Krátká historie misálu Jana XXIII.
Vendée děkuje externímu spolupracovníkovi stránek za
překlady zahraničních pramenů a následné zpracování tohoto článku na jejich
základě.
***
První část: od sakramentářů k misálu Pia V.
Sakramentáře
Římský misál je výsledkem dlouhého, pomalého a
trvalého vývoje. Na začátku nebyly pevně určeny ani texty modliteb ani čtení.
To se stalo, pokud už tomu (ve většině případů) tak nebylo, za času papeže
svatého Řehoře Velikého (590-604). Ovšem neexistovala sbírka, sborník, který by
zahrnoval všechny texty sloužící ke Mši svaté. Lekcionáře
obsahovaly čtení. Antifonáře zpěv. Sakramentáře pak
části recitované nebo zpívané knězem. Teprve na začátku desátého století se
z těchto různých sborníků zformoval kompletní misál.
Mezi sakramentáři, jež se nám uchovaly, se vyznačují
zvláště sakramentář leoniánský (=Lvův, názvy byly dány podle význačného papeže
doby, v níž vznikaly), obvykle zvaný Leonianum (5. stol.) a
podobně názvem: Gelasianum (6. stol.) a Gregorianum
(=Řehořův, 7.-8. stol.). Protože v oblasti dnešní Francie (Galie) rychle
rostlo množství různých variant liturgie (dle oblasti nazývané galikánská),
požádal Karel Veliký o zaslání modelového misálu papeže Adriána I. (772-795) a
ten mu poslal právě posledně jmenované Gregorianum. Tento manuskript byl
mnohokrát opakovaně opisován, ale protože neobsahoval některé mešní formuláře,
jež bylo obvyklé sloužit v Galii, byly tyto přidány a brzo vytvořily
jednotný korpus s původní římskou liturgií. Takto opravená římská kniha se
stala oficiálním sakramentářem karolínské říše a - kuriosně – nakonec dospěla
až do Říma a tam nahradila původně vyslaný gregoriánský sakramentář (odborný
název pro tento vývoj je „recepce franko-galských prvků“).
Misál
Kolem 10. století, v důsledku rostoucího počtu
mešních formulářů, se tudíž začalo se shromažďováním všech sbírek textů
patřících ke Mši svaté do jediné knihy: vznikal misál, který se
šířil v průběhu 13. a 14. století. Mezi nimi je třeba vyzdvihnout Misál
římské kurie, který ve 13. století upřesnil rubriky a přijal velký
počet mší pro svátky svatých. Tento misál přijali za svůj františkáni, pak i
augustiniáni, servité a další, a rozšířili jej na celém území západního
(latinského) křesťanstva.
V Miláně roku 1474 dochází prvně k tisku Ordo
missalis secundum consuetudinem Romanæ curiæ (Mešní řád
podle zvyku římské kurie). Podle tohoto základního vydání jich pak bylo
vytištěno mnoho dalších. Avšak tento Misál nebyl jediným, který byl
v oběhu: existovaly početné jiné misály s velkým počtem variant
obyčejů a svátků. Na druhé straně vznikala pod různými vlivy (špatné kopie,
místní zbožnost – ne vždy zcela objasněná a naukově mlhavá, zvláště pak
v období předcházejícím protestantismu) více či méně vážná porušení
čistoty textu.
Povážlivý zmatek
Ještě půl století po vydání Misálu sv. Pia V. panoval
na některých místech velký nepořádek. Tak o tom svědčí promluva sv. Vincence
z Pauly ke svým kněžím dne 23. května 1659:
„Ach! Kdybyste byli viděli, nechci říci ošklivost, ale
různost ceremonie Mše svaté před čtyřiceti lety, bylo by vám z toho hanba.
Zdá se mi, že nebylo nic ošklivějšího na světě, než různé způsoby, jimiž se
celebrovalo: někteří začínali Mši modlitbou Pater noster, jiní vzali do
rukou ornát a říkali Introibo (stupňové modlitby) a pak teprve ornát na
sebe oblékli. (…)Byla to různost hodná slzí. Nu, buď Bůh požehnán za to, že ve
své božské dobrotě ráčil tento velký nepořádek postupně uzdravit!“
Stále bolestněji bylo cítit potřebu reformy, jež by
znovu nastolila nenarušenost učení a jednotu liturgie.
