sobota 25. října 2014

Arcibiskup Lefebvre a Druhý vatikánský koncil




Arcibiskup Lefebvre a Druhý vatikánský koncil
Koncil ve světle tradice?
John Vennari
Nyní, když byly „exkomunikace“ ze čtyř biskupů FSSPX sňaty, je rozumné znovu formulovat postoj FSSPX k Druhému vatikánskému koncilu.
Krátce poté, co biskupovi Bernardu Fellayovi, Generálnímu představenému Kněžského bratrstva sv. Pia X., udělil v srpnu 2005 osobní audienci papež Benedikt, biskup Fellay učinil následující poznámku: „Benedikt XVI. upozornil, že může být jen jeden způsob, jak patřit do katolické Církve, a to že se duch Druhého vatikánského koncilu interpretuje ve světle tradice, to znamená podle úmyslu koncilních Otců a litery oněch textů. To je stanovisko, které nás dosti děsí.“ (1)
Je pochopitelné, že to FSSPX shledává děsivým, protože je sporné, zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice. Jsem jedním z mnoha, kteří si myslí, že to nejde realisticky udělat, ani si nemyslím, že bychom se o to měli pokoušet. Zdá se mi nemožné oddělit mnohomluvné a nejednoznačné texty Druhého vatikánského koncilu od revolučního ducha, který tyto texty inspiroval – nekatolického ducha liberalismu, který by byl zavržen každým papežem před Druhým vatikánským koncilem.
Ovšem ti „konzervativci“, kteří popírají, že různé body Druhého vatikánského koncilu představují (přinejmenším svou nejednoznačností a opomenutími) roztržku s tradicí, selhali při naslouchání samotným hybatelům a vůdčím duchům koncilu, kteří ji otevřeně přiznávali.
Yves Congar, jeden z tvůrců reformy, poznamenal s nevzrušeným uspokojením, že „Církev prožila svou Říjnovou revoluci“. Tentýž Otec Congar prohlásil, že koncilová „Deklarace o náboženské svobodě“ je v protikladu k Syllabu papeže Pia IX. S ohledem na článek 2 Deklarace řekl: „Nedá se popřít, že takovýto text říká něco podstatně odlišného od Syllabu z roku 1864 a dokonce takřka opak  výroků 15 a 77-79 onoho dokumentu.“ Takováto prohlášení vedla teologa Otce Gregoryho Hesse k často opakované poznámce: „Jak mám přijmout dokumenty, které by žádný papež nebo biskup z 19. století nepodepsal?“ Přesto každá tradicionalistická skupina, která je „ve smíru“ s pokoncilním Římem musí souhlasit s přijetím Druhého vatikánského koncilu. To je podle mne sebevražedným krokem, vždy takovou skupinu neutralizuje v jejím boji proti koncilu a jeho ničivému progresivismu. Neznám žádné výjimky. Například neznám žádnou „schválenou“ tradicionalistickou skupinu, která by publikovala knihy nebo brožury srovnatelné s Iota Unum, Si Si No No nebo dílem arcibiskupa LefebvraSesadili Ho z trůnu.
To, co zde píši, není zamýšleno jako definitivní určení zda může být Druhý vatikánský koncil interpretován ve světle tradice nebo ne. (2) Myslím si však, že má cenu vyjádřit se k představě, že by tradiční katolíci neměli váhat přijmout Druhý vatikánský koncil „ve světle tradice“, protože arcibiskup Lefebvre podepsal koncilní dokumenty. Z toho totiž pochází argumentace, že to s těmi texty nemůže být tak zlé.
Fakta v té věci jsou však poněkud složitější, což ukážu na čtyřech rychlých bodech:
  1. Arcibiskup a Mezinárodní skupina Otců bojovala na Druhém vatikánském koncilu proti liberálnímu směřování koncilu po celou jeho dobu, a ano, byli úspěšní alespoň v tom, že dokumenty jsou lepší, než by jinak byly. Arcibiskup Lefebvre si byl ovšem dobře vědom, dokonce ještě před započetím koncilu, liberálního ducha, který koncil sevřel. (3)
  1. Arcibiskup Lefebvre se, stejně jako mnoho dalších prelátů té doby, cítil pod morálním tlakem, aby dokumenty podepsal. Byl člověkem s celoživotní profesní dráhou služby papežství. Byl Apoštolským delegátem pro francouzsky mluvící Afriku a úzce spolupracoval s papežem Piem XII. Ve světle této synovské oddanosti Svatému stolci řekl arcibiskup Lefebvre, že cítí jako „morální povinnost podepsat“ dokument, jestliže ho podepsal papež. (4)
  1. Léta po Druhém vatikánském koncilu řekl, že v době koncilu byl určitým způsobem přespříliš optimistický. Odkazuje tím zde na prohlášení, které učinil ke konci Druhého vatikánského koncilu. V roce 1965, těsně před koncem čtvrtého a posledního zasedání koncilu, totiž veřejně prohlásil, že věří, že přes to, co se dělo na koncilu a přes progresivistické „Magisterium“ koncilu, které napáchalo tolik škody, „Církev v osobě Petrova nástupce ještě nenahradila tradiční učitelský úřad Církev tímto novým úřadem, a ani římskou Církev … Většina kardinálů a zvláště kardinálů Kurie, … se nedívá do nového Magisteria. Ani /princip/ kolegiality, ani nedomyšlená náboženská svoboda, které jsou v protikladu k věrouce Církve, nebudou mít úspěch.“
Jinými slovy, nikdy ani ve snu ho nenapadlo, že by byl liberalismus vlastní Druhému vatikánskému koncilu skutečně prosazován jako církevní politika papežem a římskou Kurií. O více než dvě desetiletí později, když si arcibiskup Lefebvre znova četl svoje slova z roku 1965, řekl: „Připouštím, že optimismus, který jsem projevoval, co se týče koncilu a papeže, byl neopodstatněný.“ (5)
  1. Nikdy až do své smrti formálně nesouhlasil s přijetím Druhého vatikánského koncilu „ve světle tradice“. (6) Vytrvale bojoval proti revoluci Druhého vatikánského koncilu bez kompromisu až do posledního dechu. To je pro nás dobrý vzor.

