Proč jsme tradičními katolíky? (2010)

Proč jsme tradičními katolíky? (2010)

(Otevřený dopis jedné matky svým dospělým dětem)

Zasláno na The Remnant 22. 3. 2010: Děkuji vám za váš článek „SOS – miliony katolíků přes palubu“ od Samuela Frankela (vydání The Remnant z 31. 1. 2010). Úplně jsem si představovala nespočet čtenářů The Remnant, jak si pomysleli s velmi smutným povzdechem: „Ano, přesně takhle je to v mé rodině.“

V odezvě na vlastní frustraci jsem připravila prohlášení pro mé dospělé děti, které vyrostly v Církvi po Druhém vatikánském koncilu, protože se narodily v půlce 60. let. Po mnohaletém tápání v Novus Ordo kostelích jsem já a můj manžel zjistila, milostí Boží, že je katolická víra živá a daří se jí v kapli FSSPX v sousedství. V té době naše děti strádaly kvůli špatné katechetické výuce, naředěné věrouce, nudným kázáním a nenáročnému katolicismu. Náš návrat k „tradici“ byl pro ně matoucí a omračující, protože byly naprosto neznalé Církve před Druhým vatikánským koncilem.

Odkud začít vysvětlovat naše ulehčení a radost, které jsme cítili, když jsme znovu získali víru svého mládí? Byly to mnohahodinové diskuze se soustředěnou pozorností našich dětí (nešlo o lehký úkol!). V zoufalství jsem připravila přiložený „dokument“, který může být prospěšný vašim čtenářům.

Toto prohlášení pobídlo naše děti, aby kladly mnoho otázek a otevřelo jejich oči u mnoha zneužití, jichž jsou svědky v místní farnosti. Je naší nadějí a modlíme se, aby jim tato jiskra zvídavosti časem pomohla nalézt jejich domov – tradiční katolickou víru. Děkuji, vezmete-li to v úvahu.

Connie Bagnoli
East Patchoque, New York

***

PROČ?

Jako vaši rodiče máme odpovědnost a povinnost předat vám pravdu naší tradiční katolické víry. Nejsme „novým“ náboženstvím ve střetu s katolickou vírou. Patříme do relativně malé skupiny věřících, kteří zamýšlí konat bohoslužby podle starobylého ritu a chtějí zachovat pro budoucí generace prastarou tridentskou mši. Protože jste vyrostli ve stínu Druhého vatikánského koncilu, koncilu svolaného papežem Janem XXIII. a dokončeném papežem Pavlem VI., koncilu, který skončil v roce 1965, některé výrazy, jež jsme už použili, vám nejsou známé. Je naší nadějí a vírou, že po přečtení tohoto dopisu budete mít alespoň stručnou představu o událostech, které vedly ke katolické Církvi, jak ji dnes znáte, a zasadíme ve vás sémě budoucí zvídavosti.

NOVÝ MEŠNÍ ŘÁD – ODKUD POCHÁZÍ?

Když v roce 1960 papež Jan XXIII. svolal Druhý vatikánský koncil, byl skoro každý biskup světa v rozpacích. Vatikánské koncily se historicky svolávají pouze, když má Církev nějakou naléhavou potřebu nebo bojuje s velmi vážnou herezí (všeobecným útokem na dogma víry, tj. například, že Maria nebyla Matkou Boží). Ale toto byla doba, kdy se zdálo, že je katolická Církev velkolepá. Měli jsme hojnost kněží a jeptišek. Semináře byly plné. Katolické školy byly přeplněné. Nebylo neobvyklé, že při nedělních mších a při zasvěcených svátcích bylo už jen místo na stání. Takřka každou sobotu byly fronty ke zpovědi.

