z 27.
dubna 1986, původně otištěném v srpnovém čísle The Angelus v roce
1986.
***
Existují
v Církvi vůbec nějací kardinálové, kteří jsou s vámi?
Jsou
někteří kardinálové, kteří jsou ve svém srdci s námi: kardinál
z Toleda ve Španělsku, kardinál Siri z Janova, kardinál Thiandoum
v Dakaru v Senegalu v Africe, kardinálové Oddi a Palazzini
v Římě a kanadský kardinál Gagnon. Jsou s námi ve svém srdci, a když
s nimi hovořím, říkají: „Ach, děláte dobrou práci. Je jisté, že
pracujete pro Církev“, ale veřejně - nic.
Četl
jsem, že mnoho vysoce postavených členů římské hierarchie jsou tajnými zednáři.
Je to pravda? Pokud ano, jak hluboko pronikli do Církve?
Je
velmi těžké říci „Tento člověk je zednář,“ „tento člověk je zednář,“
nebo „tamten člověk je zednář“. My to nevíme. Je to velmi těžké. Je
jisté, že jsou někteří kardinálové, někteří biskupové, kardinálové v Kurii
nebo monsignoři nebo sekretáři kongregací v Římě, kteří jsou svobodnými
zednáři. To je jisté, protože to sami zednáři řekli. Řekli, že mají ve svých
lóžích některé kněze a biskupy. Je jisté, že existují v Římě někteří
kardinálové a mnoho monsignorů, kteří dělají tutéž práci jako zednáři, mají
stejné myšlení, stejnou náturu. Willebrandt je prefektem Sekretariátu pro
jednotu křesťanů a arcibiskup Silvestrini je prvním tajemníkem kardinála
Casaroliho, který je státním sekretářem – a jeho pravou rukou je
Silvestrini.V Kurii má velkou moc. Nominuje všechny nuncie světa. Má velký
vliv a je pravděpodobně zednářem.
Někteří
lidé si myslí, že když dál budou navštěvovat novou mši a zůstanou ve své
farnosti, mohou bojovat v jejím nitru. Co si myslíte o tomto přístupu?
Ne,
nemyslím si, že je to dobré, protože pokud chodí na novou mši – pomaličku,
pomalu změní svou mysl a stanou se pomaličku, pomalu protestantskými. Je velmi
nebezpečné chodit pravidelně na novou mši každý týden, protože nová mše není
nějakou nahodilou změnou, ale jde o celkovou orientaci, o novou definici mše.
Není stejně definovaná jako pravá mše. V nové mši můžete vidět, že
„shromáždění“ je ústředním bodem. Už to není Ježíš Kristus ukřižovaný, Oběť
Ježíše Krista. Ne. Proto při tridentské mši je kněz otočen ke kříži, protože
Ježíš Kristus ukřižovaný je ústředním bodem v pravé mši. Ale v nové
mši je kněz otočen čelem ke „shromáždění“ a předsedá „shromáždění“. Už nejde o
Oběť Ježíše Krista našeho Krále, našeho Spasitele. To je velká změna
v nové mši a je to velmi nebezpečné. To je protestantské směřování. A tak
– pomaličku, pomalu – se lidé, kteří na tuto mši chodí, změní a jsou pro ně
postupně všechna náboženství dobrá; všichni jsou bratry – dokonce, i když
nemají stejné náboženství a nemají stejné náboženské smýšlení. To je velice
nebezpečné. Nemůžeme říci, že všechna náboženství jsou stejná – že jsou všechna
dobrými náboženstvími. To je velice nebezpečné.
Nejsou
už tedy tito lidé katolíky?
Myslím
si, že – pomaličku, pomalu – opouští svou katolickou víru. Nejsou už pak
katolíky. Myslím si, že velice pomalu opustili katolickou víru.
Co
si myslíte o budoucnosti katolické Církve? Myslíte si, že nastane otevřené
schizma?
