O významu gregoriánského chorálu (1938)
Otto Albert Tichý
Je jisto, že chrámový zpěv není
naprosto nezbytný pro liturgii. Při tiché mši svaté se nezpívá, a přece je
platnou mší svatou., Totéž lze říci o kněžských hodinkách, které se mimo
kláštery a chrámy katedrální skoro nikde nezpívají. Staly se dokonce pokusy
chrámový zpěv úplně zrušiti, ale ve skutečnosti se Církev svatá opět a opět
vrací k obřadům zpívaným, ovšem s jistými výhradami co do způsobu
posvátného zpěvu. Motu proprio svatého Otce Pia X. pak stanoví přesné
normy, kterými jest se říditi. Důvod, z něhož Církev podržela zpěv, je
jednak historický a tradiční, jednak je to důvod psychologický. Ve Starém
zákoně čteme každou chvíli, jak ta neb ona posvátná osoba zpívá chvalozpěv, jak
sbory kněží prozpěvují ve chrámě písně a žalmy. V synagogách se zpívalo, a
Pán Ježíš jistě zpíval s ostatními, jak se též praví v evangeliu, že
zapěl s apoštoly píseň díkůčinění po poslední večeři. Ke zpěvu vybízí také
svatý Pavel v listě ke Kolosenským: Vebum Christi habitet in vobis
abundanter, in omni sapientia, docentes et commonentes vosmetipsos psalmis,
hymnis et canticis spiritualibus, in gratia cantantes in cordibus vestris Deo.
Z tohoto citátu lze také
vyčísti psychologický důvod posvátného zpěvu, totiž ten, aby slovo Kristovo
v nás přebývalo co nejhojněji, aby posvátný zpěv v nás doplňoval
účinky slova Božího a rozněcoval naši víru. Moudře ovšem se dodává: in gratia
cantantes in cordibus vestris Deo.
Jak může posvátný zpěv v nás
doplňovati účinky slova Božího a rozněcovati naši víru? Jak může vnější, hmotný
úkon býti na prospěch vnitřnímu duchovnímu počinu? Na to lze odpověděti slovy
svatého Jana Zlatoústého, když mluví o svatých svátostech: „Kdyby byl člověk
tělesné hmotnosti neměl, byly by se mu podávaly dary tyto a milosti prostě a
v nižádném rouše zahalené; ale poněvadž duše s tělem jest spojena,
naprosto bylo potřebí, aby k poznání jich užíval pomoci těch věcí, které
se smysly pojímají.“
Zpěv je výrazem naší víry, naděje a
lásky. kdybychom byli pouzí duchové jako andělé, stačilo by ctnosti ty konati
jenom duševně, pomyslně, ale máme-li tělo, které, jak praví svatý Petr, bojuje
vždy proti duši (I. Petrova II., 11), musí nám záležeti na tom, aby i ono bylo
zachváceno posvátným ohněm a aby zase ono působilo na duši, utvrzujíc ji ve
chvílích slabosti a pochybování.
Když jsme si tedy zjistili, že je
zpěv velmi důležitý pro duchovní život a pro posvátné obřady, určeme jeho
pravou formu, neboť známe několik druhů posvátného zpěvu: gregoriánský chorál,
zpěv polyfonní a zpěv lidový. Všechny ty tři druhy mají své straníky a obhájce.
Po našich vlastech největší obliby požívá zpěv lidový, a nelze se tomu diviti u
prostého lidu, který neumí latinsky a zpívá raději ty písně, jichž slova mu
jsou srozumitelna. Přijdeme-li do města, uslyšíme tam aspoň na největší svátky
pokusy o hudbu polyfonní nebo také nazývanou figurální, a tato hudba zabrala
skoro výlučně kůry všech chrámů pražských. Jenom v klášteřích a chrámech
katedrálních se ještě udržel zpěv gregoriánský.
