Mše svatá a smrt (1935)
P. Réginald
Garrigou-Lagrange O.P.
Křesťanské a katolické
učení o oběti mše svaté je možno dále rozšiřovat o různé abstraktní a
spekulativní úvahy; je ovšem možné jej také prohloubit konkrétně, když se
osobním a jedinečným způsobem sjednotíme se Spasitelovou obětí, a především
když předem vykonáme oběť svého života, abychom získali milost svaté smrti.
Byla to Panna Maria,
která se více než kdo jiný spojila s obětí svého Syna, protože se na všech jeho
utrpeních podílela stejnou měrou, jakou jej milovala.
Světci, a zvláště ti
stigmatizovaní (vzpomeňme na svatého Františka z Assisi a svatou Kateřinu
Sienskou), byli rovněž výjimečným způsobem sjednoceni se Spasitelovým utrpením
a jeho zásluhami; přesto se jejich sjednocení, byť bylo sebehlubší, nemůže
vyrovnat Mariinému. Panna Maria, stojíc pod Křížem, pronikla - díky poznání,
které zasáhlo nejhlubší nitro její bytosti, a díky velikosti své lásky - do
tajů Vykoupení více než svatý Jan, více než svatý Petr a více než svatý Pavel.
Vešla do něho měrou, která odpovídala plnosti obdržené milosti, velikosti její
víry, lásky a darů rozumu a moudrosti, jejichž intenzita korespondovala s
velikostí Mariiny blíženské lásky.
Mysleme i my na oběť,
kterou ve spojení s Pannou Marií pod Křížem musíme ze svého života učinit,
abychom i my měli alespoň částečně podíl na tomto tajemství a vzali si z něho
praktické poučení, které nám umožní připravit se na dobrou smrt.
Často povzbuzujeme
umírající, aby ze svého života učinili oběť, aby svému poslednímu utrpení dali
zadostiučiňující (satisfaktorní) a vyprošující (impetratorní) hodnotu. Papežové
– zvláště Pius X. – často vyzývali věřící, aby svá utrpení, jež mohla v
posledních okamžicích dosáhnout i velké intenzity, předem nabídli jako oběť,
předkládanou v poslední hodince jako velkorysé gesto milujícího srdce.
Avšak abychom se na oběť
našeho života připravovali již od nynějšího okamžiku správně, k tomu je
zapotřebí konat ji ve spojení se Spasitelovou obětí, která se svátostně opakuje
na oltáři při každé mši svaté, a připojit se k oběti naší Prostřednice a
Spoluvykupitelky Panny Marie. K tomu, abychom si jasně uvědomili, co všechno
tato oběť obnáší, je vhodné si zde připomenout, že jsou čtyři obětní cíle:
uctívání (adorace), zadostiučinění, prosba a díkůvzdání. Objasníme si je
postupně a ukážeme si, jaké poučení z toho pro nás vyplývá.
***
Uctívání (adorace)
Ježíš na Kříži učinil ze
své smrti oběť uctívání. Bylo to nejdokonalejší naplnění přikázání z Desatera:
„Hospodina, svého Boha, se budeš bát, jemu budeš sloužit“ (Dt 6,13). To byla
Ježíšova božská odpověď na Satanovu výzvu: „Dám ti všechna království světa,
budeš-li se mi klanět a uctívat mě - si cadens adoraveris me.“
Uctívání je vyhrazeno
pouze Bohu, protože jedině on je svrchovaně dokonalý, on představuje samo věčné
Bytí, Moudrost a Lásku samu. Uctívat ho musíme způsobem, který je současně
vnější i vnitřní, a naše uctívání musí být vedeno láskou, musí být uctíváním v
duchu a v pravdě.