Tak proč svolávat koncil? Papež Jan byl některými biskupy varován, že v jejich středu jsou někteří (ne mnozí) liberální biskupové, kteří by využili koncil k „modernizování“ Církve. Předešlí papežové, zvláště papež sv. Pius X., varoval, že Církev nikdy nesmí být „moderní“. Musí být neměnná, protože to, co je moderní v roce 1940, nebude moderní v roce 1960, a co je moderní v roce 1960, nebude moderní v roce 1980. Tím, že zůstanete NAVŽDY neměnní, jste vždy relevantní. Papež Jan přislíbil, že to bude PASTORAČNÍ a nikoliv VĚROUČNÝ nebo DOGMATICKÝ koncil, takže poklad víry (naše přesvědčení) a mešní liturgie se nezmění. Říká se, že než umřel, viděl, jak se koncil mění ve směru, který nebyl schopen zastavit, a proto přivítal smrt, která měla být i smrtí koncilu. Bohužel, koncil byl znovuotevřen papežem Pavlem VI., jeho nástupcem, který přizval 6 protestantských duchovních jako „pozorovatele“. Za kulisami měli tito „pozorovatelé“ mnohem větší vliv a stali se neoficiálními účastníky. Tak mohla být římskokatolická mše „protestantizována“. Cituje se, že na konci koncilu jeden z protestantských pastorů řekl: „Tohle je nejlepší koncil, jaký kdy protestanti měli!“

Nemáme v úmyslu podat vám historii Druhého vatikánského koncilu krok za krokem. Měli byste však vědět, že když koncil skončil, kola byla v pohybu jako vlak v plné rychlosti. Za volantem byli „modernističtí“ biskupové, kteří použili koncil jako dopravní prostředek do svého vlastního místa určení – „modernější“ Církve, otevřené novotám, které zapříčinily oslabení víry a mnoho zmatení. Když papež Pavel VI. viděl konečný výsledek Druhého vatikánského koncilu, řekl jednoznačně: „SATANŮV DÝM PRONIKNUL DO CÍRKVE!“

Pokud jste četli dokumenty Druhého vatikánského koncilu (většina katolíků nečetla), není v nich nic, co by ospravedlnilo početné změny ve svaté mešní oběti. Nezakázaly sloužení mše v latině. Nežádaly odstranění oltářů a jejich nahrazení stolem. Nežádaly odstranění plůtků pro sv. přijímání, u nějž shromáždění při svatém přijímání KLEČELI. Nepovolovaly podávání Sv. přijímání laiky a nepovolovaly ministrantky. Nepovolovaly přijímání na ruku. Nepovolovaly většinu změn liturgických obřadů a pobožností, které se učinily. Nic netušící kněží a duchovní, kteří třeba nikdy neměli příležitost číst ty dokumenty, prostě jen následovali příkazy od biskupů, kteří vědomě nebo nevědomě byli loutkami liberálních, modernistických biskupů u kormidla.

Všechno to se neudálo přes noc. Změny byly nepatrné. Když hodíte žábu do vařící vody, vyskočí ven. Když dáte žábu do studené vody a pomalu zvyšujete teplotu, uvaří se k smrti. Někteří starší kněží, kteří by změny nepřijali, odešli nebo šli do důchodu. Konzervativní, pravověrné jeptišky opustily kláštery. Nové modernistické jeptišky radostně shodily své hábity a koupily si kostýmky, které je neodlišovaly od zbytku společnosti. Většina lidí, zmatená tím vším, změny nezpochybňovala. Svatá matka Církev by nás nepodvedla nebo nesvedla na scestí. Někteří prostě v poslušnosti následovali, ale mnozí ztratili víru.

Byla katolická Církev před Druhým vatikánským koncilem dokonalá? Ne, je tvořená lidmi a lidé chybují. Ani kněží a jeptišky nejsou imunní k hříchu. Ale Církev byla naším morálním kompasem a neexistovala na světě žádná záležitost mravů, ke které by nebyla jasná promluva z kazatelny. Naše kostely se budovaly tak, aby vyvolávaly posvátnou úctu a zbožnost. Každá farnost měla každotýdenní novény a požehnání s velkou návštěvností. Žena by si nedovolila vkročit do kostela bez pokrývky hlavy a cudného oblečení – nikdy v kalhotách. Muži nosili košile – nikdy trička nebo kraťasy.