Povrchnímu pozorovateli by se zdálo,
že gregoriánský chorál je na ústupu postupem času Církev úplně odklidí tento
anachronismus. Bohužel, nebo raději Bohu dík, je tomu poněkud jinak. Byly časy,
kdy opravdu hrozilo nebezpečí, že chorál vymizí, neboť v umění tak jako ve
vědě a ve filosofii přicházejí doby čirého racionalismu a zle řádívají
v pokladech, které nám zůstavili naši otcové. Úpadek chorálu se datuje už
od XI. století a vznikající polyfonie zatlačuje jej čím dál, tím více do
pozadí. Pro kouzlo harmonie hudebníci té doby zapomínají na krásu melodie,
barva vítězí nad kresbou, a co je nejtragičtějšího, mensuralismus ubíjí hudební
rytmus.
Zde je potřebí malého objasnění.
Máme-li jenom jeden zpěvní hlas, jako je tomu u chorálu, tu se zpěv pohybuje
zcela volně, a ačkoliv má jistý rytmus, je úplně svoboden jej měniti podle
potřeb této absolutní melodie (absolutní melodií nazýváme tu, jež si stačí sama
a nepotřebuje žádného doprovodu). Jaký však to jest rozdíl, když se k této
původní melodii přidruží jedna nebo více odlišných melodií! V melodii
absolutní se může střídati rytmus dvoudobý s třídobým, aniž by to rušilo
plynulý běh nápěvu, když však se zpívá několik melodií zároveň, a tak tomu jest
ve zpěvu vícehlasém, tu musí jedna melodie činiti ústupky své nebo svým
sousedkám a výsledkem toho jest rytmická ztrnulost, která se končí novodobým
„taktem“, to jest stereotypním opakováním téhož metra, což jest pro rytmy
největší pomyslitelná nuzota. Graficky se to dá vyjádřiti neustálým opakováním
téhož geometrického útvaru. Tedy místo obrovského bohatství forem, jež nalézáme
v přírodě, redukovaly by se všechny útvary na příklad na čtverce nebo zase
na kruhové výseče. Oba ty útvary se sice v přírodě často vyskytují, ale
uložiti malíři, že musí vypracovati celý obraz jen z prvků čtvercových
nebo zase z prvků výsečových, toť tyranie, a něco podobného se děje
v moderní hudbě.
Není sporu, že se vynalezením
polyfonie melodie ochudila, zvláště co do svého rytmu, a právě proto po
několika stoletích polyfonního hýření zraky soudobých hudebníků se znovu
obracejí k chorálu, k melodii svobodné, dokonale ohebné a pružné.
Pravím-li, že je chorál melodie
svobodná, nechci tím říci, že by hověla nějaké hudební anarchii. Je tomu
s chorálem jako s krásnou květinou, jež by vyrostla ve volné přírodě
pod slunečními blahodárnými paprsky. Květina roste volně, není ani stopy po
nějakém automatismu, po jakémkoliv nucení, a přece lodyha i květ jsou urostlé
podle odvěkých zákonů přírodních. Tak také chorální melodie jsou zcela
nenucené, není v nich té hranatosti, s jakou se setkáváme
v melodiích moderních, ale přesto se vyvíjejí s jistou logikou, mají
určitý rytmus a jsou psány v některé z osmi církevních tónin, to
jest, gravitují k přesně vytčené tónice a dominantě.
Tato gravitace, toto tíhnutí
k určitému tónu závěrečnému nebo kulminačnímu dodává melodii jednotnosti a
osobitosti. Chorální melodie jest jakési hudební individuum, mnohem bohatší než
moderní skladby, psané v dur či moll, neboť chorální tóniny jsou
přirozenější a jejich melodické prvky jsou mnohem zajímavější než otřelé nebo
nesprávně vyvozené prvky tónin moderních. Všecko to bohatství je ovšem velmi
skryto, a často chodíváme kolem něho, ani zdaleka netušíce jeho hodnotu. Teprve
když zpěvy ty analysujeme, shledáváme s úžasem, že ty dávnověké melodie jsou
pro hudebníka takřka studnicí moudrosti, jíž jsme až dotud neviděli pro
harmonický aparát jiných pochybných hudebních zdrojů, které nás na konec
zahrnou a znechutí.
