Pravý pojem tradice (1997)

Pravý pojem tradice (1997)

Tento text byl původně otištěn v roce 1997 v lednovém čísle Si Si No No. Zde jde o zkrácenou verzi přednášky ve francouzštině, kterou přednesl biskup Tissier de Mallerais ve Versailles 19.5.1995.

Modernistický Řím nás prohlásil za schizmatiky, protože se držíme údajně mylného pojmu tradice. Ukážu vám, že jsou to tradiční věřící, kdo mají pravý pojem tradice a tudíž neomodernisté, jež nás prohlašují za schizmatiky, mají mylný evoluční pojem tradice, který nazývají „živá tradice“.

Tradice je v zásadě neměnná, nezměnitelná. To jí však nebrání, aby prodělávala homogenní vývoj, aby byla živá – ukážeme si, jakým způsobem. Začněme a podívejme se na první bod.

TRADICE JE V ZÁSADĚ NEMĚNNÁ

Takto to vysvětlil za papeže Pia XI. kardinál Billot v práci nazvané De Immutabilitate Traditionis Contra Modernam Haeresim Evolutionismi (O neměnnosti posvátné tradice, 1929). Není to žádný výmysl nebo názor, je to klasická nauka Církve – tradice se nemění. Vlastně slovo tradice pochází z latinského tradere, což znamená předávat. Tradice je předávat beze změny to, co nám bylo svěřeno. Jestliže při předávání nastane změna, pak jde skutečně o porušení víry, jde o falšování toho, co bylo svěřeno a předává se. To vidíme například při předávání lidové tradice (tj. folklóru). Ale věrnost při předávání nadpřirozeného pokladu Božího zjevení je mnohem důležitější, to je, abychom tak řekli, poklad pravd vyjevených nám proroky, Naším Pánem Ježíšem Kristem a končí to apoštoly. Zjevený poklad se uzavřel ve chvíli úmrtí posledního apoštola.

Sv. Pius X. v dekretu Lamentabili (Rukověť sv. Pia X. zavrhující bludy modernistů – pozn. překl.) z roku 1907 zavrhuje následující:

Zjevení, zakládající předmět katolické víry, nebylo u apoštolů dokonáno. (Výrok 21)

Tento výrok byl zavržen, protože znamenal to, že by mohla být jiná pozdější zjevení, která by se dala přidat ke zjevení danému apoštolům. Učitelský úřad Církve má výhradně roli zachovávání a věrného objasňování pokladu víry Zjevení. To říká První vatikánský koncil v dekretu Pastor aeternus:

Nebylť nástupcům Petrovým Duch Svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení Apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.

Papež Pius IX. o mnoho let dříve v encyklice Qui pluribus (1864) odsoudil omyl pokrokovosti ve věcech nauky, kterého se přidržovali ti, kdo říkali, že se nauka musí vyvíjet tak, jak se zdokonaluje lidské poznání:

Je velkým podvodem...že tito nepřátelé Božího zjevení, kteří propůjčují nejvyšší uznání lidskému pokroku, si přejí s opravdu lehkomyslnou a svatokrádežnou troufalostí vnést jej /omyl pokrokovosti/ do katolického náboženství, jako by náboženství nebylo dílem Božím, ale lidským, nebo bylo nějakým filosofickým bádáním, které mohou lidské metody zdokonalit.

Držme se pevně nutné neměnnosti Boží tradice. Je pokladem, který se má věrně předávat – a tak to je! Později vysvětlíme, jakým způsobem dochází k jistému pokroku, ale tento princip se musí jasně stanovit a musíme se jej pevně držet, jinak nemůžeme pokračovat.

TRADICE JE ŽIVÁ, PROTOŽE KAŽDÝ Z NÁS V NÍ ŽIJE

Tato nutná neměnnost nezabraňuje tradici, aby byla živá. Modernisté hovoří o „živé tradici“. My také hovoříme o živé tradici, ale ne stejným způsobem, jak uvidíme.

„Živou tradicí“ rozumíme toto:

To, že je tradice neměnná, jí nebrání, aby byla živá. Říkáme tím, že katolíci včerejška, dneška a zítřka v ní žijí. Tradice je živá, protože člověk v ní žije.

Podíváme se na život a vývoj Boží tradice, co se týká jednotlivce, a potom, jak se projevuje v Církvi jako celku. Je velmi důležité činit mezi těmi dvěma věcmi rozdíl.

