Ecclesiam Dei

Ecclesiam Dei

Encyklika svatého Otce Pia XI.

daná v třístý výroční den smrti sv. Josafata, mučedníka a arcibiskupa polockého východního obřadu,
ke všem patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a jiným místním ordináriům,
trvajícím v pokoji a obcování s apoštolskou stolicí.

Vendée děkuje panu Janovi K. za zprostředkování a zpracování textu.

***

Ctihodným bratřím patriarchům, primasům, arcibiskupům, biskupům a jiným místním ordináriům, trvajícím v pokoji a obcování s apoštolskou stolicí.

Ctihodní bratři,

pozdravení a apoštolské požehnání!

Víme, že Církev Boží, zřízená divným úradkem tak, aby byla v polnosti časů jakousi obrovskou rodinou, obsahující všecko pokolení lidské, jest od Boha mimo jiné vynikající známky vyznačena také světovou jednotou. Kristus Pán zajisté netoliko odevzdal samotným apoštolům úkol, který sám přijal od Otce, řka: Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi. Jdouce tedy, učte všecky národy (1), nýbrž také chtěl, aby sbor apoštolský byl svrchovaně jednotný, jsa spojen dvojím co nejtěsnějším poutem, uvnitř totiž jednou a touž věrou a láskou, která rozlita jest v srdcích ... skrze Ducha svatého (2), zevnitř pak vládou jednoho nade všemi, uděliv prvenství nad apoštoly Petrovi, jakožto ustavičnému zdroji a viditelnému základu jednoty. Tuto jednotu jim doporoučel co nejsnažněji na samém konci svého smrtelného života (3), o tu také vroucí modlitbou žádal Otce (4) a ji na něm vyprosil, vyslyšen byv pro svoji uctivost. (5)

Církev jest jedna

Stmelila se tady a vzrostla Církev v „jedno tělo“, žijící a prospívající jedním duchem, kteréhož těla hlavou jest sice Kristus, jehož je všecko tělo příslušně spojené a svázané po všech kloubech posluhování, (6) ale z téže příčiny viditelnou hlavou téhož těla je ten, který je náměstkem Kristovým na zemi, totiž římský papež. Na něm jakožto nástupci Petrově se ustavičně uplatňují slova Kristova: Na této skále vzdělám Církev svou, (7)( on pak stále vykonávaje náměstnický úřad, odevzdaný Petrovi, nepřestává, kdykoliv je zapotřebí, utvrzovati bratří svých a pásti všechny beránky a ovce stáda Páně.

Ale nikdy nepřítel člověk na nic neútočil s takovým nepřátelstvím jako na jednotu vlády v Církvi, s kteroužto jednotou má býti spojena „jednota ducha ve svazku pokoje“ (8), a ačkoliv nedovedl zdolati Církve samé, přece se mu podařilo vyrvati z jejího lůna nemálo synů ba i celé národy, k čemuž mnoho přispěly jednak národní spory, jednak zákony, protivné náboženství a zbožnosti, nebo také přílišné usilování o věci pomíjející.

Roztržení jednoty Byzantinci.

Největší však a nejžalostnější událostí po té stránce bylo odstoupení Byzantinců od všeobecné Církve; a ačkoliv se zdálo, že církevní sněmy lyonský a florentský toto veliké zlo napraví, přece se roztržka později znova provalila a trvá až do dneška jistě na velikou škodu duší. A tak spatřujeme, kterak byli do tohoto záhubného rozkolu strženi spolu s jinými národy Východní Slované, ačkoliv tito setrvali déle než jiní v lůně matky Církve. Jest zajisté známo, že mívali občasné styky s Apoštolskou stolicí také pro rozkolu Michaela Caerularia, kteréžto styky přerušené nejprve vpádem Tatarů a později Mongolů, potom obnovili a podrželi, dokud jim v tom nezabránila zarputilost mocných lidí.

Úsilí římských papežů.

Ale ani římští papežové neopomenuli v té věci ničeho, co bylo jejich povinností, a někteří z nich obzvláštní snahou obraceli svou péči k prospěchu Východních Slovanů. Tak učinil Řehoř VII., který napsal knížeti Kijevskému „Demetriovi králi ruskému a královně jeho choti“ na začátku jejich panování, byv o to v Římě požádán od jejich syna, přelaskavý list, v němž jim vyprošoval od Boha vše dobré; (9) tak Honorius III., který poslal legáty do města Novgorodu, což učinil také Řehoř IX. a nedlouho potom opět Innocenc IV., který tam vypravil jako svého legáta muže velikého a statečného ducha, Jana z Pian Carpina, ozdobu řádu sv. Františka. Ovoce těchto snah našich předchůdců se ukázalo roku 1255, když byla obnovena svornost a jednota, a na její potvrzení jménem a z moci Alexandra IV. legát tohoto papeže, Opizo, korunoval slavnostním způsobem Daniela syna Romanova. Srovnávalo se to tedy s ctihodným podáním a zvyklostmi starších Východních Slovanů, když na florentském koncilu Isidor, kijevský a moskevský metropolita, slíbil také jménem a jazykem svých krajanů, že chce svatě a neporušeně zachovávati jednotu ve víře Apoštolské stolice.

