Svatou Stolici vzorem svatého života. Jeho působením vidíme vskutku u všech duchovních rozníceného ducha náboženského, oživenou zbožnost křesťanského lidu, oživené katolické spolky, povzbuzenou činnost a kázeň, katolickou hierarchii tu zřízenou, onde rozšířenou, o výchovu mladého kléru postaráno podle přísných církevních předpisů, podle potřebné míry a požadavků doby. Vidíme, že z učení svatým vědám vymýceno veškero nebezpečí odvážných novot, hudba církevní obnovena, takže důstojně slouží velebnosti posvátných úkonů; vidíme, že novými misiemi hlasatelů Evangelia křesťanství daleko se rozšířilo.

To jsou vpravdě veliké zásluhy Našeho předchůdce vůči Církvi, zásluhy, kterým potomstvo zachová vděčnou památku. Jelikož ale role hospodářova dopuštěním Božím každého času je vystavena zlým úkladům člověka-nepřítele, nesmí se ustati na ní pracovati, aby bující koukol nezadusil osení. I na Sebe vztahujíce, co Bůh pravil prorokovi: „Aj, stavím tebe dnes nad národy a říše, abys vyplel s rozmetával… stavěl a sázel“  (Jerom.I., 10), vždycky, pokud na Nás jest, nejvíce o to budeme pečovati, abychom  každé zlo odstranili a dobro podporovali, dokud se Pastýři pastýřův nezalíbí žádati počet z vladařství Našeho.

Obracejíce se k vám, ctihodní bratři, tímto první okružníkem, pokládáme za dobré, vyznačiti několik hlavních bodů, kterým chceme zvláštní péči věnovati; budete-li se snažiti, abyste naše působení svou horlivostí podepřeli, tím rychleji objeví se žádané ovoce.

Napomenutí k jednotě ve svazku Církve.

Jelikož všude v lidské společnosti, ať se utvořila z jakýchkoliv pohnutek, prvním součinitelem veškeré společné činnosti jest jednota a jednotnost duchů, musíme především hleděti k tomu, abychom odstranili nesoulady a nesvornosti mezi katolíky a abychom zabránili, aby nové nadále nepovstávaly, tak aby katolíci byli jedno v myšlení i konání. Nepřátelé Boží a Církve vědí dobře, že naše nesvornost mezi sebou v obraně jest pro ně vítězstvím; proto velmi často chápou se tohoto systému, že mezi katolíky, když je vidí nejvíce sjednoceny, zasévají símě rozkolu a s největším úsilím snaží se prolomiti jejich sražený šik. Ach, kéž by nebyli tak často měli kýžený úspěch k největší škodě náboženství! Jakmile tedy zákonitá autorita vydá určitý rozkaz, nebudiž nikomu dovoleno, aby jej přestupoval, jenom proto, že se mu to nelíbí, nýbrž každý podrob své vlastní mínění autoritě toho, kterému podřízen jest a poslouchej ho z povinnosti svého svědomí. Rovněž nikdo nepovolaný nestav se učitelem v Církvi, ani uveřejňováním knih nebo novin, ani veřejným řečňováním. Každý ví, komu byl od Boha svěřen učitelský úřad Církve; jemu budiž tedy ponecháno, až promluví, kdy a jak za dobré uzná. Povinností ostatních jest, aby jemu, když promluvil, oddanou poslušnost prokázali a před jeho slovem se sklonili.

Co pak se týče oněch věcí, o kterých (pokud Svatá Stolice ještě vlastního úsudku nevynesla), pokud se netýkají víry a kázně, možno disputovati pro a proti, jistě jest volno pronésti a hájiti svůj vlastní úsudek. V takových rozpravách jest však zdržovati se nemírných slov, z nichž by mohlo vzejíti těžké porušení lásky k bližnímu. Každý volně zastávej své mínění, ale čiň to zdrženlivě a nemysli, že smíš víru jiných podezřívati anebo z nedostatku kázně je obviňovati jen proto, že jsou jiného náhledu.