Můžeme
říci, že právě nyní snad neexistuje skutečné schizma, ale jsme mu velmi blízko,
protože, když oni říkají, že všechna náboženství jsou na stejné úrovni,
zaujímají stejné místo a mají stejnou váhu, stejnou úctu, pak je to proti učení
katolické Církve. Katolická Církev nemůže přijmout, že všechna náboženství jsou
na stejné úrovni jako ona sama. To je nemožné, protože katolická Církev je
přesvědčena a učí, že katolická Církev je jediným pravým náboženstvím,
založeným Ježíšem Kristem, Bohem. Nemůžeme říkat, že Bůh založil tři nebo čtyři
náboženství. To není pravda. Ježíš Kristus je Bůh, a jestliže je Ježíš Kristus
Bůh a založil katolickou Církev, pak nemůžeme říkat, že jiná náboženství jsou
stejná jako katolická Církev. To není možné. Je to proti Bohu, je to proti
Božímu rozhodnutí a to je na nás nezávislé.
Nyní
vidíme v novinách, že papež odjel do Indie, kde na své čelo obdržel
znamení pohanské sekty. Nechápu! A šel do synagogy a neříká: „Vy, Židé, se
musíte obrátit ke katolické Církvi,“ jako to udělal sv. Pavel a sv. Petr a
všichni apoštolové, když byli v synagoze. Když přišli do synagogy, řekli
Židům – svým bratřím Židům – řekli: „Musíte se nyní stát křesťany. Starý
zákon je přípravou pro Nový zákon, přípravou pro Kristovo království. Musíte se
nyní stát křesťany. “ Ale byli vyhnáni ze synagogy a byli zabíjeni. Někteří
apoštolové byli Židy zabiti, protože mluvili pravdu. Ale nyní papež říká: „Ach,
vaše náboženství je velmi dobré, jste našimi staršími bratry.“ Neuvěřitelné!
Neuvěřitelné! Papež není misionářem, když říká tohle. Není misionářem, už není
pravým apoštolem. To je pro katolickou Církev velmi, velmi smutné.
Je
možné, že by si mohli tradiční katolíci po smrti tohoto papeže zvolit nového?
Papež
je biskupem Říma a kdo má moc vybrat biskupa Říma? Na počátku to byli kněží –
farní kněží z Říma – kteří volili biskupa a biskup se pak stal biskupem
Říma. A když se stal biskupem Říma, stal se biskupem celého světa. On byl
nástupcem sv. Petra, protože sv. Petr byl prvním biskupem Říma. A tak tedy
zvolili nástupce sv. Petra – a když nástupce sv. Petra zaujal místo na Petrově
stolci – je papežem. Je papežem, protože je biskupem Říma, protože sedí na
Petrově stolci. Je povinností duchovních v Římě, aby zvolili nového
papeže. A všichni kardinálové jsou farními kněžími v Římě. Oni mohou volit
papeže, protože jsou farními kněžími v Římě. My nevíme, co se bude dít.
Nevíme.
Proč
nebyl splněn požadavek Naší Paní Fátimské?
Myslím
si, že nyní nebyl splněn proto, že se papež a biskupové obávají komunistů. Bojí
se, že jestli biskupové s papežem zasvětí Rusko Panně Marii Fátimské –
Jejímu Neposkvrněnému srdci – budou komunisté zuřit. A při současném ekumenismu
chtějí být s komunisty přáteli a je velmi těžké být přáteli
s komunisty a provést toto zasvěcení. Papež se bojí. On se bojí. On chce
být velmi dobrým přítelem komunistů a doufá, že třeba jednoho dne komunisté
dají svobodu katolické víře ve všech komunistických zemích. Ale to je nemožné.
To už by to pak nebyli komunisté.
V Powers
Lake v Dakotě (USA) jste se setkal s P. Nelsonem. V posledním
čísle časopisu Maryfaithful jsme se dozvěděli, že biskup z Billings
řekl, že P. Nelson není ve společenství s Římem – nepožádal biskupa o
dovolení zavést mariánské hodinky.
Já
vím. Setkal jsem se s P. Nelsonem v Rapid City před čtyřmi nebo pěti
dny. Jeho biskup jej teď perzekuuje, ale on není první. Všechny nás teď
perzekuují biskupové. Ale my se nesmíme znepokojovat a já povzbuzuji P. Nelsona
a jeho řádové sestry – on má dobré sestry a dělá dobrou práci - tedy já jej
povzbuzuji, aby zůstal a pokračoval dokonce, i když se k němu biskup
nechová laskavě.
