Katoličtí tradicionalisté skuteční a domnělí

Katoličtí tradicionalisté skuteční a domnělí

D. Grof

V tomto redakčním článku bych rád stručně nastínil, kdo může být objektivně považován za katolického tradicionalistu a kdo se za něj na druhé straně sice považuje, ale objektivně jím být nemůže. Jsem si v této souvislosti samozřejmě vědom, že jde o rozdělení umělé. Člověk buď je, nebo není katolíkem. Nicméně se pro potřeby článku podržím obecně používaného rozdělení. Hlavním důvodem, který mě k napsání tohoto článku vede, je ten, že v nedávné době v této oblasti došlo v naší zemi k některým záměrným dezinterpretacím a účelovému terminologickému matení katolických věřících.

Zároveň je také mnoha lidem dnes již zřejmé, že ani tzv. tradicionalistická katolická scéna není homogenní, a že s jednoduchým generalizujícím nálepkováním si nelze vystačit. Rozčlenění do určitých skupin, o nějž se chci v tomto článku opřít je běžné v kontextu katolicismu ve světě, v České republice však takováto polarizace v současnosti ve větším měřítku neexistuje nebo je jen velmi omezená s ohledem na počty tradicionalistických katolíků a praktikujících katolíků obecně. O to jednodušší je pak v případě záměrného pokusu o dezinterpretaci a skandalizaci přidělit skutečným katolickým tradicionalistům například jednoduchou nálepku schizmatiků, heretiků, „těch, co neuznávají poslední papeže“ a pohodlně se tak zbavit nutnosti reagovat na otázky, které tito katolíci předkládají.

Kdo je obecně považován za tradicionalistického katolíka?

Aniž bych si činil nárok na vyčerpávající výčet atributů tradicionalistického katolíka, obvyklými spojujícími prvky je příklon k tradiční latinské liturgii a velmi často, i když ne vždy a u všech, související odmítání Novus Ordo liturgie, odmítání nových hodnot a náboženských praktik, příklon k dřívějším formám zbožnosti a u velké části tradicionalistů také odmítání Druhého vatikánského koncilu jako celku, nebo jeho některých dokumentů a závěrů v nich obsažených.

Pokud se týká koncilu, tradicionalisté opakovaně zdůrazňují, že šlo o koncil pastorační nikoliv dogmatický. Většina tradicionalistických katolíků také tvrdě kritizuje věrouku po Druhém vatikánském koncilu s poukazem na to, že je v rozporu s tím, co Církev neomylně učila dříve, což však není možné. Kritika směřuje především k učení o náboženské svobodě, vztahu k ostatním křesťanským i nekřesťanským náboženstvím, principu biskupské kolegiality, odluce Církve a státu atd.

Papež Pavel VI. s protestantskými duchovními, kteří se podíleli na inovacích v Církvi během II. vatikánského koncilu

Často se poukazuje na podobnost zednářských principů Francouzské revoluce – volnost, rovnost, bratrství – s principy, které přinesl nebo zvýraznil Druhý vatikánský koncil:

Volnost je projektována do náboženské svobody, která jak ji prosazuje koncilový dokument Dignitatis Humanae, je mimo jiné v  rozporu s dřívější encyklikou Pia IX. Quanta Cura a Syllabem omylů.

Rovnost je ztělesněna v principu kolegiality, kdy se papež vzdává velké části pravomocí a je jednostranně posílena pozice jednotlivých biskupských konferencí.

Bratrství falešného typu se manifestuje v ekumenismu, jak je v současnosti chápán, tj. nikoliv jako sjednocení všech křesťanů v jediné, svaté, apoštolské, katolické Církvi, ale jako jakási všeobecná „jednota všech křesťanů v mnohosti“, což je v rozporu například s encyklikami Mortalium Animos (Pia XI.) a Humani Generis (Pia XII.).

Tradicionalističtí katolíci také obecně odmítají omyly modernismu a liberalismu, jak byly vícekrát odsouzeny papeži 19. a 20. století a koncilními otci na Prvním vatikánském koncilu.

Sezení I. vatikánského koncilu, který vyhlásil několik významných církevních dogmat

Mimo to také zdůrazňují nutnost zachovávat prvky tradiční katolické zbožnosti (např. modlitbu růžence, páteční půst od masa a půst obecně, častou zpověď, přijímání Svátosti oltářní v kleče a výhradně do úst či důstojné oblečení při mši svaté).

