Kazstelia Vásquez
V USA si snoubenci mohou vybrat, zda budou mít
církevní nebo občanský svatební obřad. Pokud si vyberou církevní, stát ho
uznává. V Mexiku však páry, které si přejí mít církevní obřad, musí být
také oddány při občanském obřadu.
Tato odluka Církve od státu se datuje zpět
k ústavě z roku 1857 a pozdějšímu prosazení několika vládních zákonů,
které daly státní administrativě moc nad duchovními a odňaly pravomoci
katolické Církvi.
V roce 1926 bojovala malá armáda katolických
rolníků, kteří se pojmenovali „Cristeros“ (následovníci Krista; česky též
Kristeros – pozn. překl.), za znovuzískání náboženské svobody. Než bylo po
všem, chopilo se zbraní proti vládě až 50 000 mužů.
„Válka“ vytvořila mnoho náboženských uprchlíků,
z nichž někteří přišli do El Pasa (USA). Město přivítalo pronásledované a
z této podpory vzešlo vybudování nových seminářů a klášterů, které dnes
stále existují.
V roce 1917 oslabili katolickou Církev
v Mexiku prezident Plutarco Elías Calles a bývalý prezident generál Álvaro
Obregón prosazením článků z ústavy z roku 1857 do verze z roku
1917. Článek 3 volal po sekulárním vzdělávání ve školách, čímž postavil mimo
zákon farní vzdělávání. Článek 5 uzavíral všechny semináře a kláštery. Článek
24 zakazoval konání pobožností mimo hranice kostela.
Článek 27 zakazoval, aby náboženské skupiny vlastnily
nemovitý majetek, čímž bylo znárodněno všechno vlastnictví Církev. Článek 130
zakazoval kněžím a řádovým sestrám nošení hábitu, co je však důležité, odňal
všem duchovním volební právo a právo projevu a zakázal kritiku vládních
činitelů a komentáře ohledně veřejných záležitostí v náboženských
publikacích.
Uzavírání seminářů začalo během Mexické revoluce a
zanechalo jeptišky a kněze bez domova a bez práce. Vláda také nařídila, že bude
dovoleno pouze duchovním mexického původu zůstat a účastnit se náboženských
aktivit v Mexiku. Do roku 1917 byly z Mexika vypovězeny nebo ze
země utekly stovky duchovních.
Katolická Církev nechtěla násilím oplácet vládě a tak
od roku 1919 do roku 1926 dbala zákonů. V roce 1926 však prezident Calles
zavedl zákon, kterým trestal kněze pokutou 250$ za nošení náboženského oblečení
a posílal je na pět let do vězení za kritiku vlády.
Mexický arcibiskup José María Mora y del Río
prohlásil, že katolická Církev nemůže přijmout vládní restrikce. 31. července
1926 arcibiskup pozastavil všechny veřejné pobožnosti tím, že nařídil mexickému
duchovenstvu, aby se zdrželo provádění jakýchkoliv církevních svátostí.
Cristeros cítili, že jediným způsobem, jak bojovat
proti vládě, je chopit se zbraní. Byli ochotní stát se mučedníky za svou
náboženskou svobodu. Jean Meyers, francouzský odborník na tuto revoluci, nám
vypráví o Cristeros, kteří navštěvovali polní mše, oblečení v sandálech a bílých
svršcích a ozbrojení mačetami. Věděli, že je vojáci mohou kdykoliv napadnout
s kulomety.
Mnoho kněží bylo umučeno, když sloužili mši. Buď byli
zastřeleni, nebo sťati. Cristeros jako poslední potvrzení své víry před
smrtí volali: „Viva Cristo Rey!“ (Ať žije Kristus Král!).
Otec Miguel Augustin Pro byl jedním
z nejznámějších kněží mučedníků. Pro využíval složitých převleků, aby ho
vojáci nepoznali jako kněze. Často navštěvoval věřící v přestrojení za
žebráka a byl známý svým nezdolným smyslem pro humor. Zajišťoval svátosti,
vyprávěl vtipy, přinášel smích a finančně pomáhal potřebným. Bohaté rodiny
často dostávaly svátosti od Otce Pro přestrojeného za obchodníka. Pro a jeho
bratr Humberto byli zatčeni pro mylnou spojitost s bombovým útokem na auto,
při němž byl zraněn exprezident Obregón. Auto použité pro bombový útok bylo
vystopováno až k Humbertovi Pro, předešlému vlastníkovi.
Calles využil příležitost veřejně popravit kněze
v pokusu zastrašit další kněze před účastí v politice. Přikázal, aby
byl Pro zastřelen na policejní stanici a na popravu pozval zpravodaje. Otec Pro
měl malý krucifix a svůj růženec a při popravě držel ruce ve tvaru kříže. Papež
Jan Pavel II. ho blahořečil 25. září 1988.
Další mučedník, San Pedro de Jesus Maldonado Lucero,
sloužil duchovním potřebám lidu v Chihuahua v Mexiku. Maldonado
navštěvoval v Mexiku v roce 1914 seminář, ale politický střet ho
donutil odejít. Přišel do El Pasa a 25. ledna 1918 obdržel od biskupa Anthonyho
J. Schulerata kněžská svěcení v katedrále sv. Patrika. Pak se vrátil do
Chihuahua, aby sloužil věřícím.