Uctívání, jehož hodnota
je nekonečná, bylo Bohu nabídnuto v Getsemanské zahradě, kde Ježíš padl tváří k
zemi se slovy: „Otče můj, je-li možné, ať mne mine tento kalich; avšak ne jak
já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 26,39). Tato adorace byla praktickým projevem
hlubokého uznání svrchované dokonalosti Boha, Pána života a smrti, Boha, který
skrze Spasitelovu lásku chtěl , aby smrt, jako trest za hříchy, posloužila jako
nástroj zadostiučinění a zároveň k naší spáse. Toto věčné Boží přikázání, v
němž je uložena celá historie světa, dokonale ztělesňuje adorace v Getsemanské
zahradě. V adoraci pokračoval Spasitel i na Kříži, kde se k němu připojila
Panna Maria, jak to odpovídalo plnosti milostí, které přijala a které v ní
neustále rostly. V ukřižování svého Syna tak uctívala právo Boha, Tvůrce
života, který přijal smrt jejího nevinného Syna jako zadostiučinění za hřích
pro věčnou blaženost duší.
Ve spojení s naším Pánem
a s přesvatou Matkou Pannou Marií uctívejme Boha a modleme se z celého srdce,
jak nás k tomu vyzývá Jeho Svatost Pius X.: „Pane, můj Bože, s klidným a
poslušným srdcem přijímám dnes z tvé ruky takovou podobu smrti, kterou se ti
zalíbí na mne seslat i se všemi jejími úzkostmi, souženími a bolestmi.“
Kdokoli jednou v životě,
v den, který si sám zvolí, přednese po svaté zpovědi a svatém přijímání tento
akt odevzdání se, získá plnomocné odpustky, které mu budou – pokud bude jeho
svědomí čisté – uděleny v hodině smrti. Bylo by však dobré opakovat tuto oběť
každý den, abychom tak byli v posledním okamžiku připraveni učinit ze své smrti
(spojeni s Kristovou obětí, která má pokračování v substanciální podobě na
oltáři), oběť adorace a připomněli si svrchovanou vládu Boží, vznešenost a
dobrotu Toho, „který usmrcuje i obživuje – Dominus mortificat et vivificat,
deducit ad inferos et reducit“ (Dt 32,39; Tób 13,2; Mdr 16,13). Toto uctívání Boha,
Pána života a smrti, lze konat rozmanitými způsoby, neboť si uvědomujeme, že
světla se nedostalo všem duším stejně. Existuje však lepší způsob uctívání, než
se každodenně spojovat s obětí adorace našeho Spasitele?
Uctívejme od nynějška v
duchu a pravdě; ať je tato adorace natolik upřímná a hluboká, aby nám vskutku
vdechla nový život a připravila nás na chvíli, kdy budeme adorovat naposled.
***
Zadostiučinění
Druhým cílem oběti je
odčinění urážky, kterou jsme Bohu způsobili hříchem, a zadostiučinění za strádání
hříchem zaviněná. Z naší smrti musíme učinit smírnou (propitiatorní) oběť;
uctívání musí přejít v zadostiučinění.
Náš Pán zadostiučinil za
naše hříchy měrou vrchovatou, protože, jak praví svatý Tomáš (IIIª,q.48,a.2),
když za nás obětoval svůj život, vykonal takový skutek lásky, že ho Bohu
nedokázaly zošklivit ani všechny hříchy dohromady. Jeho láska byla mnohem větší
než zloba jeho katů; byla to láska nedocenitelná, neboť vycházela přímo ze
Slova.
Ježíš vykonal
zadostiučinění za nás, kteří jsme údy jeho mystického Těla. Avšak podobně jako
prvotní příčina nevylučuje existenci příčin druhotných, ani Spasitelova oběť
nedělá z naší oběti zbytečnost, nýbrž naopak k ní vyzývá a umocňuje ji. Panna
Maria nám dala příklad tím, že se připojila k utrpení svého Syna; tím pro nás
vykonala takové zadostiučinění, že si zasloužila označení Spoluvykupitelka.
Přijala mučednictví
svého Syna, kterého nejen něžně milovala od chvíle, co jej panensky počala, ale
plným právem i uctívala.
