Novus Ordo
Missae není neomylný
Msgr. Richard Williamson
Neomylnost
je složitou otázkou, ale je otázkou, v níž bychom se měli snažit vidět
jasně. Kupříkladu můj kamarád, který normálně není žádným přítelem Novus
Ordo, byl nedávno kvůli argumentu neomylnosti Církve napůl přesvědčen, že Novus
Ordo je katolický a přijatelný. My samozřejmě víme – a on to ví – že
dokonce i ve svém latinském textu je Novus Ordo dvojznačný, ekumenický a
nepřijatelný, ale jak ho mohl argument o neomylnosti na chvíli oklamat?
Po pravdě je
učení Matky Církve o své vlastní neomylnosti v jemné rovnováze, kterou lze
snadno vychýlit. Její neomylnost, nebo neschopnost mýlit se, se dá snadno
podcenit nebo přecenit. V minulém století, kdy Církev čelila zednářům a
liberálům, kteří podkopávali její autoritu, definoval papež Pius IX.
v roce 1870 papežskou neomylnost „ex-cathedra“ a tato definice
působila jako poslední záchranná kotva pro katolíky rozhoupané v bouři
liberalismu. V tomto století však historie může vydat svědectví, že
přeceňování papežské neomylnosti katolíky, kteří slepě následují papeže,
poškodilo Církev tolik, jako její podceňování ze strany jejich nepřátel.
Neomylnost
Církve je v jemné rovnováze mezi dvěma velkými principy. Církev, stejně jako
její Pán, je Božská i lidská. Na jedné straně požívá Boží ochrany a Božích
příslibů, že nemůže selhat. Na druhé straně je složena z hříšných lidí,
jejichž svobodu Bůh respektuje, a tak příslušníci Církve mohou vážně selhat,
jako když papež v roce 359 exkomunikoval sv. Atanáše. Tato svoboda
příslušníků Církve, kdy mohou takřka zničit Církev je velkým důkazem Božího
respektu ke Svému stvoření, ale Bůh nikdy nemůže dovolit, aby dosáhla bodu, kdy
by došlo k úplnému zničení Jeho Církve. Pokud by to dovolil, pak by
porušil Svůj vlastní slib, že bude se Svou Církví až do konce světa (Mt.
28:20). Proto na konci světa Antikristovo pronásledování sice takřka vyhladí
víru – Lukáš 18:8 – ale Církev bude stále existovat. Církev nemůže úplně
přestat fungovat. To se nazývá darem její nepomíjejícnosti.
Než může
katolická Církev mít členy, které bude posvěcovat svými svátostmi a vládnout
jim svou hierarchií, musí je naučit víru, s níž budou pokřtěni a vstoupí
do Církve. V tomto smyslu je její primární funkcí učit, a kdyby neuspěla
ve svém učení, zklamala by zcela. Ale ona je nepomíjející, jak jsme viděli.
Tudíž nemůže ve svém učení zcela selhat. Katolická Církev nemůže úplně ztratit
Pravdu a ti, kdo k ní přicházejí, musí být schopni Pravdu nalézt. Toto je
její dar neomylnosti, který vždy měla a vždy bude mít. Ale to nezabraňuje
částem Církve, dokonce i velkým částem Církve, upadat vlastním zaviněním do
omylu, jako během ariánské krize.
