Katolická nauka o pekle (1938)
Ch. V. Heris O. P.
Víra učí, že existuje
peklo a že je věčné. V symbolu sv. Athanasia, které se modlí kněží
v nedělním breviáři, jsou slova: „Kdo život naplnili dobrem, vejdou do
života věčného, kdo činili jen zlo, půjdou do věčného ohně. A 4. lateránský
koncil prohlašuje: „Všichni povstanou se svými těly ... jedni, aby se dostali
do věčných trestů s ďáblem, druzí, aby vešli do věčné slávy s Kristem.“
Stejně je předmětem
víry, že jeden smrtelný hřích stačí, aby si zasloužil peklo.
Zavržené čeká trest
zatracení spojený s tresty smyslů. Zavržení je zbavení možností
k blaženému nazírání. Pokud jsme zde na zemi, jsme milosrdnou dobrotou
Boží povoláni k věčné blaženosti v nebesích. Zůstaneme-li věrni Boží
vůli, jestliže i po hříchu litujeme chyby a zemřeme ve stavu milosti, věčně
budeme v nebi nazírati a radovati se z Boha. Nebe je mírem lásky; je
radostí bez mráčku, kde všichni vyvolení sjednocení navzájem v lásce, noří
se do zářivého jasu Božího. Peklo je na prvním místě zbavení toho všeho.
Zavrženci po odloučení od Boha jsou připraveni o svoje světlo a jejich
inteligence neuhasitelně žízní po naprosté pravdě; marně ovšem, protože nikdy
nebude nasycena. Odloučeni od Boha, zmrhali zavržení sílu své lásky, kterou
nikdy již nebudou mít. Nemilují, a to je jejich nejhroznější trest. Nenávidí
toho Boha, který je zbavil své nevypověditelné přítomnosti. Nenávidí všechny,
kdo je obklopují. Nenávidí druhy svého osudu, démony, kteří posměchem
přispívají k jejich větším mukám, nenávidí sami sebe a nenalézají odpovědi
na nic. Nikdy nemají míti pokoje. Ani v inteligenci, ani ve svém srdci.
Výčitky svědomí trýzní jejich duši a ničí každou možnost útěchy. Je to stav bez
naděje. Stále a nikdy. Stále nenáviděti, nikdy milovati. Stále čekati na světlo,
nikdy nevyjíti ze tmy. To je nejstrašnější na trestu zavržených, jak praví
všichni theologové. Stěží si to dovedeme představit. Je to trest, který sám o
sobě stačí učinit peklo nekonečně děsné.
Tresty smyslů jsou
souhrnem muk, které postihují zavržené po stránce citové a smyslové. Jejich
hlavním úkolem je to, čemu se říká pekelný oheň. Jejich oprávněnost vysvětluje
ta okolnost, že hřích v sobě zahrnuje vlastně dvojí vinu. Jednak je
odvrácení se od Boha, jednak je neuvážené a nezřízené vyhledávání stvořených
hodnot. Tím, že se duše dobrovolně a vědomě odvrací od Boha, odmítá uznati Jej
za svůj cíl a odpírá mu poslušnost, zaslouží si, aby od Něho byla odloučena.
Tím, že pak zároveň hledá svoji radost a svůj cíl v hodnotách stvořených a
zvláště v radostech tělesných, zaslouží, aby byla smyslovými citelnými
tresty zbavena svých potěšení.
V čem záleží
pekelný oheň? Někteří následujíce Origena, myslili, že oheň, o kterém mluví
Písmo sv. je prostě symbolem, jenž má vyjádřiti intensitu pekelných muk.
Všeobecná církevní nauka chápe však tento oheň jako skutečnost, a třebaže není
v tom ohledu vydána žádná dogmatická definice, která by činila tuto
záležitost předmětem víry, přece je při nejmenším pošetilé smýšleti jako
Origenes. Rovněž dekret Posv. Penitenciarie z 30. dubna 1890 zakazuje
kněžím uděliti rozhřešení komukoliv, kdo by svéhlavě lpěl na myšlence, že
pekelný oheň není skutečnost, nýbrž pouhé metaforické rčení.
Chápe-li se pekelný oheň
jako skutečnost, naskytá se druhá otázka, jaký je jeho ráz a vlastnosti. Nic nás
nezavazuje k tomu, abychom si ten oheň představovali shodně s ohněm,
jejž známe. Staří viděli v ohni jeden ze 4 prvků, které spolu vytváří
podstatu vesmíru. Bezpochyby chápali pekelný oheň v téže podobě. My zase
víme, že oheň není jedinou podstatou, nýbrž případkovým stavem hmoty, a jeho
ráz se mění s růzností této hmoty. Vše nasvědčuje tomu, že pekelný oheň je
podstatně odlišný od ohně, se kterým my obvykle přicházíme do styku, a že mezi
našimi ohni a jím je podobnost pouze analogická.