Vraťme se nyní k citovanému
slovu svatého Pavla: in gratia cantantes in cordibus vestris Deo.
Všecka technická vyspělost našeho zpěvu by nebyla ničím, kdybychom nezpívali
v milosti, kdybychom neprosili o milost Boží, abychom se stali hodnými
takového úkolu. Nesmíme totiž zapomínati, že každé slovo svatého officia má
cenu nesmírnou, ale když zpíváme, podle výroku sv. Augustina, že ten kdo zpívá,
modlí se dvakráte.
Máme také zpívati v srdci a
nikoliv jenom ústy, čili má náš zpěv vycházeti z hloubi naší bytosti a má
ji celou proměniti v jeden lahodně znějící nástroj. Jsou sbory, které to
uvádějí ve skutek, a poznáte to od prvního tónu, kterým zanotí. Často světské
sbory by nám mohly býti vzorem v tomto sebevzdání a v této ochotě
vůči duchu, ovšem jde také o poslední poznámku sv. Pavla, že totiž máme zpívati
Bohu a ne sami sobě, a to je tu nejdůležitější moment, neboť jen tenkráte bude
náš zpěv opravdu zbožným, když vymýtíme svou sebelásku, svou marnivost a pýchu.
Mluvili jsme o uměleckých
přednostech chorálu před hudbou moderní, a to by již mohlo stačiti, abychom si
ho považovali, abychom mu důvěřovali. Jakž by tomu mohlo být jinak, když je to
zpěv, který si Duch svatý sám zvolil ke své oslavě? Vždyť liturgie není dílem
náhody a bdí-li Prozřetelnost nad našimi časnými osudy, kterak by Jí bylo
lhostejno to, co se týká bohoslužeb, co se týká nejvýznamnějšího projevu našeho
duchovního života?
Bůh nás miluje, a proto nás
nenechává tápati ve tmě: zjevil nám pravdy náboženské, odhalil nám tajemství
svého vnitřního života v nejsvětější Trojici, ukázal nám smysl a cíl
našeho života, a nechce ani, abychom mařili čas hledáním vhodných liturgických
forem k Jeho uctění. Péče o uchování pokladu víry je svěřena Církvi svaté
a ona též pečuje o integritu bohoslužeb. Katolický misál i ostatní naše
liturgické knihy jsou veledíla logiky, umělecké architektury a velejemného
vkusu. Snad se to nejeví na první pohled, poněvadž krása liturgická – právě tak
jako pravda evangelická – je oděna rouchem odříkání a chudoby. Oceňujeme ji až
po čase, a čím je větší odstup od dojmů vzbuzených krásami liturgickými, tím se
pnou výše a tím více cítíme, že tu jde o cosi nadlidského, cosi věčného a
opravdu božského.
Toto vše bychom si měli uvědomovati,
když mluvíme o formách posvátného zpěvu. Myslím, že se až příliš bere
v úvahu čistě lidský element, když jde o zavedení chorálu do farních
chrámů Páně. Je pochopitelno, že každý radikalismus může býti zhoubný a
vzbuditi více zatvrzelosti než sympatie. Náš lid opilý stálým vychvalováním
demokracie, by těžko pochopil, že se v Církvi má podrobiti bez smlouvání.
Třeba se k němu skloniti jako k dětem, ukázati mu divy lásky a
vzbuditi v něm důvěru k autoritě náměstka Kristova. Tím, že by začal
zpívati chorál ve všech kostelích, není řečeno, že by se úplně vymýtila
polyfonie a zpěv lidový. Uvedly by se jen do patřičných mezí a výsledek by byl
ten, že by obřady získaly co do rozmanitosti, neboť poslouchati celý Boží rok
lidové písně jest silně unavující a polyfonie, byť sebe krásnější, staví se
příliš kompaktní, není-li vystřídána perutnými melodiemi chorálními.
