Sedesvakantismus?

Sedesvakantismus?

Dan O´Connell

Vzpomeňte si, když liberálové popularizovali Nietzscheho rčení „Bůh je mrtev“. Poté po jeho smrti nějaký bystrý vtipálek napsal na zeď „Nietzsche je mrtev. Bůh.“ Hodně jsem přemýšlel o sedesvakantistickém stanovisku, a ačkoliv jsem nepřišel s něčím tak výstižným jako „Nietzsche je mrtev. Bůh.“, mám pár myšlenek k tématu, o které se chci podělit.

Za prvé, co je sedesvakantismus? Jak já to chápu, sedesvakantista je katolík, který věří ve všechna práva a autoritu papežství, ale nevěří, že člověk, který v současnosti drží titul papeže, Jeho Svatost Benedikt XVI., je opravdu papež. V zásadě je Benedikt XVI. někým, kdo se vydává za papeže, podvodníkem, ačkoliv zbytek světa jej jako papeže přijímá. Odtud latinský termín sede-vacant, „stolec (Petrův) neobsazený“.

Na jisté úrovni je sedesvakantistický postoj přesně opačný k modernistickým biskupům, kteří věří, že Benedikt XVI. je papež, ale nevěří ve všechna jeho práva a autoritu papežství. Což je trik, který příhodně uplatňují v rámci pojetí kolegiality.

Existuje také podobnost mezi sedesvakantistou a tím, koho nazývám Novus Ordo konzervativcem (NOK). Oba dva činí tutéž základní chybu. Tou je, že „papež se nemůže mýlit“. Kdyby to byla pravda, že papež se nemůže mýlit, znamenalo by to zbavit ho jeho svobodné vůle. Oba, sedesvakantista a NOK, sdílí tento mylný předpoklad – třebaže vyvozují rozdílné závěry. Například NOK se neznepokojuje, když papež líbá Korán (zde) nebo připustí polonahé ženy k oltáři v rámci liturgie (zde) nebo, když jej pomaže pohanský šaman (zde) nebo vede Židy k tomu, že se nemusí obrátit (zde), aby byli spaseni. NOK bude tleskat a aplaudovat a křičet jupíí, protože to je papež a „papež se nemůže mýlit“.

Na druhé straně sedesvakantista, který také věří, že „papež se nemůže mýlit“ je pochopitelně šokován vším výše zmíněným (všemi mimořádnými papežskými událostmi), a protože ví, že všechny tyto věci jsou jasně proti víře, činí závěr, že protože se „papež nemůže mýlit“ a dělá tyto špatné věci, tudíž nemůže být papežem.   

Základní problém u premisy, že „papež se nemůže mýlit“ je ten, že popírá papežovu svobodnou vůli danou mu Bohem. Církev bojující, Církev pozemská se vždy skládá jak ze světců, tak z hříšníků. Katolíci mohou být v každé fázi svého život buď jedním, nebo druhým v závislosti na tom, jak odpovídají na milost, kterou jim Bůh štědře nabízí. První povinností každého člověka je spása vlastní duše, ať je to laik, kněz, prelát nebo papež. Člověk se nevzdává své schopnosti volit mezi dobrem a zlem, své svobodné vůle, když se stane papežem.

Pokračujeme-li, sedesvakantistické uvažování je asi takovéto: „Jestliže se papež stane heretikem, není už katolíkem. A jestliže není katolíkem, automaticky ztrácí úřad papeže.“

Na povrchu se taková logika zdá přitažlivá, ale ve skutečnosti představuje některé problémy, které jí činí neudržitelnou. Například řekněme, že papež ve všem pravověrný se jednoho rána vzbudí a rozhodne se, že eucharistie je jen chléb a víno a ne skutečné Tělo a Krev Krista. Sedesvakantista je konfrontován s otázkou: Kdy přesně nastává chvíle, kdy ztrácí úřad papeže? Když myslí omylně? Když vysloví omyl soukromě? Když ho vysloví veřejně? Když jej napíše nebo možná, když je omyl publikován? V některou tuto chvíli v čase, ačkoliv není jasné kdy, věří sedesvakantista, že papež ztrácí svůj úřad.

Řekněme, že tento papež plně přijal tento omyl ve své mysli a dokonce řekl knězi, který je jedním z jeho asistentů, o této nové (mylné) víře. Co se pak stane, jestliže dalšího dne pochopí svůj omyl, bude opravdově litovat a znovu přijme Církevní učení? Přijde za asistentem a řekne:

„Hele, víš co? Nezmiňuj, co jsem ti řekl včera. Nevěděl jsem, co říkám. Bylo to špatné, byl to omyl. Litoval jsem a zašel jsem ke zpovědi. Prostě na to zapomeň. OK?“

Teď musí sedesvakantista rozhodnout, zda je to ještě papež nebo ne. Jasně se držel mylné ideje, veřejně po dobu zhruba 24 hodin. Kromě asistenta o tom nikdo jiný na světě nevěděl a ten řekl, že je to zapomenuto. Jestliže papež automaticky ztrácí papežský úřad v nějaký nezjištěný moment, ale pak upřímně lituje, nabývá znovu automaticky úřad nebo musí být znovuzvolen? Je to skutečně velice absurdní. Jestliže by sedesvakantistický postoj byl pravdivý, nikdy bychom s jistotou nevěděli, jestli je někdo papežem bez ohledu na to, jak pravověrný může na povrchu být.

