Mohou být sedesvakantisté
spaseni?
Sedesvakantismus
je víra, že Petrův stolec je prázdný – že nemáme papeže. Hlavní blogger Catholic
Truth, Martin Blackshaw, komentuje vzestup této hereze v naší době a
klíčovou otázkou do diskuze je: mohou ti, kdo lnou k této herezi
sedesvakantismu být spaseni?
Martin
Blackshaw píše...
Čím víc
studuji sedesvakantismus a dopisuji si s lidmi, kteří jej podporují, tím
víc si uvědomuji, jak skutečně vážný je tento omyl.
Stejně jako
liberalismus Druhého vatikánského koncilu („koncilový“ liberalismus), je
sedesvakantismus zcela novou šelmou v katolickém světě v tom, že nic
podobného nebylo v dvoutisícileté historii Církve zaznamenáno.
Sedesvakantisté se přou, že je to proto, že jde ve skutečnosti o unikátní imunitní
reakci Mystického Těla na koncilový liberalismus a tudíž protilékem proti
zdroji nemoci samé – antipapeži.
Když však
zvažujeme takový argument v paralele k tomu, jak na nemoc reaguje
imunitní systém lidského těla, okamžitě nás ohromí podobnost nikoliv
s normální imunitní reakcí, ale s agresivní přehnanou reakcí, která
nevyhnutelně vede k smrti.
Obvyklá
reakce tělesného imunitního systému na nemoc je taková, že bojuje s cizím
vetřelcem, aniž by poškodila to, co je normální a nezbytné pro tělesné funkce a
zdraví. V případě Mystického těla se toto dá srovnat s tradiční
katolickou skupinou, která, zatímco bojuje s přítomnou nákazou liberalismu
v Církvi, se zdržuje od útoku na to, co je nezbytné pro přežití těla,
v tomto případě Petrovu posloupnost.
Tím se
neříká, že koncilní papeži nebyli infikováni liberalismem do stupně materiální
(tj. neúmyslné) hereze, a že každý z nich nepotřeboval použití „hojivé
masti“ našich modliteb, náš příklad a naši uctivou kritiku v naději na jejich
zotavení. Říká se tím, že navzdory současným papežským omylům nebylo nikdy
důležitější, aby věřící pevně lnuli ke katolickému principu zavržení hříchu,
ale nikoliv hříšníka, protože „kde je Petr, tam je Církev”. (První
vatikánský koncil)
Sedesvakantisté
naproti tomu trvají na tom, že papežové od Jana XXIII. po současného držitele
Petrova stolce jsou uzurpátoři, špatní lidé spojení s ničením Kristovy Církve.
Obviňují tyto papeže z formální (tj. úmyslné) hereze, čímž si
přisvojují to, co je vyhrazeno samotnému Bohu – souzení duší. „Nesuďte, abyste
nebyli souzeni.“ Matouš 7:1
Jestliže
přijímáme, což musíme, máme-li zůstat katolíky, že nepomíjejícnost a neomylnost
Církve jsou vždy přítomné pouze v Petrově posloupnosti vyhlášené Naším
Pánem a skrze ni: „Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou Církev a
pekelné mocnosti ji nepřemohou“ Matouš 16:18, jak je pak tedy možné, že
sedesvakantisté přicházejí s tím, že Petrova posloupnost mohla skončit smrtí
Pia XII., aniž by tím byla tato pravda porušena?
Nedokazuje
takový způsob myšlení vlastně pouze oprávněnost protestantského tvrzení, že
katolická Církev a papežství nejsou založené od Boha? Není to totéž jako říci,
že brány pekelné zvítězily?
Dokonce i
z praktického hlediska, když zvážíme, že Jan Pavel II. jmenoval 99%
kardinálů, kteří volili v konkláve, jež zvolilo Benedikta XVI. za papeže,
pak podle sedesvakantismu žádný z těchto kardinálů není kardinál, protože
byli jmenováni antipapežem a tudíž nebyli jmenováni vůbec, a tedy neměli
kompetenci volit papeže, a tak Benedikt není papežem a neexistuje nyní žádný
oficiální orgán, který by zvolil papeže. Chápete jak smrtící sedesvakantismus
je? Ďábel je skutečně chytrý.
Zvažte tento
příklad. Ve své knize The Sword of Christendom (Meč křesťanstva) dokládá
P. Stephen DeLallo (FSSPX), jak komunismus a současný neomezený kapitalismus,
ač se zdají navzájem diametrálně protikladné, ve skutečnosti mají stejné
architekty a stejný cíl, kterým je svedení duší od Boha skrze materialismus.
Přel bych se
o to, že stejné srovnání lze načrtnout mezi koncilovým liberalismem a jeho
zřejmým arcinepřítelem sedesvakantismem. Oba podkopávají papežství, i když
odlišnými metodami, a nakonec vedou katolické duše k protestantismu. Je to
náhoda? Myslím si, že ne. Ještě existuje jedna podobnost mezi koncilovým liberalismem
a sedesvakantismem, které si člověk všimne pouze při rozsáhlém styku
s obojím. Jejich příznivci vždy začnou obranu své pozice s přátelským
úsměvem, několika citáty toho nebo onoho spekulativního myslitele
z minulosti a několika argumenty příkladů ze současnosti. Toto se však
rychle změní na otevřenou agresi, když jim člověk na oplátku cituje věroučně
neporušené věci. Já osobně jsem slyšel některé z těchto lidí vyjadřovat se
o svrchovaném pontifikovi takovým způsobem, že z toho stydne krev v žilách.