Poté, co byly v roce 1926 zavedeny Callesovi
protikatolické zákony, stal se Maldonado vládním terčem, kvůli vykonávání
náboženských obřadů v soukromých domech. Úspěšně celebroval noční mše na
různých rančích, oddával a křtil a poskytoval další svátosti. Během svatého
týdne v roce 1937 ho starosta a vojáci v Santa Isabel zatkli a ubili
k smrti za odporování vládním zákazům ohledně skrytých náboženských
obřadů. Maldonadovi vrazi použili pažby pušek, když ho mlátili do hlavy a
vyrazili mu oko z důlku.
Mnoho dalších kněží a jeptišek spolu s obyčejnými
katolíky, mormony a členy episkopální církve stejně jako Maldonado opustili
zemi a nalezli útočiště v příhraničních městech v USA, mezi nimi i
v El Pasu. Patrick Cross píše, že do roku 1929 nemohlo nějakých
25 000 kněží v přibližně 12 000 farnostech uspokojovat duchovní
potřeby více než 10 milionů mexických katolíků.
Dědeček autora tohoto článku v osobním rozhovoru
vzpomínal, že v roce 1927 ve věku 13 let pomáhal Otci Gregoriu Paradesovi
při tajné mši v domě Guanajuato. Po jejím skončení přišli vojáci, kteří
hledali místo, kde by mohli nakrmit a napojit své koně.
Aby zachránil život kněze a uchránil Svátost oltářní
před znesvěcením, Cuellar vzal kalich obsahující Svátost oltářní a běžel jej
schovat do sousedního domu. On a Otec Parades se skrývali tři dny ve sklepě a
čekali až vojáci odejdou.
Pronásledovaní mexičtí katolíci si získali celosvětové
sympatie. Boston odsoudil nová náboženská nařízení a nazval je „nejbrutálnější
tyranií“. Newyorští farníci naplnili katolické a protestantské kostely, aby se
modlili za mírové řešení v Mexiku.
Biskup v El Pasu Rev. Anthony J. Schuler přivítal
katolíky z Juarézu a dokonce jim zaručil kněžské povolení uzavírat sňatky
a přijímat křty bez požadovaného trvalého pobytu mexických občanů. Mezi lety
1926 a 1929 se počet osob navštěvujících mše v katolických kostelích
v El Pasu zdvojnásobil. Dramatický nárůst křtů a sňatků lidí
s hispánskými příjmeními v katolických kostelích naznačoval, že kostely
ve městě slouží velkému počtu katolíků z Mexika.
Protože kněží a jeptišky v Mexiku už nemohli
učit, mnozí z nich přišli do El Pasa. Tři jeptišky z řádu Stálé
adorace a dvě z kongregace služebnic Nejsvětějšího srdce Ježíšova přijely
do El Pasa 2. srpna 1926. Kostel Nejsvětějšího srdce Páně přijal sestry
z kongregace služebnic Nejsvětějšího srdce Ježíšova s otevřenou
náručí.
Protože nebyl v El Pasu žádný řád Stálé adorace,
poskytl biskup Schuler finanční prostředky k založení takového kláštera,
aby vychovával jeptišky. Jiné vyhnané sestry z Mexico City a Guadalajaru
se brzy připojily k prvním sestrám.
Ctihodná matka María Concepción del Espíritu Santo
vedla sestry, které přišly z Guadalajaru. Nalezla vhodné místo pro klášter
v domě č. 1401 v Magoffinu. Dohromady s penězi z diecéze
vybrala katolická komunita finanční prostředky a pomohla za majetek zaplatit
7 550$ v měsíčních splátkách.
Když se El Paso stalo v roce 1926 diecézí,
dostalo povolení zakládat semináře a stalo se domovem františkánů
v semináři sv. Antonína v Hastingsu a Crescentu v roce
1935. Po svém odchodu z Mexika žil do té doby františkánský řád
z Michoacanu, který neměl seminář od roku 1910, v Santa Barbaře
v Kalifornii.
Kláštery a semináře založené v té době si vedly
tak dobře, že brzy následovalo založení dalšího kláštera Stálé adorace
v Lower Valley a semináře Rogera Bacona, které se staly příbytkem pro
kněze a jeptišky bez domova.
Během náboženského pronásledování se někteří Mexičané,
kteří hledali a našli azyl v El Pasu, rozhodli zůstat. Mnozí se však
vrátili do Mexika, zapisovali však své děti do zdejších škol. Možná sklon
posílat děti do školy přes hranice začal, když El Paso vyhovělo oněm
potřebám před tolika lety.
I když už katolicismus není v Mexiku otevřeně
pronásledován, stále je cítit perzekuci z 20. let 20. století. Vláda zakazuje
kněžím vlastnit majetek, kritizovat vládní představitele nebo komentovat
veřejné záležitosti. Stát stále neuznává sňatky uzavřené v kostele.
V roce 2000 papež kanonizoval 25 kněží
z období Cristeros včetně Maldonada. Krev tisíců Cristeros a mučedníků,
která zaplavila zemi, živila ducha těch, co zůstali. V srdcích věřících
lze stále slyšet jejich statečný pokřik: „Viva Cristo Rey!“
Zdroj: Borderlands
Překlad: D. Grof
