Vzdorování novotám koncilové Církve

Vzdorování novotám koncilové Církve

P. Stephen Somerville

Tradicionalistický katolík je obviňován z neposlušnosti k papeži nebo svému biskupovi, protože odmítá navštěvovat Novus Ordo nebo koncilovou mši. Jak se může ospravedlnit a ubránit sám sebe?

V posledních desetiletích existují v katolické Církvi další rozmanité a alarmující změny. Ale je dobré zaměřit se v první řadě na změny ve mši, protože mše je vlajkovou lodí katolické Církve. Mše je také naše největší a nejposvátnější vlastnictví. Navíc jsme vázáni povinností navštěvovat ji každou neděli. Mimoto je to při mši, kdy se děje proměna chleba a vína na pravé Tělo a Krev Našeho Pána Ježíše Krista, které je nám nabídnuto ve Svátosti oltářní, největší ze sedmi svátostí. Tyto svátosti jí slouží způsobem, který je odhaluje jako podobně podstatné pro naši spásu, tj. dosažení nebe.

Tradiční katolík tedy může znát změny, které učinil pokoncilový establishment u jiných svátostí a může se vážně bránit novému způsobu jejich praktikování. Také může odmítnout posílat své děti do místní koncilové katolické školy s jejím naředěným náboženským učením (bez katechismu), s její nechvalně známou liberální „sexuální výchovou“ a všemi špatnými příklady.

Zde jsou některé z nejhorších změn v koncilové Církvi. Náš tradicionalistický čtenář v nich může jistě rozpoznat nebezpečí pro katolickou víru a svatost člověka (života v milosti posvěcující). Jeho děti by pravděpodobně byly v pořád větším nebezpečí duchovní újmy. Všechny /ty děti/ podstupují riziko, že případně neumřou v tomto stavu milosti. To znamená,  /že umřou/  ve stavu smrtelného hříchu. To znamená věčné zatracení v pekle.

Důvody pro vzdor a neposlušnost

Může za těchto okolností tradiční katolík vzdorovat nebo neuposlechnout papeže nebo biskupa, který mu nařizuje, aby se přizpůsobil progresivistické koncilové Církvi?

Odpověď je určitě ano, může a měl by vzdorovat nebo být neposlušný k novému učení nebo zvyklostem potud, pokud jasně odporují předešlému magisteriu a zbožnosti Církve. Svatý Robert Bellarmin nás učí, že:

„stejně jako je přípustné vzdorovat papeži, který napadá tělo, je také přípustné vzdorovat papeži, který napadá duši nebo ...především, který se pokouší zničit Církev.“ Sv. Robert pokračuje: „je přípustné vzdorovat mu tím, že neudělám to, co nařizuje a tím, že zamezím vykonání jeho vůle“.(1)

Proto dotčený může odmítnout navštěvovat nebo užívat liturgii a školy Novus Ordo Církve.

Proč smí neuposlechnout? Protože nová progresivistická hierarchie ruší strukturu katolické Církve, jak byla v historii známá po 20 století. Tato destrukce má mnoho aspektů, ale zde se zaměřím na dva body.

Za prvé je to nevěrnost koncilové Církve ke své katolické minulosti. Pomyslete na zmnoženou neúctu k Bohu-Kristu při mši. Například svatostánek odsunutý stranou do rohu, kdy málokdo před ním poklekne; gregoriánský chorál a jiné zbožné zpěvy ke cti Svátosti oltářní už není slyšet, ale jsou nahrazeny protestantskými chvalozpěvy a novotařskými písněmi ve stylu sacro-popu; odstraněná mřížka a malé nebo žádné znamení adorace při přijímání; 70 % dospělých (jak říká průzkum) už nevěří v reálnou přítomnost Kristova Těla (přímý důsledek toho, že není žádná oběť, tedy žádné obětování); stěží přežívající stav milosti a několik, vzácných několik lidí, kteří chodí ke zpovědi; protestantské vůdčí osobnosti velebící novou mši pro její protestantskou konformnost. Mohl bych pokračovat: Ale toto jsou některé /druhy/ nevěrnosti na koncilové liturgické scéně.

Zaslouží si autoři této devastace mše, ať jsou to biskupové nebo dokonce papeži, naši poslušnost? Stěží! Vlastně si ji většina z nich nárokuje tak zřídka, jak je to jen možné, z důvodu všeobecného zhroucení autority koncilové Církve. Otevřená a nekorigovaná neposlušnost rozrušuje autoritu ještě víc.

