Hříchy z nevědomosti
P. Réginald
Garrigou-Lagrange O.P.
Z různých stran k nám
přicházejí zvěsti, že se v některých kruzích šíří názor, že jedině úmyslný
hřích je smrtelný a že hříchy páchané, jak se říká, z nevědomosti a ze
slabosti, by se za smrtelné pokládat neměly. V tomto bodě je důležité si
připomenout učení teologie, tak jak je obšírně podáno v Teologické sumě
(Ia-IIae, q. 76, 77, 78) svatého Tomáše Akvinského.
Hřích z nevědomosti
vychází z neznalosti, za kterou si ovšem člověk může sám, a jde tudíž o hříšnou
nevědomost, které se také říká nevědomost překonatelná. Hřích ze slabosti má
svůj původ v silné vášni, která omezuje lidskou svobodu a nutí vůli souhlasit.
Co se týče úmyslného hříchu, ten je páchán zcela svobodně, „quasi de
industria“, s horlivostí a často promyšleně, vědomě až chladnokrevně.
Připomeňme si, co o hříších říká svatý Tomáš.
Hříchy z nevědomosti
Vzhledem k lidské vůli
může nevědomost hříchu buď předcházet, nebo po něm následovat, nebo se může
vyskytovat souběžně s vůlí.
Nevědomost, která
předchází, nemůže být v žádném případě chtěná, říká se, že je „mravně
nepostižitelná“. Jedná se třeba o případ, kdy si lovec v lese myslí, že střílí
na nějakou zvěř, a přitom zastřelí člověka, který o sobě nedal nijak vědět,
takže nikdo nemohl tušit, že tam je.
V tomto případě nejde o
vědomý hřích, ale pouze o hřích se závažnými následky.
Nevědomost následná je
chtěná, alespoň nepřímo, protože se člověk nesnažil poučit se o tom, o čem se
poučit mohl nebo měl; tomu se říká nevědomost překonatelná, neboť bylo v silách
člověka se jí, s vyvinutím patřičného mravního úsilí, vyhnout; tato nevědomost
je vyloženě hříchem, který je přinejmenším nepřímo chtěný. Když například
student medicíny neprojevuje dostatek píle, a přitom se mu nějakou souhrou
náhod podaří získat lékařský diplom, přestože mu chybí elementární znalosti
lékařského řemesla, a z neznalosti uspíší smrt některých svých pacientů,
namísto aby je vyléčil, nehřeší tím přímo vědomě, ale dozajista páchá
přinejmenším hřích nepřímo chtěný, který může být velmi těžký a může být
kvalifikován dokonce jako zabití z nedbalosti.
Nevědomost, která se
vyskytuje souběžně s vůlí, není chtěná, ale váže se ke hříchu takovým způsobem,
že kdyby neexistovala, hřešili bychom i tak. To je případ velmi pomstychtivého
člověka, který chce zabít svého nepřítele a který ho jednoho dne nešťastnou
náhodou při lovu doopravdy zabije v domnění, že zastřelil zvěř ukrývající se
někde v houští. Je nepochybné, že tento případ se od dvou předchozích liší.
Z toho plyne, že
nevědomost nechtěná nebo nepřekonatelná hříchem není, zato nevědomost úmyslná
nebo překonatelná s ohledem na to, co bychom mohli a měli znát, je hříchem více
nebo méně těžkým vzhledem k závažnosti povinností, které člověk nesplnil.
Úmyslná či překonatelná
nevědomost nemůže hřích omlouvat, protože na jejím počátku stojí nedbalost;
taková nevědomost vinu nanejvýš zmenšuje.