Tradice je zjevený poklad. Co je ve zjevení? V zásadě je zjevení soukromým životem Boha, které je nám sdělováno milostí a svátostmi. Soukromý život Boha se projevuje ve třech Božských osobách a celost tohoto života je nám sdělována milostí, svátostmi a Naším Pánem Ježíšem Kristem. To je podstatným jádrem křesťanského zjevení, základními výrazy tohoto pokladu, kterých se člověk musí držet. Živá tradice je totéž, jako říci, že člověk prožívá život Boha, že je člověk prodchnut tímto Božím životem, že ho člověk prožívá svým rozumem, vůlí, vírou, nadějí, láskou a všemi ctnostmi.

Takovýto křesťanský život – tento život tradice v našich srdcích, osobách a okolí – je účastí na neměnném životě Boha. Bůh se nemění. Svatí v nebi patří na neměnného Boha ve věčnosti, což je naplňuje nesmírnou radostí po celou věčnost. Těší se z nazírání stejného a provždy se neměnícího Boha, Zdroje nepředstavitelného a nepopsatelného života. To je jejich věčnou radostí, přesto však jsou stálí v neměnném. Pohlédněte na omyl pokrokářů, kteří si přejí, aby tohle nebyla stálá změna... Ne! – Duchovní život je nanejvýš neměnný! Podívejte se na světce v jejich rozjímání. Jsou stálí v Bohu a to je pro ně dostatečné a sytí to jejich životy. Nemluvím o extázích možných zde na zemi, kdy se tělo takřka vznáší. Mluvím o duši, která během provádění svých všedních činností, je zcela pohroužena v Boha a v Něm, stálém a neměnném, proměněna. Dobře chápeme, že čím víc žijeme takovou tradici, tím více budeme stálí v neměnném, což je Bůh, a v návaznosti na to budeme vyjmuti z evoluce věčné změny.

Pro moderní evolucionisty naopak život sestává z věčné změny. Je pro ně velmi těžké představit si, že nejvyšší život, který zde na zemi již existuje pro světce, pro lidi rozjímající a pro ty, kteří se oddali modlitbě a meditaci, sestává z rozjímání o neměnném – a přesto je to právě tak!

Ale tento život tradice, toto rozjímání o neměnném by však měl mít vývoj v nitru každého věřícího. Během duchovního života existuje vývoj, postupné prohlubování:

1. Za prvé existuje vývoj v předmětu víry. Věřící by se měl nejen dozvídat víc a víc o rozsahu všech zjevených pravd, ale také o důsledcích zjevených pravd pro praktický život, např. důsledcích Božství Ježíše Krista pro společenský a politický život atd...

2. Také existuje vývoj v intenzitě víry, v rozsahu toho, že žijeme víru s větším nasazením. Velcí světci mají hlubší víru, protože se přidržují Boha a Jeho zjevení mnohem neochvějněji.

3. Také existuje další vývoj, který se týká jednotlivce. Je jím postup v síle víry, když křesťan podrobuje svůj celý život pravidlům víry. Jak říká Písmo svaté: „Spravedlivý z víry bude živ.“ (Řím. 1:17)

4. Nakonec existuje u jednotlivce také vývoj, co se týká plodů víry. Živá víra je doprovázena láskou a celým souborem plných ctností a darů Ducha svatého, jehož vnitřní zákon bez přestání roste, za předpokladu, že se bojuje se sklony k neřestem. Víra je pak původcem pokroku každého katolíka směrem ke svatosti.

Je nepopiratelné, že živá tradice existuje v každém jednotlivci, za předpokladu, že dochází k autentickému předávání, a že tato tradice roste tím, že jednotlivec v sobě prohlubuje víru a její plodnost.

MYLNÉ IDEJE VÝVOJE

Tento vývoj víry, křesťanských hodnot, života tradice, se netýká Církve jako celku. Prakticky ani ve zdrojích duchovního života, ani v případě svatosti těch nejsvatějších mezi katolíky, nemůže člověk zjistit duchovní vývoj.

1. Zvažme nejprve zdroje tohoto života tradice. Tyto zdroje nerostou, nemění se. Církev od svého vzniku vlastní sedm svátostí. Nikdo nemůže přidat osmou svátost, jako to činí charizmatici vkládáním rukou. Nikdo nemůže potlačit jednu nebo více svátostí jako to činí modernisté například v případě biřmování nebo svátosti pokání. Zdroje svatosti jsou vždy tytéž. Jsou vždy hojné. Člověk z nich jen musí čerpat.

2. Může existovat vývoj ve vzoru svatosti? – Ne, žádný vývoj v něm neexistuje. Vzor svatosti už se dále nevyvíjí, protože „formou vší dokonalosti“ je Náš Pán Ježíš Kristus, jak to konstatuje text rituálu přijetí hábitu u řeholních sester. Ačkoliv se světci mohou zdát různí, jsou jen variací na stejné téma...různé aranžmá týchž květin téže kytice, jak vysvětluje sv. František Saleský. Proto se kodex svatosti v Církvi nemění, stejně jako se nemění morální kodex. Má vždy stejnou hodnotu v každé době. Přát si ustavit nový náboženský život ve 20. století je iluze. Je to omyl. Opus Dei s tím, co by mohlo být jejich mottem: „Práce, Oddanost, Vliv“, je přesně příkladem této iluze.

