Liturgie nejsvětější svátosti (1940)

Liturgie nejsvětější svátosti (1940)

P. Ant. Čala O. P.

3. Vysvětlení vnějšího obřadu přijímání.

1. Nynější obřad přijímání začíná všeobecným vyznáním hříchů („Confiteor“). Účelem tohoto vyznání jest připravit věřící k hodnému přijetí Těla Páně vzpomínkou na spáchané hříchy a opravdovou lítostí.

Pak se kněz obrátí k věřícím a modlí se:

„Nechť se nad vámi smiluje všemohoucí Bůh, odpustí vám hříchy vaše a přivede vás k životu věčnému.“

Věřící odpovědí. Amen

Nato kněz žehná věřící a při tom říká:

„Prominutí, rozhřešení a odpuštění šech hříchů vašich dejž vám všemohoucí a milosrdný Pán.“

Věřící nebo ministrant jejich jménem odpovědí:

Amen.

Těmito modlitbami chce Církev zajistit věřícím odpuštění všedních hříchů, aby pak přijali Tělo Páně co možná s největším užitkem. Čistota srdce je první podmínkou dobrého sv. přijímání. Proto od těžkých hříchů se musejí očistit dobrou sv. zpovědí, od všedních pak opravdovou a upřímnou lítostí bezprostředně před sv. přijímáním. Proto říkají „Confiteor“ a proto také Církev se modlí za odpuštění všech jejich hříchů.

2. Kromě této negativní přípravy je k hodnému sv. přijímání nutná také příprava positivní. Ta záleží hlavně ve vzbuzení živé víry, naděje a lásky. Další část obřadu sv. přijímání je tudíž zařízena ke vzbuzení těchto ctností.

Kněz napřed vezme z ciboria sv. Hostii, drží ji nad ciboriem a říká: „Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa.“ Jako kdysi sv. Jan Křtitel těmito slovy poukazoval svým učedníkům na skryté božství v osobě Kristově, tak nyní kněz ukazuje věřícím sv. Hostii a vybízí je ke vzbuzení živé víry v přítomnosti Ježíše Krista s jeho božstvím i člověčenstvím pod způsobami chleba.

Kdo věří v Krista, ten jej také miluje a bojí se, aby ho neurazil nehodným přijímáním. Hříchy sice už odstranil dobrou sv. zpovědí a upřímnou lítostí. Ale přece po každém hříchu zůstávají v duši ještě jakési stopy, jakási náklonnost k témuž hříchu. Čím více člověk miluje Boha, tím více jest si vědom své hříšnosti. Proto před sv. přijímáním svou pokornou lásku vyjadřuje též slovy pokorného setníka, jež kněz třikrát opakuje: „Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale toliko rci slovem, a uzdravena bude duše má.“

A zároveň je v těchže slovech obsažena i pevná naděje, že Kristus duši uzdraví z její slabosti, že ji posílí, pozvedne a přetvoří tak, aby duše žila jen z něho a pro něho, a aby konečně s ním mohla býti spojena navždy ve věčné slávě. Tato naděje je vyjádřena též výslovně ve formuli, kterou kněz říká při podávání Těla Páně: „Tělo Pána našeho Ježíše Krista zachovej duši tvou k životu věčnému.“

Když kněz podává sv. přijímání, činí svatou Hostií nad ciboriem kříž, aby tím naznačil, že všechna síla svátosti vychází z kříže, a také aby požehnal k hodnému přijetí Těla Páně.

3. Po svatém přijímání, udělovaném mimo mši svatou, říká kněz antifonu:

Ó svatá hostino, při níž se požívá Kristus, obnovuje se památka jeho utrpení, mysl je naplňována milostí a je nám dávána záruka budoucí slávy.

V této krásné antifoně jsou krátce shrnuty bohaté účinky hodného sv. přijímání.

Všichni pokřtění tvoří s Kristem tajemnou jednotu, tajemné společenství, které se ještě více upevňuje při přijímání těla Kristova pod způsobami chleba. Proto v latině se sv. přijímání nazývá communio, t.j. společenství, sjednocení. Proto je sv. přijímání nazýváno také „svatou hostinou“, která v nás posiluje a utužuje ono svaté spojení s Kristem a všemi údy jeho tajemného těla. Tělo a krev Páně se požívá při této svaté hostině. A toto požívání duchovního pokrmu a nápoje má podobné účinky jako požívání tělesného pokrmu a nápoje. Jako hmotný pokrm udržuje, posiluje, obnovuje a občerstvuje přirozený život, tak duchovní pokrm, přijímaný při této svaté hostině, udržuje náš nadpřirozený život, k němuž jsme se zrodili na křtu svatém, dává mu vzrůst a sílu, obnovuje jej a občerstvuje.

