K narození Panny Marie
Jakub Deml
Věřilo se, že každý člověk se rodí pod jistou hvězdou
a co je komu souzeno, že tomu neujde. V pohádkách nad kolébkou dítěte
stály sudičky a určovaly novorozenci nejen délku, nýbrž i způsob života. Bylo
to vždy proroctví do minulosti, byl to výplod poesie, která tak ráda čas a jeho
události ztělesňuje, tvoří z nich nové obrazy a staví je do nových
perspektiv. Takové poznání stačilo dětem a primitivním národům. Život je
nesmírně složitější a nevýslovně závažnější.
Dnešní evangelium nám vypočítává obšírný rodokmen
Panny Marie až do sv. „Josefa, muže Marie, z nížto se narodil Ježíš, jenž
slove Kristus“. Čtyřicet těchto jmen není jenom výpočtem, nýbrž zároveň
historií. Jsou to milníky na cestě dlouhými staletími, tito předkové Marie sami
tvoří cestu z pravěkých pouští a neznámými krajinami až k tomu, který
řekl: „Já jsem cesta.“
Oni věděli, proč žijí, oni věděli, kam jdou, neboť
věřili. Sami si život nedali, ale zařídili si jej podle Boha. „Byloť světlo
pravé, které osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět.“ Platí-li
to o každém, jak hluboce a široce a silně to platí o předcích svaté Panny? A
jak teprve o Ní samé? Bylo Světlo pravé, které osvěcuje každého člověka,
přicházejícího na tento svět. Nikdo není z tohoto světla vyloučen, nikomu
nebylo odepřeno, nikdo nemá výmluvy, nikdo nemůže říci: Já za to nemohu! Leda
bys obviňoval svého otce nebo někoho ze svých předků. Nebo někoho ze svých
současníků. To však se netýká podstaty věci, to není řešení, neboť kdyby ten Fares
a Esron a Obed a Joram a Eliud ukazovali na jiné a neřídili se Světlem, které
bylo dáno jim, a kdyby byli poslouchali osudu a sami žádného netvořili, byli by
vypadli z řady těch, kteří na zemi připravovali a životem svým zvěstovali
příchod Spravedlivého.
Milosrdenství, soucit a láska není všechno, tak jako
kniha a socha není všechno. Slovo Kristovo: „Hledejte nejprve království Božího
a spravedlnosti jeho a všecko ostatní bude vám přidáno.“ Důraz se tu klade na spravedlnost.
Láska je nemožná bez spravedlnosti, také soucit a milosrdenství není možné bez
spravedlnosti. Neboť spravedlnost předpokládá zákon, ona do celé větrné růže
volá a křičí po zákonu, tak jako po něm volá „Světlo pravé, které osvěcuje
každého člověka, přicházejícího na tento svět“. Bez řádu a pravidel není vědy,
bez kázně a poddanosti nelze si představiti občana, bez dogmatu náboženství, a
radost a život bez pravdy věčné, bez Krista.
Hrabata Mitrovští mají prý ve svém znaku heslo:
Aeternusquiapurus. Věčný, protože čistý. Není to nepravda, neboť toto heslo
možno čísti i ve znaku Panny Marie a Sibilly, vestálky a theosofové také se ho
dovolávají, ale to není pravda všecka. Svatá Církev má v litaniích pro
Pannu Marii sedm a čtyřicet invokací, čili oslovení, a mezi nimi: Matko
nejčistší, Matko nejčistotnější, Matko neporušená, Matko neposkvrněná, Královno
panen a Královno, bez poskvrny hříchu prvotného počatá – ale nezapomínáme, že
v těchto vzýváních je také Věž ze slonové kosti a Panna Mocná, Panna
nejmoudřejší a Stolice moudrosti a Královna proroků, apoštolů, mučedníků,
vyznavačů a Zrcadlo spravedlnosti. Speculum justitiae
spectaculumfactaestDeo et angelis et hominibus – Zrcadlo spravedlnosti učiněna
jest podívanou Bohu i andělům i lidem.
Advent znamená příchod. A jak zní jeho vstup čili
introit? Slyšme: Roratecoelidesuper et nubespluantjustum. Rosu dejte, nebesa,
shůry a oblakové dštěte Spravedlivého.
Otevřeme biblickou konkordanci, čtěme bibli a které
slovo tam najdeme nejčastěji anebo jaké nejvyšší vyznamenání má a zná Duch
svatý? Spravedlnost. Noe, svatý Josef i Simeon mají v Písmě svatém
titul Spravedliví. Ale nejčastěji se dává v Knize knih tento
přívlastek samému Bohu. Spravedlnost, daleko a mnohem více než láska, je
vlastností Boží. Kdyby tomu bylo jinak, nebylo by žádné řeči o Posledním soudu.