Poznámky:
(1) Rozhovor z roku 2005 na DICI .
(2) O tomto tématu pojednávám mnohem detailněji ve svých hovorech: “Vatican II: The Best CounciltheProtestantsEver Had (Druhý vatikánský koncil: Nejlepší koncil, který kdy protestanté měli); “The Tiber FlowsIntothe Tiber: WhowasReallyResponsiblefortheProgressivistTakeoverofVatican II?” (Tibera se vlévá do Tibery: Kdo byl skutečně zodpovědný za progresivistické převzetí Druhého vatikánského koncilu?) a “TheOathAgainstModernism vs. the ‘HermeneuticofContinuity'” (Protimodernistická přísaha vs. “Hermeneutická kontinuita”) (na DVD resp. CD).
(3) Pro hlubší náhled na aktivity arcibiskupa Lefebvrea na Druhém vatikánském koncilu, jakož i ohledně mnoha problémů koncilu viz TheBiographyof Marcel Lefebvre, Bernard Tissier de Mallerais [Kansas City: AngelusPress, 2004], zvláště 12. kapitola: “In theTurmoiloftheCouncil” (Ve víru koncilu) a 13. kapitola “Heraldof Christ the King” (Herold Krista Krále).
(4) tamtéž, str. 312
(5) tamtéž, str. 331
(6) Ačkoliv arcibiskup Lefebvre podepsal protokol z roku 1988, cítil se nesvůj od chvíle, kdy jej podepsal a svůj podpis odvolal během 24 hodin a nikdy nepodepsal žádný další.
***
Prohlášení arcibiskupa Marcela Lefebvra z 21. listopadu 1974
Tato známá deklarace byla zahrnuta v brožuře pro media (Media Brochure) vydané FSSPX 24. ledna 2009, což musí být ze strany FSSPX  považováno za potvrzení postoje arcibiskupa Lefebvra jako vlastního.