Toto obnovené spojení potrvalo téměř 80 let, až zavdaly příčinu k jeho porušení politické bouře, vzniklé na začátku 16. století; potom však znova k němu došlo roku 1595 na synodě brestské, z podnětu a přičiněním metropolity kijevského a jiných rusínských biskupů, které Kliment VIII. přijal co nejlaskavěji a svou konstitucí Magnus Dominus vyzval všechny věřící, aby vzdávali díky Bohu, „jenž vždycky myslí myšlení pokoje a chce, aby všickni lidé spaseni byli a ku poznání pravdy přišli“.

Svatý Josafat, bojovník za jednotu.

Aby však taková jednota a shoda trvala na vždycky, Boží prozřetelnost ji posvětila jako znamení svatosti a zároveň mučednictví. Dostalo pak se té tak veliké slávy Josafatovi, polockému arcibiskupu východního obřadu slovanského, jejž právem uznáváme za skvělou ozdobu a oporu Východních Slovanů, protože asi sotva kdo jiný více proslavil jejich jméno a lépe se postaral o jejich spasení nežli tento jejich pastýř a apoštol, a to tím více, že prolil svou krev za jednotu Církve svaté. Poněvadž pak letos připadá třísté výročí jeho přeslavné mučednické smrti, jest nám velice milo obnovovati památku tak velikého muže, aby Pán, vzýván jsa úsilovnějšími modlitbami dobrých lidí, „vzbudil v Církvi své ducha, jímž naplněn jsa blahoslavený Josafat, mučedník a biskup... dal duši svou za ovce“, (10) a aby se mezi lidmi rozmáhala víc a více snaha o sjednání jednoty a tak se pokračovalo v díle, o němž on sám úsilovně pracoval, až by se naplnilo zaslíbení Kristovo a vroucí touha všech Svatých: a bude jeden ovčinec a jeden Pastýř. (11)

Jeho život a dílo

Náš mučedník se sice narodil z rodičů odcizených jednotě, ale byv obmyt křtem svatým, v němž přijal jméno Jan, pěstoval od útlých let zbožnost, a následuje lesku obřadu slovanského, především hledal pravdy a slávy Boží, takže, nebyv puzen žádnými lidskými ohledy, již jako mladičký hoch se přidal ke společenství jedné všeobecné neboli katolické Církve, k jejímuž společenství se právem pokládal za určena již tím, že byl řádně pokřtěn. Ba, cítě se puzen jakýmsi nebeským vnukáním ke všeobecnému obnovení svaté jednoty, pochopil, že by k tomu mohl velice přispěti, kdyby v jednotě obecné Církve podržel východní obřad slovanský a basiliánský řád života klášterního. Byv tedy roku 1604 přijat mezi mnich svatého Basilia a proměniv své jméno Jan v Josafat, věnoval se všecek cvičbě ve všeliké ctnosti a zvláště v pobožnosti a kajícném způsobu života, kteroužto lásku ke kříži pojal již v nejútlejším věku, rozjímavě patře na Ježíše Krista Ukřižovaného, a potom vždycky ji jevil způsobem zcela obzvláštním.

Vydává pak mu svědectví metropolita kijevský Jan Velamin Rutský, který býval archimandritou téhož kláštera, že „za krátký čas tak prospěl v životě klášterním, že mohli býti jiným učitelem“. Přijav tedy svěcení kněžské, Josafat byl zvolen za archimandritu a postaven v čelo svého kláštera. Zastávaje tento úřad netoliko hleděl zachovávati v dobrém stavu klášter a přilehlý chrám a zajistiti je proti nepřátelským útokům, nýbrž také, vida je téměř opuštěné od věřících, umínil si přičiniti se, aby je křesťanský lid opět navštěvoval. Zatím však maje na srdci především spojení svých krajanů se stolicí Petrovou, shledával všeliké důvody vhodné k jeho uvedení ve skutek a utvrzení, a to zvláště činil, pilně čítaje obřadní knihy, kterých užívají východní křesťané a sami rozkolníci podle předpisů svatých Otců.