Také chceme, aby naši zdržovali se oněch označení, která se nedávno začala zaváděti, aby se katolíci rozlišili od katolíků. Mají se jich vystříhati nejen jako profánních novot slova, které ani pravdě, ani spravedlnosti neodpovídají, nýbrž také proto, že z toho mezi katolíky povstávají těžké nepokoje a velké zmatky. Síla a podstata katolické víry je taková, že nesmí se k ní nic přidat a nic ubrat: Haec est fides catholica, quam nisi quisque fideliter firmiterque crediderit, salvus esse non poterit. (Symb. Ath.); buď vyznáváme ji celou, anebo ji vůbec nevyznáváme. Není tedy nikterak potřebí, abychom vyznání katolické víry něco přidávali; každému postačiž říci: Křesťan jest mé jméno, katolík mé příjmení; jen o to se snažme, abychom skutečně tím byli, čím se jmenujeme.

Obnovené odsouzení modernismu.

Ostatně žádá Církev od našich, kteří se ku prospěchu všech věnují katolické věci, něco zcela jiného, než aby se příliš dlouho zabavovali otázkami, z kterých žádný užitek nevyplývá; spíše žádá, aby ze všech sil k tomu pracovali, aby se víra zachovala neporušená a nedotknutá dechem bludu, sledujíce především šlépěje toho, jejžto Kristus strážcem a tlumočníkem pravdy ustanovil. Jsou ještě dnes takoví, a není jich málo, kteří, jak praví Apoštol, „učení zdravého nesnášejí, nýbrž podle vlastní choutky sobě učitele za učitelem hledati budou, žádostivi toho, co uším lahodí, a odvracejí sluch od pravdy, k bájím  pak se obracejí.“ (II.Tim.IV., 3.4.) Vpravdě, nadutí a zbujnělí velkou představou o rozumu lidském (který skutečně, Bohu budiž děkováno, neuvěřitelně pokročil ve studiu přírody), šli někteří, na vlastní úsudek spoléhajíce a církevní autoritou pohrdajíce, tak daleko, že neváhali rozumem svým chtíti proniknouti dokonce hloubku božských tajemství a všech zjevených pravda přizpůsobiti je vkusu naší doby. Z toho povstaly nestvůrné bludy modernismu, jejžto Náš předchůdce spravedlivě nazval „souborem všech bludů“ a slavnostně odsoudil.

Toto odsouzení, ctihodní bratři, obnovujeme zde v celém rozsahu, a poněvadž nákaza tato není ještě docela vyhubena, nýbrž tu a tam ještě potajmu se plíží, napomínáme vás, abyste každý tohoto nebezpečí úzkostlivě se chránili, neboť mohlo by se tímto morem snadno opakovati, co o jiném pravil Job: Ignis est usque ad perditionem devorans, et omnia eradicans genimina. (Job XLI.,12.) Nejenom že si přejeme, aby se katolíci vzdalovali bludů modernistů, nýbrž i jejich směru a tak zvaného modernistického ducha, který působí, že ten, kdo jest jím zasažen, ihned s ošklivostí ode všeho starého se odvrací a stává se dychtivým hledačem novot v každé jednotlivé věci, ve způsobu mluvení o božských věcech, ve vykonávání bohoslužeb, v katolických zřízeních, ba i v konání soukromé pobožnosti. Chceme tedy, aby dále platil starý známý zákon: Nihil innovetur, nisi quod traditum est. Kdežto tento zákon neporušitelný musí býti zachováván ve věcech Víry, musí na druhé straně býti  také zásadou v těch věcech, které změně podléhají, i když při tom všeobecně platí pravidlo: Non nova, sed noviter (Ne nové věci, ale novým způsobem.)

Doporučení katolického života spolkového.

