Modleme se za blahoslaveného papeže Jana Pavla II. (2011)
Michael J. Matt
2. 5. 2011
Zní to hodně divně, viďte? Ale takové to je v současné
katolické Církvi. Ti, kteří v ní stále vytrvali, čelí nejistotě, mnoha
otazníkům a nekonečným novotám. Jeden papež dramaticky zjednoduší proces
blahořečení a svatořečení a následně jej jeho bezprostřední nástupce a nejlepší
životní přítel blahořečí v rekordním čase. Můžeme vinit katolíky
z kostelních lavic, že jsou trochu skeptičtí? Někteří se dokonce ptají
(vybavujíce si v paměti tuto nesmírně charismatickou osobnost), jestli
spěch při blahořečení neměl co dělat spíše s jistým církevním oportunismem
než s heroickými ctnostmi.
Kdo ví. Ale mnozí z nás by stále rádi věděli
jedno: proč ten spěch? Papež Jan Pavel II. byl mrtev. Jeho duše je buď
v nebi, očistci, nebo (Bůh nedopusť) v pekle, a je mu jedno, kdy bude
blahořečen. Proč se tedy neřídit pravidly a umlčet tak kritiky?
Pravděpodobně by jeho duše jen získala tím, kdyby blahořečení postupovalo dle obvyklého časového rozvrhu. Konec konců, kdy naposledy nastala doba, kdy jste se mohli modlit za světce! Říká se, že miliony příznivců Jana Pavla II. se za něj modlily okamžitě po jeho smrti v roce 2005, a tak si někteří lidé lámou hlavu nad tím, kolik z těch milionů se nezapomnělo modlit i potom.
Mojí dceři Isabelle Marii byly v době úmrtí Jana
Pavla právě tři roky. Přirozeně trvala na tom, že se za něj onen večer pomodlí
a stejně tak každý následující večer. Často přemýšlím, zda by onen dav
s transparenty santo subito nepovažoval takovou horlivost za
urážku. Byl to konec konců Jan Pavel „Veliký“ – nejvýbornější člověk na zemi.
Modlit se za něj i teď znamená zpochybňovat jeho velikost, stejně jako naši.
Naši?
Ano, skutečně! Jestliže je otec v očích světa veliký, jeho děti si jistě
mohou nárokovat část této velikosti. A nevyjadřoval to, alespoň do určité míry,
všechen ten zápal ve stylu santo subito? Kavárenští katolíci, kteří
dokazovali svou věrnost pochvalnými pokřiky o papeži, kterého miloval celý
svět? Santo subito se stalo čímsi, jako rozhřešovací formulí generace
katolíků, kteří se stali známými pro svůj nesouhlas s církevním učením.
Křičel-li se tento pokřik dostatečně často a dostatečně silně, překryl mnoho
našich hříchů a taktéž mnoho neúspěšných kroků onoho pontifikátu. Vždyť on byl,
konec konců, superhvězdou. Jak to vyjádřil jeden z komentátorů, když Jan
Pavel v roce 1979 navštívil Irsko: „Byl to rockový koncert
s papežem!“
Na druhou stranu, člověk nemusí shledávat nic špatného
na našem pobláznění Janem Pavlem II. jakožto celebritou. Chováme se tak, jak je
to typické pro narcisy. Všechno to je o nás a této chvíli. Náš papež byl tím
nesrovnatelným, protože my jsme nesrovnatelní! Nezáleží na generacích katolíků,
které přijdou, a nebudou mít žádný citový vztah k Janu Pavlovi II. a
nebudou mít žádný zvláštní důvod nás nazývat „velikými“ poté, co jim naše
generace a její vůdčí osobnosti zanechaly dědictví duchovní zkázy. Bezpochyby
si pak i oni najdou své vlastní hrdiny.
