Mystické tělo Kristovo (1934)
Dr. Jan Merell
Ve studii o bolesti
v Písmě sv. (1. – 3. č. Hlubiny t. r.) obdivovali jsme se vysokému
pojímání bolesti, ba přímé radosti z utrpení u sv. Pavla. Toto vznešené
pojetí bolesti dovede pouze vysvětliti hluboká nauka svatého Pavla o mystickém
těle Kristově. Ta jest i klíčem k problému bolesti u apoštola národů.
Nauka o mystickém těle Kristově se vyskytuje téměř ve všech listech sv. Pavla,
zvláště v listech z vězení. Nemožno ani jinak, vždyť tato nauka byla
prvním slovem zjevení, které bylo dáno Pavlovi u bran Damašku: „Já jsem Ježíš,
jehož ty pronásleduješ“ (Sk. 9, 5). Pronásledoval-li Šavel křesťany,
pronásledoval současně Krista, podle pozdějších slov: „Vy však jste tělem
Kristovým a údy jeho“ (I. Kor. 12, 27)
Slova sv. Pavla o Církvi
jako o těle Kristově, nejsou pouze obraznou řečí, nýbrž plnou skutečností a
hlubokou pravdou. Církev je třetí tajuplné tělo Kristovo. První převzal
z Marie Panny, druhé v zázraku Eucharistie a mluví-li sv. Pavel, že
jsme s Kristem spolu ukřižováni (Řím. 6, 6), neb, že Kristus má mnoho údů
a my, že jsme těmito údy (I. Kor. 12, 12), mluví o třetím těle Kristově, o
Církvi, které theologové pozdější doby dali jméno: mystické tělo Kristovo.
Mystický Kristus jest Pán jako hlava a věřící, kteří s ním jsou spojeni
v mystické tělo. Kristus jest hlavou tohoto těla, od něho přichází pravda,
milost a život. Kristus jest spojen s věřícími, působí a žije v nich,
jako hlava spojená jest s tělem, takže věřící tvoří s Kristem jednu
mystickou osobnost, „všichni jsme jeden v Kristu Ježíši“ (Gal. 3, 28).
Obrazem o těle chce sv.
Pavel zvláště zdůrazniti jednotu s Kristem a tím i současně vzájemnou
jednotu křesťanů v Kristu. „Tak i my (počtem) mnozí jsme jedním tělem
v Kristu, každý jednotlivec však údem jeden druhého“ (Řím. 12, 5).
Včlenění v mystické tělo Kristovo stává se sv. křtem.
Způsob, jímž jsme křtem
spojeni s Kristem, vyjadřuje sv. Pavel slovy: „byli jsme pokřtěni
v Ježíše Krista“. (Řím. 6, 3), „Krista jste oblékli“ (Gal. 3, 27). Výraz
v „Krista Ježíše“ jest výrazem vlastním téměř výlučně sv. Pavlu,
v jehož listech se vyskytuje (se souznačným „v Pána“) asi 164x a ve
většině případech vyjadřuje nejužší životné spojení s Kristem. Jest to
„terminus technicus“ nauky sv. Pavla o mystickém těle Kristově. V Kristu,
znamená býti spojen organicky s Kristovým tělem, státi se živým údem
tohoto Krista a býti spoluúčastným na životě Kristově. Stává se skutečností
slovo Pavlovo: „Žiji pak nikoli více já, nýbrž žije ve mně Kristus“ (Gal.
2, 20). A důsledek, závěr nauky apoštola národů?...
Jakým nesmírným štěstím
jest pro člověka, je-li sv. křtem přijat mezi dítky Církve a stává se údem
mystického těla Kristova. Postupme ještě dále. Jaký jest život mystického
těla Kristova? Pro život mystického těla Kristova užívá sv. Pavel výrazu
„πλήρωμα“ – Církev jest plností toho, který všecko naplňuje (Eph. I, 23).
Novější exegese vykládá slovo Pleroma v pasivním smyslu: Církev jest plností
Krista, jest cele naplněna Kristem, jeho duchem a životem. Život a bytí Církve
jest jedině z Krista. Věřící na základě mystické jednoty s Kristem
jsou účastni na jeho plnosti, jedině v něm jsou naplněni dary a milostmi,
neboť on jest hlavou (Kol. 2, 10). Kristus stává se jejich životem a oni žijí
v něm.
Zamyslíme-li se opět nad
touto vznešenou pravdou: Jsme údy těla Kristova, žijeme jeho životem, on jest
naším životem – k jakým hlubokým a radostným dojdeme závěrům!
Tajemství mystického
těla Kristova spočívá v živém vztahu věřícího ke Kristu skrze milost.
Všichni věřící, kteří jsou spojeni s Kristem, tvoří organickou jednotu:
mystické tělo Kristovo – Církev. Církev, toť viditelná forma mystického Krista.
Kristus jest hlavou, Církev tělem, věřící údy tohoto těla: Bůh dal Krista „za
hlavu nade všecko Církvi, která jest tělem jeho, plností toho, jenž všecko ve
všem naplňuje“. (Efes. I, 22, 23).
Církev jest nástrojem,
jímž duchovní život hlavy jest vléván v ostatní údy. Poněvadž jest tělem
Kristovým, jest i v Církvi táž plnost, která jest v Kristu. Tělo Kristovo
má i πλήρωμα τού Χριστοũ, v Církvi jakožto těle Kristově působí a žijí
božské síly Kristovy, jest naplněna Kristem, jeho duchem, silou a mocí. Církev
jest „Complementum Christi“, doplněním Krista, poněvadž je doplněním,
pokračováním jeho vykupitelského díla. Proto praví theologové, že Kristus bez
Církve byl by neúplným.
Zamyslíme-li se nad
těmito myšlenkami o mystickém těle Kristově, nemožno neděkovat za velikou
milost včlenění křesťana v mystické tělo Páně. Chápeme nyní i radost
svatého Pavla z bolesti, které jako pravý služebník evangelia snáší,
poněvadž jest si vědom, že jako úd Církve, duchovního to těla Kristova,
vyplňuje a snáší na svém těle to, co Kristus po vykonaném díle vykupitelském má
podle úradku Božího trpěti ještě ve svém těle duchovním, v Církvi, aby se
mu církev připodobnila také v utrpeních.
Krásně vyjádřil svoji
radost ze včlenění v mystické tělo Kristovo hlubokým výkřikem sv.
Augustin: „Blahořečme, děkujme, nejenom, že stali jsme se křesťany, ale i
Kristem. Chápete, bratři, milost Boží, hlavy v nás? Žasněte, radujte se!
Kristem jsme se stali. Je-li on hlavou, jsme my údy. Celý člověk: On a my!“
Zdroj: NA HLUBINU ročník IX. číslo 9 (1934)
Zpracoval: D. Grof