Nutnost reformy
Na Tridentském koncilu jmenovali otcové komisi, jež se
měla zabývat liturgickými knihami. Protože tato komise svou práci nedokončila,
přenesl koncil dne 4. prosince 1563 zodpovědnost za revizi na papeže Pia IV.
Ten ustanovil komisi, ale byl to až jeho nástupce Pius V., který dovedl tuto
snahu ke zdárnému konci, když dne 14. července 1570 publikoval revidovaný
Římský misál.
Cílem svatého Pia V. nebylo vytvořit od základu novou
liturgii, ale uvést Misál do jeho tradičního stavu – na základě Misálu
Římské kurie – nicméně tak, aby reflektoval případné změny, které si
okolnosti vyžádaly. Tak, jak to poznamenává ve svých vzpomínkách (z r. 1998)
autor, jenž byl tehdy ještě kardinálem Ratzingerem: „Pius V. se spokojil
s revizí Římského misálu, jenž byl v té době v užívání, jak se
to normálně činí v historii, jež se vyvíjí. (…) Jednalo se o kontinuální
proces růstu a očišťování bez zlomu. Pius V. nikdy nevytvořil „svůj“
misál. Provedl jen revizi stávajícího Misálu jako fázi dlouhého vývoje.“
Jednalo se tedy o to, aby tradicí předané texty byly
dovedeny do co nejlepšího stavu, aby se upřesnila pravidla celebrace a konečně,
aby byl Církvi svaté věnován praktický a nezpochybnitelný misál, který bude i
ve všech bodech souhlasit s breviářem, který byl také v návaznosti na
koncil právě promulgován (1568), a to v duchu téže kontinuity.
Návrat k liturgické tradici
Aby dosáhl tohoto výsledku, jak to poznamenává svatý
Pius V. v promulgační bule Quo primum, „považovali jsme za
povinnost svěřit tuto práci lidem vyznačujícím se erudicí. Ti začali pečlivým
srovnáváním všech textů podle originálu – starobylých z Naší vatikánské
knihovny a jiných, opravených, bez porušení, jež byly shromážděny odevšad.
Takto, poučeni spisy Otců jakož i osvědčených autorů, kteří nám zanechali
památku posvátných liturgických ustanovení, obnovili samotný Misál podle norem
a ritu svatých Otců.“
Misál, který promulgoval svatý Pius V., zcela
zachovávaje tradiční prvky a rozdělení Misálu Římské kurie, tedy potlačil
většinu nedávných inovací a zajistil jednotu ritu celebrování Mše svaté.
Rubriky nového misálu se řídily rubrikami, jež očistil a systematizoval
v roce 1502 Jan Burchard, papežský pontifikální ceremonář.
Misál publikovaný v r. 1570 byl v podstatě
shodný s misálem užívaným od 13. století, který jen trochu upravil na
začátku 14. století Klement V. Zásadní inovace svatého Pia V. spočívala
v ustanovení rubrik, které redigoval již zmíněný Jan Burchard na začátku
16. století, a v ustanovení závaznosti číst na konci Mše svaté úvod
evangelia podle sv. Jana („poslední evangelium“).
Poznámka kardinála Josefa Ratzingera
Tehdejší kardinál Josef Ratzinger horlivě zamítl to,
co sám nazývá „absurdní idea, že Tridentský koncil a Pius V. by sami sepsali
před 400 lety nějaký misál. (…) Chtěl bych učinit krátkou poznámku ohledně
sporu o liturgii nazývanou tridentská. Neexistuje tridentská liturgie a až do
roku 1965 by takové slovní spojení nikomu nic neřeklo. Tridentský koncil
„neudělal“ liturgii. A ještě méně existuje, v pravém významu slova, misál
Pia V. Misál vydaný v roce 1570 z nařízení Pia V., se jen v málo
věcech liší od prvního tištěného vydání Římského misálu, které se objevilo
právě sto let předtím. Při reformě Pia V. se v podstatě jednalo
jedině o eliminaci překotného bujení pozdního středověku a vyloučení chyb
vzniklých při častých opisech a vydáních. A tedy nakonec k předepsání
závaznosti Misálu města Říma pro celou Církev, protože ten nebyl těmito
problematickými prvky prakticky dotčen.