„Jak konáš pobožnost, tak věříš. Jak věříš, tak konáš pobožnost.“ Způsob, jak konáme pobožnost, odráží naše přesvědčení. Chodit ke svatému přijímání bez stavu Boží milosti pro vás není tak důležité. Chodit do kostela oblečení jako když jdete na pláž, také znamená, že se vůbec nic tak zvláštního neděje. Když kdokoliv může podávat Svátost oltářní nebo se jí dotknout, je víra v reálnou Přítomnost oslabená a v mnoha případech ztracená. Když se Novus Ordo mše stala pravidlem, víra lidu začala odumírat.

Znamená to, že každý, kdo navštěvuje Novus Ordo mši, není zbožný? Znamená to, že každý Novus Ordo duchovní je hříšný a nevěřící? NAPROSTO NE! Znamená to, že tito velmi výjimeční lidé, kteří si zachovali svou svatost a stráží si svou víru, si zaslouží opravdovou bohoslužbu tradiční latinské mše.

CO JE TRADIČNÍ LATINSKÁ MŠE?

Tradiční latinská mše je mešní ritus, jímž Římskokatolická Církev sloužila Bohu po staletí a přinášela za vykoupení lidstva Bohu Otci Ježíšovu kalvárskou oběť. Staré církevní dokumenty ukazují, že tento ritus byl přesně slovo od slova sloužen papeži a duchovními dokonce už před rokem 600 po Kristu. Tradice nám říká, že tento ritus byl do té doby v podstatě nezměněn po staletí.

V roce 1570 papež sv. Pius V. vyhlásil v dokumentu nazvaném „Quo Primum“, že toto je mše, která se má sloužit po všechny časy až do věčnosti. Varoval, že změna mše by zničila Církev a víru lidu. Velmi jasně prohlásil, že kdokoliv, včetně papeže, kdo by změnil Svatou mešní oběť, uvádí svou vlastní spásu v ohrožení a „vystavuje se hněvu svatých apoštolů Petra a Pavla“. Každý biskup včetně papeže musel složit slavnostní přísahu proti „modernismu“ (proti změnám víry přizpůsobujícím se době) /zavedl ji papež sv. Pius X. – pozn. překl./.

Proč latina? Kamkoliv jste před Druhým vatikánským koncilem cestovali, když jste vstoupili do katolického chrámu, věděli jste, že mše, která se zde slaví, je přesně táž po celém světě. Latina je mrtvý jazyk. V konverzaci se neužívá. Proto se slova nikdy neodebírají, nepřidávají nebo se významy nemění. Kupříkladu slovo „gay“ znamenalo dříve v angličtině „šťastný“. Dnes má naprosto odlišný význam. Slova se v „mrtvém“ jazyce takovýmto způsobem měnit nemohou. Věřící katolíci sledovali mši podle svých misálů napsaných ve vlastním jazyce. Ti, kdo nepoužívali misál, se přesto cítili součástí obřadu; vstávali, klekali nebo seděli spolu se shromážděním a cítili posvátnost svaté liturgie. Francouzský kněz, který neuměl anglicky, mohl sloužit mši na Long Islandu, aniž by jeho farníci tušili, že nezná jejich jazyk.

V protikladu k tomu, když jsme dnes při cestování navštívili Novus Ordo mši, nikdy jsme nevěděli, co bude kněz dělat nebo jak to bude dělat. Mnohé mše, které jsme navštívili, se zdály velmi cizí, neuctivé a někdy divné. Novoty jsou příkazem dne. Jednota je pryč. Každý biskup se stal svou vlastní autoritou ve své vlastní diecézi a kněží v jeho farnostech experimentují, jak chtějí.

