Mše v latině?

Mše v latině?

Proč v latině?

Říká se, že užití jakéhokoliv jazyka sama o sobě je nepodstatné, ale ve svých důsledcích nebo ve smyslu příkazů Církve to v žádném případě nepodstatné není. Církev z několika důvodů moudře nařídila, aby byla při mši a podávání svátostí používána pouze latina.

1. Latina byla jazykem, který používal sv. Petr, když prvně sloužil mši v Římě. Byl to jazyk, v němž tento kníže apoštolů vypracoval liturgii, kterou spolu se znalostí evangelia on a jeho nástupci předali národům Itálie, Francie, Belgie, Španělska, Portugalska, Anglie, Irska, Skotska, Německa, Maďarska a Polska.
2. Latina je od apoštolských dob trvale používaná u oltáře v západních částech křesťanství, ačkoliv jejich obyvatelstvo velmi často tomuto jazyku nerozumí. Katolická Církev se svým odporem k inovacím pečlivě pokračuje ve slavení své liturgie v jazyce, který učedníci apoštolů a svatí užívali ke stejnému účelu během více než osmnácti století.
3. Neměnná dogmata vyžadují neměnný jazyk. Katolická Církev se nemůže změnit, protože je to Církev Boha, Který je neměnný. V důsledku toho jazyk Církve musí být také neměnný.
4. Mše se slouží v latině, protože univerzální Církev vyžaduje univerzální jazyk. Katolická Církev je stejná v každém podnebí, v každém národě a proto její jazyk musí být vždy a všude stejný, aby zajistil jednotnost v její službě.
5. Rozdělení jazyků je trestem, následkem hříchu. Bůh uložil, že je lidská rasa rozptýlena po tváři země. Svatá Církev, neposkvrněná nevěsta Ježíše Krista, byla ustavena s výslovným cílem zničit hřích a sjednotit lidstvo. Proto musí všude mluvit stejným jazykem.
6. Je dobře známým faktem, že význam slov se v průběhu času každodenním používáním mění. Slova, která kdysi měla kladný význam, jsou dnes používána vulgárním nebo směšným způsobem. Církev, osvícená Duchem Svatým, si zvolila jazyk, který není tak náchylný k takovým změnám. Kázání a poučení, a ve zkratce vše, co je adresováno přímo lidu, jsou všechna v jazyku dané země. Dokonce i mešní modlitby jsou přeloženy v takřka všech modlitebních knížkách tak, aby žádný katolík nebyl znevýhodněn skutečností, že se mše celebruje v latině, zvláště proto, že duchovní Církve jsou velmi pečliví při plnění příkazů Tridentského koncilu poučovat své stádo o povaze oné velké Oběti a vysvětlovat mu, jakým způsobem by mělo doprovázet celebrujícího kněze modlitbami nejlépe uzpůsobenými každé části mše.

Za druhé věřící katolíci dobře vědí, že Svatá mešní oběť je toutéž obětí, kterou Ježíš nabídl Svému otci na kříži, protože Kněz a Oběť jsou totožní. Jejich víra ve skutečnou Přítomnost je naprosto dostatečná, aby zapálila zbožnost v jejich srdcích a vyvolal v jejich duších náležité skutky adorace, díkůvzdání a kajícnosti, ačkoliv možná nerozumí modlitbám, které kněz pronáší. To je důvod proč věřící, tlačeni různými potřebami, přichází na nádherná tajemství mše a nepřemýšlí o jazyce, v němž se slaví. Někteří, pohnuti silou neštěstí, tam směřují, aby složili své bolesti k nohám Ježíše. Jiní jdou, aby požádali o nějakou milost a zvláštní milosrdenství, protože vědí, že nebeský Otec Svému Synu nic neodmítne. Někteří se cítí přinuceni tam spěchat, aby dali najevo svou vděčnost a projevili lásku svého vděčného srdce, protože vědí, že není nic tak hodno Boha, jako posvátné Tělo a Krev věčné Oběti. Mnozí pospíchají, aby vzdali chválu Bohu a čest Jeho svatým, protože samotným slavením těchto tajemství lásky můžeme vzdát vhodnou poctu Jeho nádhernému Majestátu, když svědčíme o naší hluboké úctě k těm, kteří Mu sloužili.

A nakonec lidé na mši spěchají na křídlech dobročinnosti a soucitu, protože právě tady mohou doufat, že získají spásu pro živé a pokoj pro mrtvé. Tak se žíznivým poutníkům na kamenných pouštích zjevují prameny vody. Tak generace těch, kteří hledají spravedlnost, získaly požehnání Pána a milosrdenství Boha svého Spasitele.

Soucit se všemi, kteří neznají tuto nebeskou Oběť! Jaké neštěstí vidět někoho vyhnaného z tohoto Ráje a přesto nečinícího nic proto, aby byl znovu vpuštěn! Jak nešťastní jsou ti katolíci, kteří ačkoliv to vědí, sami sebe svou neodpustitelnou lhostejností připravují o tuto nevyčerpatelnou zásobu nevyčíslitelných bohatství.

Výše zmíněné bylo převzato z kapitoly 37 knihy P. Michaela Mullera, C.SS.R The Holy Sacrifice of the Mass (Svatá mešní oběť) dostupné na TAN Books.

Námitka: Jestliže je mše v latině, nikdo ničemu nerozumí, protože se slouží v jazyce, kterým se už nemluví.

Odpověď: Je pravda, že latinou se obvykle již nemluví, ale aby bylo možné bez obtíží sledovat mši, jsou dostupné dvojjazyčné misály, které mají na jedné straně text latinských modliteb, které kněz pronáší, a na druhé straně překlad v každodenním jazyce národa. S trochou cviku je v možnostech každého sjednotit se s modlitbami, které se pronáší. Navíc chtít pochopit vše z Božího Tajemství, kterým je mše svatá, je nemožné. Tajemství je ze své podstaty pravdou, které člověk nemůže plně porozumět.

Závěr: „Církev je bezpochyby živoucím organismem a jako živoucí organismus se s ohledem na posvátnou liturgii také vyvíjí, dospívá, rozvíjí se, přizpůsobuje a vychází vstříc pozemským potřebám a okolnostem, za předpokladu, že je zabezpečena celistvost její nauky. Navzdory tomu opovážlivost a troufalost těch, kdo zavádějí nové liturgické praktiky nebo volají po oživení překonaných ritů, které nejsou v souladu se zákony a rubrikami, si zasluhují pokárání. S bolestí Nás trápí vidět, (...), že takové inovace se ve skutečnosti zavádějí nejen v drobných detailech, ale také v záležitostech závažné důležitosti. Ve skutečnosti jsou to, ti, kdo zavádí používání národního jazyka při slavení vznešené eucharistické oběti, ti, kteří přesouvají jisté svátky – které byly ustanoveny a zavedeny po zralé úvaze – na jiné termíny; a nakonec ti, kdo vypouštějí z modlitebních knih schválených pro veřejné používání posvátné texty Starého zákona, protože je považují za málo vhodné a nepřípadné pro moderní dobu.

Užívání latiny, obvyklé ve značné části Církve, je zřetelným a krásným znamením jednoty, a stejně tak účinnou protilátkou proti překroucení věroučné pravdy.“ (Pius XII: Encyklika Mediator Dei, 20. listopadu 1947)

Zdroj: Our Lady of the Rosary Library

Překlad: D. Grof