Tak to prostě s hrdiny, kteří nejsou prověřeni
časem a historií, bývá. John Lennon – kdysi „populárnější než Ježíš Kristus“
(narážka na sebestředné prohlášení Lennona – pozn. překl.) v myslích
milionů dnešních fanoušků Lady Gaga ani nikdy neexistoval. Natolik je
zapomenut. A tak to bývá, když se televizní kamery odvrátí a média se přesunou
k další věci. Žádný člověk není velikým, dokud jej tak nezhodnotí
historie, což je důvod proč tolik katolíků zasáhl spěch při blahořečení Jana
Pavla II. jako pokus preventivně zvrátit nevyhnutelný verdikt historie nad
problematickým pontifikátem, který zanechal lidskou část katolické Církve ve
zmatku.
Pro teď je však Jan Pavel II. velikým, protože jej
takovým chceme. Vox populi, který je v dnešní době spíše redukován
na papouškování vox paparazzi, trvá, jen dokud žijeme a dýcháme. My
chceme hrdinu. Znuděni životy, které jsou svázány provazy Volnosti, Rovnosti,
Bratrství, klidně přespíme i v kanále, když budeme moci zahlédnout někoho
slavného – kohokoliv slavného! – ať je to politik, popová hvězda nebo
papež. A když zachytíme pohled jednoho z našich, médii stvořených bohů,
možná propukneme v pláč jako ona děvčátka před mnoha lety na koncertě
Elvise Presleyho a budeme přesvědčeni o tom, že jsme v přítomnosti
božského, aniž bychom dokázali rozlišovat mezi hrubou slávou a skutečnou
velikostí. On je náš. My jsme tam byli. Slyšeli jsme jeho hlas. On nás učinil
někým. Blahořečte ho! Blahořečte ho!
Není překvapivé, že měl-li Vatikán k dispozici
takový kult osobnosti, příliš neplýtval časem a využil ohromnou světovou
popularitu Jana Pavla II. k vylepšení jinak stále napadaného obrazu
Církve, a že někteří ve Vatikánu bezpochyby rozpoznali zlatou příležitost
blahořečit Druhý vatikánský koncil tím, že blahořečí jeho nejproslulejšího
syna. Nevadí, že rychlý průběh blahořečení naprosto pominul nepříjemnou
historii posledních třiceti let. Nevadí, že pokřiky santo subito jsou,
zdá se, méně motivované uznáním věrnosti nauce, ale spíše jakýmsi pubertálním
zaujetím celebritou. Jan Pavel II. musí být svatý! My lidé jsme jej za takového
prohlásili ve chvíli, kdy umřel. Církev následovala našeho příkladu, protože my
to víme nejlépe!
Trvalo čtyři sta let, než byl svatořečen Tomáš More –
obr mezi lidmi, kteří za Církev dali vše, byli v opovržení, byli vězněni a
popraveni. Dav nebyl na jeho straně. Přesto jeho heroické ctnosti přestály
zkoušku času a po staletích trvajícím procesu byl nakonec prohlášen Církví
světcem – přesně, jak to mělo být. Do dnešního dne nikdo nepochybuje o jeho
velikosti nebo jeho svatosti. Proč? Protože si Církev ve své moudrosti dala na
čas, postupovala podle nebeského časového plánu a neponechala zde na zemi žádný
prostor pochybám a otazníkům.
Totéž se nedá říci o blahoslaveném Janu Pavlovi II.,
když se vezme v úvahu jeho pontifikát s vadami a podezřelé uspíšení
jeho blahořečení. Není to spravedlivé k němu a není to ani spravedlivé
k těm, kteří jej milovali, ani k Církvi. To je politický oportunismus
na straně Vatikánu, který je rozrušen kvůli špatné publicitě a nekončících
skandálech.
Ale dějiny zaznamenají, že ne všichni katolíci
"pluli v proudu" s davem. Jako například těch 5 000
katolíků z celého světa, kteří k 25. dubnu podepsali Prohlášení o výhradách týkajících
se nadcházejícího blahořečení Jana Pavla II., které inicioval TheRemnant – byla to malá a
skromná iniciativa, která nicméně přitáhla okamžitou podporu po celém světě.