Jelikož ale, ctihodní bratři, lidé k otevřenému vyznání Víry a přiměřenému životu dávají se pobídnouti více než čímkoliv jiným bratrským napomínáním a vzájemným příkladem, vítáme s radostí, povstávají-li nové a nové katolické spolky. A nepřejeme si toliko, aby vzkvétaly, nýbrž aby mohutněly pod naší ochranou a podporou; zmohutní jistě, budou-li věrně dbáti předpisů, které Svatá Stolice vydala nebo vydá.

Všeci pak, kteří jsouce členy takových spolků, obětují své síly pro Boha a Církev, vždy buďte pamětlivi božské moudrosti: Vir obediens loquetur victoriam. (Prov. XXI., 28.);  neboť nebudou-li poslouchati Boha, podrobujíce se hlavě Církve, marně budou očekávati pomoci nebes a rovněž marna bude jejich práce.

Výchova kléru a podmínky požehnaného působení kněžstva.

Aby však toto všechno vykonáno bylo s takovým úspěchem, jaký si slibujeme, jest potřeba, jak dobře víte, ctihodní bratři, obezřetné a horlivé práce těch, které Kristus poslal jako dělníky pro svou žeň, kněžstva. Pochopíte tedy, že vaše nejhlavnější péče bude o to, abyste se věnovali vždy většímu posvěcení kléru, abyste jej nejlepší výchovou vzdělali, jak se na tak důstojný úřad sluší. Ačkoli vaše píle nepotřebuje žádného povzbuzení, přece vás napomínáme a zapřisáháme, abyste tuto povinnost konali s největší obětavostí. Jde tu o něco, co pro blaho Církve má největší význam; jelikož však naši předchůdcové blažené paměti Lev XIII. a Pius X. o tom již pojednali, není třeba jiné rady přidávati. Živě si jen přejeme, aby ony dokumenty tak moudrých papežů, obzvláště Exhortatio ad Clerum Pia X. vašim přičiněním nikdy v zapomenutí neupadly, nýbrž aby jich povždy co nejpřísněji šetřeno bylo. O jedné věci však nesmíme mlčet, a ta jest: Napomenouti kněze celého světa, Naše nejdražší syny, že jest naprosto nezbytno k jejich osobnímu prospěchu jako pro účinnost jejich úřadu, aby se co nejúžeji a nejposlušněji družili kol svých biskupů. Bohužel nezůstali všichni sluhové svatyně, jak jsme naznačili, s bolestí, prosti ducha nepoddajnosti a odbojnosti, který nyní vládne ve světě. Nezřídka nacházíme pastýře Církve, kterým se dostává bolestí a útoků od těch, od kterých by měli očekávati útěchy a pomoci. Nuže, proviní-li se někdo tak žalostně proti své povinnosti, nech pomyslí a pováží dobře, že autorita biskupů pochází od Boha, že Duch Svatý je ustanovil, aby řídili Církev Boží. (Skutky Apod. XX., 28)  Ať uváží, že Bohu se protiví, kdo zákonité autoritě se protiví, a že zvláštního pokárání zasluhuje chování těch, kteří odpírají poslušnost biskupům, které Bůh posvětil pečetí své moci. Cum caritas, napsal svatý mučedník Ignatius, non sinat me tacere de vobis, propterea anteverti vos admonere, ut unanimi sitis in sententia Dei. Etenim Jesus Christus, inseparabilis nostra vita, sententia Patris est, ut et Episcopi, per tractus terrae cinstituti, in sentetia Patris sint. Unde decet vos in Episcopi sententiam concurrere. (In Epist. ad Ephes.) Slovo tohoto vynikajícího mučedníka byla po všechna století slovem všech otců a bohovědců církevních.

K tomu ještě přistupuje, že už příliš těžce, i pro pohromy těchto dob, leží na biskupech úřad jejich a ještě těžší starosti o spásu stáda sobě svěřeného; „neboť oni bdí jako takoví, kteří mají klásti počet z duší vašich. (Hebr. XIII., 17.) Nesmí-li se pak nazvati krutým ten, který vlastní nepoddajností  břímě a starost biskupů rozmnožuje? „Totoť vám nepřináší užitku“ (Hebr. XIII., 17.) řekl by jim Apoštol, a to proto, že „Ecclesia est plebs sacerdoti adunata et pastori suo grex adhaerens“ (Církev jest lid s knězem svým spojený a stádo k pastýři svému se tulící) (Sv. Cypr. Ep. 66), z čehož následuje, že není s Církví, kdo není s biskupem.