3. Mohli byste namítnout: „Nicméně ve stupni svatosti existuje v Církvi vývoj. Světci ve 20. století jsou mnohem svatější než předtím! Ve 20. století existují někteří velcí světci!“ ...Spočtete je na prstech jedné ruky! Mučedníci byli svatořečeni, to je pravda. Sv. Pius X. byl svatořečen, to je pravda, ale to bylo před koncilem. Padre Pio byl právě před koncilem. Nalézá někdo světce po koncilu? Jistě, vždy nějací budou, ale je jich skutečně málo a garantuji, že nejsou z koncilní Církve! Jsme daleko od pokroku. Ve skutečnosti je úpadek.

Připusťme však, že růst svatosti v Církvi v čase není nezbytný. Bůh vyzvedává svaté jak chce, když chce zvýšit úroveň každého století, ale člověk nepozoruje, že jedno století běžně produkuje více velkých světců než století předešlé. Neexistuje takovýto pomyslný pokrok, v nějž modernisté věří. Dokažme tedy nesprávnost těchto idejí o pseudopokroku.

Navzdory všemu existuje v této neměnné tradici obdivuhodná způsobilost aplikovat tradici na všechny eventuální případy. Je to záležitost aplikování věčných a neměnných principů na problémy a nutné potřeby každého století. Nicejský koncil není týž jako Florentský a Florentský koncil není týž jako Tridentský koncil, Tridentský koncil není stejný jako První vatikánský koncil. V každém existuje odlišné aplikování principů, ale principy jsou vždy stejné. Proto zde vidíme, že tradice je životaschopná v tom, že je schopná aplikovat sebe sama v každé době.

Tradice je živá v tom, že sama sebe aplikuje především v boji proti omylům každé doby, proti nebezpečím, které ohrožují duše každého století. O tom mluvil papež Pius IX. v Gravissimas Inter (1862):

Církev, pro své Boží zřízení, musí co nejvíce pečovat o to, aby zachovala nedotčený a neporušený poklad Boží víry, aby zachovala neustálý dohled nad vším svým úsilím o spásu duší a věnovala velkou pozornost zapuzení a vyloučení všeho, co by se mohlo stavět proti víře a mohlo uvést v nebezpečí, jedním nebo druhým způsobem, spásu duší.

Nauka má tuto skvělou schopnost aplikace! – zavrhnout, vyloučit, odmítnout vše, co se staví proti víře a spáse duší.

MYLNÉ AGGIORNAMENTO DRUHÉHO VATIKÁNSKÉHO KONCILU

Po Druhém vatikánském koncilu se učinil opak. Nikdo už si více nepřál zavrhovat cokoliv a mluvilo se o přizpůsobení se, o aggiornamentu. Ale to je mylné přizpůsobení se! Důkazem toho bylo, že si nepřáli odsouzení omylů doby jako byl komunismus. Čtyři sta podpisů, které na podporu takového odsouzení shromáždil arcibiskup Lefébvre, zůstalo v šuplíku. Nechtěli zavrhnout omyly doby jako liberalismus, modernismus atd.... Nechtěli aplikovat zjevený poklad proti nebezpečí, které momentálně ohrožovalo duše. Tento nerealistický požadavek modernistů přizpůsobit se, je nesmysl!

Druhý vatikánský koncil chtěl učinit úpravu, která byla a priori proměnou; umělou a s protestantským a modernistickým výkladem. Katolická aplikace /tradice/ není proměnou. Je to jednoduše aplikování neměnných principů v nastalých podmínkách. Principy jsou živé, protože se aplikují samy! To je důležitá věc! Přesně proto, že předávání /tradice/ je živé, to jest aplikované, Církev ustavičně přináší nové výroky ze svého vlastního a neměnného pokladu...nová odsouzení herezí například, nebo nové dogmatické definice.  Je nezbytné v určitých chvílích ukázat prstem na jisté omyly, přidat jisté dogmatické upřesnění jako například, když Tridentský koncil definoval mši (proti protestantským omylům). To je aplikování neměnných principů na potřeby doby. To je to, co Druhý vatikánský koncil neudělal. Nechal principy padnout pod záminkou přizpůsobení se myšlení současného světa! Tam, kde je pravdivé přizpůsobení se, tam je boj přímo úměrný omylům, proti kterým se bojuje, a proti nebezpečím, která ohrožují věčný život duší.