Tradiční latinská mše NEMŮŽE být zakázána žádným papežem a NIKDY nebyla zakázána. 7. července 2007 vydal Benedikt XVI. motu proprio „Summorum Pontificum“ „uvolňující“ tradiční latinskou mši a prohlásil s autoritou Kristova náměstka na zemi, že tato mše nikdy nebyla a nikdy nemůže být zrušena. Většina biskupů se pokusila ignorovat tento výnos, ale mnozí kněží naštěstí nyní znovuobjevují krásu tridentské mše.

Bratrstvo sv. Pia X.

Milostí Boží byl jeden z biskupů, který se aktivně účastnil Druhého vatikánského koncilu, zděšen, když si uvědomil, že jakmile se nový mešní řád začne všeobecně používat, víra odumře. Jmenoval se Marcel Lefébvre. Na kněze byl vysvěcen v roce 1929 a sloužil jako misionář v Africe. Uvědomil si, kam liberální biskupové vedou Církev. Se souhlasem Vatikánu založil v roce 1970 Bratrstvo sv. Pia X. a s hrstkou oddaných kněží přísahal, že pro nás, naše děti a naše vnoučata zachová „mši všech časů“. Navzdory mnohému pronásledování z nitra Církve trval na svém a nevzdal se svého přesvědčení, že latinská mše musí být navždy zachována kvůli spáse všeho lidstva. Protože věděl, že nebude žít věčně, naléhavě prosil papeže Jana Pavla II., aby stanovil termín, kdy by mohl vysvětit čtyři ze svých kněží jako biskupy, aby pak dál mohli světit kněze. Akt svěcení nebyl nikdy zakázán, ale arcibiskupu Lefébvreovi bylo jasnější a jasnější, že určité síly ve Vatikánu jsou rozhodnuté zničit Bratrstvo tím, že zůstane po jeho smrti bez biskupa. Když mu znovu odmítli stanovit přesný termín a zůstal bez jiné možnosti, Lefébvre vysvětil čtyři biskupy bez jasného pověření od papeže. Navzdory tomu nebyl arcibiskup Lefébvre a čtyři biskupové nikdy formálně exkomunikován. Tento krok měl zachovat víru, ne ji zničit. Nikdy se, dokonce ani v Římě, nezpochybňovalo, že kněží Bratrstva sv. Pia X. jsou platně vysvěcení a svátosti platně vysluhují.

Bratrstvo není v plné jednotě s Římem, ale záležitost Tradice v tuto chvíli biskup Fellay, Generální představený Bratrstva sv. Pia X., předkládá Svatému Otci. Katolická Církev nezapočala Druhým vatikánským koncilem a nikdo na zemi nemá právo zavrhnout nebo zničit vše před ním. Bratrstvo sv. Pia X. uznává našeho Svatého Otce za hlavu katolické Církve. Modlí se za něj při každé mši.

(Nota bene – 21. ledna 2009, v reakci na růžencové křížové tažení takřka 3 milionů růženců, sňal papež Benedikt XVI. tzv. „exkomunikace“ čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X.)

TEOLOGIE V POZADÍ LATINSKÉ MŠE VS. NOVUS ORDO

Katolická Církev o mši vždy mluvila jako o „oběti“. Je NEOMYLNÝM UČENÍM (bez chyby), že Kristus zanechal viditelnou svátost Své Církvi, v níž je kalvárská oběť znovuzpřítomňována po celou věčnost nekrvavým způsobem.

Novus ordo mše je prezentována jako „večeře Páně“, hostina sdílená společenstvím. Proto byl obětní oltář změněn na stůl. Ačkoli je Poslední večeře určitě částí liturgie, nemůže být oddělena od kalvárského Kříže. Vím, že je to velmi těžko pochopitelné. Postačí, řeknu-li, že když byl VÝZNAM mše pokroucen, vloudilo se do Církve mnoho omylů a zneužití.

