Naše životní mše svatá (1938)
P. Silv. M. Braito
Smysl oběti jest
dokonalé oddání se Bohu nás i všeho našeho. Jako se skládá oběť mše sv.
z obětování, proměňování a spojení sv. přijímání, tak také naše životní
oběti jdou touto trojí cestou obětování, proměňování a spojení. Nevím, proč my
říkáme česky tak málo a nevýrazně svaté přijímání, když je přece hlavní účinek
a smysl jinde. Nepřijímáme pouze, nýbrž máme účastenství, spojení
s Kristem a jeho tělem.
Když podává kněz nebi
obětní dary, měli bychom zároveň my obětovati svůj život, tak jak je, jak si
jej vůle Boží přeje. Obětovati jej tak, abychom nic neodvolávali z této
oběti, abychom se této oběti pro vůli Boží dokonale podrobili. Nemáme se jen
spolumodliti modlitby mše sv., jak to učí liturgické hnutí. To je jen začátek
liturgického hnutí. Vlastní liturgické pochopení mše svaté učí nejenom
spolumodliti se, nýbrž také spoluobětovati. Všechny své bolesti, práce i
starosti. Vždyť mi ostatně patříme dnes k mystickému tělu Kristovu. Nemůže
se již nikdy odděliti mystické tělo – Církev – od fysického těla Kristova. A
když je tak, jak dnes je, proto také ve spojení s celou svou Církví. My
pak jsme tělem mystickým. Proto smíme a máme spoluobětovati mši svatou.
Protože nemůžeme žíti
bez oběti; kdo ji nedovede dáti hlubokého smyslu, neunese ji, zhroutí se jednou
pod ní. Oběť naše musí projíti proměňováním, které jí dá teprve pravý smysl.
Ale jen obětované můžeme proměniti. Jen co jsme vzali velkodušně z rukou
Božích jako oběť a co jsme pak ochotně podali Bohu, jen to lze proměniti.
Proměniti svou životní oběť připodobněním jí k oběti dokonalé poslušnosti
Ježíšově vůči vůli nebeského otce. Co jsme jednou obětovali, nepatří již nám.
Když spojíme vědomě svou oběť s obětí Kristovou, nemůžeme ji bráti zpět,
je třeba přiodíti svou životní oběť a své denní obětování poslušností oběti
Kristovy.
Všechny naše síly, dary
nám v životě svěřené, povolání, zdraví i čas jsou Ježíšem a Církví jeho a
proto i námi obětovány ve mši svaté. Nepatří již nám. Proto je proměňme
v život Kristův, abychom nežili více, nýbrž aby živ byl v nás
Kristus, jako obětované dary nepatří již podstatě chleba a vína, protože
v nich žije Kristus v podstatě svého Těla a své Krve.
Účastníci starých obětí,
sesedli se po oběti k posvátné hostině z obětovaných darů jako by
k jednomu stolu s Bohem. Ve svaté oběti zasedáme opravdu a skutečně
k této společné svaté hostině. Máme v ní opravdové účastenství,
communio s Kristem, s bohočlověkem. S Kristem a všemi věřícími,
protože všem je otevřena svatá hostina Těla Kristova. Svaté společenství, svaté
spojení! Je to chléb života, chléb, který dává lidem jednotu života Kristova a
našeho, chléb, který živí naše společné svaté synovství Boží, jednotu, která
tento život udržuje a rozmnožuje. A je to život Syna Božího, aby v nás se
rozvinul život dítek za syny Boží přijatých.
Jsme obětováni,
přetvořeni Kristem a tak vtaženi do tajemné jednoty, o kterou se modlil Kristus
právě po prvé svaté večeři: Učiň, aby ti, které jsi mi dal, byli jedno... Ut
sint unum... Abychom jedno byli, jedním životem synů Božích hořeli, jednou
láskou k bratřím v Kristu, v synovství Božím k nim se
skláněli a tak měli svaté společenství tajemného Těla Páně, jež je On a my
všichni přivtělení k němu.
Svaté společenství
života, aby náš život byl stále větší oslavou otce, jako jí jedině byl celý
život Kristův.
Učme se také takto
chápat a prožívat svůj život jako prodloužení a uskutečnění mše svaté.
Zdroj: NA HLUBINU ročník XIII. číslo 2 (1938)
Překlad: D. Grof