Zůstává ukázat, jak v této věci aplikace v průběhu doby tradice prodělává homogenní vývoj.  

HOMOGENNÍ VÝVOJ DOGMATU

Toto aplikování /tradice/, tato nezbytnost reagovat na potřeby každé doby a chránit duše proti omylům vlastně představuje, za vedení Ducha svatého, Boží řízení určitého vývoje nauky, např. nové dogmatické definice. Ale buďte ostražití! Tento vývoj je homogenní. Není to proměna, ale homogenní vývoj. To je v rozporu s pohledem modernistů, kteří si přejí, aby to byl evoluční vývoj. Homogenní rozvoj tradice Církve je výhradně pokrokem v

1. precizaci /myšleno ve zpřesňování definicí – pozn. překl./

2. vysvětlování /myšleno definicí, pojmů apod. – pozn. překl./

Tím se říká, že to čemu se v předešlých dobách všeobecně věřilo, se v pozdějších letech vyčlení a vymodeluje. Je to jako s diamantem v surovém stavu, který se vytěžil a ještě není příliš hezký. Vezme se k brusiči diamantů, který jej vybrousí do tisíce plošek, aby člověk viděl na všech hranách tisíce odrazů. Ale je to tentýž diamant! Jednoduše jde o vývoj v detailech – všechny barvy duhy se lámou, ale nejde o vývoj v substanci. Brusič diamantů, který by jej chtěl potom znovu vybrousit, by neuspěl. Jde o vývoj v precizaci.

Také existuje vývoj ve vysvětlování. Jde o přechod od implicitního k explicitnímu. To, čemu člověk věřil implicitně, se stává vírou explicitní. Například jurisdikční primát papeže nad všemi biskupy světa. Vždy se tomu věřilo, ale implicitně (proto Církev přetrvala). Po Prvním vatikánském koncilu se tomu věří explicitně.

Když se sv. Tomáš vyslovoval k vývoji článků víry ve Starém zákoně, vykládá nauku, která může také jistým způsobem být aplikovatelná na Nový zákon:

...sám pak musí říci, že články víry jak čas plyne se nikdy nevyvíjí ve své obsahové podstatě, protože vše čemu současní lidé věří již bylo obsaženo, byť implicitně, ve víře otců, kteří je předešli /tudíž například to, co říkal Izajáš bylo obsaženo v Mojžíšově víře a už i ve víře Abrahámově/.

Musíme mít na paměti tuto velmi důležitou nauku sv. Tomáše – ve Starém zákoně se množství článků víry vyvíjelo, protože Duch svatý odkrýval stále explicitněji zjevené pravdy (ST Ila, Ilae, Q. 1, A. 7).

Po Novém zákoně (smrtí sv. Jana) už neexistuje žádné zjevení. Ale existují výroky Učitelského úřadu Církve. Ve Starém zákoně existoval vývoj ve zjevení a tedy článcích víry. V Novém zákoně existuje vývoj ve výrocích orgánů tradice, zvláště Učitelského úřadu Církve, a tudíž postup od implicitního k explicitnímu. Ve Starém zákoně je to Boží zjevení samotné, které postupuje od implicitního k explicitnímu. Pak je tu tedy vývoj, nikoliv v článcích víry, ale ve vysvětlování pravd zjeveného pokladu.

Je to homogenní vývoj. Je to vývoj, jako když rozkvétá poupě...jako poupě, které se velmi krásně otevírá, ale zůstává tímtéž poupětem. Dochází k rozvíjení, ale beze změny, k projevení se toho, co zde bylo od počátku vnitřně obsaženo. Říkám, že je to homogenní, protože zde neexistuje žádná proměna. Je to tentýž živý druh, tatáž rostlina, je to vývoj bez proměny, je to tatáž realita, která se vyjevuje a stává se explicitní ve všech svých detailech, ale je to stejná realita.

NEPŘEKROČITELNÝ VRCHOL

Nakonec tento homogenní vývoj vede k bodu, který je nepřekročitelný, kterým je přesně definovaná pravda. Je-li pravda jednou definovaná, například papežem ex cathedra nebo ekumenickým koncilem, jako bylo Neposkvrněné početí (vyhlášené papežem Piem IX.) nebo Nanebevzetí Panny Marie (vyhlášené papežem Piem XII.), pak tato pravda, takto definovaná, představuje nepřekročitelný vrchol. Nedá se už vylepšovat.