PO OVOCI JEJICH POZNÁTE JE

Jaké je ovoce Druhého vatikánského koncilu? Konciloví otcové předpovídali „nové jaro“ Církve. O 40 let později je katolická Církev v „zimním spánku“. Kněží a jeptišky opustili po desetitisících svá povolání. Počet seminaristů poklesl o 90% (1965-2002). Počet řádových sester učitelek poklesl o 93%. V roce 1958 v USA 74% katolíků navštěvovalo pravidelně mši. V roce 2002 jejich počet poklesl na 17%. Po Spojených státech se překotně zavírají katolické kostely a školy, zatímco tradicionalistické kostely, školy a semináře se rozšiřují. Průzkum mezi Novus Ordo katolíky prozradil, že více než 80% už nevěří ve skutečnou Přítomnost Krista ve Svátosti oltářní. Aby se zaplnily prázdné semináře, bylo dovoleno mužům s homosexuálními sklony (a některým aktivním homosexuálům) vstoupit do kněžství (což bylo dříve ZAKÁZÁNO). To mělo za následek mnoho tisíc poznamenaných obětí, které dnes stále trpí. Biskupové odvraceli hlavu a nyní má Církev miliardové dluhy, což vede k dalšímu výprodeji církevního vlastnictví. Nádherné mramorové oltáře se zničily a vyhodily na navážku nebo shodily do řeky. Krucifixy se nahradily ošklivými nesmyslnými transparenty. Svatostánky, kde se přechovává Svátost oltářní, a které byly uprostřed oltářů, se odsunuly stranou nebo se úplně schovaly pryč. Nádherné sochy Našeho Pána, Naší blahoslavené Matky a svatých byly vykázány do sklepa. Okna z barevných skel zpodobňující život Našeho Pána, Naší blahoslavené Matky a svatých se nahradila barevnými geometrickými obrazci, které nezpodobňují naprosto nic. Podle kanonického práva mají být nádoby používané během mše ze vzácného kovu (stříbro, zlato). V naprosté lhostejnosti k tomuto nařízení se používá laciná keramika a sklo, se kterými každý a kdokoliv manipuluje.

Vzpomínám si, jak mě církevní pěvecký sbor doprovázený varhaníkem, rozplakal, když zpíval „Sanctus, Sanctus, Sanctus“. Nechte kytary a bubny doma! Mohla bych pokračovat dál a dál, ale obrázek už máte. Svatost a posvátnost se rychle vytrácí! Proto už nejsou více důležité. Proto většina katolíků, kteří chodí ke svatému přijímání, nebyla léta u zpovědi a nezáleží jim na tom. Hřích není problém. Nikdo to slovo rád nepoužívá – zvláště velmi mnozí kněží na kazatelně. Naši přátelé, naše děti, náš katolický lid se sytí kameny, když se kdysi sytil chlebem.

ZÁVĚR

My jsme znovu objevili poklad, o němž jsme si mysleli, že je ztracen. Bohužel vy jste nikdy nevěděli, že poklad existuje. Proto se vám může zdát tak obtížné pochopit, proč se cítíme tak požehnaní, že máme kostel Sv. Michaela Archanděla v sousedství. Jestliže vás nebudeme poučovat, budeme mít velkou vinu. Jak naložíte s touto informací je na vás. My doufáme a modlíme se, abychom vám poskytli jakoukoliv doplňující informaci. Jinak není víc co říci.

Arcibiskup Lefébvre, když se jeho pozemský život blížil ke konci, vyjádřil jednoduchý, ale hluboký názor, že „předal, co obdržel (dar víry)“.

Nemůžete předat to, co nemáte. My jsme to znovu nalezli a teď si přejeme předat to vám, našim dětem, v závislosti na naší svaté povinnosti katolických rodičů před Bohem.

***

Poznámka překladatele: Tento překlad věnuji svému nejstaršímu synovi
v předvečer jeho prvního Svatého přijímání v kapli FSSPX.

Zdroj: The Remnant

Překlad: D. Grof