Hodně
slýcháme o „duchu Druhého vatikánského koncilu“. Jelikož vy jste tam byl, mohl
byste nám podat váš dojem toho, co je tím „duchem Druhého vatikánského
koncilu“?
Kdosi
se mě zeptal: „Monseigneur, myslíte si, že Duch Svatý byl přítomen na Druhém
vatikánském koncilu?“ Já nevím! Duch Svatý tam mohl být. Myslím si, že
kdyby byl papež velmi silný a byl velmi proti omylu, modernistickému omylu,
bývalo by bylo možné mít dobrý koncil. Ale už před koncilem, v ústřední
komisi – já jsem byl v ústřední komisi k přípravě koncilu – a už
v této komisi existovaly dvě frakce kardinálů a biskupů – dvě skupiny,
které bojovaly proti sobě – liberálové proti konzervativcům. Musím říci, že
papež stranil liberálům. A tak, když byly věci v plném proudu, stal se
koncil liberálním. Je nemožné, že toto pochází od Ducha Svatého. Duch Svatý není
liberál.
Je
možné, že vám Řím dá povolení k vysvěcení biskupa kvůli zachování
tridentské mše?
Možné
by to bylo, ale nemyslím si, že teď to je možné. Není to teď možné. Oni jsou
příliš proti tradici, příliš proti nám, protože se držíme tradice. Je tedy
nemožné si myslet, že sami vysvětí biskupa pro tradiční katolíky nebo nám dají
k tomu povolení. Ne teď. Nevím kdy, ale teď ne.
Náš
Pán přislíbil, že se Církev nikdy nezmýlí. Když se Řím mýlí, zdá se mi zřejmé,
že pravá Církev už dále nemůže být s muži Říma, kteří se mýlí. Kde má pak
stádo hledat neomylnost, kterou musíme mít, abychom zůstali věřícími?
To
je nyní skutečným problémem, to je pravda, ale já nemohu poskytnout řešení
tohoto problému. Jsou muži v Římě stále katolíky nebo už nejsou katolíky?
– toť otázka. Myslím si, že – pomaličku, pomalu – vidíme událostí odvíjet se
jako ve filmu. Dnes je papež v Africe v Togu, kde navštívil pohanský
háj a kde učinil něco neuvěřitelného. Poté jel do Indie, kde obdržel pohanské
znamení na čelo. Poté navštívil synagogu. Je to jako film. A zítra udělá co?
Nevím. A tak se ptáte sama sebe: „Je tento muž ještě katolík nebo už ne?“
Já nevím. Myslím, že si můžeme položit tuto otázku, ale já na ni nemám
žádnou odpověď. Není to možné. Kdyby totéž udělal některý z našich věřících,
museli bychom říci: „Ach, to už ale nejste katolík!“ A kdyby byl Řím
dřívějším Římem – jakým vždy byl před Druhým vatikánským koncilem – pak kdyby
biskup udělal takové věci, byl by Římem exkomunikován. Oni to dnes nečiní.
Tento muž je nástupcem sv. Petra. Jde o velmi závažnou otázku, je to pro
všechny katolíky, pro mě a pro kněze, velmi smutné. A tak se musíme modlit,
abychom to zjistili, a možná jednoho dne budeme muset říct, že tento muž není
katolíkem. Je to velmi, velmi smutné. Je to velice mimořádné, jde o veliké
tajemství Církve. Nemůžeme následovat muže, který už neučí katolickou pravdu.
Je to velice, velice tragické.
Ale
otázka zůstává: kam se obrátit?
Pro
nás není problémem uvědomit si, co je zdrojem naší víry: naše katolická
víra. Musíme se dívat na to, co bylo před námi. Tradice je víra. Sv. Pius
X. řekl: „Katolík je tradicionalistou.“ Musíme se tedy dívat na tradici
a vědět, že všechno učení tradice je katolické. My následujeme tradici.