Katolická nauka říká, že definované pravdy jsou neodvolatelné. Už nepodléhají vývoji. Musí se jim věřit se stejným významem in eodem sensu eademque semper sententia jak to říká Protimodernistická přísaha. Tyto pravdy byly přesně formulovány za přispění Ducha svatého. Už nepodléhají následnému vývoji, dokonce, řekl bych, ani co se týká slovní formulace. Dogmatické formule, použitá slova už nepodléhají pokroku. Vezměte si například slovo transsubstanciace používané k vyjádření přeměny chleba a vína na Tělo a Krev Krista při mši... Slovo přeměna (conversion) je v latině slovem velmi vágním. Znamená změnu a/nebo přechod z jedné formy do jiné, ale to je nedostatečné. Musí se přesně vyjádřit, že jde o transsubstanciaci – celá podstata chleba se mění na Tělo Kristovo, celá podstata vína se mění na Krev Kristovu. A skutečně by se to nikdy nedalo lépe vyjádřit. Člověk si neumí představit novou formulaci, která by to řekla lépe, protože tohle je Duchem svatým jemně opracovaný diamant. A všichni pozdější heretici se pokouší nalézt jiné slovo, například P. Schillebeeckx, který vynalézá slovo transsignifikace a upadá do hereze. Znovu a znovu Církev v každém nově definovaném dogmatu nakonec dosahuje nepřekročitelnou výšinu. To konkrétně znamená, že pravdy, které ještě nejsou definované, nedosáhly dosud nepřekročitelného vrcholu, a proto u nich může ještě existovat homogenní vývoj.

Neméně pravdivým zůstává, že v souhrnu se nauka víry vyvíjí a rozvíjí homogenně. Je otevřená vývoji dalším zpřesňováním při vysvětlování bodů, které ještě nebyly definovány.

VÝVOJ A ZMĚNA

Takto musíme rozumět tomu, co řekl sv. Vincenc Lerinský ve svém proslulém díle Commonitorium, které stvrzuje neměnnost tradice a ve stejný moment také její homogenní vývoj.

Ale někdo možná řekne: „Není tedy v Církvi žádný náboženský pokrok?“ Jistěže je, a velmi velký pokrok, protože kdo by byl tak zatvrzelý vůči člověku a tak nenávistný k Bohu, že by se odvážil odporovat takovému pokroku? Pokrok se však děje tím způsobem, že existuje v pravdě pokrok ve víře, ale ne změna.

Sv. Vincenc Lerinský (zemřel 445) je velmi současný a opakuje modernistům dneška, že ve víře je vývoj, ale ne změna, ne proměna: „ Existuje vývoj, když věc sama v sobě se rozšíří, existuje změna, když se něco změní na něco jiného.“ (RJ 2174)

Tato změna je pro tradici, pro poklad víry nepřijatelná. Sv. Vincenc napsal:

...pochopení, vědění a moudrost se musí s postupem času a věků zvětšovat a mohutně růst v jednom a ve všem, jak v každém jednotlivci, tak v Církvi, ale růst výhradně v rámci svého vlastního druhu, to jest v rámci stejného dogmatu, ve stejném smyslu a ve stejném významu. In eodem dogmate, eodem sensu, eademque sententia /Toto vyjádření bylo textově vyzdviženo Prvním vatikánským koncilem a v Protimodernistické přísaze – pozn. vydavatele./

Proto trvá sv. Vincenc Lerinský na kontinuitě. Říká, že existuje vývoj, ale vývoj homogenní. Neexistuje změna v podstatě.

HOMOGENNÍ VÝVOJ V LITURGII

Liturgie také prodělala homogenní vývoj. Takzvaná „mše sv. Pia V.“ je výsledkem staletí liturgického vývoje, který po troškách modeloval mešní modlitby a jiné liturgické modlitby v misálu až zformoval nesmírný poklad, který kodifikoval papež sv. Pius V. Kánon, podstatná část této mše, byl již zkompletován v době sv. Řehoře Velkého (vládnul v letech 590 – 604). Už zde předtím byl celkový vývoj a samozřejmě poté byly přidány modlitby, které v žádném případě nejsou podružné, jako například ofertorium. Ani v nejmenším netvrdíme, že mše sv. Pia V. „sestoupila z nebe“, protože by to neodpovídalo skutečnosti. Byla zdokonalena během 11. – 14. století. Ale když ji sv. Pius V. kodifikoval ve své bule Quo Primum (1570), stala se nepřekročitelným vrcholem. Je to úplné liturgické vyjádření mešních dogmat (např. reálné Přítomnosti, eucharistické Oběti, skutečné oběti, která je totožná s Obětí na kříži) a úcty s ohledem na to, co mše svatá působí. A sv. Pius V. kodifikoval tento Ordo Missae precizně jako nepřekročitelnou bariéru vztyčenou proti protestantské herezi a všem pozdějším herezím.