***
Druhá část: od misálu Pia V.(1570) k misálu
Jana XXIII.(1962)
Univerzální norma
Nejdůležitější inovací a nejzávažnějším důsledkem
misálu Pia V. bylo opatření, jež vyjadřuje promulgační bula Quo
primum: tato kniha se stala pro příště vzorovým exemplářem pro všechny
místní církve a nesmělo se v ní již nic měnit. Pouze těm, kdo se mohli
honosit mešními liturgickými zvyky staršími dvou set let, bylo povoleno
zachovat svůj ritus.
To byl případ starobylých řeholních řádů, jež uchovaly
neporušenou svou vlastní liturgii: cisterciáci, premonstráti, dominikáni,
karmelitáni a další. Také to platilo pro některé diecéze: Trevír, Kolín, Lovaň,
Braga, Lyon, Milán (ritus ambroziánský) a několik kaplí v Toledu (ritus
mozarabský)… Avšak pouze na posledních třech jmenovaných místech si svou vlastní
liturgii ponechali, všichni ostatní se práva, jež jim bula Quo primum
přiznávala, dobrovolně vzdali.
Úspěch misálu Pia V.
Misál z r. 1570 v průběhu času vskutku
dosáhl skvělého vítězství a z několika souběžných důvodů se prosadil téměř
všude. Především byl přijat s radostí a uznáním, protože vyjasnil velice
elegantním způsobem zmatenou a komplikovanou situaci. Dalším příznivým momentem
bylo, že se tento misál objevil v době rozmachu knihtisku, což umožnilo
jeho rychlé rozšíření do všech zemí s finančně malými náklady – většina
místních církví, jež měla vlastní liturgii oprávněnou podle buly Pia V.
existovat i dále, ustoupila před náklady, jež by představovalo vydání misálu
třeba jen pro několik málo farností, a přijala za svůj Římský misál,
k němuž formou doplňkového svazku připojila místní zvyky.
Konečně Kongregace pro ritus, založená papežem Sixtem
V. v roce 1588, zajistila Římskému misálu nezpochybnitelnou nadřazenost
nad vším ostatním díky přesnosti oficiálních odpovědí, jež odstraňovaly veškeré
pochybnosti nebo obtíže.
Minimální následné revize
V roce 1604 se objevilo nové revidované vydání
tohoto misálu, které – kromě svátků svatých, kteří byli svatořečeni teprve
v posledních letech - spočívalo v podstatě v návratu
k tradici. Římská liturgie totiž používala s výjimkou četby perikop
(tj. epištoly a evangelia) jako biblický základ text překladu nazývaný „Vetus
Itala“, což je překlad předcházející překladu sv. Jeronýma („Vulgáty“).
V roce 1592, v důsledku tridentského koncilu, byla promulgována
revidovaná verze Vulgáty. A některé místní verze Římského misálu pak
použily liturgické texty, jež byly ve shodě s touto verzí Vulgáty,
nazývanou sixto-klementinská. Avšak právě Klement VIII. (1592-1605),
který tuto edici Vulgáty schválil, nechal nicméně obnovit v římské
liturgii tradiční text, vycházející z Italy a zakázal na tom cokoliv
měnit!
V následujících časech papežové promulgovali nové
mešní formuláře, jež odpovídaly na rostoucí úctu k některým aspektům
zbožnosti (Nejsvětější Srdce, Neposkvrněné početí, Nanebevzetí…) a formuláře
k novým světcům. Několik papežů (např. Urban VIII. či Pius X.) uvedly
minimální změny do některých rubrik, většinou pro objasnění málo jasných míst,
zamezení nekatolickému chápání, avšak vždy šlo o nepatrné zásahy.
Pius XII. revidoval v letech 1950-1956 obřady
Svatého týdne. Úprava pravidel eucharistického postu (už nikoli od půlnoci, ale
pouze tři hodiny před sv. přijímáním u laika, tentýž čas před započetím Mše
svaté u kněze) reálně umožnila rozšíření možnosti sloužení Mše svaté pouze
dopoledne i na večerní Mše svaté.