Absolutně neúmyslná nebo
nepřekonatelná nevědomost hřích zcela omlouvá a zbavuje člověka viny. Hřích,
který jsme „jenom“ chtěli spáchat, ale nakonec – řeklo by se souhrou náhod,
nevědomky – opravdu spáchali, je neomluvitelný, protože i bez nevědomosti
bychom stejně hřešili. Nepřekonatelná nevědomost je někdy také nazývána „dobrou
vírou“; ovšem nepřekonatelnou a neuvědomělou jí je pouze tehdy, když člověk
nemá možnost mravně se od ní osvobodit tím, že se snaží poznat své povinnosti.
Tato omluva se také nemůže vztahovat na ta nejzákladnější přikázání přirozeného
zákona, jako jsou: „nedělej druhým to, co nechceš, aby oni dělali tobě“;
„nezabiješ“; „nepokradeš“; „v jednoho Boha věřit budeš“. Přinejmenším z toho,
že na světě panuje určitý řád, že se nad hlavou klene nebe plné hvězd, z
harmonie stvoření si člověk může vcelku snadno dovodit, že existuje nějaký
svrchovaný Tvůrce tohoto pořádku, Zákonodárce, který tento pořádek řídí – Bůh.
A když člověk uzná tuto možnost hraničící s jistotou, musí se snažit poznávat
dál a modlit se, aby mu bylo dáno světlo; když tak nečiní, nemůže se už
„vymlouvat“ ani na dobrou víru ani na nezaviněnou a nepřekonatelnou nevědomost.
To platí třeba pro protestanta, který – pokud je poctivý - musí dospět k
poznání, že je nanejvýš pravděpodobné, že tím pravým náboženstvím je
katolicismus; a pokud je i nadále pronásledován pochybnostmi, musí dál studovat
a prosit Boha o světlo poznání; jinak, jak praví svatý Alfons, již hřeší proti
víře, neboť nechce využít všech dostupných prostředků, aby kýženého cíle
dosáhl.
K hříchům plynoucím z
nevědomosti mají často sklony osoby duchovního stavu. Dopouštějí se jich tím,
že neberou povinnosti vyplývající pro ně z náboženství a z jejich stavu tak
vážně, jak by je brát měly a mohly, nebo že dostatečně nerespektují práva a
postavení představených, podřízených nebo jim na roveň postavených osob, s
nimiž jsou v neustálém styku. Jsme odpovědni nejen za zmatek, který kolem sebe
svými skutky šíříme, ale také za dobro, které bychom konat měli, a nekonáme,
protože nám k tomu chybí skutečné odhodlání pracovat pro slávu Boží a spásu
duší. Jednu z příčin současného zla ve společnosti nacházíme v tom, že jsme zapomněli
na následující slova evangelia: „Chudým je hlásána radostná zvěst.“ Je zlé,
když ti, kteří mají ve srovnání s ostatními, jimž mnohdy chybí i to
nejzákladnější, všeho nadbytek, jsou lhostejní.
Hřích ze slabosti
Hříchem ze slabosti se
označuje to, co je vyvoláno vášní, která si dokáže podrobit i vůli. V tomto
smyslu zní slova žalmu 6,3: „Miserere mei, Domine, quoniam infirmus sum. –
Smiluj se nade mnou, Hospodine, chřadnu.“ Duše zasvěcené osoby totiž slábne,
když je její vůle ovládána smyslovými podněty, protože ztrácí schopnost
správného úsudku, přestává se vůlí řídit a při jejím rozhodování nehraje
rozhodující úlohu to, co je správné, nýbrž strach, zášť, či dokonce
žádostivost. To se přihodilo svatému Petrovi při Kristově Umučení, kdy se
nechal ovládnout strachem a ze slabosti našeho Pána třikrát zapřel.