Jednotlivé skupiny, které samy sebe považují za tradicionalistické katolíky, bych s ohledem na kontext jejich vnímání ve světě rozčlenil následovně:

Indultisté / tradicionalisté v „plném společenství“ s Římem

Názvem indultisté se až do vydání motu propria Summorum Pontificum  (2007) rozuměly skupiny, které sloužily tradiční latinskou mši svatou na základě zvláštní výjimky udělené papežem (indultu). Po vydání tohoto motu propria jsou takoví katolíci prostě označování jako tradicionalisté v „plném společenství“ s Římem. Mezi nejznámější patří Kněžské bratrstvo sv. Petra (FSSP), které vzniklo odtržením části kněží z Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) po papežem nepovolených svěceních čtyř biskupů monsignorem Lefébvrem v roce 1988.

Dalšími podobnými skupinami jsou různé kongregace a společenství jako například Institut Dobrého Pastýře v Chartres, Institut Krista Krále, Kněžské společenství svatého Jana Maria Vianney a laická sdružení typu Una Voce nebo Juventutem. Všechna tato kněžská i laická uskupení kromě platnosti Novus Ordo mše zároveň v principu více méně bezvýhradně akceptují Druhý vatikánský koncil a všechny jeho následné reformy, sama ovšem dávají přednost tradiční liturgii a zbožnosti.

Podstatné však v jejich případě je, že je u nich záležitost tradice minimálně verbálně prezentována pouze jako otázka volby. Tradiční liturgie a tradiční zbožnost je z jejich pohledu prostě jen lepší, duchovně prospěšnější. Svým postojem se s ohledem na Druhý vatikánský koncil nejvíce blíží dnešním církevním konzervativcům, kteří tvrdí, že samotný koncil a jeho závěry jsou v pořádku, pouze je potřeba je vykládat a aplikovat „ve světle tradice“. Proto také tyto skupiny nečiní závěr, že by Druhý vatikánský koncil znamenal rozchod s katolickou tradicí, morálkou nebo kázní. Papež Benedikt XVI. pro ně nepředstavuje žádný problém.

S ohledem na výše zmíněné jsou tradicionalisté v „plném společenství“ s Římem ze strany všech ostatních skupin, které se považují za tradicionalistické (ať už jimi objektivně jsou, nebo ne) považovány za společenství kompromisu. Tento postoj je patrný především na úrovni duchovních. Na laické úrovni je toto napětí méně výrazné, takže v praxi je běžné, že například příznivec FSSPX (viz níže) se v případě potřeby účastní tradiční latinské mše svaté sloužené knězem FSSP.

Co se týká České republiky, v poměrně nedávné minulosti zde působil jeden kněz FSSP z Polska, který však nakonec FSSP opustil a dnes slouží jako „Novus Ordo kněz“. Ve světě působí FSSP ve 14 zemích. Z laických sdružení u nás působí Una Voce i Juventutem.

Kněžské bratrstvo sv. Pia X. (FSSPX) – „lefébvristé“

Pojem „lefébvristé“ v nadpise jsem pro účely svého článku použil záměrně, protože se takovýto název mezi „Novus Ordo katolíky“ běžně užívá a to obvykle v nějak deformované podobě (lefebristé, lefévristé apod.). Pod tento název se, někdy z neznalosti a někdy záměrně, zahrnují také příznivci skupin, o kterých budu psát dále. Ve skutečnosti však při zachování logiky má jít čistě o členy Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), založeného arcibiskupem Lefébvrem, a jeho příznivce. Zde si dovoluji připomenout, že členy FSSPX (a stejně tak FSSP) jsou pouze kněží, jelikož jde o kněžská bratrstva a členem tak nemůže být žádný laik. Laik může být pouze příznivcem takového kněžského bratrstva resp. v případě FSSPX mohou být laikové členy III. řádu, ovšem bez automatické pravomoci FSSPX oficiálně reprezentovat.  

