Kořeny pýchy (1943)
Jaroslav Durych
Všecko zlé se rodí ve
tmě a tma jest vše, co jest mimo světlo. Světlo učinil Bůh; to byl první jeho
tvůrčí rozkaz, velmi jednoduchý a prostý k vyslovení, ale nikoliv lehký
k pochopení, neboť nepochopili jej ani mnozí z andělů. Dílo stvoření
se stalo kamenem úrazu už i rozumu andělskému, tím spíše pak rozumu lidskému a
také filosofie se dosti obtížně obírá otázkou, proč Bůh stvořil svět, měl-li
jej stvořiti či musil-li jej stvořiti, nevznikla-li dílem stvoření nějaká újma Božské
Velebnosti a neplynou-li z toho důsledky dosti dalekosáhlé a temné. Zdálo
se, a to nikoliv až teprve kacířům v dobách křesťanských, že Bůh jako
bytost, svrchovaně úplná, soběstačná, nemůže míti ani tvůrčí žádosti a že každý
úkon, tvořící něco nového vně Božské Bytosti, jest s ní nesrovnatelný. To
se zdálo andělům, kteří se oddělili a sjednotili v pekle. Lze
předpokládati, že své stvoření už v prvním okamžiku považovali za něco, co
netřeba přijímati dobrovolně a beze všech výhrad, neboť považovali to za újmu,
že byli pouze stvořeni, nemohouce vzniknouti sami z vlastní své vůle, a že
nevznikli tedy z Boha samého jako nějaké jeho větve a výhonky, nýbrž že
byli učiněni z ničeho a tudíž v úplné závislosti na Bohu, proti němuž
neměli žádné své vlastní právní moci ani možnosti odvolání a nebyli tedy jako
Bůh, ani nebyli jeho nepostradatelnými částmi, nýbrž tvorové se všemi příznaky
a závazky tvorů. Nad to však měli rozum velmi jasný a osvícený, o jehož
dokonalosti si člověk nemůže udělati ani představu, a viděli lépe svou
závislost a podřízenost, než jak ji vidí člověk, neboť byli to pouzí duchové.
Svým stvořením se octli vně Boha, nebyli tedy uvnitř Něho jako v paláci,
nýbrž venku a tam si nemohli zaříditi své vlastní božství, nýbrž byli tam spíše
jako sluhové, stojící v předsíni. Ale každá bytost tak či onak touží po
svobodě a nerada snáší újmy. Tito duchové pak, kteří jako by ještě na sobě a
v sobě cítili žár božského tvůrčího ohně, toužili po svobodě zcela
svrchované, ničím neomezené; buď chtěli býti jako Bůh, nebo raději litovali
svého vzniku.
My lidé ovšem nemůžeme
dokonale pochopiti tehdejší stav odpadlých andělů, neboť jsme omezeni tělem a
smrtí. Ale máme pro srovnání jakýsi příklad z lidského života. Stává se
někdy, že děti, je-li jim sděleno nepovolaným člověkem, jakým způsobem přišly
na svět, pozbudou na dlouhý čas svého dřívějšího blaženého klidu a jsou velice
nešťastny. Marně hádají, proč beze své vůle a bez svého souhlasu byly přivedeny
na svět a to způsobem, který se jim naprosto nezdá dosti důstojným. Dítě se
totiž považuje za jakousi podobu nějakého andílka, postaveného na zemi, a náhle
se mu tato představa nejen zhroutí, nýbrž jest vyměněna za představu těžce
snesitelnou. Pak nastává melancholie a nechuť k životu, ne-li touha po
smrti. A to se u lidí někdy opakuje, zvláště u takových, kteří zatouží po tom,
aby vynikli a vyrostli do nějaké výše ať v oboru rozumovém nebo citovém,
ať to jsou umělci, objevitelé, filosofové, učitelé, nebo i osoby duchovní;
často se totiž octnou v místech, kde se domnívali, že strhnou hvězdu
s nebe a místo ní popadli jen svou vlastní žalostnou bídu. Pak cítí zklamání,
žalost, hrůzu a odpor ke všemu, k sobě samým a také k Bohu. Neboť
člověk touží po povýšení a nechce-li býti právě jako Bůh, přece aspoň chce
hodně vysoko. Nezdaří-li se mu to, pak vyčítá, a komu jinému než Bohu?
Prvním kamenem úrazu,
z něhož pochází všecko pohoršení, bylo tedy stvoření či přesněji řečeno
úkon stvoření sám. Tomu podlehli i mnozí z andělů, ač byli stvořeni jako
pouzí a nesmrtelní duchové; tím spíše tedy podléhá člověk, který přichází na
svět velmi bídně a žalostně. A tu se již projevuje služebnost tvorstva a vůle
Boží. Bůh chce a také vymáhá, aby tvorové přijímali určení, které jim dává, a
plnili je podle ustanoveného řádu. Tvor pak to má přijímati a plniti
s úplnou odevzdaností do Jeho vůle.
To by se ovšem zdálo
velmi jednostranné a obtížné k vyplnění, kdyby se projev Boží vůle
omezoval pouze na to. Nebyl by totiž znám účel a nebyla by patrná Boží láska.
Ta se projevila teprve tím, že Bůh sám vzal na sebe lidské tělo, i jeho bídu, i
jeho smrtelnost a učinil zadost veškeré pýše, veškerému vzdoru, vzteku a
nenávisti všeho tvorstva svou smrtí na kříži. Tím bylo dáno křesťanu vše, po
čem srdce jeho prahne. Bůh se učinil člověkem a vydal se lidem na milost a
nemilost. A jest ještě mnoho tajemství v tom, co Bůh zamýšlí učiniti
s člověkem a jakou slávu a důstojenství připravuje duším svých věrných tam
na věčnosti, a nebylo by dobré, kdyby lidé toto tajemství znali už za živa. Ale
jisto jest, že Bůh jest veliký ve své moci, ve svých úmyslech a ve svém
bohatství, které si nenechává na věky sám pro sebe.
Proto jest třeba
přijmouti radostně z ruky Boží vše, i nejtrpčí věci, i to, co se zdá
nesnesitelné, a právě v tom spatřovati bezpečnou cestu k slávě věčné,
která je nade všecko pomyšlení. A zdržovati se pýchy, ať vychází
z čehokoliv, a za nic se nepovažovati. A nedomnívati se, že máme to nebo
ono, že máme nadání, povolání, vyvolení a podobné, věci, neboť to všecko se
dává a odnímá, nabývá a ztrácí, kdo stojí, může upadnouti a ztratiti vše, jen
doufání v Boha má cenu ustavičnou a čím jsme poníženější, tím jistější
jest i spasení naše v den nejposlednější.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XVIII. číslo 7 (září 1943)
Zpracoval: D. Grof