Rovněž působení pekelného
ohně na zavržené má zvláštní ráz. Tento oheň působí na duše démonů i zavržených
lidí tak, že je trýzní. Jak se jeví tato činnost? Těžko říci, jsme tu odkázáni
jen k dohadům. Podle sv. Tomáše je pekelný oheň nástrojem v rukou
Božích, kterým Bůh zabraňuje myslím jednati jak by chtěly a kterým je zadržuje
stále na určitém místě. Mysli jsou jakoby spoutány tímto hmotným ohněm a
poznávají, že na něm zcela závisí při své činnosti; jako vězeň zazděný
v temné kobce. Až budou duše zavržených při obecném vzkříšení spojeny se
svými těly, bude oheň dále mučit též jejich těla, aniž by je zničil nebo
strávil. To je vše, co můžeme říci s jistotou o této věci. Zvláštní povaha
těchto muk nám uniká. Děsivé popisy u některých kazatelů, fantastické obrazy
Dantovy z Božské komedie, na to vše se dívejme jako na symbol, který se
chce poněkud přiblížiti skutečnosti. Jisto je, že muka jsou skutečně nadměrně
veliká a sv. Tomáš neváhá říci, že intensitou převyšují nejpalčivější bolesti
možné vůbec na zemi. Je třeba poukázati na to, že ne všichni zavržení trpí
stejně. Tresty jsou úměrné jejich chybám; čím kdo je více vinen, tím větší jsou
jeho muka. Uplatní se zde ta věta Písma sv.: „Bůh odplatí každému podle jeho
skutků.“
Může býti u zavržených
nějakým způsobem řeč o zmírnění jejich trestů? Podle sv. Tomáše milosrdenství
Boží se vztahuje i na peklo, neboť Bůh ve své dobrotě dovoluje, aby zavržení
netrpěli tak, jak skutečně zasluhují. Zavržení mají si totiž odpykávati ještě
časné tresty za všední hříchy a za ty hříchy těžké, které jim byly v tomto
životě odpuštěny, ale za něž nemohli vykonat přiměřené pokání. Tyto tresty
trvají jen krátký čas a pak mizí. Podstatné utrpení jako následky neodpuštěné
viny zůstávají však pořád. Někteří teologové a otcové pojili se k mínění,
že Bůh ve svém milosrdenství může ulehčiti tato muka, ale nic z Písma sv.
neopravňuje, aby se tomu věřilo. Církev pak, která sama za zavržené již
neprosí, dostatečně ukazuje jak se má hledět na taková mínění.
Taková je tedy nauka
katolická o pekle. Pohorší mnoho nevěřících i protestantů. Jak by bylo možné,
namítá se, aby Bůh, který je milosrdenství a láska, odsoudil takhle duši do
věčných muk kvůli chvilkové vině, která trvala snad jen několik okamžiků?
Odpovíme na tuto námitku, která kolikrát i katolíky mnoho tíží.
Na prvním místě si
uvědomme, že dogma o pekle je tajemstvím, jako všechna ostatní dogmata a že je
nepronikneme ani úplně nepochopíme. K tomu bychom museli mít jasný vhled
do tajemství božské spravedlnosti, což není nic jiného než tajemství Boha
samého, a to je nám nedostupné. Můžeme se nanejvýše odvážit k naději, že
zachytíme několik důvodů, kterými osvětlíme jednání Boha se zavrženými.
Na druhé straně, je-li
pravda, že jeden smrtelný hřích stačí k zasloužení si pekla, nesmí se
zapomenout, že theologové nikdy neučili, že by jediný smrtelný hřích skutečně
a nutně nás do pekla zavedl; jakoby Bůh číhal na ctnostného člověka a při
první příležitosti, kdy slabý člověk se dopustí těžkého hříchu, aby jej zavrhl.