Po těchto úvahách nebude mi snad
zazlíváno, řeknu-li, že jediná spása nám kyne s nejvěrnějšího podrobení se
normám, jež o posvátném zpěvu byly vysloveny v Motu Proprio sv. Otce Pia
X. Jeden universitní profesor, když jsem poukazoval na svatost života tohoto
papeže, chtěje dovoditi, že sám Kristus promluvil ústy nesmrtelného velekněze,
odpověděl mi takto: Qui sanctus est, oret pro nobis, to znamená, ať pozůstaví
to rozhodování o kulturních problémech odborníkům. Dovolím si nesouhlasiti
s touto poznámkou jako katolík, ale všichni výborní mistři hudebního
umění, s kterými jsem se setkal na svém putování Evropou, byli za jedno,
že svým Motu proprio sv. Otec Pius X. vykonal dílo geniální.
Je opravdu málo oborů,
v kterých by byla správná cesta vytčena s větší jistotou než právě
v oboru posvátné hudby a žasneme dnes po 34 letech, jak opravdu prorocky
se sv. Otec Pius X. vyjadřuje o tolika hudebně estetických problémech, které se
v době, kdy Motu proprio bylo napsáno, mohly ještě zdáti spornými. Mimo
jiné čteme tam toto:
„Gregoriánský chorál je vlastní zpěv
Církve římskokatolické, jediný zpěv, který zdědila po otcích, zpěv, který
žárlivě střežila po celá století ve svých liturgických pravidlech a který
předkládá věřícím jako zpěv přímo svůj, který předpisuje výhradně
v jistých částech liturgie, a který nejnovějšími studiemi byl tak šťastně
obnoven ve své neporušenosti a ve své čistotě.
Závěrem dovoluji se ukázati ještě na
jednu důležitou věc. Chorál je pro nás hudebníky tím, co jest pro theology
Písmo svaté. V bibli jsou obsaženy všecky hluboké pravdy náboženské, ale
vidí je tam jen ten, kdo si dá práci je tam nalézti. K studiu Písma
svatého je třeba na prvém místě veliké pokory a potom veliké trpělivosti a
píle.
Tak je tomu i s chorálem. člověk
ješitný, který všude hledá jen sebe, ten v prostinké chorální melodii nic
nenalezne, neboť bude považovati za nehodné své vznešenosti, aby se snižoval
k věcem na pohled tak nepatrným. Učiní svůj závěr snadno a rychle, odsoudí
chorál, a musí-li jej zpívati, bude jej přednášet povrchně a bez lásky.
Jinak je tomu však, sebereme-li tuto
perlu s úctou a láskou. Na prvém místě třeba v ní vidět dar Boží, náš
hudební chléb vezdejší, ale jako je chléb a chléb, tak je také chorál a chorál.
Jsou hospodyně, které svěřují svým dětem umění hnísti chléb jako posvátné
rodinné tajemství. Provozovati chorál není tak snadné a jeho krása záleží často
na tom, s jakou láskou pečujeme o všecky podrobnosti interpretace. Nejde
tu však jenom o mechanická pravidla, nýbrž o skutečnou práci uměleckou, o
výstavbu chorální melodie, o nalezení jejího Zenitu, k němuž všecko spěje
a k němuž ostatní úseky mají býti v logickém poměru. To nejsou věci,
které se získávají za půl hodiny, nýbrž je k tomu potřebí měsíců a celých
let hudebních meditací, až se utvoří jakási tradice, která vše to uskutečňuje
skoro instinktivně. V tom právě záleží tajemství krásy, že je obnovením
řádu a hierarchie ve svých základních prvcích. Je třeba důkladné znalosti
uměleckého materiálu a potom hluboké osvícené synthesy; je třeba synthesy
hudební, slovesné a theologické, je potřebí pokory a je potřebí lásky a potom
se stává chorál tím, čím býti má, totiž nebeskou řečí, kterou – podle mínění
jednoho francouzského hudebního spisovatele – prý se mluvilo v Ráji.
Zdroj: NA HLUBINU
ročník XIII. číslo 2 (1938)
Zpracoval:
D. Grof