Celým svým srdcem a celou svou duší lpíme na katolickém Římu, strážci katolické víry a oněch tradic nezbytných pro zachování víry, na věčném Římu, učiteli moudrosti a pravdy.
Kvůli této věrnosti odmítáme a vždy jsme odmítali následovat Řím neomodernistických a neoprotestantských sklonů, takových, které se jasně projevily během Druhého vatikánského koncilu a ve všech z něj plynoucích reformách po koncilu.
Všechny tyto reformy skutečně přispěly a stale přispívají ke zničení Církve, zkáze kněžství, ke zničení mše svaté a svátostí, k vymizení náboženského života a k naturalistické a teilhardovské nauce na univerzitách, v seminářích a v katechezi, nauce zrozené z liberalismu a protestantismu, mnohokrát formálně zavržené učitelským úřadem Církve. Žádná autorita, ani v hierarchii nejvýše postavená, nás nemůže přinutit opustit nebo zeslabit naši katolickou víru, která byla jasně vyjádřena a předkládána učitelským úřadem Církve po 19 století.
„Avšak i kdybychom vám my nebo anděl z nebe kázal jiné evangelium než to, které jsme vám kázali, budiž proklet!” (Gal 1,8)
Není to právě tohle, co nám Svatý otec dnes opakuje? A jestliže je zřejmý jistý rozpor v jeho slovech a skutcích, stejně jako v různých římských kongregacích, pak si volíme to, co bylo vždy vyhlašováno, a stavíme se hluchými k novotám, které ničí Církev.
Lex orandi (zákon modlitby) nemůže být hluboce proměněn beze změny lex credendi (zákona víry). Nové mši odpovídá nový katechismus, nové kněžství, nové semináře, nové univerzity a charismatická letniční Církev, což je vše v protikladu k pravověrnosti a odvěkému učitelskému úřadu Církve.
Tato reforma pramenící z liberalismu a modernismu, je naprosto zkažená.  Pochází z hereze a ústí v herezi, i když všechny její počiny nejsou formálně heretické. Proto je tedy pro kteréhokoliv věřícího katolíka, který si je těchto věcí vědom, nemožné přijmout tuto reformu nebo se jí vůbec jakkoliv podřídit. Jediným postojem věrnosti Církvi a katolické nauce, abychom si zajistili spásu, je jednoznačné odmítnutí přijetí této reformy.
Proto uskutečňujeme, bez rebelie, zahořklosti nebo roztrpčení, naše dílo formování kněží ve světle odvěkého učitelského úřadu Církve, v přesvědčení, že nemůžeme svaté katolické Církvi, svrchovanému papeži a budoucím generacím lépe posloužit.

Z toho důvodu se pevně přidržujeme všeho toho, co Církev vždy věřila a praktikovala, ve své víře, mravech, kultu, katechetické výuce, kněžském formování a svých institucích a kodifikovala ve svých knihách před modernistickým vlivem posledního koncilu. Čekáme, že pravé světlo tradice rozptýlí temnoty zahalující oblohu věčného Říma.
Činíme tak s milostí Boží a s pomocí blahoslavené Panny Marie, sv. Josefa a sv. Pia X., rozhodnutí zůstat věrní katolické a římské Církvi, všem nástupcům sv. Petra, abychom byli fidelisdispensatores mysterium Domini Jesu Christi in Spiritu Sancto (věrnými rozdavači tajemství Našeho Pána Ježíše Krista v Duchu svatém).
+ Marcel Lefebvre
Řím na Svátek uvedení Panny Marie do chrámu
Překlad: D. Grof