Připraviv se tedy tak pilně, počal pracovati o obnovení jednoty s takovým úsilím a mírností zároveň, i s takovým úspěchem, že sami protivníci jej nazývali „uchvacovačem duší“. Je zajisté s podivem, co lidí přivedl do jediného ovčince Ježíše Krista, a to lidí všech tříd a povolání, venkovany, kupce, šlechtice, ba i krajské hejtmany a správce, jako v kraji polockém Sokoliňského, v novogrodeckém Tyszkiewicze, v smolenském Mieleczka. Ale jeho apoštolát se rozšířil na oblast mnohem rozsáhlejší, když byl dán za biskupa diecézi polocké. A jistě nad pomyšlení veliká musila býti moc tohoto jeho apoštolátu, an dával příklad života svrchovaně čistého, chudého, zdrženlivého a takové štědrosti k chudým, že, aby ulevil jejich bídě, dal do zástavy biskupské omoforion; an dále bedlivě zůstával v mezích činnosti náboženské, nijak se nevkládaje do věc politických, ačkoli byl nejednou a nemálo žádán, aby se účastnil záležitostí a sporů občanských; an se konečně jako opravdu svatý biskup úsilovně přičiňoval a nikdy neustával slovem i písmem vštěpovati pravdu. Sepsal zajisté a vydal několik knih vhodně přizpůsobených povaze svých krajanů, jako o prvenství sv. Petra, o pokřtění sv. Vladimíra, obranu katolické jednoty, katechismus podle způsobu blahoslaveného Petra Canisia a jiné spisy tohoto druhu. Protože pak pilně napomínal světské i řeholní duchovenstvo k náležitému konání všech povinností, roznítil ponenáhlu horlivost kněžstva a tím způsobil, že lid, jsa náležitě vyučován v křesťanské víře a posilován vhodným kázáním slova Božího, zvykal si přijímati často svaté svátosti a pilně docházet na služby Boží a osvojoval si dokonalejší způsob života.

Jeho umučení a výsledky

Takto tedy Josafat, rozohniv široko daleko Ducha Božího, znamenitě utvrdil dílo sjednocení, kterému se byl věnoval. Nejvíce však je utvrdil a zároveň posvětil, když pro ně zemřel smrtí mučednickou, a to s největší ochotou a podivuhodnou statečností ducha. Na mučednictví často myslíval, o mučednictví často mluvil, mučednictví si žádal v jednom slavném kázání, mučednictví si konečně od Boha jako zvláštní dobrodiní vyprošoval, jak učinil několik dní před smrtí, když byv upozorněn na úklady sobě strojené, řekl: „Hospodine, dej mi, abych směl prolíti krev za jednotu a poslušnost Apoštolské stolice.“ – Přání to se mu vyplnilo v neděli 12. listopadu 1623, když obklopen jsa nepřáteli, ženoucími se na apoštola jednoty, vyšel jim vesele a laskavě vstříc, a požádav jich po příkladu Mistra a Pána svého, aby neubližovali jeho domácím, sám se jim vydal do rukou a, když byl ukrutnými ranami ubíjen, nepřestával do posledního dechu prosit Boha, aby odpustil těm, kteří jej zabíjeli.

Slavné to mučednictví přineslo hojný užitek a zvláště utvrdilo a posilnilo rusínské biskupy, kteří za dva měsíce potom, v listě, poslaném posvátné kongregaci pro šíření víry, prohlásili: „Hotovi jsme život svůj s krví, jako již jeden z nás vylil, co nejochotněji za katolickou víru vylíti.“ Také veliké množství lidí, mezi nimiž vrahové mučedníkovi, vrátilo se brzy potom do lůna jediné Církve.

Krev tedy svatého Josafata, jako před třemi stoletími, tak mnohem více nyní jest závdavkem pokoje a pečetí jednoty, nyní, pravíme, kdy ubohé slovanské kraje, zmítané divokými bouřemi a nepokoji, zkrvavily zuřivé a kruté boje bratrovražednými záhubami. Zdáť se nám lépe zajisté, jako bychom slyšeli tuto krev lépe mluvící než Abelovu (12) a k slovanským bratřím volající, jako druhdy, slovy Kristovými: Ovce bez pastýře leží. Líto jest mi zástupu. A opravdu, jak žalostné jest jejich postavení! Jaká nouze je tísní se všech stran! Co vyhnanců bloudí mimo vlast! Co mrtvol všude! Jaká to zkáza duší! Vskutku, pro otcovskou lásku svou stěží zadržujeme slzy, když pozorujeme tyto časy slovanských bratří, jistě mnohem horší, než byly čas, kterých želel náš mučedník.