Když nás tedy něco
přitahuje, vzrušuje a probouzí v nás vášeň, náš rozum má tendenci vše posuzovat
tak, jak se to hodí nám, a vůle se potom ochotně podvolí tomu, co je v přímém
protikladu k Božímu zákonu. [1]
Tady je ale potřeba
odlišit vášeň předchozí, to znamená takovou, která souhlasu vůle předchází, a
vášeň následnou, která se dostaví až poté, co se vůle podrobí. Vášeň, která
předchází, zmenšuje vinu, neboť zmenšuje prostor pro svobodu úsudku a pro vědomou
volbu; je to zvlášť patrné u lidí, kteří snadno podléhají dojmům. Naopak vášeň,
která se dostavuje až následně a která je vědomá, závažnost hříchu nezmenšuje,
ale naopak zvětšuje, či ještě lépe: je znamením, že hřích je víc než vědomý,
protože je to sama vůle, která podněcuje tyto živelné projevy vášně. To se
stává například tomu, kdo úmyslně vzkypí hněvem, aby dal jasně najevo svou
neochotu. [2] Tak jako dobrá následná vášeň, jakou byl
například spravedlivý hněv našeho Pána, když vyháněl kupce z chrámu, zvětšuje
zásluhu, tak zase zlá následná vášeň násobí provinění.
Hřích ze slabosti, o
němž tu stále mluvíme, je takový, při kterém vůle podléhá náporu předchozí
vášně, čímž se závažnost tohoto hříchu zmenšuje; nikde však není řečeno, že by
se takový hřích nemohl stát hříchem smrtelným. Může jím být, pokud se týká
vážné věci a pokud se člověk vědomě podvolil vášni. To nastává, když třeba
někoho v hněvu zabijeme. [3]
Člověk je schopen,
zvláště zpočátku, prudkým hnutím vášní čelit. Ovšem pokud hned od počátku
nevzdoruje, jak by měl, pokud se poctivě nemodlí, aby se mu dostalo Boží
pomoci, vášeň už přestává být předchozí, a stává se chtěnou.
Hřích ze slabosti,
dokonce i těžký a smrtelný, je snáz odpustitelný než hříchy jiné. Ovšem výraz
„hřích odpustitelný“ zde však v žádném případě není synonymem pro „lehký
hřích“, jak jsme si jej zvykli chápat. [4]
Dokonce i zbožní lidé se
musí mít v tomto ohledu na pozoru, protože i u nich se mohou projevovat hnutí
nepotlačené žárlivosti, což je může vést k těžkým hříchům, například k
unáhleným soudům, jež mohou mít vážné následky a mohou se projevit ve slovech a
skutcích, jež jsou často příčinou hlubokých nedorozumění. To je pravý opak
spravedlnosti a bratrské lásky.
Bylo by hlubokým omylem
myslet si, že jedině úmyslný hřích může být smrtelný, protože ten jediný je
dostatečně předem promyšlený a konaný s plným vědomím následků a týká se věci
natolik závažné, že zabíjí duši a vrhá ji do věčné záhuby. Podobný omyl bývá
důsledkem pokřiveného svědomí a hřích sám svědomí dál nahlodává. Připomeňme si
ještě jednou, že zpočátku můžeme víru vášní čelit, že je přímo naší povinností
se o to pokusit a také se modlit slovy svatého Augustina, jak nám to připomněl
Tridentský koncil: „Bůh nežádá nikdy nemožné, ale když už nás o to požádá,
vybízí nás, abychom udělali, co můžeme, a prosili ho o to, co nemůžeme. [5]
Hřích ze zlého úmyslu
Na rozdíl od hříchu z
nevědomosti a ze slabosti si při hříchu ze zlého úmyslu volíme zlo vědomě;
staří latiníci pro to měli svůj výraz de industria, to znamená, že se o to sami
přičiníme, že máme ve špatnosti zálibu, že hřešíme schválně, úmyslně, naprosto
uvědoměle, bez skrupulí. Na hřích se často dlouho předem připravujeme.
To ale neznamená, že
konáme zlo pro zlo. Rysem vůle totiž je, že vždy usiluje o něco, co sama
pokládá za dobré. A tak může toužit jen po takovém zlu, které navenek vypadá
jako dobro.