Člověk musí potvrdit, že tato mše je nepřekročitelným vyjádřením víry a zbožnosti, a tudíž musíme prohlásit, že vykonstruovaný výtvor nové mše papeže Pavla VI. – stvořený jeho experty, zvláště arcibiskupem Bugninim – který opět užívá starodávné formule, které přestaly být používány, a které sv. Pius V. /ve mši/ zvláště neponechal, je něčím umělým. Není to homogenní vývoj. Je to věc uměle vynucená a nikoliv starobylý a přirozený pokrok. Pokusili se o prudký vývoj, ale ten byl mylný.

Tato nová mše již není precizním projevem víry, spíše je to krok zpět. Dogmata jsou manifestována méně jasně, reálná Přítomnost je méně zdůrazněná, Oběť smíření je zastřená. Člověk přechází od explicitního k implicitnímu, od jasného k nejednoznačnému. To je opakem homogenního vývoje, který je pokrokem ve vyjasňování. Nová mše je opakem pravého rozvoje a proto ji nepřijímáme. Toto je důvod proč věřící žádáme, aby se nové mše neúčastnili kromě z pragmatických důvodů /například při pohřbu člena rodiny, který nebyl tradičním katolíkem apod. – pozn. překl./. A pokud se člověk při takové příležitosti nové mše účastní, činí to pasivním způsobem. Člověk se nemůže účastnit nové mše, protože tato mše nevyjadřuje víru a úctu kvůli tomu, co se při ní děje. Tato mše „představuje nápadnou odchylku od“ dogmatu mše svaté, kterou definoval Tridentský koncil (22. sezení), jak napsali kardinálové Ottaviani a Bacci papeži Pavlu VI. (Ottavianiho intervence, září 1969).

„ŽIVÁ TRADICE“ NEOMODERNISTŮ

A co evoluční koncept tzv. „živé tradice“ koncilní Církve? Co modernisté myslí tímhle termínem? – Myslí tím nehomogenní vývoj, tudíž změnu. Termínem „živá tradice“ koncilní Církev nemyslí neporušené předávání pokladu, v němž člověk žije, a který se vyvíjí homogenním způsobem postupným objasňováním. Tím to naprosto není! Co to tedy je? – Je to evoluční tradice! – evoluční skrze dvojí proces:

1. Asimilace prvků cizích zjevenému pokladu. (Přidávají se vnější prvky ke zjevenému pokladu – cizí prvky.)

2. Regresí /krokem zpět – pozn. překl./ od explicitního k nejednoznačnému, od jasného k neurčitému.

Zvážíte-li druhý bod, máte v nové mši jasný obraz regrese od explicitního k nejednoznačnému. Mnoho smíšených věroučných deklarací z posledních let (katolicko-protestantských a/nebo katolicko-pravoslavných) skutečně vytváří některé nejednoznačné texty, kde se pravda a omyl mísí dohromady pod hlavičkou nejednoznačnosti.

Promluvme si o prvním procesu evoluce tradice, jak to chápou modernisté, to jest asimilace cizích prvků do zjeveného pokladu. Druhý vatikánský koncil deklaruje, v možná nepříliš pochopené pasáži, takový cíl:

Koncil zamýšlí nejprve posoudit v tomto světle hodnoty, které se dnes nejvíce cení, a zapojit je na jejich božský zdroj. (Gaudium et Spes, #11)

Co je těmi hodnotami, kterých si naši současníci váží? ...Roger Aubert, kněz-zvěstovatel koncilu, nám poví, že to jsou demokracie a svoboda. Pak jde o to, jak je zavést do učení Církve tím, že se tyto hodnoty znovu propojí „se svým božským zdrojem“. Koncil pokračuje:

Pokud jsou tyto hodnoty plodem nadání daného člověku Bohem, jsou velmi dobré, ale pokaženost lidského srdce je nezřídka odvrací od jejich náležitého zaměření, takže potřebují být očištěny.

Takže, když tyto hodnoty „svobody“, „demokracie“, „práv člověka“ atd. „očistíme“, jsou velmi dobré a mohou být asimilovány do katolické nauky. To je jako říci, že nová bezbožná „dogmata“ Francouzské revoluce – volnost, rovnost, bratrství, demokracie, práva člověka, to vše musí být asimilováno katolickou naukou. Ve státě brzy nalezneme náboženskou svobodu, svobodu svědomí, ideologický pluralismus a volnou soutěž ideologií (jak to vyhlásil papež Jan Pavel II., když hovořil ve Štrasburku v Evropském parlamentě (1), aby dal na srozuměnou, že komunismus je konec konců příležitostí pro Církev jako soutěž mezi dvěma konkurenčními ideologiemi atd.)