Pius XII. také ustanovil komisi, jež měla revidovat
rubriky misálu. Umřel však dříve, než tato dokončila svou práci. V roce
1960 to pak byl Jan XXIII., který schválil „Kodex rubrik“, který obsahoval
jistá zjednodušení. Z této reformy vychází i dnes platný misál z roku
1962.
Cenné dědictví
Velice známý liturgik Joseph Gélineau napsal
v roce 1964: „V průběhu více než jednoho tisíce let žilo křesťanstvo
v podivuhodné stabilitě s ceremoniemi, jež známe i my -
s latinou, gregoriánským chorálem, ritem udělování svátostí – a nemělo
potřebu liturgické revoluce. Spokojilo se s adaptací detailů, jež
vycházela povětšinou z vývoje umění. Liturgie se také vyvíjela směrem
k jednotnosti, jejíž výhody jsou zjevné. Proč se dotýkat stavby, jež
osvědčila svou solidnost a hodnotu?“
Právo na dědictví a povinnost předávání
Překvapivě dokonce i dva progresivističtí autoři
známých jmen, u nichž bychom s ohledem na jejich krajně neblahé působení během
Druhého vatikánského koncilu i po něm očekávali spíše zcela opačné pozice, se
shodují, že misál nepodléhá kompetenci jedné, současné generace. O jejich
skutečných úmyslech můžeme spekulovat, pro zajímavost (a v kontrastu s jejich
dalšími výroky) však uvádíme i jejich pozoruhodné citáty k dané problematice:
„Liturgické texty, vyzrálé zkušeností celé Církve, jež
se sama živí v průběhu staletí slovem Božím, jsou nositelem životodárné
setby, vhodné k růstu křesťanského společenství (…) Respektovat Boží lid
totiž znamená předávat mu živou zkušenost svatých, kteří žili v přátelství
s Kristem. To je dědictví, na něž má Boží lid právo“ (Max Thurian,
„Kreativita a spontaneita v liturgii“, Notitiæ 141, duben 1968,
str. 172).
Taktéž Yves Congar ve stati „Autorita, iniciativa,
spoluzodpovědnost“ (La Maison Dieu 97, 1/1969, str. 55) píše:
„Konservativní charakter liturgie jí umožňuje zachovat a předat nedotčené
hodnoty, jejichž důležitost může jedna epocha zapomenout, ale následující doba
je šťastná, že je nalezne neporušené a zachované, aby z nich mohla opět
žít. Kde bychom byli, kdyby liturgický konservativismus neodolal vkusu
středověku, jenž vyústil do citové zbožnosti? Kdyby podlehl požadavkům
individualismu, rozumářství a moralismu 18. století, kriticismu století
devatenáctého, subjektivismu filosofie epochy modernismu? Díky liturgii nám
bylo vše zachováno a předáno! Ach, nevystavujme se nebezpečí, že budeme (za
šedesát let) vystaveni výčitce, že jsme promrhali posvátné dědictví katolického
společenství v jednotě, jež se rozvíjí v pomalém toku času. Zachovejme
si zdravé poznání, abychom se nedali unést vnější zjevností toho, co je
aktuální, od reality, která nás přesahuje ve všech ohledech.“
Kvalifikovaný názor
Na závěr uveďme citát jednoho z žáků Otce
Guérangera, který stál na počátku liturgického hnutí: Guy Oury nás varuje před
pokušením měnit tento cenný a plody nesoucí Misál: „Je potřebná řádná dávka
pomýlenosti a megalomanství, aby někdo se pokorně měl za schopného ukout
liturgii lepší než tu, která se pomalu formovala po dvacet století katolické
tradice“ („Les limites nécessaires de la créativité en liturgie“ –Nutné hranice
kreativity v liturgii – Notitiæ 131-132, červen-červenec 1977, str.
352).
Krátká historie mešního řádu
Od stupňových modliteb po Římský kánon
Srdcem misálu je mešní řád, jenž, pochopen a opakován,
je povolán, aby formoval křesťanský lid. Proto je užitečné znát jeho historii a
kořeny.
Stupňové modlitby
Modlitby osobní přípravy kněze představují bezpochyby
nejmladší texty misálu. Žalm Judica me se objevuje v 11. století.