Proto i ten, kdo hřeší
úmyslně, ze zlé vůle a se znalostí věci, kdo tedy chce vědomě duchovní zlo
(například se zříká božské lásky nebo božského přátelství), činí tak proto, aby
získal nějaké dobro časné. Z toho, co jsme si řekli, je jasné, že takto definovaný
hřích se liší svou závažností od hříchu z nevědomosti nebo ze slabosti.
Z toho nicméně nelze
vyvozovat, že každý úmyslný hřích je hříchem proti Duchu Svatému. Ten patří k
nejtěžším hříchům a dochází k němu tehdy, když s pohrdáním odmítáme dokonce i to,
co jediné by nás mohlo ještě spasit a osvobodit od zla, například uznanou
náboženskou pravdu (impugnatio veritatis agnitae), nebo když závidíme a jsme
smutní z toho, že bližní duchovně roste a že se mu dostává milostí, které my
nemáme.
Hřích páchaný ze zlé
vůle má často svůj původ v neřesti, a ta je zase plodem mnoha jiných
předchozích hříchů. Hřích páchaný ze zlé vůle ovšem může existovat i bez této
neřesti. Také první hřích démona byl hříchem ze zlé vůle, ne z té tradiční,
nýbrž z takové, jak ji známe dnes: z neochoty a z opojení pýchou.
Je zřejmé, že hřích ze
zlé vůle je těžší, než jsou hříchy z nevědomosti a ze slabosti, byť i ty mohou
být někdy smrtelné.
Koneckonců i lidské
zákony trestají víc promyšlenou vraždu než vraždu z vášně.
Velká závažnost hříchů
ze zlé vůle pramení z toho, že jsou vědomější než všechny ostatní, že obvykle
mají svůj původ v nějaké neřesti, která je výsledkem předchozích opakovaných
chyb, z toho, že skrze ně dáváme vědomě přednost časnému dobru před božským
přátelstvím, a z toho, že je nelze ani částečně ospravedlnit nevědomostí či
nezvladatelnou vášní.
V těchto otázkách je
možno se mýlit dvojím způsobem: prvním omylem je myslet si, že smrtelný může
být jedině hřích ze zlé vůle; ti, kdo si tohle myslí, si ne dost jasně uvědomují
závažnost některých hříchů z úmyslné nevědomosti a ze slabosti, protože tam
může jít o velmi vážnou věc a mohou být spáchány s vědomým souhlasem a s
dostatečnou znalostí; opačným omylem je zase přílišná shovívavost k některým
hříchům páchaným ze zlé vůle, prováděným často s mimořádnou mírou
chladnokrevnosti, bezcitnosti, a navíc se zdáním jakési shovívavosti a
tolerance. Proto ti, kteří bojují proti pravému náboženství a berou dětem chléb
božské pravdy, se možná dopouštějí horších hříchů než ti, kteří se Bohu rouhají
nebo někoho zabijí v návalu vzteku.
Hřích je to o to těžší,
že si ho je člověk plně vědom, že je spáchán s vědomím všech důsledků a že je
provázen takovou mírou sebelásky, až to hraničí s pohrdáním Bohem.
Naproti tomu chválihodný
skutek je posuzován podle toho, zda byl vykonán svobodně a dobrovolně, zda byl
veden láskou k Bohu a bližnímu, láskou, která může člověka přivést až k svatému
pohrdání sebou samým, jak o tom mluví svatý Augustin.
Proto ten, kdo se modlí
a až přespříliš nedočkavě čeká, že dostane nějakou útěchu, má menší zásluhu než
ten, kdo, sužován trvalou a hlubokou duševní vyprahlostí, v modlitbě vytrvá,
aniž by se mu útěchy dostalo. Ale ani po skončení této zkoušky se jeho zásluha
nezmenšuje, pokud jeho modlitba dál vychází ze blíženské lásky, jež potom
blahodárně působí na jeho citovost. Pravdou nicméně zůstává, že vnitřní skutek
ryzí lásky má v Božích očích větší cenu než mnoho skutků vnějších, byť
inspirovaných láskou k bližnímu.