A nyní, co kdyby se to vyvinulo jinak? Co kdyby asistent odpověděl odlišně, když by ho papež požádal, aby onen incident nezmiňoval?

Asistent: „Počkejte, Ralphe, to nemohu udělat.“

Papež: „Ralphe? Co tím myslíš? Nikdo mě tak nenazval po 30 let!“

Asistent: „Chápu, ale nemohu vás dost dobře nazývat Svatým otcem po tom, co jste řekl včera. Chápete, ztratil jste svůj úřad.“

Papež: „Zapomeň na včerejšek. Udělal jsem chybu. Prosím, už to znovu nevynášej na světlo.“

Asistent: „Ale Ralphe, já jsem sedesvakantista a musím vás informovat, že...“

Svatý otec (přeruší ho): „Neříkej mi tak! Cože jsi?“

Asistent: „Sedesvakantista. A vy jste včera ztratil papežský úřad.“

Papež: „Řekni to ještě jednou. Jsi kdo?“

Asistent: „Sedesvakantista, někdo, kdo věří, že jestliže je papež v omylu, není už papežem. A včera jste řekl tu strašnou věc...“

Už nejste papežem... Ano, jsem.

Papež: „Já vím, já vím.“

Asistent: „Takže dnes nejste papežem, jste jen ... Ralph, jeje, lituji.“

Papež: „Ale upřímně jsem se kál.“

Asistent: „Na tom nezáleží, jste mimo hru.“

Papež: „Ale co sv. Petr, ten otevřeně odmítnul Našeho Pána a litoval. Náš Pán nikdy neřekl, že není apoštolem nebo papežem!“

Asistent: „Poslouchejte, my sedesvakantisté jsme studovali sv. Roberta Bellarmina a víme, podle něj ... inu, jste mimo hru.“

A tak dál a tak dál hovoří sedesvakantisté. Pravda je taková, že papež nemůže ztratit svůj úřad, ledaže Božím aktem, jak jasně a neomylně učí papež Bonifác VIII. v Unam Sanctam (18. ledna 1302):

„Proto, jestliže se zpronevěří pozemská moc (stát), bude souzena mocí duchovní (Církví), avšak zpronevěří-li se duchovní moc nižšího stupně, bude souzena vyšší; nejvyšší moc (papež) pak jedině Bohem – a nikoliv člověkem.“

Co jestli se Bůh zdrží při nápravě té situace? Budeme čekat a modlit se a následovat to, co Církev vždy učila.

Soudobé historické případy

Současná historie nám dává řadu příkladů správného postoje v dobách hierarchické nezodpovědnosti. První, na který poukážu, je Padre Pio. Je velmi dobrým příkladem, protože je ze strany NOK i sedesvakantistů považován za skvělého katolického kněze, mystika a divotvůrce. Padre Pio žil v době pontifikátu dvou papežů, které sedesvakantisté rádi řadí mezi nepapeže: Jana XXIII. a Pavla VI. Žil jen krátce v době zmatku známého jako Druhý vatikánský koncil. Viděl Padre Pio všechna ta zneužití v Církvi a četl o nich? Ano, přesto ani nenaznačil takovou věc, že Jan XXIII. a Pavel VI. nejsou papeži. Vsadil bych se, že by tento italský mystik a divotvůrce – se svým italským temperamentem – považoval každého, kdo by takovou myšlenku nadnesl, za choromyslného.

Mají sedesvakantisté lepší vhled než Padre Pio, který měl Kristova stigmata? Připouštím, že to, že je někdo mystik nebo dokonce kanonizovaný světec neznamená automaticky jeho neomylnost. Pokročme tedy vpřed a podívejme se, jestli nám dějiny Církve podají k tématu neomylné poučení.

Ale předtím musím zmínit jiný důležitý příklad z nedávné doby. Zesnulý P. Leonard Feeney, SJ, byl největším teologem 20. století. Jistě chápu, že mnoho čtenářů tohoto článku nehodnotí P. Feeneyho tak vysoko, ale účelem tohoto eseje není obrana P. Feeneyho a hrdinského postoje, který zastával vzhledem k neomylně definovanému dogmatu „mimo Církev není spásy.“ (1) Zmiňuji ho jenom proto, že si ho většina sedisvakantistů vysoce považuje.

P. Feeney také žil za pontifikátu Jana XXIII. a Pavla VI. a zemřel krátce před tím, než se koncem roku 1978 stal papežem Jan Pavel II. P. Feeney snášel všechny urážky a rány, které přicházejí, když se člověk postaví za katolické dogma ve světě, který zešílel náboženskou lhostejností a mylným ekumenismem. Přesto nikdy nenadnesl nebo nenaznačoval, že Jan XXIII. nebo Pavel VI. nejsou papeži.