Tato asimilace pochybných prvků naprosto cizích zjevení je nepůvodní směsicí a tudíž prokletím, které profanuje poklad víry, a navíc byla odsouzena /dřívějšími/ papeži. Zde je autorizovaný komentář, který Joseph kardinál Ratzinger předkládá ke Gaudium et Spes (#11):

Problémem šedesátých let /20.století/  bylo osvojit si ty z lepších hodnot, které vzešly ze dvou století „liberální“ kultury. Skutečně existují některé hodnoty, očištěné a korigované ve svém vidění světa, které mohou, ačkoliv byly zrozeny mimo Církev, nalézt své místo. To se děje. (2)

Proto chtějí pod záminkou, že tradice a Boží zjevení by se měly přizpůsobovat současné mentalitě, zavést do katolické nauky tyto moderní ideje, tyto mylné principy současného ducha, což je jinak řečeno liberální, revoluční duch.

To, co Druhý vatikánský koncil říká v Gaudium et Spes (#11), lze nalézt v dílech (zesnulého) kardinála Congara a také v dílech Rogera Auberta odborníka na dějiny Církve. Yves Congar a Roger Aubert psali v tomto tónu už okolo roku 1950, 15 let před Gaudium et Spes. Oni jsou skutečnými předchůdci koncilu. Gaudium et Spes (#11) je nepřímou citací P. Congara:

Progresivisté 19. století /např. P. Felicite-Robert de Lamennaise, jedna z francouzských liberálních postav 19. století/ velmi často přebírali beze změny ideje zrozené v jiném a často nepřátelském světě, ideje stále obtěžkané nepřátelským duchem, a pokoušeli se je zavést do křesťanského myšlení, to jest „pokřtít“ je a smířit Církev se současným světem /což bylo zamítnuto a jako celek odsouzeno Syllabem z roku 1864/. Toto smíření nemohlo být provedeno zavedením těchto nezměněných idejí současného světa do Církve. Vyžadovalo to detailní práci, díky níž by trvalé principy katolicismu prošly novým vývojem tím, že by asimilovaly extrahované a nutně očištěné hodnoty současného světa, které jsou opodstatněné. (3)

Všimněte si, že tato poslední věta se přesně opakuje v Gaudium et Spes (#11)!... Jde tudíž o vývoj nauky tím, že se do ní asimilují liberální ideje, což je asimilace naprosto nepřípustná, naprosto nemožná.

Za druhé je iluzí chtít „extrahovat a očistit ideje současného světa“. Papežové je prostě a jednoduše zavrhli. Nechtěli je „očišťovat“. Ale Yves Congar je asi mocnější než všichni tito papežové!? ...než Pius VI., Pius VII., Řehoř XVI., Pius IX., Lev XIII. a sv. Pius X., kteří tyto omyly bez odvolání odsoudili.

V roce 1951 přebírá historik církevních dějin P. Roger Aubert Congarovu tezi o očištění a asimilaci:

Spolupracovníci deníku l´Avenir /noviny De Lamennaise/ nevěnovali dostatečnou péči promyšlení principů, které jim měli umožnit po potřebném zvážení a pročištění asimilovat do křesťanství ideje demokracie a svobody, které se, protože byly zrozeny vně Církve, vyvinuly v jí nepřátelském duchu. (4)

A tak vidíte, jak modernisté používají taktiku napodobování jeden druhého, aby propagovali své mylné učení. Navzdory této falešné důvěryhodnosti nemůže Církev nikdy očistit a asimilovat prvky jí cizí a jí zavržené.

Ale žák P. Congara a Rogera Auberta P. Bernard Sesboue, SJ opětovně používá Congarovu tezi a v přestrojení ji vydává za kritiku, tentokráte otevřenou, papežů 19. století:

Dramatem těchto papežských deklarací je, že nerozpoznaly prvek křesťanské pravdy, který je skrytý v požadavcích, které se objevily v té době jako útoky proti náboženství a jako vzpoura proti Božím právům. ...Tudíž ideál, který byl poznamenán „právy člověka“ byl na dlouhou dobu zablokován, protože lidé v něm nedokázali rozpoznat vzdálené dědictví evangelia. (5)

Papežové nepostrádali schopnost rozlišovat! Oni zavrhli tyto omyly. Tyto omyly byly zavrženy a zůstávají zavržené. Papežové prohlásili tyto pseudohodnoty za nezpůsobilé pro asimilaci do katolické nauky. (6) Prohlašovat, že tito papežové nevěděli, jak rozlišovat, a tvrdit, že zavržení liberálních „hodnot“ je tudíž chybou, je projevem neúcty vůči těmto papežům. Je to bezpráví a je to lež. Tito papežové vykonali svou povinnost za přispění Ducha svatého. Důrazně vyloučili jakýkoliv pokus o smíření mezi Církví a principy Revoluce. Jsou ryzími svědky tradice, svědky tradice, která žije, protože bojuje.