Samotní členové FSSPX a jeho příznivci název „lefébvristé“ pochopitelně nepoužívají (proto jsem jej dal do uvozovek), protože jej považují za pejorativní. Takovéto pojmenování v sobě také, zdá se programově, nese podprahovou informaci, která se dá vyjádřit ve zkratce: „lefébvristé“ = vyšinutí stoupenci schizmatického arcibiskupa Lefébvra = sektáři. Sám autor tohoto článku se v praxi mimo rámec tradičního katolicismu setkal s úsměvně rozpornými vyjádřeními typu: „Kněžské bratrstvo sv. Pia X. je dobré, ale ti „lefébvristé“, to je hrůza!“

FSSPX vnímá Druhý vatikánský koncil jako koncil, který se odchýlil, přinejmenším v několika zásadních dokumentech a ve víceznačně formulovaných závěrech, od tradice a není v souladu s učitelským úřadem Církve. Druhý vatikánský koncil tak znamená rozchod nejen s katolickou tradicí, ale i morálkou a kázní a je tedy naukově i pastoračně nepřijatelný. Oprávněným argumentem je, že tento koncil si nenárokoval žádná dogmatická vyhlášení a byl od počátku považován a prezentován pouze jako koncil pastorační.

Samo FSSPX se dostalo do obtížné situace poté, co arcibiskup Lefébvre v roce 1988 (se spolusvětitelem biskupem Castro de Mayerem) pro potřeby Bratrstva vysvětil bez papežského mandátu čtyři biskupy, aby s ohledem na svůj pokročilý věk zajistil pokračování Bratrstva a jeho apoštolátu. Světitelé i svěcení upadli do exkomunikace „latae sententiae“ (tj. nastupující automaticky činem samotným, bez rozhodnutí ordináře).

FSSPX tuto exkomunikaci nikdy neuznalo, protože se z jeho pohledu jednalo o stav nouze, kdy byl takovýto krok legitimní. Dokonce i v případě, že by stav nouze objektivně nenastal, ale světitelé i svěcení byli vnitřně upřímně přesvědčeni, že ano, a čin samotný by zároveň nebyl ke škodě duší, byla by dle kanonického práva exkomunikace neplatná. Tento stav se vyřešil „snětím“ exkomunikací ze 4 biskupů FSSPX papežem Benediktem XVI. v roce 2009. Nicméně stále zůstává nevyřešen status Bratrstva a apoštolát Bratrstva funguje mimo oficiální Církevní struktury. Nadále také trvá suspenze (zákaz výkonu kněžského i biskupského povolání) kněží Bratrstva, která však není ze strany FSSPX z pochopitelných důvodů respektována.

Čerstvě vysvěcení biskupové FSSPX v roce 1988 spolu se svými světiteli (zleva): Alfonso de Galarreta (1957), Tissier de Mallerais (1945), Antônio de Castro Mayer (1904 - 1991), Marcel Lefébvre (1905 - 1991), Richard Williamson (1940), Bernard Fellay (1958).

Zároveň je však potřeba důrazně říci, jak již bylo v posledních letech ze strany Vatikánu opakovaně konstatováno, že FSSPX se nenacházelo a nenachází ve schizmatu. Ačkoliv sama svěcení biskupů nebyla povolená, tento akt jako takový sám o sobě nezakládá schizma. O schizma by se jednalo v případě, kdy by světitel těmto nově vysvěceným biskupům zároveň přidělil jurisdikci, což však arcibiskup Lefébvre neučinil a ani nezamýšlel učinit.

Bratrstvo však z pohledu Říma není v „plném společenství“ (ať už to znamená cokoliv) a je obviňováno z neposlušnosti a neloajálnosti. Bratrstvo naopak, velmi zjednodušeně řečeno, zastává oprávněný názor, že papeže není nutné slepě poslouchat ve věcech, které jsou proti katolické víře, morálce nebo kázni a jsou v rozporu s tradicí, která je nad papežem. Členové a příznivci nicméně současného papeže považují za platnou hlavu katolické Církve, jakkoliv se může ve věcech víry, které nevyhlašuje ex cathedra, mýlit.

Pokud se týká Novus Ordo mše, obecným názorem v řadách Bratrstva je, že tato mše může být sloužena tak, že je platná, tj. ačkoliv je protestantizovaná a je zastřená její obětní podstata, sama o sobě není neplatná za předpokladu, že je sloužena formálně správně a s patřičnou intencí. V mnoha případech tomu však tak není, na což FSSPX oprávněně poukazuje, a mše není celebrována platně. Bratrstvo Novus Ordo mši odmítá zvláště pro její dvojznačnost a ovlivnění protestantismem jako ze své podstaty špatnou.