Snažili jsme se sice, chtíce ulevit té nesmírné bídě, poskytnouti nešťastným z vlastního podnětu nějakou pomoc, nemajíce přitom žádných lidských záměrů a nečiníce žádného rozdílu mezi potřebnými, leč že nejdříve jsme hleděli pomoci těm, kteří pomoci nejvíce potřebovali. Ale naše možnost nestačila na tak velikou bídu, jako jsme ani nedovedli zabrániti, aby se s potupení všeho náboženského citu nedály nehodné věci proti víře a ctnosti a nebyli dokonce na některých místech voděni křesťané, by i sami biskupové a kněží, do žálářů a na smrt.

Výzva Svatého Otce k jednotě. Jak jí dosáhnouti?

Pohlížejíce na tolikero tak zlých věcí, nalézáme nemalou útěchu v tom, že nám slavnostní připomínka slovutného slovanského biskupa skýtá vhodnou zajisté příležitost, abychom projevili své otcovské smýšlení ke všem Východním Slovanům a postavili jim před oči soubor všech dobrých věcí, který záleží v svaté a všeobecné jednotě Církve Kristovy.

K této jednotě snaženě zveme všecky od nás oddělené, zároveň pak si žádáme, aby všichni věřící, následujíce příkladu svatého Josafata, se snažili býti Nám podle svých sil skutkem i úsilím nápomocni. Mějtež pak na paměti, že o této jednotě jest pracovati ne tak učenými rozpravami a jinými pohnutkami, jako příklady a skutky svatého života, ale především láskou k slovanským bratřím a ostatním Východním křesťanům podle oněch slova Apoštolových: Jednostejnou lásku majíce, jednomyslni jsouce, jednostejně smýšlejíce. Nic nečiňte skrze svár, ani pro marnou chválu, ale v pokoře, jedni druhé za vyšší nežli sami sebe majíce, nehledíce jeden každý toho, co jeho jest, ale toho, co jest jiných. (13)

V kteréžto věci jako je zapotřebí, aby východní křesané od nás oddělení, odložíce staré předsudky a a názory, se snažili poznati pravý život Církve a nepřičítali Římské Církvi vin soukromých osob, které ona i zavrhuje i usiluje napraviti, tak mají se Latiníci hojněji a dokonaleji obeznamovati s poměry a obyčeji Východních křesťanů, neboť právě ze známosti takových věcí nabylo také dílo svatého Josafata tak veliké účinnosti.

Tyto úvahy nás pohnuly, abychom Papežský orientální ústav, založený od milého předchůdce našeho Benedikta XV., rozhojnili novými obory studií, jsouce přesvědčeni, že ze správné znalosti věcí pochází spravedlivé oceňování lidí a upřímně laskavé smýšlení, kteréž, když se spojí s křesťanskou láskou, co nejvíce s pomocí Boží prospěje náboženské jednotě.

Když totiž budou všichni prodchnuti touto láskou, tenkrát uznamenají pravdu toho, co z božského vnuknutí hlásá Apoštol: Není zajisté rozdílu mezi Židem a Řekem; neboť tentýž Pán jest všech, bohatý ke všem, kteříž ho vzývají. (14) Mimo to, a to jest důležitější, poslechnouce svědomitě přikázání téhož apoštola, odloží netoliko rozličné předsudky, nýbrž také všecku bezdůvodnou nedůvěru, hořkost a nenávist a vůbec každé hnutí mysli, příčící se křesťanské lásce, samé to věci, jež odvracejí národ od národa. Takto zajisté mluví týž apoštol Pavel: Nelžete jedni druhým, svlekouce se sebe starého člověka se skutky jeho, a oblekouce nového, toho, kterýž se obnovuje k poznání podle obrazu toho, kterýž je stvořil; kdežto není pohan a Žid, cizozemec a Skyta, služebník a svobodný, ale všecky a ve všem Kristus (15)

Když se takto dosáhne smíření jak jednotlivých osob, tak i národů, tenkrát se zároveň také stane skutkem spojení Církve, do jejíhož lůna se navrátí všichni, kdož z jakékoliv příčiny jsou od ní odděleni. A toto spojení nebude dokonáno lidským úradkem, nýbrž dobrotou jediného Boha, který není přijímač osob (16) a který neučinil žádného rozdílu mezi námi a nimi, (17) takže všichni spojení národové budou požívati stejných práv bez rozdílu plemene a jazyka i posvátných obřadů, které Římská Církev vždycky s úctou a velikou pečlivostí podržela, jako také ustanovila, aby vždycky byly zachovávány, zdobí se jimi jako vzácnými rouchy, podobna jsouc královně v lemováních zlatých, vůkol přioděné proměnami. (18)

Třeba jednat podle vzoru svatého Josafata.