Recitace Confiteor je dosvědčena ve století desátém. Ovšem modlitba Aufer
a nobis, kterou se kněz modlí, když pak vystupuje k oltáři, je už
v sakramentáři leonianum z 5. století. Modlitba Oramus,
při níž líbá kněz oltář, je datována 11. stoletím, zatímco polibek oltáře sám
je znám už ve století osmém. Zpěv Introit (v novém ritu = vstupní
antifona), který uvádí věřící do Mše svaté, je obsažen v sakramentáři gelasianum
(6. stol.) a v Ordo romanus I. Podle názoru předních
liturgiků se jedná s největší pravděpodobností o dílo Říma 6. století.
První část – mše katechumenů
Po přípravných modlitbách začíná „mše katechumenů“,
nazývaná tak proto, že na počátku Církve, se této (a jen této) části účastnili
i ti, kteří ještě nebyli pokřtěni (cca asi padesát let se nyní častěji užívá
označení „bohoslužba slova“). Jedná se o povzbuzení víry a modlitebního ducha
věřících, hlavně předčítáním úryvků Písma svatého.
Kyrie se
objevuje jako římský zvyk (pravděpodobně dosti pozdní) v jednom kánonu koncilu
ve Vaison v roce 529. V době volby papeže Řehoře Velikého, tj. na
konci 6. století, je tato prosba v řečtině užívána již běžně
Gloria je
zaznamenáno v 6. století jako součást papežské liturgie. Teprve v 11.
století se stává součástí všech mší.
Dominus vobiscum
jako pozdravení lidu je užíváno v Africe již za doby sv. Augustina.
Následující modlitba se v římských liturgických dokumentech osmého století
jednoduše nazývá oratio (=modlitba). Avšak v jednom
románsko-karolínském dokumentu z 9. století je tato modlitba nazývána collecta.
Gregoriánský sakramentář nám odhaluje původ tohoto jména, jež se váže
k římskému „statio“ (shromáždění, jak překládá Schallerův misálek podtitul
uvedený u mnoha Mší svatých - zvláště v postní dny). Římská církev se
v ty dny „shromažďovala“ vždy u konkrétního kostela, kde se buď sloužilo,
nebo se průvodem společně přešlo do jiného, kde se pak slavila Mše svatá).
Název collecta pak vystihuje ono „shromáždění se“, statio pak místo, kde
se Mše svatá sloužila.
Čtení z Písma svatého a zpěv žalmů (komentované
homilií celebranta) pocházejí ze synagogální bohoslužby a vždy tvořily
podstatnou součást této první části Mše svaté. O tom, že stejnému průběhu
byli důvěrně navyklí věřící odedávna, svědčí třeba úryvek z 202. promluvy
sv. Augustina: „První čtení, jež jsme slyšeli, bylo ze Skutků apoštolských.
Poté jsme zpívali žalm. Nato přišlo evangelní čtení, které nám ukázalo deset
uzdravených malomocných.“
Používání dvou čtení, jednoho vzatého z listů a
druhého z evangelia, považuje za tradiční již svatý Lev Veliký v 5.
století.
Gregoriánský antifonář už obsahoval onen verš, který
dnes nazýváme graduale (název samotný se však objevuje až na přelomu 8.
a 9. století). Aleluja (alelujový verš před evangeliem) se zpívalo
v Římě v době velikonoční už na počátku 6. století. Svatý Řehoř Veliký pak
(na konci 6. století) ustanovil pravidlo, aby se aleluja zpívalo i o nedělích a
svátcích.
Zpěv Credo po evangeliu vstoupil do
germánsko-francké liturgie v 8. století a v 9. století byl přijat i
liturgií římskou.
Ofertorium – obětování
Všechny modlitby, jež se vyskytují v ofertoriu
misálu revidovaného sv. Piem V., jsou dosvědčeny v manuskriptech
datovaných nejpozději devátým stoletím.
Modlitba Suscipe, sancte Pater (obětování
chleba) je doložena v 8. století v sakramentáři svatého Remiho (někdy
psáno i Remy) z Remeše (on sám, podle nějž je sakramentář pojmenován, žil
v 5. století a měl zásadní vliv na francouzské dějiny – právě
v Remeši pokřtil o vánocích 496 franského krále Chlodvíka I.)