Ve všech těchto
záležitostech, ať už se jedná o skutky dobré či zlé, je třeba pozorně zkoumat,
co vychází z našich vyšších schopností, z rozumu a vůle. Jsou to volní skutky
provedené s plným vědomím všech příčin a důsledků. Z tohoto hlediska potom zlý
skutek, vykonaný naprosto vědomě a v souladu s naší vůlí, je výrazem našeho
spolčení se s ďáblem a jeho následky bývají strašlivé. Zato dobrý skutek,
chápaný jako obětování sebe sama Bohu a konaný naprosto svobodně a v souladu s
vůlí, a navíc často opakovaný, může mít – v tom dobrém - důsledky ještě dalekosáhlejší.
Duch Svatý je přece nekonečně mocnější než duch zla a pro naše posvěcení může
vykonat daleko víc než ďábel pro naši záhubu. Je dobré to mít na paměti s
ohledem na vážnost současné situace a na dění ve Španělsku. Podobně jako se
láska Krista, který pro nás umřel na Kříži, Bohu líbila víc, než se mu
ošklivily všechny hříchy dohromady, i Spasitel má větší moc nás zachránit než
ďábel zahubit. V tomto smyslu Ježíš řekl: „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo
– duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i
tělo“ (Mt 10,28). Nepřítel dobra nemůže, pokud mu sami neotevřeme dveře do
našeho srdce, proniknout do skrytých hlubin naší vůle, zatímco Bůh je nám
nablízku víc než my sami a může nás vést nenápadně, ale jistě k tomu, abychom
svobodně konali ty nejúžasnější, nejvznešenější a nejzáslužnější skutky, jež
budou předehrou věčného života. [6]
Publikováno v La Vie
Spirituelle č. 210; překlad Jon.
[1] Svatý Tomáš,
Ia-IIae, q. 58, a. 5; ad, 3; q. 77, a. 2, nám připomíná aristotelovský princip:
„Qualis unusquisque est talis finis videtur ei. Jaký jeden každý je, takový se
mu jeví i cíl.“ (viz Contra Gentiles, lib. 4 cap. 95 n. 3. Sv. Tomáš cituje
Aristotela z jeho Etiky Nikomachovy. – pozn. redakce) A na základě toho je možno
vyložit i následující rčení: „Video meliora, proboque, deteriora sequor. –
Vidím dobro, uznávám ho, a přesto podléhám špatným sklonům.“
[2] Ia-IIae,
q.77, a.6.
[3] Ia-IIae,
q.77, a.8
[4] Ibid, ad 1 um
[5] Conc.
Tridentinum, sess. VI, cap. XI (Denzinger, 804) ex S. Augustino, De natura et
gratia, c. 43, n°50
[6] Proti
skutečnosti, že ke smrtelnému hříchu je zapotřebí úplný a bezvýhradný souhlas
vůle, dnes mnoho lidí namítá, že o smrtelný hřích se jedná pouze v případě
výslovné urážky Boha, k čemuž dochází jen velmi zřídka, ne-li dokonce čistě
hypoteticky. Podle nich dnes už ke spáchání těžkého hříchu nestačí vědomě
jednat proti nějakému přikázání ve věci, kterou církev pokládá za vážnou. Proto
pro ně například nedodržování pátečního postu není smrtelný hřích. A nejtěžší
tělesné hříchy kladou na stejnou úroveň jako vynechání ranní nebo večerní
modlitby. Je to od nich projev hluboké náboženské nevědomosti, a zároveň i
hřích z nevědomosti, týkající se důležitých článků církevního učení, které by
mohli a měli znát.
Zpracoval: D. Grof