Nedostatečně rozřešené římské otázky.

A nyní, ctihodní bratři, na konci tohoto dopisu, vrací se srdce Naše z vlastního popudu tam, odkud jsme vyšli. Jest to slovo pokoje, které vrací se na rty Naše. Proto s vroucím a důrazným přáním znova přivoláváme ku blahu společnosti i Církve konec nynější nešťastné války. Ku blahu společnosti, aby s dosaženým mírem vpravdě se rozvíjela ve všech odvětvích pokroku, ku blahu Církve Ježíše Krista, aby bez překážek v nejzazších končinách světa lidem útěchu a spásu dále přinášeti mohla.

Budiž Bohu žalováno, že Církev již delší dobu netěší se svobodě, jaké by potřebovala; a od té doby, co její hlava, Papež, přestal se těšiti ochraně, kterou nařízením božské Prozřetelnosti během věků byl obdržel k uhájení své svobody. Nedostatek takové bezpečnosti vyvolal, jak nezbytno, nemalé znepokojení mezi katolíky; vpravdě všichni, kteří se nazývati dítkami Římského Papeže, ať jsou blízcí nebo vzdálení, mají právo na jistotu, že jejich společný Otec ve vykonávání svého apoštolského úřadu zůstane skutečně volným vůči lidské moci.

Ku Svému přání brzkého míru mezi národy připojujeme i žádost, aby přestal nynější abnormální stav, ve kterém je hlava Církve a který mnohým směrem pokoji mezi národy značně škodí. Obnovujeme proti takovému stavu protesty, které Naši předchůdcové (nejsouce vedeni zájmy lidskými, nýbrž svatou povinností) častěji než jednou vznesli, a obnovujeme je z těchže důvodů, totiž k ochraně práv a důstojnosti Apoštolské Stolice.

Modlitba za mír a požehnání pastýře národů.

Jelikož srdce knížat a těch, jimž přísluší, aby řečeným hrůzám a škodám konec učinili, leží v rukou Božích, nezbývá, ctihodní bratři, než pozdvihnouti prosebného hlasu k Hospodinu a jménem veškerého lidstva zvolati: Daruj, ó Hospodine, mír za dnů našich! Nechať ten, kterýž pravil o sobě: Ego Dominus… faciens pacem (já Hospodin…, jenž činí mír), co nejdříve uhladí rozbouřené vlny, jimiž společnost lidská a náboženská je zmítána. Nechať nám přímluvou svojí přispěje blahoslavená Panna, ona, jež porodila Knížete míru, a nechať Naši ubohou osobu, Náš velepastýřský úřad, Církev a s ní duše všech lidí vykoupených božskou krví jejího syna vezme pod svou mateřskou ochranu.

Zárukou božských darů a znamením blahovůle Naší udělujeme z celého srdce vám, ctihodní bratři, vašemu kněžstvu a vašemu lidu apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv.Petra dne 1.listopadu 1914 na slavnost Všech svatých v prvním roce Našeho pontifikátu.

BENEDIKT P.P. XV.

***

(Přeložil Karel Dostál Lutinov.)

POZNÁMKA PŘEKLADATELOVA.

Dne 22. listopadu 1914 jsem byl požádán, abych pro „Našinec“ spěšně přeložil hořejší Encykliku dle překladu „Reichspostu“. Teprve 30. listopadu dostal jsem „Acta Apostolicae Sedis“ č. 18 ze dne 18.listopadu 1914, tak že jsem mohl pro samostatné vydání nepřesnosti německého překladu dle autentického znění aspoň zhruba opraviti. Tolik na vysvětlenou.

V Prostějově, dne 1. prosince 1914.

Karel Dostál Lutinov.