Modlitba při vlévání kapky vody do vína Deus qui
humanæ je dosvědčena v 9. století v misálu germánských zemí.
Modlitba Offerimus tibi, Domine (obětování
kalicha) se nachází v misálu opatství Saint-Gall z 9. století.
Také následující dvě modlitby nad dary jsou doloženy
v 9. století: In spiritu humilitatis v sakramentářiamienském
(z něj také máme modlitbu při okuřování darů Incensum istud a modlitbu
při mytí rukou Lavabo) a Veni, Sanctificator v misálu ze
Stow.
Modlitba na konci obětování Suscipe, sancta
Trinitas je též dokumentována v 9. století uvedením v misálu
opatství Saint-Armand.
Závěrečnou výzvu Orate fratres opět
nacházíme v sakramentáři z Amiens, tedy doloženou v 9. století.
Teprve ve 13. století však jsou tyto modlitby seřazeny
v přesném pořádku, jak jej známe dnes, v Misálu římské kurie.
Římský kánon
je text přicházející k nám z křesťanských
počátků. Odkud pochází, se přesně neví. Zcela nepochybně jej lze datovat
(minimálně) do 4. - 5. století. V době, kdy v něm dva papežové - sv.
Lev Veliký (440-461) a sv. Řehoř Veliký (590-604) učinili drobné úpravy, byl
již dávno přijímán jako ustavený a neměnný text. Další úpravu provedl až Jan
XXIII., když 13. listopadu 1962 vložil jméno sv. Josefa do seznamu svatých
v Communicantes. Sedmdesát let předtím, navzdory žádosti podepsané
šesti sty biskupy, to Lev XIII. z úcty k starobylosti kánonu ještě
odmítl.
Máme tedy, poté, co se text kánonu vynořuje jako
všeobecně přijímaný a nedotknutelný z času, konkrétní a jasné zprávy o
drobných úpravách.
Sv. Lev Veliký (440-461) připojil k modlitbě Supra
quæ (Přijmi ji jako oběť svého služebníka Ábela… Abraháma … Melchizedecha…)
slova „sanctum sacrificium, immaculatam hostiam“ (svatou oběť,
neposkvrněnou obětinu – či, podle nového: oběť svatou a neposkvrněnou), aby dal
odpověď na útoky proti svatosti oběti Melchizedechovy.
Sv. Řehoř Veliký (590-604) pak v neklidné době
stěhování národů vnesl drobnou vložku do Hanc igitur – „Diesque
nostros in tua pace disponas“ (abys… dny naše ve svém pokoji
spravoval).
Krom toho také máme zprávu, že papež Alexandr I., jenž
spravoval sv. Církev v době císaře Hadriána, dal modlitbě před
proměňováním úvodní slova “Qui pridie quam pateretur“ (Jenž den před
tím, než trpěl…). - Od tohoto papeže mimochodem také pochází nařízení, aby se
do vína přimísila kapka vody na znamení, že náš Pán prolil na kříži krev a vodu
(další výklad: víno jako znamení jeho božství, voda jeho lidství – je mystický,
byť legální).
Jako poslední modlitba přibylo do kánonu Memento
za zemřelé, které se objevuje v galikánském sakramentáři z Bobbia
v 7. století.
Skutečností je, že autor díla De sacramentis,
jež odborníci datují koncem 4. století a připisují jej svatému Ambroži či
některému z jeho žáků, cituje větší část Římského kánonu v podobě nám
známé a to jako přijatou formu Eucharistické modlitby.
Nejstarším liturgickým textem, který obsahuje
Kánon je gelasiánský sakramentář z konce 6. století.
Takový je tedy v krátkosti onen rozměr času,
z nějž se vynořuje skvost a nepřekonatelná krása eucharistické tradice
Západu, jíž je Římský kánon.