Velekněz Kaifáš byl potvrzen Duchem Svatým

Nakonec nejlepší příklad ze všech pochází z nejstarší doby – z neomylného zdroje, na který jsem dříve narážel. Abych připravil scénu pro tento příklad, musím rychle zmínit skvělou knihu s názvem The Continuity of Religion (Kontinuita náboženství) od biskupa Jacquese Bossueta, sepsanou kolem roku 1675 jako část cyklu přednášek pro mladého francouzského korunního prince na žádost princova otce francouzského krále Ludvíka XIV. Cílem práce biskupa Bossueta bylo naučit korunního prince „dvě hlavní pravdy historie: první byla odhalit na minulosti poučení o autoritě, posvátnosti a kontinuitě náboženství.“ Druhou bylo ukázat Boží Prozřetelnost nad všemi národy.

Náš zájem se týká prvního bodu, protože v něm biskup Bossuet názorně předvádí, že vždy existuje pouze jedno pravé náboženství, které jde neporušené od Adama a Evy až do současnosti a dále. Biskup Bossuet obratně poukazuje s odkazem na předurčení kmene Lévi: „A tak oltáře mají své služebníky, zákon své obhájce a trvající existence Božího lidu je potvrzena posloupností jejich pontiffů, která pokračuje bez přerušení od prvního z nich Árona.“ (vydaní v Loreto Publications, str. 34)

Proto, jestliže byl, jak biskup Bossuet říká, Áron veleknězem, naším prvním papežem (mysticky řečeno), pak by to činilo papežem také Kaifáše. Kaifáš, jak si jistě vzpomínáte, byl židovským veleknězem, když se vtělený Všemohoucí Bůh, Ježíš Kristus, procházel ulicemi Jeruzaléma. Kaifáš byl částí neporušené kontinuity, posledním veleknězem/papežem před přenesením /moci/ na sv. Petra a Nový zákon. Už vám může být jasné, co vám chci říct, ale prosím nechte mě to rozvést.

Jak tedy vypadal Kaifášův životopis? Ten muž v podstatě zešílel. Za prvé znal všechnu tradici: Noeho, Abraháma, Mojžíše, Davida, všechny proroky a všechno jejich učení o příchodu Mesiáše Ježíše Krista. Co udělal? Všechno to ignoroval. Měl být býval prvním, kdo poznal Mesiáše, ale místo toho Jej trápil a hořce pronásledoval a rouhal se Mesiáši, svolal ďábelskou veleradu, aby usilovala o Jeho život a nakonec přinutil Římany k mučení a krutému ukřižování Mesiáše v nevýslovných bolestech.

Velkou otázkou tedy je: Dal Ježíš Kristus někdy najevo, že Kaifáš není veleknězem/papežem? Odpověď je: ne. Pán Ježíš Kristus, který měl více důvodů než kdokoliv jiný být sedesvakantistou, jím nebyl. Co se týče apostaze a hereze, je v tom Kaifáš pěkně namočený, ale Náš Pán nikdy nezpochybnil skutečnost, že Kaifáš je veleknězem/papežem.

Ve skutečnosti Písmo opakovaně potvrzuje fakt, že heretik, apostata Kaifáš byl skutečně veleknězem. Jedna z nejlepších pasáží, která na to poukazuje je: Jeden z nich, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: „´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´ To však neřekl sám ze sebe, ale jako velekněz toho roku vyřkl proroctví, že Ježíš má zemřít za národ.“ (J 11; 49-51)

Dobře... tady máme Ducha Svatého, který nejen potvrzuje skutečnost, že heretik, apostata Kaifáš je skutečně veleknězem (papežem), ale On také skrze něj prorokuje. Nu, nevítězí tohle nad vším! Jinými slovy Bůh je pořád Bůh a může pro své neomezené cíle využít papeže, který sešel z cesty, nebo apostatu velekněze/papeže.

Jestliže Pán Ježíš Kristus odmítnul sedesvakantismus, proč by měl kdokoliv z nás, kdo Ho miluje, věřit, že bychom sedesvakantismus měli přijmout? Náš Pán Ježíš Kristus nám dal vlastní příklad, když řekl v Matoušově evangeliu (23: 2-3): „Na stolici Mojžíšově zasedli zákoníci a farizeové. Proto čiňte a zachovávejte všechno, co vám řeknou; ale podle jejich skutků nejednejte: neboť oni mluví a nečiní.“ Není tu žádný sedesvakantismus.

 

1. Pius XII. ve své encyklice Mystici Corporis Christi z roku 1943, kde silně znovu potvrzuje učení Církve z Unam Sanctam Bonifáce VIII. byl příhodný v tom, že byl obdobou životního díla P. Feeneyho v obraně stěžejního třikrát neomylně definovaného Církevního dogmatu „mimo Církev není spásy“.

Zdroj: Tradition in Action

Překlad: D. Grof