Valná většina signatářů připojila slib modliteb podobný tomu, jak to vyjádřil
pan Hellner ze švédského Stockholmu, který napsal: „Budu se modlit za duši Jana
Pavla II., kterému se kvůli poblouznění lidí nedostalo pomoci a modliteb, které
si jako papež zaslouží.“
Prohlášení bylo podepsáno katolíky ze šesti světadílů
– kněžími, profesory, novináři, právníky, dělníky a ženami v domácnosti.
Bylo přeloženo do francouzštiny, italštiny, španělštiny, češtiny, polštiny a
němčiny.
Zvláštní je u této petice zbytku (narážka na
název webu, který petici inicioval: TheRemnant – zbytek - má také
biblickou konotaci – pozn. překl.) s jakou mírou profesionality pokryl
sekulární tisk toto umírněné Prohlášení v době, kdy záleží jen na názoru
většiny. O petici byly zmínky v novinách a v internetových článcích
na obou stranách Atlantiku, v jižní Americe, Africe a Austrálii. Něco se o
ní objevilo ve zprávách na ABC News, USA Today, v AssociatedPress,
theCatholicHerald, New York Times atd.
A když se na nás obrátily National Public Radio ve
Washingtonu, AssociatedPress v Římě a CanadianBroadcastingCorporation se
žádostí o bližší komentář ohledně zrychleného blahořečení, ani jeden
z jejich reportérů neměl problém pochopit důvody, proč jsou věrní katolíci
znepokojeni. Katolíci byli totiž vždy oprávněně hrdí na uvážlivý přístup
při uznávání zázraků a kanonizaci světců, protože světci a zázraky jsou
nesmírně řídké a vždy výjimečné případy a protože zrychlení procesu
v případě koholiv nebo z jakéhokoliv důvodu znamená riziko, že
se tím podpoří skepticismus a podkope důvěryhodnost Církve.
Proč mají neokatolíci takový problém pochopit to, co
instinktivně chápou dokonce i sekulární novináři, ať posoudí každý sám. A není
to tak, jako by tradicionalisté byli jediní, kdo mají výhrady. Krátký průzkum
na vyhledávači Google odhalí širokou opozici v Církvi i mimo ni. Starost
měl i konzervativní zakladatel vydavatelství IgnatiusPress P. Joseph Fessio,
SJ, ačkoliv není žádný tradicionalista. Pár dní před blahořečením řekl pro NPR:
„Vatikán měl ohledně hlavy Církve posečkat. Jako papež je historickou postavou
a historické postavy obvykle nezaujmou své místo v historii dříve, než
nějaká historie uplyne a mohou tak být posuzovány z většího odstupu.“ (NPR
28. 4. 2011 článek s názvem „John Paul’sRiseTowardSainthood: Going to
Fast?”)
Nicméně z vatikánské Kongregace pro záležitosti
svatých nepřišla žádná odpověď ani po týdnech od odeslání Prohlášení Angelu
kardinálovi Amatovi. Zřejmě je vox populi brán v potaz jen, když
zní ozvěnou jako vox vaticanus. Na tom nesejde. Iniciativa TheRemnant
nikdy nepředpokládala, že se pokusí nastřádat onen druh palebné síly potřebné
k zastavení blahořečení. Šlo především o to dostat do diskuze věcnější
úvahy. A k blahořečení mělo dojít za každou cenu, to jsme věděli.
Pouze čas odpoví na to, zda Vatikán bude, navzdory
všemu tomu odporu, trvat na tom, že Síň slávy se rozšíří tím, že bude
svatořečen papež, který, přes osobní svatost, vládnul Církvi po velkou část
období pohoršení a sebezničení v její historii. Konec konců pokřik santo
subito není už nic nového. Svatořečení, na rozdíl od blahořečení, však
vyžaduje papežskou neomylnost. Vatikán si jistě uvědomuje, že Duch Svatý
nedovolí, aby politikaření dosáhlo až tak daleko. Mezitím se modleme za pokoj
duše blahoslaveného Jana Pavla II.
Překlad: D.
Grof