Ucelenou kritiku Novus Ordo mše jako takové předložili papeži Pavlu VI. již v roce 1969 kardinálové Ottaviani a Bacci a vžil se pro ni název Ottavianiho intervence. (Skutečnými autory však byla skupina teologů pod vedením arcibiskupa Lefébvra, za hlavního tvůrce se považuje P. Guérard des Lauriers.)

Tradicionalisté dále obecně odmítají sloužení čelem k lidu, přijímání Svátosti oltářní jinak než v kleče a do úst, podávání Svátosti oltářní neposvěcenýma rukama laiků, zapojení žen do liturgie (čtení z Písma svatého, ministrování a vůbec vstup do posvátného prostoru).  Bratrstvo tuto mši odmítá a svým příznivcům nedoporučuje se jí účastnit. V případě nemožnosti splnit svou nedělní povinnost na tradiční latinské mši, je možné účastnit se například liturgie sv. Jana Zlatoústého, tj. tradičního řeckokatolického ritu.

Naopak „Novus Ordo katolík“ se může mší FSSPX zcela bez obav účastnit, protože kněží Kněžského bratrstva sv. Pia X. jsou z pohledu Říma platně vysvěcení a stejně tak jsou jimi platně vysluhovány všechny svátosti. FSSPX slouží mši svatou dle misálu z roku 1962.

V současnosti vedou zástupci FSSPX naukové rozhovory se zástupci Říma (sekce na Vendée >). Tyto rozhovory jsou však teprve na počátku a předpokládá se, že mohou trvat i několik let.

FSSPX je přítomno ve 31 státech světa a je aktivní v dalších 32. Počet tradicionalistických katolíků spojených s FSSPX se celosvětově odhaduje na 600 tisíc až 1 milion. FSSPX má v současnosti 510 kněží a 200 seminaristů a jedná se o největší a nejrychleji rostoucí skutečně tradicionalistickou katolickou skupinu na světě.

FSSPX v České republice působí a má zde v současnosti vlastní kapli v Brně a pravidelně slouží tradiční latinské mše svaté také v Praze, Brně, Frýdku-Místku a nově též v Pardubicích. Počet příznivců Bratrstva se u nás odhaduje na několik set.

***

Obě předešlé skupiny, o kterých jsem psal výše, jsou z hlediska Církve považovány za její součást. První skupinu lze považovat za tradicionalisticky katolickou přinejmenším do určité míry resp. především ve vztahu k užívání tradiční liturgie. Druhá skupina – členové a příznivci Kněžského bratrstva sv. Pia X. – je objektivně vnímána jako zdaleka největší a nejvlivnější tradicionalisticky katolická skupina na světě, která byť není ve schizmatu, není zároveň v „plném společenství“ s Římem.

Všechny následující skupiny jsou skupinami, které současného papeže neuznávají a nejsou součástí Církve. Je nutné podotknout, že jde o skupiny marginální a počty jejich přívrženců jsou v porovnání s oběma předešlými (především v porovnání s pozicí Kněžského bratrstva sv. Pia X.) mizivé nebo nevýrazné.

Ačkoliv si tyto skupiny nárokují z objektivního hlediska být tradicionalistickými katolíky resp. dokonce jedinými pravými katolíky, lze o této skutečnosti s úspěchem pochybovat. Protože však tyto skupiny mohou mást katolické věřící, kteří jsou příznivě naladěni tradici, považuji za nutné v rámci tohoto článku seznámit s jejich postoji i širší katolickou veřejnost.

Společenství mimo katolickou Církev

Sedesvakantisté

Sedesvakantisté jsou přesvědčeni, že kvůli nepomíjejícnosti a neomylnosti Církve není možné, aby papež vyhlásil mylné učení, mylnou liturgii atd. Současného papeže (i biskupy) považují za člověka, který upadl do hereze modernismu. Sedesvakantisté tvrdí, že pokud tomu tak je, Benedikt XVI. nemůže být papežem a neuznávají jeho autoritu, protože se stal veřejným heretikem a tedy nekatolíkem. Z tohoto důvodu většina sedesvakantistů neuznává všechny papeže po Piu XII. (menší část považuje za právoplatného papeže ještě i Jana XXIII.) včetně současného papeže Benedikta XVI. Sedesvakantističtí kněží z tohoto důvodu v mešním kánonu vynechávají jméno Benedikta XVI. na místě papeže (neslouží Una cum). Jedněmi ze známějších sedesvakantistických skupin je Kněžské bratrstvo sv. Pia V. (FSSPV) nebo Kongregace Marie Neposkvrněné královny (CMRI).