Známe my křesťané ovšem i soud soukromý. Každý člověk bude souzen zvlášť, ale
potom, to jest nakonec, všichni pohromadě. Každý člověk přichází na svět sám a
zrovna tak se světa odchází.
Panna Maria nepřichází na svět sama, už ten bílý
obláček na hoře Karmel po ní žíznil a mízou její rosy byl nakojen, všichni
patriarchové a proroci Jí na cestu stelou své nejvyšší pohledy, svá nejhlubší
mlčení v horách a pouštích, své kobylky a med lesních včel a roucha
z velbloudí srsti a řemeny pobité uvnitř ostrými hřeby a špičaté kameny i
střepy rozbitých sklenic, které jim sloužily za lůžka a polštáře, a blažené
úsměvy, které říkaly: Svatá Panno, toto všechno je málo a nic, čiré a nicotné
nic za tvou spravedlnost! My že konáme něco velkého a zvláštního? Co by se potom
muselo říci o Tobě, Královno andělů? Vymyslili, vyrozjímali, vyzpívali,
vyšeptali a vyřkli jsme o Tobě a k Tobě na tisíce titulů a ukojili svého
ducha, svou paměť, svou vděčnost a svůj rozum, radost a veselost svou, mysleli
jsme, my bláhoví, že na to stačíme, že se v tvých chválách přemůžeme a
překonáme, ale skládáme všechny tyto zbraně, podrobujeme a vzdáváme se, neboť
Ty, Maria, jsi nevyčerpatelná, nepoděkovatelná, neoslavitelná a nevyslovitelná.
V knize Panaretos čteme: „Synu, až budeš
přistupovati k službě Boží, stůj v spravedlnosti a bázni a připrav
duši svou na pokušení.“ A podle téže knihy Panna Maria byla ustanovena
k službě Boží od věčnosti a od pradávna, prve než země učiněna byla a dřív
než byly propasti a než studnice vyprýštily a než hory ve veliké tíži stanuly
před pahrbky, než byl Bůh učinil zemi a řeky a stěžeje okrsku zemského.
K službě Boží byla ustanovena a Ona ji přijala. Také Lucifer a andělé jeho
byli ustanoveni ke službě Boží a oni ji nepřijali. Přijali, ale zradili a
zavrhli. Mohli mu sloužit v synovské důvěrnosti a svobodné radosti. Takto
však mu slouží v bezmezném smutku a jako vzteklí psi v zuřivém a
všeho světla zbaveném zoufalství. Takový jest úděl nespravedlnosti a
inteligencí od Nejvyšší Spravedlnosti odvrácených a odpadlých.
Hned svým narozením Panna Maria odpovídá Bohu a světu:
„Aj, já dívka Páně, staniž se mi podle slova tvého!“
Hned svým narozením Ona přistupuje ke službě Boží,
stojí v spravedlnosti a bázni a připravuje duši svou na pokušení, to jest
na všechno, co ji očekává na tomto světě, ať je to jakékoliv.
Říká Otokar Březina: „Jediná pýcha závrati nezná,
bojte se pýchy, ó bratří!“ Bála se pýchy Maria, neznala její závrati, nezažila
žádného pokušení, neokusila jako Eva jablka hadova. Ona hned svým narozením
stála ve spravedlnosti a bázni, ale tato bázeň Panny Marie byla dokonalá láska,
která nemá čeho litovat, leda toho, že Spravedlnost je tak nepochopená,
zneužívaná a zneuctívaná. Spravedlnost je totožná s láskou, jež nikoliv
v jazyce tohoto světa, kde se láska zaměňuje s mazlením, takže každý,
kdo zrovna nehladí, nelíbe a neobjímá a nedává k disposici svůj sklep a
špižírnu a bankovní konto je považován za surovce, a v očích tohoto světa
třikráte běda tomu, kdo soudí a trestá!
Tak tomu nerozuměla, takto nesoudila Panna Maria.
Spravedlnost Boží převyšuje každý lidský důvtip a rozum, ale možno v ní
stát, tak jako stojíme v slunečním světle, ač jeho zdroj je tak daleko a
tak vysoko nad námi. Jedna jediná výjimka se stala na tomto světě a
v celém vesmíru: Mulieramicta sole et luna sub pedibusejus, žena oděná
sluncem a měsíc pod jejíma nohama. Všechno, co začíná a roste, všechno, co
přichází a odchází, všechno, co se mění, všechna rada, všechna poslušnost i
rekovnost, také všechno vědění a umění, všechna radost a síla pod nohama tvýma,
Maria!
Zdroj:NA HLUBINU ročník XVI. číslo 8 (1941)
Zpracoval: D.
Grof