Za druhé, po nevěrnosti, přicházím k novým naukám, které se nikdy předtím v katolické Církvi neučily. Zdá se mi, že nejvýznačnější jsou univerzální spása (všichni budou spaseni, nikdo nemusí být zavržen) a náboženská svoboda. V souladu s ní se koncilová Církev vzdala katolické nauky, že civilní autorita by měla chránit pravé náboženství. Od Druhého vatikánského koncilu mohou všichni lidé svobodně následovat nebo popírat pravé náboženství a vyznávat, bez legálního postihu, jakoukoliv víru, kterou chtějí.

Tato dvě hlavní témata Druhého vatikánského koncilu a jejich dozvuky jsou cizí katolické nauce. Nejsou vyhlášena v jednoznačných termínech. Jsou prezentována dosti skrytě a zmateně. Například v novém kajícím ritu se nezmiňuje peklo spolu s „nedokonalou lítostí“. „Obtížná“ témata byla odstraněna ze sbírky modliteb. Proroctví velkého odpadu od víry (2 Te 2) bylo vynecháno v novém Lekcionáři (Starý lekcionář: sobota v adventním postním týdnu). Jsou blahořečeni lidé, kteří nežili heroickou mravnost.

Měl by člověk poslouchat nebo se podřídit takovému duchovnímu uspořádání univerzální spásy a svobody? Člověk by měl naopak vzdorovat a zpochybňovat ho kvůli riziku, které to představuje opravdové spáse a svobodě.

Všechny ty změny v Církvi se učinily, jak se tvrdí, z „ekumenických“ důvodů, tj. aby se katolíci stali „protestantům přívětiví“, méně odlišní dokonce i od Židů (méně „antisemitští), méně iritující pro nevěřící nenáboženský establishment. Ale tyto změny ve skutečnosti ničí Církev. Jsme svědky sebezničení Církve (papež Pavel VI. to vlastně řekl veřejně). A toto zničení je jistě zosnováno samotným Satanem, jehož kouř proniknul do Církve (podobně i tato slova vyřkl Pavel VI.).

Pavel VI. pózuje s protestantskými teology, kteří pomáhali tvořit novou mši.

Všeobecně se tvrdí, že od 30. let 20. století se chytří mladí marxisté, zednáři a židé infiltrovali do katolické Církve, vydávali se za zbožné seminaristy a směřovali k vysvěcení na kněze a k dalšímu služebnímu postupu tak, aby zkazili a zničili Církev zevnitř. Tato infiltrace je zdokumentována, ale je kuriózně zamlčována katolickými autoritami. Kniha Memoirs of an Anti-Apostle  (Paměti antiapoštola) jsou pozoruhodným svědectvím o tom.

Mají papež a biskupové, kteří prosazují tyto skutečnosti, právo žádat naší poslušnost, opravdovou autoritu nad námi? Zdá se, že ne, nebo méně a méně, jak se situace horší. Tradicionalisté smí a měli by je v klidu neuposlechnout, aby byli poslušní Boha. Velký dominikánský teolog Francisco Vitoria nás učí:

„Musí se vzdorovat papeži, který veřejně ničí Církev. Co by se mělo udělat, když papež kvůli svým zlým obyčejům ničí Církev? ... Nemělo by se mu ani dovolit jednat takovým způsobem, ani by neměl být uposlechnut v tom, co je zlé. Proto jestliže chce zničit Církev nebo něco podobného, nemělo by se mu dovolit jednat takovým způsobem, ale člověk by měl povinnost vzdorovat mu. Důvod pro to je: /papež/ nemá pravomoc ke zničení /Církve/“ (2).

Je také katolickou pravdou, že bychom měli zachovávat posvátnou tradici konání pobožnosti a věrouky z dřívějších časů a papežů minulosti... Uposlechnout nové zvyklosti znamená neuposlechnout staré dobré zvyklosti papeže Pia XII., sv. Pia X. (jediného papeže světce ve 20. století), požehnaného Pia IX a sv. Pia V., který ustanovil tridentskou mši v roce 1570. Ale kázeň a pravda těchto velkých papežů k nám přišla skrze ně od samotného Našeho Pána. Sv. Petr nám jasně říká: Boha je třeba poslouchat, ne lidi. (Skutky Apoštolské 5:29). Ano, tradiční katolík skutečně smí vzdorovat a neuposlechnout poslední papeže a biskupy, když nás vedou od seriózní katolické tradice.

Jan Pavel II. zdraví protestantského teologa Oscara Culmanna.

Na konec ať samo kanonické právo z roku 1917 podpoří naše právo neuposlechnout progresivistickou revoluci. Tento velký Kodex kanonického práva říká, že první zákon, ke kterému by všechny ostatní měly směřovat, je spása duší. Proprotestantská liturgie, modlitby a učení koncilové Církve vedou nebo mají sklon vést duše do pekla. Musíme vzdorovat a neuposlechnout tyto zlé normy, což je lepší pro spásu našich duší.