Název sedesvakantisté (též sedisvakantisté, sedevakantisté) je odvozený z latinského výrazu sede vacante, který vyjadřuje stav, kdy je (Petrův) stolec uprázdněný. Tento stav nastává v období mezi smrtí (nebo rezignací) papeže a volbou nového papeže. Za první průkopníky sedesvakantismu se považují americký duchovní P. Francis Schuckardt a mexický jezuita P. Joaquín Sáenz y Arriaga.

Významné postavy sedesvakantismu zachycené při obědě v Baton Rouge (USA) v lednu 1983 (zleva): Biskup George J. Musey, P. J. Vida Elmer, P. Ralph Siebert, P. Fidelis (Robert) McKenna O. P., arcibiskup Pierre Martin Ngô Đình Thuc, Biskup Louis Vezelis O.F.M

Někteří tradicionalisté na pomezí sedesvakantismu jsou tzv. opinionisté (z anglického opinion = názor, mínění). To znamená, že otázka hereze Benedikta XVI. je pro ně otevřená, a je to otázka čistě teologického názoru. (Z tohoto důvodu je možné, že takový názor může vnitřně zastávat i jistá malá část tradicionalistických katolíků uvnitř Církve.)

Je prospěšné zde říci, že zakladatel Kněžského Bratrstva sv. Pia X. arcibiskup Lefébvre sedesvakantismus jako takový odmítal jako příliš zjednodušující řešení a vždy ponechával otázku možné hereze papeže k vyřešení teologům v budoucnosti. Jednoduše řečeno, zaměřil se na praktické řešení a to, čemu říkával „operace přežití“. Toto lze považovat za obecně převažující názor FSSPX.

Většina sedesvakantistických kněží na rozdíl od kněží FSSPX nepoužívá misál z roku 1962, protože byl promulgován papežem Janem XXIII. Na místo toho užívají misál z roku 1920 se svátky aktualizovanými asi do roku 1954 než papež Pius XII. provedl změny v kalendáři.

Další rozdělení, které lze u sedesvakantistů identifikovat, je rozdělení na „totalisty“ a „materiál-formalisty“.

Sedesvakantisté, kteří říkají, že Benedikt XVI. není v žádném případě a žádným způsobem papežem, to znamená, že nemá ani papežskou jurisdikci, ani není platně zvoleným papežem, se nazývají „totalisté“.

Naproti tomu „materiál-formalisté“ tvrdí, že není papežem, protože nemá jurisdikci, ale je platně zvolen papežem a je v postavení, že se může potenciálně stát papežem. Tento směr je známější jako sedeprivacionismus a pojednám o něm dále.

Odhadovaný celosvětový počet sedesvakantistů je mezi několika desítkami tisíc až po zhruba dvě stě tisíc. Malý počet sedesvakantistů působí spíše roztroušeně také v České republice. (Na Slovensku působí sedesvakantistický biskup Oliver Oravec, který dle dostupných informací příležitostně zajíždí sloužit mši svatou také do Česka a do Polska.)

Sedeprivacionisté

Sedeprivacionismus, „materiál-formalismus“ a nebo také „guérardismus“ (dle jména autora této teze P. Michela-Louise Guérarda des Lauriers) je jak bylo výše řečeno názor, že Benedikt XVI. není papežem, protože nemá jurisdikci, ale je platně zvolen papežem a je v postavení, že se může stát papežem. Někdy se pro sedeprivacionismus také používá název Cassiciacká teze, protože ji renomovaný dominikánský teolog P. Guérard des Lauriers prvně publikoval v tradicionalistickém katolickém časopise Cahiers du Cassiciac. Tato teze se v jistých teoretických ohledech silně opírá o názory sv. Roberta Bellarmina a příležitostně je také vyjádřena latinskou formulí papa materialiter – non formaliter (papež materiálně – nikoliv formálně).