Co
se týká svátostí, jak zjistíme, zda jsou v nové mši platné nebo ne? Je to
velmi matoucí. Nastane bod, kdy už nebudou platné? A co křest, manželství?
Odpověď
na to se nalézá v teologických principech. Pro platnost svátosti musíte
mít tři věci: patřičnou materii, patřičnou formu a patřičný úmysl, úmysl kněze
(kněz musí být pochopitelně platně vysvěcený – pozn. překl.). To jsou tři
podmínky, které určují platnost svátosti. Já sám nemohu říci, že u všech
svátostí v pokoncilní Církvi nejsou tyto tři podmínky nikdy splněny.
Nemyslím si, že toto lze říci. Ale myslím si, že u nových kněží, kněží, kteří
už nemají katolický úmysl, už nevědí, jaký je patřičný úmysl, úmysl Církve, tak
je třeba platnost jejich svátostí přinejmenším pochybná.
Vsuvka
P. Laisneye: Pro platnost svátostí se vyžadují tři věci: platná materie,
patřičná forma a vlastní úmysl kněze a není pravdou říkat, že se nikdy nestane,
že svátosti v Novus Ordo nejsou neplatné. Existují platné křty, platné
mše, ale zvláště u nových kněží, kteří nejsou správně vyškoleni, kteří nevědí,
co by mělo být úmyslem Církve – například si myslí, že mše je jen připomínka
Poslední večeře – pak se úmysl stává pochybným a v mnoha nových mších
existuje přinejmenším pochybnost. Přinejmenším pochybnost. Navíc musíte
připočíst špatný překlad. Například „za mnohé“ nahradilo“za všechny“, což je
změna v samé podstatě konsekračních slov. To vyvolává další pochyby o
platnosti proměňování. A tak máte úmysl kněze, který se stane pochybným. Pokud kněz
při křtu kupříkladu říká: „Ach, je to jen iniciační obřad.“ – pokud odmítá
úmysl odstranit prvotní hřích, pak není úmysl patřičný. Protože oni jsou
školení novým způsobem, není pak úmysl patřičný. Někdy, ale ne vždy – je
patřičný, když máte starého kněze. Víte, že to jsou dobří katolíci, a tento
starý kněz bude mít správný úmysl.
Můžete
mi říci, kolik je dnes v Bratrstvu sv. Pia X. kněží a kolik kněží, kteří
nejsou členy vašeho Bratrstva, se připojilo k vašemu dílu?
Od
založení Bratrstva jsem vysvětil 250 kněží. V Bratrstvu jich je 152 a
nějakých 100 jsou mniši benediktíni nebo dominikáni nebo františkáni. Někteří
Bratrstvo opustili – byli členy – ale pokračují více méně stejnou cestou. Také
existuje mnoho kněží, kteří čelí modernismu, kteří čelí ničení Církve – je jich
mnoho. Jsou mnohem početnější než kněží Bratrstva. Myslím si, že zde ve
Spojených státech je snad 100 kněží, kteří slouží tradiční mši soukromě. Bojí
se svého biskupa a slouží starou mši soukromě. Ve Francii existuje okolo 250
kněží, kteří slouží starou mši, ale nejsou členy Bratrstva. Podobná je situace
ve Švýcarsku. Totéž v Německu. O něco méně jich je v Itálii a ve
Španělsku je jich velmi, velmi málo. Oni všichni následují biskupa.
V Portugalsku, Španělsku, Itálii, Jižní Americe jen velmi, velmi málo
kněží čelí modernismu.
Dopisuji
si s mnoha lidmi za „železnou oponou“, hlavně z Litvy. Na místní
úrovni existují farnosti a vesničky, kde se slouží jen tridentská mše. Žádná
jiná se tam neslouží.
To
je pravda, zvláště v Litvě – ale tolik kněží v Litvě je ve vězení,
v žaláři. Pronásledování je tam horší než v jiných zemích. Je to
velice těžké.
