Až do roku 1981, kdy její arcibiskup odešel na
odpočinek, byla diecéze Campos v Brazílii unikátní v rámci
Římskokatolické církve. Její biskup Msgr. Antonio de Castro Mayer odmítnul
přijmout nový ritus mše vyhlášený papežem Pavlem VI. v roce 1969. Trval na
zachování tradiční latinské mše jako oficiální liturgie své diecéze. Biskup
učinil toto rozhodnutí ze dvou důvodů: za prvé, tvrdil, že nová mše není
povinná; za druhé, prohlašoval, že nová mše představuje nebezpečí víře jeho
národa. Biskup poslal v roce 1980 detailní odůvodnění tohoto postoje
Vatikánu. Campos zůstal věrný tradiční katolické latinské a gregoriánské mši
podle Římského misálu sv. Pia V. a Řím biskupovi nikdy veřejně neodporoval.
V dubnu 1982 pět Monsignorů a dvacet jiných kněží
diecéze Campos podepsalo „Vyznání katolické víry s ohledem na současné
omyly.“ Jejich Vyznání zde otiskujeme v úplnosti.
Pevně věříme všemu, čemu naše Svatá matka, katolická,
apoštolská a Římská Církev věří a co učí, a v této víře si přejeme žít a
umřít, protože jen v Církvi je Bůh uctíván a nalézá se v ní spása.
Věříme, že Ježíš Kristus založil pouze jedinou Církev, katolickou,
hierarchickou Církev, jejímiž vedoucími duchovními jsou papež a biskupové
v jednotě s papežem, a jejímž cílem je zajistit, aby všichni lidé
jakéhokoliv věku dosáhli spásu získanou nám Naším Pánem Ježíšem Kristem, spolu
se vším prospěchem, který z toho vychází, a /jejímž cílem je/, aby na zemi
prosazovala panování Našeho Pána (Mat. 28:19-20). Aby toto činila, Církev
nekáže „novou věrouku“, ale s pomocí Ducha svatého věrně vysvětluje poklad
víry obdržený od apoštolů a jí /Církví/ svědomitě udržovaný (První vatikánský
koncil). Vyznáváme společenství se Stolcem sv. Petra v legitimním
následníku, jemuž přiznáváme primát a vládu nad univerzální Církví, duchovními
a věřícími, a nic na světě by nás neoddělilo od Skály na níž Ježíš Kristus
založil Svou Církev. Pevně věříme v papežskou neomylnost, jak ji definoval
První vatikánský koncil. Respektujeme moc Svatého otce, která je svrchovaná, i
když ne absolutní nebo bez omezení. Je podřízena Písmu svatému, tradici a
definicím již Církví vyhlášeným v jejím stálém magisteriu a nemůže jim
odporovat. Kromě toho tato moc nemůže být svévolná nebo despotická, taková, aby
uvalovala bezpodmínečnou poslušnost nebo zbavovala subjekt osobní odpovědnosti.
Jsme povinováni bezpodmínečnou a neomezenou poslušností pouze Bohu.
Jsme katoličtí, apoštolští, římští a budeme
s milostí Boží takoví do smrti a žádná moc nebo autorita nás neodvede ze
Svaté církve. Vyznáváme katolickou víru integrálním a úplným způsobem tak, jak
byla vždy vyznávána a předávána Církví, svrchovaným Pontiffem, koncily, a tedy
ve věrné a dokonalé kontinuitě a jednolitosti bez vyloučení jediného článku
víry. Odmítáme a zavrhujeme, se stejnou pevností, vše, co je odmítnuto a
zavrženo Svatou církví. Spolu se všemi papeži zavrhujeme herezi a vše, co ji
může pomáhat: zvláště zavrhujeme protestantismus, liberalismus, spiritismus,
naturalismus, racionalismus a modernismus, ve všech formách a jakýchkoliv
obměnách, stejně jako činili papežové. Stejně odmítáme spolu s papeži, a
stejným způsobem jako oni, všechny následky těchto omylů. Z těchto důvodů
zavrhujeme současnou herezi pod jménem „progresivismus“, což je i tak nesprávné
jméno, neboť to není ničím jiným než opakováním omylů dávno již Svatou církví
zavržených. Proto přijímáme naprostou platnost slov sv. Pavla: „Ale i kdybychom
my nebo sám anděl z nebe přišel hlásat jiné evangelium než to, které jsme vám
zvěstovali, budiž proklet“. (Gal. 1:8) Proto tendence jakéhokoliv druhu
vycházející dokonce od odpovědných osob, kdykoliv jsou protikladné tradiční
katolické věrouce, jak se vždy učila, a předávající svobodnou vládu omylům již
odsouzeným papeži a koncily, žádají podle našeho svědomí formální odmítnutí.