Panna Maria tak
projevila ještě větší hrdinství než patriarcha Abrahám, který byl připraven
obětovat svého syna Izáka. Ona totiž svého Syna za naši spásu obětovala
doopravdy; na vlastní oči viděla jeho ponížení, viděla ho zemřít v
nejstrašlivějších tělesných mukách. Jí se nezjevil žádný anděl, aby zadržel
obětující ruku, aby jí jménem Pána, jako tomu bylo v případě patriarchy, řekl:
„Právě teď jsem poznal, že jsi bohabojný, neboť jsi mi neodepřel svého jediného
syna“ (Gn 22,12). Panna Maria byla svědkem toho, jak se skutečně a plně
realizuje Ježíšova oběť zadostiučinění, zatímco obětování Izáka bylo pouhým
náznakem. Panna Maria tedy trpěla hříchem stejně hluboce, jak hluboká byla její
láska k Bohu, pro kterého byl hřích urážkou. Trpěla tak, jak hluboce milovala
svého Syna, kterého hřích ukřižoval, tak jak do hloubky milovala naše duše,
pustošené a ničené hříchem. Láska Panny Marie nekonečně přesahovala lásku
Abrahámovu, a proto mnohem spíše v ní než v něm se naplňují slova, která
uslyšel Abrahám: „Protože jsi to učinil a neodepřel jsi mi svého jediného syna,
jistotně ti požehnám a tvé potomstvo jistotně rozmnožím jako nebeské hvězdy“
(Gn 22,17).
Protože Ježíšova a
Mariina oběť byla obětí smírnou, obětí zadostiučinění za hřích, náhradou za
bolest způsobenou hříchem, učiňme i my, spolu s Ježíšem a Pannou Marií, z oběti
našeho života zadostiučinění za všechny naše hříchy a již teď prosme za to, aby
naše poslední okamžiky byly zadostiučiněním a smírnou obětí, a modleme se,
abychom dostali milost vykonat tuto oběť s velkou láskou, která její cenu ještě
znásobí. Buďme šťastni, že splácíme tento dluh božské spravedlnosti, aby v nás
byl znovu plně nastolen řád. A pokud se v tomto duchu důvěrně připojíme ke
mším, které se denně slaví, jestliže se sjednotíme se stále živou obětí v
Kristově srdci, s obětí, která je podstatou těchto mší, potom obdržíme i milost
sjednotit se s ní v okamžiku naší smrti. Stává-li se toto spojení lásky s
Ježíšem Kristem stále důvěrnějším, utrpení očistce se pro nás výrazně zkrátí;
dokonce by se i mohlo stát, že by nám byla dána milost netrpět v očistci
posmrtně (kdy už si stejně žádné zásluhy připočíst nemůžeme), nýbrž odbýt si ho
celý tady na zemi získáváním zásluh a tím, že porosteme v lásce.
***
Prosba
Umírající nesmí učinit
ze své smrti pouhou smírnou oběť či oběť adorace, nýbrž – ve spojení s naším
Pánem a Pannou Marií - také oběť žadatelskou nebo prosebnou. Svatý Pavel píše v
listu Židům (5,7-9): „(Ježíš), v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s
naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti
osvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží),
naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se
příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají.“ Připomeňme si Kristovu
kněžskou modlitbu po Poslední večeři a před umučením na Kříži: Ježíš v ní
prosil za své apoštoly a za nás... V listě Židům (7,24-25) čteme: „On je však
veleknězem navěky... proto také může spasit navěky ty, kdo přistupují k Bohu
skrze něho; je totiž věčně živ, aby se za ně přimlouval.“ Zvláště při oběti mše
svaté, v níž Ježíš vystupuje jako velekněz modlící se za své katy, se přimlouvá
za umírající, kteří se na něho obracejí. A spolu s ním se přimlouvá i Panna
Maria, neboť i ona si vzpomíná, že jsme se k ní často obraceli se slovy: „Svatá
Maria, Matko Boží, pros za nás, ubohé hříšníky, nyní i v hodinu naší
smrti.“
Umírající musí být v
duchu účasten na mších, které se v té chvíli obětují, ať už poblíž nebo kdesi
daleko; prostřednictvím těchto mší svatých, skrze velkou Kristovu modlitbu,
která ve mších pokračuje, musí prosit o milost dobré smrti nebo o sílu vytrvat
až do konce, o tuto milost všech milostí, o milost vyvolených. Sluší se, aby o
ni neprosil jen pro sebe, ale pro všechny, kteří v té chvíli umírají spolu s
ním.