Při této svaté hostině se též slaví památka utrpení Páně. Poněvadž Kristus ustanovil nejsvětější Svátost před svým utrpením, už tak je sv. přijímání spjato s utrpením Páně historickou vzpomínkou. Proto sv. Pavel praví: Kdykoli jíte tento chléb a pijete kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde.“ (1) Sv. přijímání je nejen historickou vzpomínkou, nýbrž i skutečnou vzpomínkou na utrpení Páně, protože sv. přijímání je obětní hostinou nekrvavou obětí kříže.

Při této svaté hostině je mysl naplněna milostí; neboť požívání nebeského pokrmu udržuje nadpřirozený život duše, život milosti, rozvíjí jej a nahrazuje síly vyčerpané v boji se světem.

A proto také požívání těla Páně je nám zárukou budoucí slávy. Jako v seménku je obsažen budoucí strom, tak v milosti, kterou nám uděluje sv. přijímání, je obsažena budoucí naše sláva jako v zárodku. Budoucí věčná sláva jest jenom plným rozvinutím života milosti. Proto sv. přijímání je nám zárukou věčné slávy.

Takovéhle podivuhodné účinky svatého přijímání nás naplňují nesmírnou duchovní radostí. Proto kněz se po uvedené antifoně modlí:

Chléb s nebe dal jsi jim, všechno potěšení v sobě obsahující. A připojuje prosbu o trvalé ovoce vykoupení, jež nám zprostředkuje Eucharistie:

„Bože, jenž jsi nám v této předivné svátosti památku svého umučení zanechal, popřej, prosíme, abychom svatá tajemství těla a krve tvé tak velebili, bychom ovoce vykoupení tvého stále v sobě okoušeli.“

Na konec se kněz obrátí k lidu, žehná jej a při tom říká: „Požehnání všemohoucího Boha Otce i Syna i Ducha svatého sestup na vás a zůstávej vždycky s vámi. Amen.“

 4. Kdo může přistupovat ke stolu Páně.

Každý pokřtěný, kterému se to zákonem nezakazuje, může a musí býti připuštěn ke sv. přijímání. (2)

Církevním zákonem jsou vyloučeni od stolu Páně ti, jejichž nehodnost je veřejně známá, jako ti, kteří jsou vyloučeni z Církve, nebo ti, jimž uložen inerdikt, a ti, kteří mají zřejmě špatnou pověst, dokud není jisté jejich pokání a polepšení a dokud neučinili zadost za veřejné pohoršení. (3)

Tajným hříšníkům, kteří skrytě požádají o svaté přijímání a o nichž kněz ví, že se nepolepšili, nesmí podat tělo Páně; nesmí je však zamítnout, žádají-li svaté přijímání veřejně a nemohu-li býti pominuti bez pohoršení. (4) Je samozřejmé, že tu nejde o poznání tajných hříchů, vycházející ze sv. zpovědi, nýbrž o poznání hříchů vycházející z jiného pramene.

V prvních stoletích křesťanských přijímala tělo Páně i nemluvňata bezprostředně po křtu. Od 13. století však nejsou připuštěny ke stolu Páně děti, které pro svou nedospělost ještě nemají o Eucharistii náležitého poznání. (5)

Od dospělých se vyžaduje k sv. přijímání jistá příprava duchovní i tělesná. Duchovní příprava záleží v tom, že ten, kdo přistupuje ke stolu Páně, je prost smrtelného hříchu a má správný a zbožný úmysl. (6) Tělesná příprava záleží v tom, že ten, kdo chce přijmouti Eucharistii, zachová od půlnoci přirozený půst. (7) Tento půst nepřipouští výjimky, leč v nebezpečí smrti nebo těžké nemoci, která upoutává nemocného na lože a není jisté naděje, že se brzy uzdraví; v takovém případě na radu zpovědníka může nemocný přijímat tělo Páně jednou nebo dvakrát v týdnu, i když před tím požil nějaký tekutý (nikoliv však tuhý) lék. (8) Zákon eucharistického postu rovněž neplatí, je-li nutné zabrániti nějakému vážnému zneuctění nejsvětější Svátosti.