Věřící
v Litvě, a samotní kněží, požádali Vatikán, aby povolil odchod místní
církve do podzemí tak, aby nemuseli žádat komunistickou vládu o povolení stát
se knězem nebo být biskupem, ale Vatikán to nepovolí. Ale máme tam
některé mladé seminaristy a kněze tajně.
Ano,
to je možné. Vatikán chce být přítelem s komunistickými vládami. Tudíž
nechce, aby kněží a biskupové dělali věci odporující komunistické vládě
v Litvě nebo v Polsku nebo jakékoliv zemi pod vlivem komunismu. Je to
všude stejné. Nikdy teď neslýcháme, že by Řím odsuzoval komunismus. Ani na
koncilu nezaznělo odsouzení komunistů! Sekretáři koncilu jsem předal 450
podpisů biskupů – já osobně jsem je sekretáři předal – na žádosti biskupů, aby
byl komunismus odsouzen. A oni komunismus neodsoudili, odmítli to.
Čtyřistapadesát podpisů a žádný odsudek komunistů! To je neuvěřitelné!
Pokud
by přišla válka, řekněme v Itálii, a něco by se stalo papeži a zdejším
kardinálům, kdo by pak zvolil nového papeže?
To
přísluší farním kněžím v Římě. Nebo pokud by nezbyli žádní farní kněží
v Římě – kdyby měl Řím prostě zmizet – pak nastává problém. Bůh jej
ustanoví. Je to v rukou Božích.
Co
v případě, kdy papežství sídlilo ve Francii (narážka na avignonský exil
papežů – pozn. překl.), kdy papež nesídlil v Římě. Je možné, že by se to
opět stalo?
I
tak byl papež zvolen biskupem Říma římskými duchovními.
P.
Laisney: Mohu já položit otázku? Vaše milosti, jakou praktickou radu byste dal
věřícím?
Myslím
si, že musíme pokračovat ve studiu dějin Církve. Je důležité vidět vývoj
špatných chyb v Církvi. Od protestantského omylu po Druhý vatikánský
koncil až doteď, je velmi důležité vidět, že je to dílo ďábla, je to Satanovo
dílo. Změna přinesla revoluci. Nastala naprostá revoluce v postoji
katolického myšlení. Katolický postoj je postojem závislosti, je založen na
poslušnosti. Ve svém srdci má katolík poslušnost k Bohu, poslušnost
k Božímu desateru. Ale od protestantské revolty vychází revolta člověka
proti Bohu. Člověk má svobodu – svobodu vykládat sám sobě všechny věci, které
přicházejí od Boha. Bůh je nyní ve službě člověku, už ne člověk ve službě Bohu.
Nastala naprostá změna. A tato změna pokračuje v celém světě dál. Všechny
státy se spojují proti Bohu, stávají se nezávislými na Bohu, stávají se
nezávislými na Božím desateru. A v Církvi je to nyní totéž. Už
nenásledují Ježíše Krista a nenásledují Boží desatero, následují tuto revoluci.
Je to skutečná revoluce. Teologie osvobození – to není nic, než revolta člověka
proti společnosti, společnosti založené Bohem. Totéž je to v rodině, oni
ničí rodiny. Otec už není hlavou rodiny. To je proti vůli Boží. Bůh stvořil
rodinu s hlavou, s dětmi a ženou – Bůh to velmi dobře zorganizoval.
Ale nyní – ne, ne, ne. Ve Švýcarsku kupříkladu oznámili, že žena může požádat
svého manžela o mzdu za hodiny, kdy pracuje v domácnosti. To je nyní
švýcarský zákon. To je neuvěřitelné! Je to zákonem od 22. září minulého roku. A
biskupové řekli, že to je dobrá věc! Ano! A zákon prošel , protože biskupové
poslali dopis všem věřícím, kde se říkalo: „Musíte podpořit tento nový
zákon.“ Neuvěřitelné! Víte, kázal jsem ve Švýcarsku proti biskupům. Už to
nejsou praví biskupové, katoličtí biskupové. Oni ničí rodinu. Žena má dnes
svobodu mít jiný dům, v němž může žít bez manžela. Neuvěřitelné! To je
zničení rodiny. A totéž, co se týká společnosti. Ve společnosti si teď každý
člověk dělá co chce a zákony, zákony státu ho k tomu povzbuzují. Zákony
státu teď odporují zákonům Božím. To je revoluce a revoluce pochází od
protestantismu. A pomaloučku pomalu tu máme všechny důsledky.