A abychom už nyní byli
připraveni takto se modlit, až se přiblíží naše poslední hodina, prosme často
při mši svaté za ty, kteří umírají právě v přítomné chvíli. A jak nás nabádá
Jeho svatost Benedikt XV., nechme za ně občas sloužit mši svatou, abychom skrze
tuto nedocenitelnou prosebnou oběť obdrželi milost dobré smrti a aby se na nás
projevily Spasitelovy zásluhy. Dejme sloužit pár mší i za ty z našich blízkých
a přátel, jejichž osudem spasení jsme zneklidněni, abychom jim vymodlili
poslední milost, a také při mši mysleme na ty, které jsme nějak pohoršili, a
tak možná vzdálili z Boží cesty.
***
Díkůvzdání
Konečně každý z nás by
měl ve spojení s naším Pánem a Pannou Marií učinit ze své smrti oběť díkůvzdání
za všechna dobrodiní, která jsme dostávali již od křtu, a přitom myslet na
všechna rozhřešení a svatá přijímání, která nás vrátila na cestu spásy a
udržela na ní až do konce.
Ježíš učinil ze své
smrti akt díkůvzdání, když řekl: „Consummatum est – Dokonáno je“ (Jan, 19,30);
Panna Maria vyřkla toto „Consummatum est“ spolu s ním. A tato forma modlitby,
která při mši svaté neustále pokračuje, neustane ani poté, co bude dosloužena
poslední mše svatá při skonání světa. I když už přestane existovat vlastní
oběť, bude pokračovat její naplnění, a v něm bude stále přítomno uctívání a
díkůvzdání vyvolených, kteří – spojeni se Spasitelem a Pannou Marií – budou
zpívat s anděly Sanctus na poděkování a k oslavě Boha.
Tento akt díkůvzdání je
podivuhodně vyjádřen slovy rituálu, který pronáší kněz u lože umírajícího po
posledním rozhřešení a po udělení viatika: „Profiscere, anima christiana, de
hoc mundo…: Odejdi, duše křesťanská, z tohoto světa ve jménu přeslavné a
přesvaté Matky Boží Panny Marie, ve jménu blahoslaveného Josefa, jejího předem
vyvoleného chotě, ve jménu andělů a archandělů, apoštolů, mučedníků, ve jménu
všech svatých a světic Božích. Ať dnes odpočíváš v pokoji a tvým příbytkem je
nebeský Jeruzalém, skrze našeho Pána Ježíše Krista.“
Na závěr ještě opakujme
modlitbu, kterou doporučovala Jeho svatost Pius X., a prosme Pannu Marii o
milost učinit z naší smrti oběť uctívání, zadostiučinění, modlitby a
díkůvzdání. Když doprovázíme umírající, povzbuzujme je k oběti a duchem se
připojujme ke mším, které jsou v tu chvíli slaveny. A již nyní, dopředu, čiňme
tak i my sami. Často, nejlépe denně, tento skutek opakujme, jako kdyby to mělo
být naposled; tak budeme velmi dobře připraveni, až ta pravá chvíle skutečně
přijde. Tehdy budeme vědět, že „když Bůh dovede člověka na samý okraj propasti,
také ho odtamtud dokáže přivést zpět“; naše smrt bude jako proměněná; budeme
volat Spasitele a Pannu Marii, aby si pro nás přišli a darovali nám poslední
milost, která nám definitivně zajistí spásu skrze poslední skutek víry, naděje
a lásky.
Zdroj: La vie spirituelle n° 194, listopad 1935
Překlad: D. Grof