OVOCE NEPLODNOSTI A SMRTI

Věrné předávání tradice je nutnou podmínkou jeho duchovní plodnosti, stejně jako neplodnost, když ten případ nastane, je neomylným znamením nevěrnosti při předávání pokladu víry. To je názorný příklad slov Našeho Pána o falešných prorocích:

Po jejich ovoci je poznáte. Což sklízejí z trní hrozny nebo z bodláčí fíky? Tak každý dobrý strom dává dobré ovoce, ale špatný strom dává špatné ovoce. (Mt. 7: 16-17)

Díky Bohu je mezi námi dobré ovoce. Proto je strom dobrý a tradice autentická. Je plodný v zápalu k obrácení člověka Duchovními cvičeními, k obrácení bližních dílem apoštolátu. Nese plody rodin s mnoha dětmi, kde plamen víry se předává celé nové generaci. Je plodný na kněžská a duchovní povolání atd.

Naopak potvrzuje se nám, že kdekoliv je tradice naředěná, tam nalézáme ovoce neplodnosti a smrti. Obecně vzato, strádá a umírá tzv. koncilní Církev na neplodnost. Rodiče už nemají děti. Katolíci už se nežení. Už nemají velké rodiny, tudíž nejsou žádná povolání a výsledkem je, že se zavírají semináře. Noviciáty jsou prázdné, kostely také a tak se prodávají. Je to apostaze mladé generace. Mladí jsou zcela ztracení. Opouštějí víru, kterou jim nikdo nepředal. Nastala trhlina v jejím předávání.

Pamatujme si tohle poučení. Tradice je živá dokud se věrně předává poklad víry. Naopak umírá kvůli neplodnosti tam, kde dojde k přerušení jejího předávání. Neomodernismus zabil tradici, protože ji nepředává. Zfalšoval ji, naředil ji, a když čelila omylu, odzbrojil ji proto, aby se přidala k omylu. Arcibiskup Lefébvre měl velkou milost jednoduše předávat dál to, co obdržel, jak je vyryto na jeho hrobě v Ecône v souladu se slovy sv. Pavla (1 K 11:23): Tradidi quod et accepi... Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal. Ale jaký boj musel vést, aby to věrně předal! Jaký neohrožený odpor vůči všem tlakům, které na něj vyvíjeli, aby přijal novou mši! – aby mu zabránili dál vést seminář a pokračovat ve svém díle v roce 1975-76! Jaký heroický boj v roce 1988, kdy vzdoroval vnadidlu konsekrací s nastraženou pastí a pokračoval v Operaci přežití tradice, dokonce proti přáním papeže!

Toto je tradice bojující, která svým bojem zajišťuje nutné podmínky svého integrálního předávání a své přežití. Je to zvláště mše svatá všech časů, která nepotřebuje ani povolení, ani indult, aby zůstala platnou, a aby činila křesťanský život plodným. Je to mše, která představuje „tradici ve svém nejvyšším stupni moci a vážnosti,“ jak s oblibou říkal náš velký učitel Dom Guillon po vzoru Dom Guerangera. (7) Svou neměnností a svým ovocem uprostřed „antiliturgické hereze,“ (8) je to právě římská mše, která vyjadřuje a soustředí zásadní boj a bojový elán autentické tradice Církve. Modlete se tedy k Bohu, který nám dává milost věrnosti k této mši a tato mše nám zajistí přijetí ryzí tradice a její věrné předávání celé nové generaci.

Poznámky:

1. Discours au Parlement Europen, II act. 1988 č.8.
2. Rozhovor s Vittorio Messorim, "Pourquoi la foi est en crise," v měsíčníku Je'sus, č. 11 listopad 1984, str.2.
3. Vraie et faus-se re'form dans I’Eglise, Cerf, Paris 1950, str.345-346.
4. In Tolerance et Communaute Humaine, Rencontr. de la Sarte 'a Huy, Castermann, act. 1951, str.81-82.
5. "La doctrine de la liberte religieuse est-elle contraire ala tradition de l'Eglise?." In Documents Episcopat, bulletin Sekretariátu Francouzské biskupské konference, č. 15, act. 1986, str15.
6. Srovnej Syllabus, poslední zavržená teze (č. 80): "Římský papež může a měl by se smířit a vyrovnat s pokrokem, liberalismem a současnou civilizací." (Dz 1780).
7. Liturgie je "tradice ve své nejvyšší moci" říká Dom Gueranger ve svém Institution Liturgiques v kapitole nazvané "La Composante Antiliturgique du Protestantisme."
8. Vyjádření Dom Guerangera, tamtéž.

Zdroj: SSPX USA

Překlad: D. Grof