Strašák „neuposlechnutí papeže“ může být ve skutečnosti přehnaný nebo dokonce chybně vykreslený. Papež Pavel změnil slova ve svém výnosu Missale Romanum přikazující užívání Novus Ordo mše. Použil úskočný a neurčitý jazyk. A proč to tak udělal? Protože znal mocný argument, že tridentská mše má být věčná z promyšlené a pevné vůle papeže sv. Pia V. Věděl, že zneuctít tridentskou mši znamená riskovat hněv sv. Petra a Pavla. Přesto záměrně pokračoval ve vytržení katolické Církve z její posvátné tradice. Říká se, že nezemřel ve vůni svatosti, ale v ošklivém zápachu tak velikém, že nikdo nemohl přistoupit k jeho katafalku.

Od té doby se papež Jan Pavel II. snažil zpřístupnit starou mši částečně s pomocí kněží Bratrstva sv. Petra, stejně tak i místními kněžími schválenými k tomu svým biskupem. Tím se zamýšlelo podkopat dobrou práci arcibiskupa Lefébvrea a jeho věrných následovníků. Je smutné konstatovat, že biskupové neučinili tridentskou mši snadno a hojně přístupnou. Obepjali ji omezeními a očividným opovržením. A proč tak činí? Zajisté proto, že se bojí, že tato posvátná vlajková loď katolické víry vrhne špatné světlo a zdiskredituje novou koncilovou Církev, novou mši, nový katechismus, nové náhražky podnícené Otcem lži pro roztříštěné zbytky Nevěsty Kristovy.

Pobouřené progresivistické reakce

V tomhle místě slyším některé zvyšující se hlasy koncilového pobouření, vzteklé konfrontace ze strany horlivých a pošetilých sluhů nové Církve.

Kdo se chce vracet k těm starožitným krámům?

Jedna námitka je tato: „Co to je za naprostý nesmysl co říkáte! Kdo se chce vracet k té staromódní, latinské, konstantinovské, středověké tridentské mši? Díky Bohu za ty skvělé reformy! Díky Bohu za mši v národním jazyce, za nadšenou účast tolika žen, mužů a dětí na nedělní bohoslužbě. Díky Bohu za svobodu a kreativitu a inkulturaci!“

Ano, byl jsem v minulosti bičován podobnými slovy na církevních shromážděních. Znám lidi, kteří by na to odpověděli přesvědčivě a bez servítků, s nejvýmluvnějším svědectvím, úžasnými slovy víry a přesvědčení a zkušenosti. Takové odpovědi byly publikovány v dobrých knihách a na webových stránkách. Pokračujme v našem boji, našem sebevzdělávání, naší katolické výchově, v pokoji a křesťanské lásce, ve světle a s věrností.

Dobro konané Novus Ordo farnostmi

Ještě čekám jednoho oponenta. Toho, co mi s rozvážným klidem řekne: „Ano, ale existuje mnoho možností volby v mnoha farnostech. Já jsem si zvolil navštěvovat dobrou farnost, kterou znám, kde kněží jsou horliví a nábožní, kde liturgie je uctivá a výživná, kde skupiny laiků tvrdě pracují a jsou oddaní, kde jsou poslední vatikánské směrnice brány vážně, kde pěvecký sbor přispívá ke kráse bohoslužby. To je jistě katolická Církev jaká by měla být.“

Asi jste byli v takovém kostele nebo jste slyšeli o farnících, jako jsou výše zmínění, kteří svědčí o vyváženosti, bohatství a duchovním prospěchu svých nedělních návštěv kostela.

Jsem v pokušení odpovědět: „Bohu díky, že jsou nějaké dobré věci v koncilové Církvi, o nichž lze podat zprávu.“

Ale vzpomínám si na své vlastní poslední roky v Novus Ordo systému. Konali jsme některé úctyhodné věci: vždy jsem užíval římský kánon nebo první eucharistickou modlitbu s jejich věroučnou sílou. Opravoval jsem nad kalichem dlouhá léta špatný překlad slov pro multis - „za všechny“ – na správný „za mnohé“. Užívali jsme jako ministranty jen muže. Vpravili jsme trochu latinského a gregoriánského zpěvu do každé mše. Zachovávali jsme zbožnou úctu, kde jsme mohli. Snažil jsem se (a ano, neuspěl jsem) přesvědčit lidi, aby chodili ke zpovědi. Měli katolíci radost, když šli do mého kostela? Ano, vím, že mnozí měli. Ale nakonec zastánci nové Církve měli navrch a já jsem se nalezl v situaci ideální pro to, abych znovuobjevil katolickou tradici. Deo gratias.