To mě přivádí
zpět k oné agresivní přehnané reakci, o které jsem mluvil na začátku
tohoto článku, a upomínce na slova sv. Jakuba: „vždyť lidským hněvem
spravedlnost Boží neprosadíš.“ Jakub 1:20.
Jak jen by
v tom všem člověk neviděl hřích pýchy? Ukazuje se v koncilové
revoluci u těch, kteří si mysleli a stále myslí, že sami ze sebe mohou nahradit
neporušené učení světců dvaceti století svými vlastními novotářskými
myšlenkami. Také se ukazuje u těch, kteří místo, aby děkovali Bohu za to, že
jim poskytl milost tradiční katolické víry, a modlili se, aby druzí také
obdrželi tuto milost, zavrhují bez milosti dokonce i Kristova náměstka na zemi.
Měli bychom
tudíž chápat, že stejně jako se liberální katolicismus vzdálil od víry dvou
tisíc let, tak také sedesvakantismus je skutečně schizmatický.
První
vatikánský koncil to vyjasňuje v následujícím prohlášení: „Jestliže
tedy někdo říká, že není od samého Krista Pána zřízeno, že blahoslavený Petr má
mít TRVALÉ NÁSTUPCE v primátu nad celou Církví, nebo že římský biskup není
nástupcem sv. Petra v tomto primátu, anathema sit.“
Bylo to
pravděpodobně toto prohlášení, které vedlo zesnulého P. Malachiho Martina
k prohlášení, že sedesvakantisté nikdy nepopatří na tvář Boží.
Co je
nejznenepokojivější pro kauzu tradičního katolicismu, je to, že zatímco většina
tradičních katolíků rázně vzdoruje koncilovým novotám, nevidí nic na tom, proč
se vážně zabývat sedesvakantistickou pozicí.
Máme tedy
situaci, v níž budou tradiční katolíci potřásat hlavami znechucením nad
liberály, kteří podkopávají církevní autoritu, ale budou sympatizovat se
sedesvakantisty, kteří přímo odmítají legitimitu papeže. Proč? Protože
sedesvakantisté chybují ve jménu tradice.
Kdyby
existoval nějaký duchovní prospěch, který by se dal vytěžit ze sedesvakantismu,
pak by snad člověk chápal, proč mají lidé sklon svěřit mu své duše. Ale
skutečnost je ta, že není nic prospěšného nebo užitečného na tom být
sedesvakantistou. Naprosto nic.
Naopak tento
zrádný omyl přitahuje správně uvažující duše k nazlobenému, rozkol vyvolávajícímu,
negativistickému způsobu myšlení, jehož jedinými plody doposud byl konec mnoha
přátelství, ztráta dobrých katolických spisovatelů a kazatelů, kteří
podporovali věc víry, a vážné podkopání síly tradicionalistického katolického
odporu proti koncilovému liberalismu.
A zde je
ještě jeden zajímavý statistický fakt o sedesvakantismu. Každý současný i
dřívější liberál se dá získat zpět pro tradici, ale kdo kdy slyšel, že by
sedesvakantista odvolal svůj zakořeněný pohled na současné papežství? Proč to
tak je?
Zdá se mi,
že existují dva důvody tohoto fenoménu. Prvním je pýcha, která vede
sedesvakantisty k tomu nepovoleně a neoprávněně soudit duši papeže. Člověk
lehce neopustí takový domýšlivý sklon. Druhým je, že tradiční katolíci jsou
vcelku připravení na to nechat svého souseda upadnout do tohoto omylu a věřit,
že je tento omyl méně škodlivý než liberalismus a za daných okolností vcelku
pochopitelný.
Nebezpečí u
druhého příkladu je to, že někteří tradiční katolíci neodolají sedesvakantismu
a myslí si, že je to přijatelný názor v rámci tradice. Kdyby k nim
však katoličtí duchovní promlouvali, jak mají, vyhnuli by se jinak tito
katolíci hříchu. Příkladem je Bratrstvo sv. Pia X. v němž je oficiální
názor na sedesvakantismus ten, že je to extrémní, schismatická pozice. Přesto
jsem si vědom toho, že dokonce i FSSPX má ve svých řadách několik
sedesvakantistických kněží, kteří sdílí svůj omyl skrytě, aby nebyli objeveni a
vyloučeni.
A vyloučeni
by zcela jistě byli, protože psaná instrukce arcibiskupa Lefebvra z roku
1979 jasně říká: „Bratrstvo sv. Pia X., jeho kněží, bratři, sestry a obláti,
nemohou tolerovat mezi svými členy ty, kteří se odmítají modlit za papeže.“
Arcibiskup
vyloučil devět kněží a seminaristů z FSSPX za to, že sdíleli tento velký
omyl. Většina z nich od té doby upadla ještě hlouběji do hříchu tím, že se
nechali schizmatickými biskupy vysvětit na biskupy. (V roce 1983 byli kvůli
sedesvakantismu z FSSPX vyloučeni Anthony Cekada, Daniel Dolan, Donald
Sanborn, Clarence Kelly, William Jenkins, Eugen Berry, Martin Skierka, Joseph
Collins a Thomas Zapp. – pozn. překl.) Všichni jsou teď jednotní v jediném
poslání, vystupovat proti Svatému otci a vystupovat proti FSSPX. Jeden hřích u
těchto zahořklých nešťastníků prostě vede k dalšímu.
Myšlenka na
závěr pro všechny, kteří se prohlašují za tradiční katolíky: Je před Bohem
stejně tak hřích mlčet v reakci na sedesvakantismus, jako mlčet
v reakci na koncilní liberalismus. My katolíci máme povinnost křesťanské
lásky ke všem chybujícím duším. Pravá láska si nevybírá.