Michel-Louis Guérard des Lauriers

Sám tento názor vychází z aristotelovského základu a jeho jádro spočívá v tom, že všechno má svou matérii a formu. Nic není tím, čím má být, pokud jedno z obojího nemá. Například baseballová pálka musí mít tvar pálky (formu) a zároveň musí být z určitého dřeva (matérie).  Samo určité dřevo není pálkou, protože jde jen o matérii, která nemá formu. Pálka odlitá kupříkladu ze skla má sice formu (tvar pálky), ale není pálkou samou, protože není vyrobena ze správné matérie.

Podobně například nově zvolený prezident je prezidentem materiálně (byl zvolen ve volbách), nicméně formálně se stane prezidentem až po vypršení mandátu předchozího prezidenta ve chvíli, kdy složí přísahu – stane se prezidentem i formálně a získá jurisdikci.

Sedeprivacionisté v souvislosti s tím tvrdí, že současný papež je papežem materiálně nikoliv formálně. Takový stav skutečně v Církvi nastává ve chvíli, kdy už konkláve zvolilo nového papeže (je papežem materiálně) a trvá do chvíle, kdy je zvolenému kandidátovi tato volba oznámena a on s ní vysloví souhlas a složí papežskou přísahu. Tehdy se stává papežem i formálně, tj. nabývá jurisdikci.

Sedeprivacionisté tvrdí, že současný papež byl zvolen v konkláve a je tedy materiálně papežem na základě volby a má potenci stát se papežem i formálně (tj. nabýt jurisdikci, kterou však propůjčuje Boží autorita nikoliv lidé) a to ve chvíli, kdy zavrhne herezi modernismu, která je dle sedeprivacionistů a sedesvakantistů v Církvi hlásána po Druhém vatikánském koncilu.

To je v krátkosti obsah Cassiciacké teze. Pochopitelně existuje množství námitek a odpovědí na ně (stejně jako u postojů všech ostatních skupin), které ale v tomto článku nebudu dále probírat, protože jde o velmi obsáhlé a složité téma.

Byl bych však rád, aby si čtenář, ať už je kdokoliv, uvědomil, že zdaleka ne všechny argumenty sedesvakantistů a sedeprivacionistů jsou nutně zcestné. Koneckonců autory těchto argumentů byli mnohdy lidé velmi teologicky vzdělaní. V této souvislosti je zajímavé, že P. Guérard  des Lauriers byl mimo jiné zpovědníkem papeže Pia XII., byl profesorem na Papežské lateránské univerzitě, poradcem papeže Pia XII. ohledně dogmatu Nanebevzetí Panny Marie (Munificentissimus Deus). Od roku 1970 byl také profesorem v nově založeném semináři FSSPX v Ecône. Protože však začal otevřeně zastávat ideu sedesvakantismu (později sedeprivacionismu), byl v roce 1977 arcibiskupem Lefébvrem ze svého postu odvolán.

Výše zmíněné však nemá nikterak obhajovat závěry, ke kterým tyto skupiny došly. Naopak lze říci, že některé postoje jsou dovedeny ad absurdum a bez přehánění je lze označit za patologické.

Jedněmi z nejznámějších současných představitelů sedeprivacionismu ve světě jsou například biskup Sanborn v USA, biskup Stuyver v Belgii a P. Ricossa a jeho Istituto Mater Boni Consilii v severní Itálii.

V České republice, pokud je mi známo, sdílí tento názor jednotlivci a to obvykle spíše jen jako určitou teologickou možnost.

Konklávisté

Konklávisté jsou původně vlastně stoupenci sedesvakantismu, tj. názoru, že od nějaké chvíle byl kvůli herezi modernismu papežský stolec uprázdněný. Ovšem u tohoto názoru nezůstali a vcelku logicky v souladu se svým přesvědčením se rozhodli vyřešit stav sede vacante volbou vlastního papeže, přičemž současného papeže přijímaného většinou katolíků považují za vzdoropapeže. Ačkoliv některé skupiny zvažovaly volbu papeže již v 70. letech 20. století, je toto hnutí záležitostí spíše let devadesátých.