Na závěr citujme ještě z knihy významného
francouzského teologa. P. Bernard Botte píše: „Kánon není inspirovaným textem,
zajisté; ale vždy se s ním zacházelo se zvláštním respektem. Středověcí
teologové se nepokoušeli jej uvést do souladu se svými náhledy. Vnímali jej
jako to, co je dané tradicí a komentovali jej jako posvátný text. Tato úcta by
mohla být považována za přehnanou, avšak co by se bývalo stalo, kdyby teologové
texty Mše svaté použili jako kolbiště pro své učené spory? (...) Kánon je
úctyhodný text, s nímž nelze nenuceně zacházet. Až na pár drobných úprav
v 9. století zůstal nezměněn tak, jak nám jej zanechal svatý Řehoř na
konci století šestého. Po více než třináct set let byl centrem eucharistické
úcty západního křesťanstva. Teologové středověku jej ctili téměř se stejnou
úctou jako posvátné texty a velmi dobře se střežili toho, aby do něj vnášeli
vlastní myšlenky. Přijímali jej jako předanou danost, již nelze měnit.“ (Le
mouvement liturgique – Témoignage et souvenirs, Desclée, 1973).
Od Římského kánonu do propuštění (Ite missa est)
Ritus sv. přijímání a propuštění
Překročíme-li Pater noster a další až po Agnus
Dei, které nejsou součástí kánonu, ale vždy s ním byly spojeny nám
známým způsobem, dostáváme se ke třem tichým modlitbám, jimiž se kněz
připravuje na svaté přijímání. (V novém ritu první z nich - změněna a
zkrácena - se nyní říká nahlas po taktéž zkráceném Libera nos (Vysvoboď
nás ode všeho zlého), druhé dvě, ochuzeny o závěrečnou doxologii - který
s tebou žije a kraluje v jednotě Ducha svatého… - zůstaly, avšak na
výběr - kněz se modlí jednu nebo druhou).
Tyto tři modlitby (Domine Iesu Christe qui dixisti
- Pane Ježíši Kriste, který jsi řekl svým apoštolům…, Domine Iesu
Christe, Fili Dei vivi - Pane Ježíši Kriste, Synu Boha živého… a Perceptio
Corporis tui - Požití Těla tvého) vedle dalších figurují už v Misálu
Římské kurie ze 13. století.
První ze dvou modliteb díkůvzdání při abluci - čištění
kalicha po přijímání - (Quod ore sumpsimus - Čeho jsme ústy
požili…) se nachází v sakramentáři leoniánském a druhá (Corpus tuum -
Nechť Tělo tvé…) je jedno galikánské postcommunio (modlitba po přijímání)
dosvědčené v sedmém století.
Ite missa est je
původním závěrečným ritem Mše svaté. Je doložen jako součást papežské mše
v osmém století. Požehnání pochází ze zvyku papeže žehnat asistenci, kolem
níž procházel při návratu do sakristie. Na začátku 12. století se pak pozvolna
žehnání rozšířilo i mezi kněze a františkánský misál uzákonil tento zvyk, když
jej umístil mezi Ite missa est a modlitbu kněze Placeat tibi,
sancta Trinitas. Byl to pak misál Pia V., který umístil požehnání až za
modlitbu Placeat. Ten také učinil závazným poslední evangelium
(Začátek evangelia svatého Jana), jež se objevilo jako modlitba díkůvzdání
ve 13. století.
Plod kontinuálního vývoje
V předmluvě ke knize vynikajícího řezenského
liturgika Msgr. Klause Gambera poznamenává (tehdejší) kardinál Ratzinger že
tato liturgie je „plodem kontinuálního vývoje“, vycházející z „živého procesu
růstu a vývoje (…), organického zrání toho, co je živé, v průběhu
staletí.“ A tentýž v promluvě 24. října 1998 v témže duchu říká:
„Pravověrná liturgie, tj. taková, jež vyjadřuje pravou víru, nikdy není slepena
podle pragmatických kritérií z různých ceremonií, jimiž by se mohlo disponovat
positivistickým a libovolným způsobem.“
Různé názvy Mše svaté
Pro označení klasické Mše svaté se používají různé
názvy: mše sv. Řehoře (případně gregoriánská mše), mše sv. Pia V., mše bl. Jana
XXIII., tridentská mše svatá….
K porozumění těchto přídomků si nejprve uvědomme,
že lidská řeč má svá pravidla a zvyky, které si často při jejich používání ani
neuvědomujeme. Jedním nejčastějším z nich je řečnická figura nazývaná
odborníky „metonymie“, kdy označíme jednu věc prostřednictvím věci jiné, která
je s ní spojena (řekneme-li: vypil jsem skleničku, myslím tím samozřejmě
tekutý obsah sklenice a nikoli samu skleněnou nádobku!).