Existuje
pouze jediný člen Církve naprosto chráněný před omylem, a tím je papež, jak víme
z definice jeho neomylnosti z roku 1870. Ale všimněte si, že dokonce
i on je ochráněn pouze tehdy, když naplňuje všechny čtyři podmínky této
definice, že (1) definuje, (2) jako papež (3) věc víry nebo mravů, (4) která je
závazná pro celou Církev. Jestliže nenaplní kteroukoliv z těchto čtyř
podmínek, Duch Svatý jej nemusí chránit před jakýmkoliv možným omylem. Všimněte
si však také, že tento dar Církve ohledně neomylnosti není omezen jen na tuto
zvláštní „mimořádnou“ výsadu papeže. V Církvi se velký objem neměnného
předávání pokladu víry, její neomylnost, děje skrze „řádné“ prostředky. Papež
potřebuje použít svou „mimořádnou“ neomylnost pouze příležitostně. Proto je
řádný dar Církve jako hora, na níž je papežova mimořádná výsada pouze
vrcholkem, pokrytým sněhovou pokrývkou čtyř podmínek definovaných v roce
1870 tak, aby byl dobře viditelný, ale přesto byl jen vrcholkem. A stejně jako
vrcholek spočívá na hoře a ne naopak, stejně tak papežova výsada „ex-cathedra“
spočívá na daru Církve, a nikoliv dar Církve na papežově výsadě, ačkoliv tato
výsada je nesmírně užitečná pro celou Církev, protože je jasně viditelná a
stanovuje, kde je hora.
A jak se
tohle všechno týká současné krize Církve? Za prvé, pokud jde o dokumenty
Druhého vatikánského koncilu, oba papežové, Jan XXIII. i Pavel VI., se
distancovali od jakéhokoliv úmyslu na koncilu definovat jakýkoliv bod víry nebo
mravů, a v důsledku toho vyloučili jakoukoliv mimořádnou neomylnost. Co se
týká řádné neomylnosti, ta se rozeznává dle jednoty se stálou tradicí, a tak
tam, kde Druhý vatikánský koncil říká to, co Církev vždy říkala, je neomylný a
my tomu musíme věřit, je-li nám to k věření předloženo. Kde však Druhý
vatikánský koncil vstoupil do novot, jež nejsou v souladu s tradicí,
byla vyloučena také jakákoliv řádná neomylnost, a tak takové novoty jako
koncilní nauku o ekumenismu a náboženské svobodě nesmíme nijak přijímat.
Podobně je
tomu s Novus Ordo Missae. Při své generální audienci 19. listopadu
1969 papež Pavel VI. o Novus Ordo řekl, že jeho obřad a rubriky „nejsou
samy o sobě dogmatickými definicemi a podléhají různé teologické klasifikaci
podle liturgického kontextu, v němž se nalézají“. Těmito slovy vyloučil
mimořádnou neomylnost tím, že vyloučil jakékoliv formulování definice. A řádná
neomylnost se vztahuje pouze na to, co je v tomto zmateném misálu tradiční,
nikoliv na některou nebezpečnou novotu.
Ale můj
přítel argumentuje, že teologové říkají, že univerzální církevní disciplinární
(nikoliv doktrinální) zákony musí být v nauce také neomylné, jinak by
Církev mohla selhat a katolíkům uložit porušenou víru; a že Novus Ordo
Missae je právě takovým univerzálním disciplinárním zákonem. Z toho
důvodu nemůže být špatný.
Odpověď:
klíčovým slovem je „uložit“. Tito teologové chápou univerzální disciplinární
zákon Církve jako nutně neomylný, jestliže je povinný nebo nařízený, ale
nikoliv pokud je to pouze nabídka, doporučení, návrh nebo povolení, protože
v takovém případě není katolíkům uložen omyl. Nejlepší právníci
kanonického práva říkají o Novus Ordo legislativě, že zatímco možná
uspěla v zavedení nové mše jako alternativního ritu, určitě neměla nikdy
dostatečnou právní sílu, aby zrušila tridentský ritus. Z toho důvodu šlo o
podvod modernistických autorit a nikdy o skutečnou moc církevního zákona, který
uložil novou mši. Proto nová mše, ať už se měla jevit jakákoliv, se nikdy
nestala povinnou a tudíž si ani nemůže nárokovat neomylnost jako by byla
univerzálním církevním zákonem.
Ne. Nová mše
je neobhájitelná a neomylnost je argumentem, který vyžaduje opatrné nakládání.
(mírně redakčně zkráceno)
Překlad: D. Grof