Důsledkem toho prohlašujeme, že jakýkoliv protiklad se stane zřejmým mezi tím,
co se dnes učí a co tradice učí, je povinností následovat to, co se vždy učilo
všemi a v každé části Církve, protože jen toto je opravdu a správně katolické.
(Sv. Vincent z Lekins, Ench. Patr. 2168)
Pro všechny tyto důvody, a abychom byli ve shodě
s tím, co Církev naše Matka vždy učila ve svém magisteriu, s vírou
našeho křtu, našeho biřmování, našeho Prvního svatého přijímání a našeho
kněžství; abychom nebyli falešnými svědky a neodporovali tomu, čemu jsme vždy
věřili – pro všechny tyto důvody – odmítáme:
Novou mši, ať v latině, nebo v národním
jazyce, protože „představuje jako celek, tak v detailech výraznou odchylku
od katolické teologie mše svaté jak byla zformulována na XXIII. sezení
Tridentského koncilu“ (Dopis kardinálů Ottavianiho a Bacciho Pavlu VI., 25. 9.
1969). Ve skutečnosti nový mešní řád zastírá výrazy, které mají zdůraznit
eucharistická dogmata a přivádí mši blíže k protestantské večeři a nezdůrazňuje
jasné vyznání katolické víry. Novou morální teologii – subjektivní,
oportunistickou, znečištěnou svobodomyslným liberalismem, v níž málo nebo
nic už nepředstavuje hřích. Znesvěcení Církve oblečením vždy považovaným za
neslušné, stejně tak jistým druhem hudby a hudebních nástrojů již Církví
zamítnutých pro místo jejich bohoslužeb. Novou teologii modernismu, která
shledává celé katolické náboženství jako vyvíjející se dle náboženské intuice
prvních křesťanských komunit. Nové katechismy, více či méně skryté šiřitele
modernistických omylů a nezřídka prostředky podvratných politických doktrín.
Teologii osvobození, založenou na novém výkladu Písma, zcela protikladném
k učení, kterého se Církve vždy přidržovala, a mající za cíl pomáhat
marxistickým intrikám. Sklony k socialismu a komunismu, které zjevně
odporují celému sociálnímu učení Církve a opovrhují exkomunikacemi, které Pius
XII. směřoval proti těm, kdo jakýmkoliv způsobem spolupracují
s komunismem. Sekularizaci duchovních, způsobující vážné očernění víry a
nevyhnutelné zbídačení křesťanského života. Přizpůsobování se duchu světa ze
strany duchovních a věřících v úplném protikladu k učení Našeho Pána
a k duchu umrtvování, učení a příkladu Ježíše Ukřižovaného. Reformu
seminářů, prováděnou v souladu s těmito tendencemi. Chorobný zájem o
pokrok lidstva, který nebere zřetel na specifický cíl Církve, což je spása
duší. Rozředění pravé spirituality ve vágním náboženském sentimentalismu.
Ekumenismus, který ochlazuje naši víru a nutí nás zapomínat na naší katolickou identitu;
snaží se popřít protiklad mezi světlem a temnotou, mezi Kristem a Belialem (2K
6:14-18) a vede k pankřesťanství „nejzávažnějšímu omylu, který je schopný
zničit základy katolické víry“ (Encyklika Pia XII. Mortalium Animos).
Náboženskou svobodu, chápanou ve smyslu zrovnoprávnění mezi pravdou a omylem, a
dávající nadvládu údajným subjektivním právům člověka, předsudkům
k absolutnímu právu Pravdy, Dobra, Boha, a jako následek /vedoucí k/
laicizaci státu, činící ho agnostickým k pravému náboženství. Horizontalismus
náboženství člověka, který konkretizuje to, co sv. Pius X. nazývá „obludnou a
odpornou hanebností vlastní době v níž žijeme, skrze níž člověk zaměňuje sebe
sama za Boha“ (Encyklika Supremi Apostolatus). Demokratizaci Církve prostředky
kolegiální vlády v protikladu k hierarchickému a monarchickému
zřízení danému jí Naším Pánem. Laicizaci společnosti znovu oživující pokřik
Židů při smrti Ježíše a odmítající přijmout Jeho společenskou hodnost Krále a
dokonce v Něm nerozpoznávající Svrchovaného zákonodárce lidské
společnosti.