Tento předpis eucharistického postu nebyl v Církvi od začátku. V prvních dobách křesťanských nebyl vůbec znám: Kristus podával své tělo apoštolům při poslední večeři na konci hostiny; a rovněž první křesťané přijímali tělo Páně po hostině, zvané agapy. Záhy však k odstranění zlořádů, jež zavládly při agapách, a hlavně z úcty k tělu Páně, byl nařízen eucharistický půst od půlnoci.

5. Jak často přistupovat k sv. přijímání.

V prvních dobách křesťanských bylo všeobecné pravidlo, že ti, kteří se účastnili mše svaté, účastnili se po každé také obětní hostiny, při každé mši svaté přistupovali ke stolu Páně. Původně křesťané přijímali Tělo Páně jen v neděli. Ale už ve 2. století přijímali Tělo Páně každodenně. Zvláště v dobách pronásledování čerpali první křesťané sílu v každodenním sv. přijímání.

Od 5. století začala horlivost křesťanů ochabovat. Nepřijímali už každodenně, nýbrž jen v neděle a svátky. A později ještě řidčeji. Proto začátkem středověku Církev žádala, aby všichni přistupovali ke stolu Páně aspoň v neděle a svátky. Později horlivost křesťanů stále více ochabovala, takže mnozí nepřijímali Tělo Páně ani v největší svátky. Snaha, předepsati sv. přijímání aspoň na největší svátky, neměla trvalého úspěchu, až konečně čtvrtý sněm lateránský (r. 1215) předepsal přijímati Tělo Páně aspoň jednou do roka, a to v době velikonoční. Neblahé církevní poměry ve 14. století měly neblahý vliv i na náboženský život a proto také Tělo Páně bylo přijímáno ještě řidčeji.

Tridentský sněm zjednal v této věci zlepšení. Projevil přání, aby věřící přijímali Tělo Páně častěji než jednou do roka. Zvláště v době katolické reformace působením svatých mužů a řeholních družin bylo zaváděno zase častější přijímání Těla Páně. Sv. František Saleský tvrdil, že kdo chce žíti zbožně, ten musí aspoň jednou za měsíc přistupovat ke stolu Páně.

Radostná obnova častějšího sv. přijímání byla zase přerušena jansenismem. Jansenisté vyžadovali „nejčistší lásku k Bohu“ jako nutnou disposici k sv. přijímání. Zapomněli, že sv. přijímání nebylo Kristem ustanoveno jako odměna našich zásluh, nýbrž jako nadpřirozený pokrm naší duše, který ji má síliti v boji proti nepřátelům spásy. Jansenisté svými přemrštěnými požadavky, jež kladli pro přípravu k sv. přijímání, velmi mnohé odvrátili od stolu Páně, ano takřka znemožňovali přijímání Těla Páně.

Proti těmto nesprávným názorům vystoupil Innocenc XI. r. 1679 zvláštním dekretem; věřícím přiznal právo na čestné, ano na denní přijímání Těla Páně a duchovním pastýřům přikázal, aby důrazně vybízeli věřící k častějšímu sv. přijímání. Alexandr VIII. pak r. 1690 zavrhl jansenistickou větu, že nutná disposice k sv. přijímání je „ nejčistší láska k Bohu“.

Pius X. ve zvláštním dekretu z 20. prosince 1905 prohlašuje, že nikdo, kdo je ve stavu milosti a má správný zbožný úmysl, nesmí býti zdržován od častého, ano denního přijímání. Správný úmysl však má ten, kdo se chce sv. přijímáním úžeji spojit s Bohem a posílit se proti vlastním slabostem a chybám. Stačí, když ten, kdo chce přistoupit ke stolu Páně, je prost smrtelného hříchu a má předsevzetí budoucně nehřešit. Je však žádoucí, aby byl prost i všedních hříchů, aspoň úplně dobrovolných hříchů. Mimoto dekret předpisuje, aby před sv. přijímáním byla vykonána náležitá příprava a po sv. přijímání pak díkůčinění. (9)  

 

(1) I. Kor 11, 26
(2) CIC can. 853
(3) Tamtéž can. 855, § 1
(4) Tamtéž § 2
(5) CIC can. 854, § 1
(6) Tamtéž can. 856
(7) Tamtéž can. 858, § 1
(8) Tamtéž § 2
(9) Sr. CIC can. 863

Zdroj: NA HLUBINU ročník XV. číslo 10 (1940)

Zpracoval: D. Grof