Víme odjinud, samo Písmo sv. to tvrdí, že Bůh nechce smrti hříšníka, nýbrž aby
žil. Bůh ničeho nešetřil, aby nás spasil. Dal nám i svého Syna, jenž se stal
člověkem, aby pro nás trpěl a nakonec zemřel na Kříži. Ve svém nekonečném
milosrdenství nepřestává předcházeti nás během našeho života milostmi, jimiž
nás k sobě přitahuje. Je pastýřem plným dobroty, sám hledá ztracenou ovci,
a na svých vlastních ramenech ji přináší zpět do ovčince. Je plný otcovské
něžnosti, objímá nevěrné dítě a stále upozorňuje jak je ochoten zapomenouti na
to, co bylo. Vždyť je mnohem větší radost v nebi, v srdci Božím,
z jednoho hříšníka, jenž dělá pokání, než nad devadesátidevíti
spravedlivými. Nikdy se neprosí Bůh nadarmo, aby odpustil, utíkáme-li se
k jeho lásce. Kající hříšnici řekl Ježíš: „Odpouští se jí mnoho vin,
poněvadž mnoho milovala.“ Až do posledního okamžiku našeho života je možné
odpuštění od Boha a stačí modlitba dobrého lotra; „vzpomeň si na mne, až budeš
ve svém království“, aby Ježíš ihned odpověděl: „Ještě dnes budeš se mnou
v ráji.“ Pokud jsme na tomto světě, nikdy nad námi Ježíš nepronese
definitivní rozsudek. Cizoložné ženě, kterou právě vytrhl takřka z rukou
chtivých kamenování, pravil: „ani já tě neodsoudím“.
Neobrátíme-li se po
hříchu, znamená to, že si jej přejeme, že odmítáme tu otcovskou něžnost, se
kterou na nás čeká Bůh a místo vděčnosti jej tupíme. Co je na tom divného, že
tatáž láska, která učinila vše, aby nás spasila, po smrti má neoblomné
požadavky. Nikdo si beztrestně nehraje s láskou čistou a žhavou, tím
spíše, jde-li o bezmeznou lásku Boha. Přijde den, kdy hříšník řekne Bohu: jdi!
A přijde-li smrt, aby zpečetila smlouvu člověka s nenávistí
k nekonečnému milosrdenství, Bůh odejde, aby se nevrátil. Pravý důvod
odsouzení je zhrzená láska, a tato láska je to, která soudí. To je smysl
podivuhodného Dantova výroku o pekle: „Věčná spravedlnost mne vytvořila a věčná
láska.“
Ano, jen protože Bůh
první nás začal milovat a neúnavně nás svou láskou sledoval po celý náš život,
aniž s naší strany obdržel odpověď, na niž měl právo, proto nás láska Boží
zavrhuje a navždy nás od sebe vzdaluje. Po smrti patří hříšník věčnosti, kde je
vše neměnné, kde se nic z toho, co jednou provždy bylo ustáleno, nepohne.
K čemu by také byla nová zkouška? Nepodařila-li se první, bude snad mít
druhá větší úspěch? Láska chce být opětována svobodně a ne pod nátlakem
jakýchkoliv násilností, sice to pak není láska. Svobodně člověk zhřešil,
svobodně zůstává ve svém hříchu, svobodně je zavržen.
Nevyčítejte Bohu, že
člověka oklamal, že jej neodvrátil, že jej překvapil ve chvilkové slabosti a
ztrestal jej bez možnosti návratu. Smrtelný hřích není stav, v němž by
člověk měl pouze zmenšenou odpovědnost. Je to naopak chyba vědomě a uváženě
vykonaná proti Bohu; a je-li někdy svoboda člověka zmenšena návalem vášně, nebo
nevědomosti, stejnou měrou je zmenšena míra viny. Budeme trestáni věčně jen za
viny, při nichž jsme byli opravdu svobodni a ke kterým jsme svolili, plně
poznávajíce, že tím urážíme Boha a bouříme se proti němu, a ještě po takovém
hříchu, abychom byli věčně zavrženi, musili bychom dobrovolně zůstati
v tomto odporu vůči Bohu, odmítati jakékoliv pokání a s rozvahou se
odvraceti od volání božské lásky. Nikdo není zavržen jinak, než když se dopustí
tohoto hříchu proti Duchu svatému, to jest, když zneužije milosti, kterými byl
volán k pokání a dokonale jimi pohrdne.
Pohrdání láskou Boha,
který nás stvořil, jenž nás vykoupil, který nás chce k sobě v lásce
připojit, to pohrdání je tak závažně těžké, že stěží tušíme hloubku tak
neporovnatelné pošetilosti. Takové pohrdání existuje. Pro ně právě bylo
stvořeno peklo. Peklo je dílem nekonečné lásky.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIII. číslo 10 (1938)
Zpracoval: D. Grof