Takto zvolených „papežů“ (z pohledu „většinového“ katolicismu vzdoropapežů) existuje po světě celá řada, namátkou David Bawden alias papež Michael (1990), Victor von Pentz alias papež Linus II. (1994),  P. Lucian Pulvermacher  alias Pius XIII. (1998), Oscar Michaelli alias Lev XIV.(2006)..

Pro zajímavost v České republice působí také jeden z biskupů, který se podílel na volbě takového „papeže“ (Lina II.). Tím je svitavský Emanuel Koráb, který následoval příkladu P. Francise Schuckardta a nechal se na biskupa kvůli zachování posloupnosti svěcení vysvětit starokatolickým biskupem. (Později byl podmínečně přesvěcen José Ramonem Lopezem-Gastonem v roce 1994.)

Protože takto zvolených papežů je více a některým jednotlivcům z řad konklávistů dochází absurdita tohoto stavu (nezapomínejme, že aby se jednalo o pravou Římskokatolickou církev, musí naplňovat čtyři formální znaky - být jedna, svatá, katolická a apoštolská), usilují některé skupiny v podstatě již od 90. let 20. století o navázání kontaktů mezi všemi konklávisty a poté vyřešení stavu tak, aby zbyl pouze jeden právoplatný „papež“.

Zvláštní podskupinou by zde mohli být ještě mystikalisté. Ti se také pokusili ukončit sedes vacante, nicméně neproběhla žádná volba „papeže“ po vzoru konklávistů, ale „papež“ se stal „papežem“ nějakým mystickým způsobem (odtud název pro tuto podskupinu). Obvykle se uchazeč o Petrův stolec prohlásil za papeže na základě „zjevení“ a údajného přímého vyvolení Kristem. Typickým příkladem je případ „papeže“ Řehoře XVII. a jeho „Palmariánské katolické církve“ (1978) (anglicky na Wikipedii). Dalšími takovými „papeži“ byli nebo jsou Emmanuel (1973), Petr II. (1977), Hadrián VII. (1984) a dalších asi 8 „papežů“, z nichž poslední z nich si Svatý stolec nárokoval v roce 2009.

Katedrála v Palmar de Troya

Tyto skupiny nemají celosvětově mnoho stoupenců a obvykle se jedná spíše o izolovaná a do sebe uzavřená společenství.

Nezávislí katolíci

Pro pořádek je nutné doplnit, že ve světě existují také malé skupiny tradicionalistických katolíků, které nejsou spojeny s některým konkrétním kněžským bratrstvem, ale formují se okolo jednotlivého „nezávislého“ katolického kněze, který nemá žádné vazby na určitou organizaci. Zde bych jen krátce zmínil, že na rozdíl od Kněžského bratrstva sv. Pia X., které má svůj apoštolát a nepodléhá jurisdikci místního biskupa, mají tito tzv. nezávislí katolíci v tomto bodě problém, protože v podstatě podléhají jurisdikci místního ordináře, kterou však nerespektují.

 ***

 Jistě by bylo možné ve výčtu hnutí a skupin, které si nárokují být tradicionalistické nebo katolicky pravověrné zmínit také ty, které zastávají například teze feeneyismu, sirianismu apod., což by ale přesáhlo rámec i cíle tohoto článku. 

Jak jsem v úvodu článku deklaroval, mým cílem bylo stručně seznámit méně znalé čtenáře s katolickými skupinami, které si objektivně nebo subjektivně nárokují představovat katolický tradicionalismus a to včetně těch proudů, které objektivně stojí mimo katolickou Církev a jsou v podstatě naprosto marginální.

Méně znalý katolický věřící po přečtení článku možná pochopí, že nálepkovat členy FSSPX a jejich příznivce jako sedesvakantisty, tj. jako ty, kteří neuznávají platného papeže, je zcestné a mnohdy se jedná o záměrnou dezinformaci, která má FSSPX poškodit. Zároveň mám naději, že se již nesetkám se situací, kdy někdo bude mluvit o zlých „lefébvristech“, ale vcelku dobrých kněžích Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX), kteří v současnosti jednají s Římem.

Pokud si k tomu nezaujatý čtenář, člověk nezatížený předsudky ještě uvědomí, že kritika papeže ve věcech, které nevyhlašuje ex cathedra, je možná a legitimní (konec konců máme příklad světců, kteří tak činili), pak měl tento krátký objasňující článek smysl.