Jediná Mše Krista a Církve
Mše svatá ve své podstatě není ani Mší sv. Řehoře, ani
sv. Pia V., ani bl. Jana XXIII. či tridentského koncilu. Je vždy a všude Mší
Kristovou a jeho Církve. To, co lze přiřadit sv. Řehoři, sv. Piu atd., je
misál, podle něhož je sloužena. Znovu však je třeba zdůraznit, že sv. Řehoř
není ani jediným, ba dokonce ani hlavním redaktorem tohoto misálu, je jednoduše
ten, kdo jej z autority mu Kristem svěřené schválil. Když tedy Svatý Otec
Benedikt XVI. ve svém motu proprio Summorum Pontificum hovoří o „Římském misálu
schváleném bl. Janem XXIII.“, hovoří ve skutečnosti současně o „Římském misálu
schváleném sv. Piem V“. Misál Jana XXIII. prostě totiž je misál sv. Pia
V. - jen s některými svátky svatých navíc a jasnějšími a
jednoduššími rubrikami. Kněz, který nemá k dispozici nové vydání misálu
z roku 1962, může bez jakýchkoli problémů sloužit z misálu třebas až
z roku 1570. A kdyby mu byl nabídnut Misál Římské kurie ze 13. století, po
chvilce krátké orientace by ještě i z něj mohl bez obtíží sloužit. Ba,
kdyby současník papeže sv. Řehoře z konce 6. století se účastnil dnes
slavnostní Mše svaté, po pár slovech vysvětlení by nebyl nijak dezorientován a
cítil by se zcela doma. Jaká kontinuita! Jaké vpravdě katolické společenství!
Historická kontinuita liturgie
Tím totiž, co charakterizuje římskou liturgii, je její
historická kontinuita. Když jsou věřící přítomni slavení svátků, jako je
Narození Páně, Zjevení Páně, Popeleční středa, Květná neděle, Velikonoční vigilie,
svatodušní svátky podle misálu bl. Jana XXIII., jsou přeneseni současně i o
více než tisíc let nazpět a znovuprožívají to, čím žili i jejich otcové ve
víře. Jsou s nimi v římských basilikách, v chrámech staré Galie,
Anglie a Irska. Užívají přitom stejná slova, stejná gesta, konají tytéž úkony.
Nacházejí se po boku svatého Lva Velikého, svatého
Ambrože, svatého Řehoře Velikého, svatého Dominika a Františka, svaté Kateřiny
Sienské, svatého Tomáše Mora, svaté Terezie z Avily, svatého faráře
arského Jana Maria Vianney a jsou i se svatým Václavem na Levém Hradci, se
svatou Anežkou v jejím klášteře, se svatým Janem Nepomuckým, Janem
Sarkandrem, Janem Nepomuckým Neumannem, svatou Zdislavou… Ti všichni znali a
praktikovali v podstatě totožnou liturgii.
Romano Guardini v knize „Mše“ píše: „ Tyto staré
modlitby nejsou výsledkem osobní zbožnosti jednotlivce, ale vycházejí
z vědomí společenství, přesněji Církve. Jsou to modlitby v pravém
slova smyslu vysoce oficiální; vyplývají z officia - z úřadu, ze
služby. Vyznačují se římskou jasností a objektivitou. A to do té míry, že nám,
lidem jiné doby a jiného světa, připadají studené, neosobní, snad až málo
zbožné. Kdybychom však takto smýšleli, velice bychom se mýlili, neboť tyto
modlitby jsou naplněny silnou a hlubokou zbožností“ (La Messe, 1965).
Učme se tedy milovat liturgii, která nám umožňuje
prožívat naši katolicitu i v horizontu časovém - spojuje nás se všemi
generacemi našich předků. A která nám poskytuje kotviště nadčasovosti uprostřed
zmatků dnešní doby, jako je poskytovala a bude poskytovat i v dobách
jiných, kdy se vzmáhá lidská pýcha a chce poučovat Pána Boha, jak se má nechat
ctít.
