Obnovit vše v Kristu – tradicionalismus a současná
katolická kultura
Nikdy jsem nebyl za
dobře s některými modernějšími prvky filozofie, které nemají žádné reálné
uplatnění, protože jsem v podstatě prostý člověk. Když pochopím
nějakou myšlenku, rád bych také pochopil, jak může taková věc být uvedena do
praxe. Tradiční metafyzika naprosto dává smysl, když je aplikací božského, jako
např. hierarchie bytí Tomáše Akvinského. Když tedy nedávno biskup Tissier de
Mallerais řekl, ať zapomeneme na Druhý vatikánský koncil, strávil jsem další
den vymýšlením, jak by se to dalo prakticky a logicky provést.
Když se podíváme na
tradicionalistické katolické hnutí jako celek (a já věřím, že to také zahrnuje
tradiční východní katolíky, kteří si přejí vrátit řecké/slovanské tradiční
zvyky do své liturgie), první otázkou, která mi vyvstane na mysli je, jak toto
prakticky zavedeme do zbytku našeho církevního života. Očividně jsme
tradicionalisty, protože jsme nespokojení (když to řeknu jemně)
s reformovanými obřady Druhého vatikánského koncilu. Jsme nespokojeni se
změnami ve vztahu k nauce a hlásání evangelia. Jsme tedy pro to dělat věci
stejně, jak je Církev vždy dělala, jsme pro to vnést starobylé do současného
světa a obnovovat současný svět, spíše než dělat kompromisy a potkat se se
světem na půl cestě.
Otázkou je, jak toto
budeme v praxi žít jako tradiční katolíci? Jedním z našich poslání
jakožto katolíků je hlásání evangelia. Ježíš k nim přistoupil a
promluvil: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za
učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte
je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny
až do konce světa!“ (Mt 28, 18-20)
Ježíš nám neříká,
abychom kázali tridentskou mši nebo abychom kázali studium latiny nebo
tradičních svátostí atd., nikoliv proto, že by to nebylo důležité, ale protože
je to odvislé od přikázání. Není to prvním a primárním předmětem víry, je to
prostředkem dosažení tohoto cíle – ospravedlnění v Kristu. Jsme tradicionalisty,
protože věříme, že tyto věci naplňují ono poslání lépe než reformované obřady,
jelikož jsou vyzkoušené a pravdivé, kdežto výsledky reformy hovoří samy za sebe
(jak bylo hojně a nepřetržitě popisováno zde i jinde).
Jak tedy máme toto
poselství Ježíše Krista, poselství lásky, přinášet průměrnému člověku
v tomto kontextu? „Hej, kamaráde, běž dnes na tridentskou mši a budeš
spasen. Všichni ostatní v katolické Církvi zabloudili, ale my ne.“ To asi
nepřinese kýžený účinek. Máme však další problém – průměrná farnost v této
zemi, průměrná farnost užívající Novus Ordo není místem pro pěstování katolické
víry. Existují zajisté kostely s dobrými konzervativními kněžími, kteří
kážou evangelium, ale je pravidlem, že jsou v této zemi výjimkou. Potkal
jsem několik kněží, kteří, když jsem se jich zeptal, jak začali sloužit
tridentskou mši, odpověděli: „Na studiích jsem poznal jednu víru, a když jsem
přišel do farnosti, nalezl jsem tam víru, která se zdála jiná.“ Co se tedy
stane, když někdo díky tomu, že s ním hovoříme a že se za něj modlíme,
konvertuje ke katolické víře, pak je o Velikonocích přijat do Církve ve
farnosti „sv. Klauna“, kde kolem něj tančí liturgické tance v trikotu při
ujeté hipisácké hudbě a vytleskávání? Ten člověk si pravděpodobně bude myslet,
že skončil v nějaké sektě a to za předpokladu, že pochopil víru po
měsících od obřadu přijetí dospělých do Církve, kde se dozvěděl, že eucharistie
je jen symbolem a biřmování znamená stát se v Církvi „dospělým“.
Proto je povinností nás
tradicionalistů pomoci lidem nalézt pravou víru. Jak? Nejdůležitější věcí je
tradiční farnost, kde se člověk může těšit z tradičního svátostného
života. V kontextu plného svátostného života a silného společenství
tradičních katolíků může tento člověk prožívat tradiční svátosti a tímto
způsobem být evangelizován.
Za druhé musíme my
tradiční katolíci být dobrými katolíky. Musíme být příkladem světla
v temnotě. Musíme být zbožní, mravní, dobře znát Písmo sv. a církevní
nauku a nadto musíme být pozitivním příkladem víry. Co se stává, a nemusí to
být nutně neospravedlnitelné, je, že tradiční katolíci zahořknou kvůli nějakému
potřeštěnému biskupovi, který začne pronásledovat tradiční katolíky nebo kvůli
neokonzervativním apologetům, kteří nám říkají, že jsme pomýlení, když
skandalizujeme Jana Pavla II., protože se modlil s partou divošských
pohanů. Nebo tehdy, když vám biskup řekne, že můžete mít tridentskou mši
v zadní místnosti farní školy dvakrát do měsíce bez možnosti křtů, školy
atd. Člověk uvažuje nad tím, proč lidé jdou k FSSPX a říkají indultu
„inzult“. (Článek je z roku 2006 před vydáním motu propria Summorum
Pontificum – pozn. překl.) Jsme už unaveni tím, že nám odpírají křty, svatby,
pomazání v tradičních ritech atd. Takže se rozzlobíme, rozlítíme a je
velmi smutné, že tyto případy říkají neokonzervativnímu návštěvníkovi tradiční
mše mnohé. Činí to na ně dojem, že my všichni nejsme šťastní a nakonec nás oni
napraví. Samozřejmě, že to tak není, ale vypadá to tak.
Světci ve svém životě
mnoho trpěli, ale byli plní radosti. Dokonce i sv. Johanka z Arku, které
podplacení duchovní ve službách Angličanů odepřeli svátosti. My také trpíme, že
nám berou náš tradicionalistický život a pronásledují nás samotní pastýři,
kteří by nás měli bránit, dokonce v jisté době v minulosti i sám
papež. Tradiční latinská mše, texty, breviář to jsou klenoty katolické víry a
my jsme jejich držiteli, máme k nim přístup, máme kněze, kteří je kážou,
musíme být plni radosti a být příkladem pro ostatní. Svatému Františkovi se
přisuzuje výrok (ačkoliv většina badatelů říká, že jej neřekl): „Vždy kázejte
evangelium, a bude-li to nezbytné, užijte slova.“ Ať už to řekl nebo ne je
nepodstatné, je to skvělé rčení.
Abychom skutečně obnovili
katolickou kulturu a obrátili lidi na pravou víru, musíme začít u sebe.
Samozřejmě, že papež učinil pobuřující věci, mnoho biskupů a kněží odpadlo od
víry a dále odpadají, ale my také. Hřešili jsme, uráželi jsme Našeho Pána a
máme stejnou vinu. Možná jsme se nemodlili s pohany (narážka na vystoupení
Jana Pavla II. v Assisi v roce 1986. – pozn. překl.), ale chodíme na
pohanské filmy? Pobuřujeme tím, že děláme věci, které by tradiční katolíci
neměli dělat, a tím zesměšňujeme víru? Skutečná reforma začíná před zrcadlem.
Zdroj: Athanasius Contra Mundum
Překlad: D. Grof