Zatím ano, některé Novus Ordo farnosti nejsou tak špatné. Ale nezapomeňme, že tato revoluce a odpadlictví v katolické Církvi předpověděl Ježíš a sv. Pavel a rozliční nebibličtí proroci: „Řím ztratí víru“.  To, že tam a onde přežívá trochu pravdy a svatosti může zpomalit odpadlictví jen okrajově. Ale totéž přežívání částečné pravdy také pomáhá nepříteli skrýt celkové chyby pokoncilní Církve, pěstovat konformitu, nechat Satana zjevit se jako anděl světla.

Kdo je příznivě nakloněn protestantismu?

Náš čtenář nám podává zprávu, že jeho kritika papeže je považována za kluzký svah směrem k protestantismu, že důvěra ve vlastní víru v Písmo a věrouku je sklouznutím do protestantského omylu osobního soudu.

Toto obvinění je mělké a zavádějící. Jsou to skutečně koncilové vůdčí osobnosti, které protestantizují katolickou Církev. Všechny liturgické změny se dějí v linii přívětivé k protestantům. Papež Pavel VI. pozval šest protestantských expertů jako „pozorovatele“ reformy mše, aby jí protestanti nebyli dotčeni. Co se týče minulosti, papež Pius V. cíleně učinil římský misál pevně katolický a nezmanipulovatelný tak, aby protestantský vliv /na něj/ v budoucnu byl nulový. Tradiční katolíci zamýšlí vzít si zpět tento ryzí katolický základ.

Benedikt XVI. podává Svaté přijímání protestantskému bratru Rogeru Schutzovi, 11. května 2005.

Když člověk uvažuje o jiných neliturgických ústupcích protestantům učiněným progresivistickou Církví, vidí zeslabování výsad papeže jako vladaře Církve a učitele Pravdy. Vidí vzrůstající úlohu biskupských konferencí, které redukují ústřední vládu Říma na většinový názor; vidí uvádění žen do sanktuária; doktrínu ospravedlnění – vírou samotnou, sola Fides -  nedávno přijatou katolickými a protestantskými vůdčími osobnostmi v Augšpurku atd. Všechny tyto změny se učinily, abychom se zavděčili protestantům, a aby se jim progresivistická Církev více připodobnila. Vzdorovat takovému koncilovému vedení znamená chránit nás od protestantismu.

Je vše, co přichází od papeže zároveň od Boha?

Náš čtenář uvádí svou kritiku: „máme věřit, že všechny věci, které přichází od papeže jsou zároveň od Boha“ a měli bychom se jim podřídit, i když jsou v protikladu k učení minulosti.

To je velmi zavádějící. Všechny dobré a nestranné věci jsou od Boha, ale hříchy a omyly jsou od člověka. Současný Vatikán má sklon k chybným, hříšným a zhoubným rozhodnutím, učením a postojům. Po seriózním studiu a modlitbě můžeme a měli bychom my tradiční katolíci zakročit uctivě a jasně a usilovat o to „napomenout hříšníka a poučit nevědomého“ – dva tradiční akty milosrdenství.

Neměl by teologický laik nikdy zpochybňovat papeže? Vzpomeňte si na kristologické debaty rané Církve jako například během ariánské hereze ve 4. století. Lid často projevoval živý zájem v těch teologických argumentech. Někdy to byli biskupové, vladaři, představení a bohaté třídy, které mocně prosazovaly herezi před tváří jednoduché jasné víry obyčejného lidu.

Dnes potřebujeme zapojit více hlav ve veřejné debatě o věrnosti k tradici versus přijetí novinek Druhého vatikánského koncilu. Nemusíme být experty teology, ale můžeme diskutovat témata založené na zdravém rozumu věřících, který Duch svatý nikdy Své Církvi neodepřel. Byl to tento sensus fidelium, který uchránil katolickou víru před ariánskou herezí, která zamořila takřka všechny preláty a dokonce i papeže – papeže Liberia. Jsem si jistý, že s podporou zdravého rozumu věřících založeném na věčné nauce a liturgii Církve dobrá věc s milostí Boží zvítězí. Prohlašují kritici, že „Bůh naloží se vším kdy a jak se Mu zlíbí“? Skutečně to udělá, ale chce do toho zapojit vás i mě. Kéž Ho nezklameme.

(1) Robert Bellarmine, De Romano Pontifice. Lib. II, kap. 29, in Opera Omnia, Paris: Pedone Lauriel, 1871, sv. 1, str. 418.
(2) Obras de Francisco Vitoria, Madrid: BAC, 1960, str. 486-487.

 

Zdroj: Tradition in Action

Překlad: D. Grof