A
my katolíci se teď, myslím, musíme vrátit k dobré revoluci – revoluci,
kterou jsme přijali ve křtu. Milost křtu je revolucí. Byli jsme pod vlivem satana,
byli jsme pod vlivem ďábla, ale milostí křtu jsme pod vlivem Božím, jsme syny
Božími a jsme syny Ježíše Krista. Získali jsme tento život Boží v našich
duších a tak všechny ctnosti pocházejí od tohoto života Božího. A skrze
milosti, modlitbu a dodržováním Božích přikázání děláme revoluci – předkládáme
naše životy, naše těla, naše duše Bohu. Čili je to revoluce, dobrá revoluce,
kterou Ježíš Kristus učinil Svým Vzkříšením, Svým Vtělením, naším vykoupením –
to jest posvěcením našich duší. Jestliže jsme pravými katolíky, musíme být
přesvědčeni o tom, že musíme obnovit své duše touto závislostí na Bohu.
Totéž
v našich rodinách, závislostí na Bohu v našich rodinách. Dodržujte
přikázání Boží ve svých rodinách, dodržujte přikázání Boží ve společnosti. To
je vůle Boží. Myslím, že je to teď pro nás výjimečná výzva v této smutné
situaci v Církvi. Proč si Ježíš Kristus vybral vás a mě, abychom
pokračovali v tomto díle, v Ježíšově díle spásy, díle katolické
Církve, abychom se vrátili k pravému katolictví a nebyli jsme pod vlivem
této špatné revoluce – proč si On vybral vás a mě? – nevíme. Dám vám tuto radu
a povzbuzení: je to zdroj pokoje, zdroj uspokojení, zdroj radosti ve vašich
rodinách, když jsou pod vlivem Božím, vlivem Ježíše Krista, vlivem blahoslavené
Panny Marie. Když se rodina dohromady modlí, když každý člen rodiny pracuje na
patřičném místě, muž jako hlava rodiny, žena jako srdce rodiny pod autoritou
svého muže, a děti pod autoritou svých rodičů – to je dobrá křesťanská rodina.
Ale
všude je tato revoluce vzpourou proti vší autoritě. Tato rovnoprávnost je proti
Boží vůli, proti Božímu stvoření. To je velice důležité.
Myslím
si, že nás teď Bůh žádá, abychom se navrátili k pravé tradici Církve, a že
nás žádá, abychom pokračovali v této tradici Církve, obnovovali rodiny,
obnovovali společnost a také Církev – to je pravá obnova. Myslím, že je pro nás
velkou milostí zůstat v tomto duchu – tomto katolickém duchu.
Toto
není moje směřování, můj postoj – mnohokrát říkám seminaristům v Écônu a
v Ridgefieldu a všude v našich seminářích: „Neříkejte: ´My
následujeme Msgr. Lefebvra´. Ne! Proč Msgr. Lefebvra? On není žádný světec! Ale
vy následujete Ježíše Krista a tradici Církve. Vy zůstáváte katolíky! Co víc
chcete? Nic jiného!“ Odmítám říci: „Jsem šéfem lidu, který následuje
tradici.“ Ne, ne, ne! Jsem katolický biskup, nic víc. A pokračuji ve své
práci a kážu katolickou nauku. Dělám svou práci, abych připravil katolické
kněze a skrze ně katolickou víru. A ne nic jiného. Ne! Neříkejte „učení
Msgr. Lefebvra“. Já nemám žádnou nauku. Nemám žádné nové učení. Mé učení je
učení Církve, učení katolické Církve a katechismus Tridentského koncilu. To je
velice důležité – abyste zůstali na správné cestě – abyste nevyvolávali dojem,
že jste založili novou Církev. To činí modernisté – budují novou církev. My
nebudujeme novou církev, my vždy následujeme katolickou Církev.
Mockrát
děkuji.
Překlad: D.
Grof