Proto, ve jménu víry, s klidným svědomím,
odmítáme všechny ty, kteří vnášejí „Satanův dým“ do Církve a soustředí se na
její sebezničení (papež Pavel VI. 29. 6. 1972).
PRO CO JSME
Milujeme, chválíme a přijímáme všechny tradiční
praktiky, užití a zvyky Svaté církve, které přispěly a tolik přispívají
k posvěcení věřících, mezi nimi například: ušní zpověď; úctu
k rozjímavému životu, který by měl mít větší důležitost než aktivní život;
používání sutany a řeholního roucha kněžími a církevními osobami, což tak dobře
naznačuje jejich oddělení od ducha světa a udržuje svědomí ve stavu bdělosti
k duchu Krista; úctu k obrazům a pozůstatkům svatých; přijímání
Svatého přijímání do úst a v kleče jako výraz úcty a zbožnění; pokání a
umrtvování, vnitřní a vnější; zdobení a nádheru kostelů, které tolik přispívají
k honosnosti bohoslužby; slavnostnost a vznešenost jejich obřadů, které
tak působí a dojímají dobré lidi a podněcují jejich zbožnost; latinu
v liturgii, prvek jednoty a univerzality Církve, vzácnou pokladnici
vhodnou pro posvátnost vyjádřenou liturgickými modlitbami; gregoriánský chorál,
který po tolik století živil zbožnost.
Zvláště si přejeme vyznat a šířit hlubokou a planoucí
zbožnost k Matce Boží, v jejíž Neposkvrněné početí, věčné panenství a
všestranné zprostředkování věříme. Trváme na tom, že takové zbožné praktiky,
zvláště svatý růženec, mají zvláštní účinek na posvěcení duší a vítězství Svaté
matky církve. Vyznáváme přesvědčivé přijetí a upřímnou lásku k svatému
kněžskému celibátu, jednomu ze zdrojů pastoračního zápalu, který představuje
pevnou odezvu k hedonismu v němž je novopohanská společnost dnešní
doby ponořena. Náš postoj není vzpourou, ani neposlušností nebo
protestem, ale věrností. Je to otázka oddanosti k víře křtu, našemu kněžství,
k našim legitimním představeným a k věřícím. Nesoudíme svědomí
druhých, protože takový soud náleží Bohu, jen žádáme právo a uplatňujeme
povinnost každého katolíka. Konfrontujeme to, co se dnes učí s tím, co se
vždy učilo; přidržujeme se toho, co náleží k Církvi a odmítáme to, co jen
slouží k jejímu sebezničení, ať už to vědomě nebo nevědomě prosazuje
kdokoliv. Nejsme proti pokroku, jestliže představuje organický rozvoj Zjevení;
jsme proti tomu falešnému „pokroku“, který není v souladu s tradicí a
nesouvisí s ní. Není to záležitost nerozlišující náklonnost
k minulosti, ale přilnutí k víře, která nepomíjí.
Věříme ve stálost věrouky tradičně vyučované Církví a
v objektivní smysl formulací, které vyjadřují dogma a pravdu, jež Církev
učí. Věříme, že pravdy víry zůstávají zcela nezávislé na způsobech myšlení a
života lidí, protože Pravda přichází od Boha skrze Církev a její tradici
a nevyvstává z tušení a náboženského cítění lidu. Máme absolutní jistotu,
že náš postoj je legitimní, ne kvůli našim argumentům a myšlenkám, ale protože
stavíme na tom, co nás Církev sama naučila a /to/ takovým způsobem, že jsme si
mohli vzít za svoje slova sv. Augustina, když zvolal, že jestliže to čemu
věříme je omyl, pak by nás musel podvést sám Bůh. Máme pevnou naději, že během
krátké doby Církev překoná současnou krizi, kterou prožívá, a po rozptýlení
temnoty hereze se vrátí, aby zářila jako vždy, jako Božský maják národům:
„Brány pekelné ji nepřemohou“ (Mat. 16:18).
Z hlouby našich srdcí milujeme naší Matku, Svatou
církev, katolickou, apoštolskou, římskou. Za ní si přejeme položit naše životy,
bude-li to třeba.
Campos, Velikonoce 1982 – připojeno 25 podpisů, 5
monsignorů, 20 kněží
Překlad: D.
Grof