Ale poněvadž tato shoda všech národů ve všeobecné jednotě jest především dílo Boží, a proto s pomocí Boží a přispěním Božím je nutno o ní pracovati, hleďme se pilně a zbožně za ni modliti, následujíce v tom příkladu a naučení svatého Josafata, který se ve svém usilování o jednotu důvěřoval hlavně v moc modlitby.

Jeho poslouchajíce a za ním jdouce, uctívejme také vroucně Nejsvětější svátost oltářní, záruku a hlavní pramen jednoty, uvažujíce, že ti Východní Slované, kteří tenkrát, když se oddělili od Církve římské, si zachovali lásku k tomuto tajemství víry a k němu pilně přistupovali, uchránili se zloby nejhorších bludů. Tak bude lze doufati, že se vyplní, oč Matka Církev zbožně a důvěrně prosí při slavení týchž tajemství, aby totiž Bůh milostivě udělil dary pokoje a jednoty, které se tím, co je na oltáři obětováno, tajemně naznačují, (19), čehož se také obojí, i Latiníci i Východní křesťané při svaté oběti svorně doprošují, tito „za jednotu všech lidí Pána vzývajíce,“ oni pokorně Krista Pána prosíce, „aby shlédl na víru Církve své a ji podle své vůle k pokoji a jednotě přivésti ráčil.“

Druhá věc, která nás pojí s Východními Slovany vzhledem k opětovnému sjednání jednoty, jest jejich obzvláštní úcta a pobožnost ku přeslavné Panně a Matce Boží, čímž se liší od většiny bludařů a více se přibližují k nám. Touto úctou a pobožností velice vynikal také svatý Josafat, v ni také ve své snaze o jednotu co nejvíce důvěřoval, a proto stále při sobě nosíval, jak jest obyčejem Východním křesťanům, obrázek Bohorodičky Panny, kterou mniši basiliáni a v samém Římě, v chrámě svatých Sergia a Bacha, věřící kteréhokoliv obřadu s velkou zbožností uctívají jakožto Královnu pastev. Tuto předobrotivou Matku vzývejme tedy zvláště tímto názvem, aby uvedla bratry od nás oddělené na spasitelné pastvy, kde Petr, nikdy nehynoucí ve svých nástupcích, jakožto náměstek Pastýře věčného pase a spravuje všecky beránky i ovce křesťanského stáda.

Modlitba.

Konečně ve věci tak veliké důležitosti prosme za přímluvu všecky nebešťany, zvláště ty, kteří druhdy prosluli mezi Východními křesťany svatostí a moudrostí a dosud veliké požívají vážnosti a úcty. Ale před všemi vzývejme za orodovníka svatého Josafata, aby jako za života svého se vší statečností se přičiňoval o sjednání jednoty, tak nyní aby se za ni u Boha přimlouval a ji opatroval. my sami pak se k němu obracíme, pokorně ho prosíce slovy svého předchůdce nesmrtelné památky, Pia IX.: „Kéž tvá krev, svatý Josafate, kterou jsi vylil pro Církev Kristovu, jest závdavkem té jednoty s touto Apoštolskou stolicí, po níž jsi vždycky toužil a kterouž jsi ve dne v noci vroucími modlitbami na Pánu Bohu všemohoucím vyprošoval. Nepřestávej orodovati u Boha a u všeho nebeského dvorstva, aby se to konečně stalo skutkem.“

Jako závdavek štědrých darů Boží a na svědectví své přízně udělujeme vám, ctihodní bratří, i všem kněžím a věřícím vašim s veškerou láskou apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra 12. dne měsíce listopadu 1923, léta druhého našeho papežování.

Pius PP. XI.

***

Poznámky:

(1) Mat 28, 18-19.
(2) Řím 5,5.
(3) Jan 27,11, 21, 22.
(4) Na témže místě.
(5) Žid 5,7.
(6) Efes 4,4, 5, 15, 16.
(7) Mat 16,18.
(8) Efes 4,3.
(9) Ep., lib 2, ep. 741, Migne, Patrol. Lat. 148, 425.
(1) V hodinkách o sv. Josafatovi.
(11) Jan 10, 16.
(12) Žid 12, 24.
(13) Filip 2, 2-4.
(14) Řím 10, 12.
(15) Kolos 3,9-11.
(16) Sk. ap. 10, 34.
(17) Sk. ap. 15, 9.
(18) Žalm 44, 10.
(19) Sekreta na mešní slavnost Božího Těla.