Zázrak v St. Nicholas du Chardonnet

Zázrak v St. Nicholas du Chardonnet

Michael Davies

V neděli 27. února 1977 byla katolickými tradicionalisty provedena „okupace“ kostela St. Nicholas du Chardonett v Paříži neboli „osvobození“, jak tomu raději říkají. Kostel je v roce 1983  stále pevně pod jejich kontrolou (kostel je pod jejich kontrolou dodnes – pozn. překl.) a je to jistě nejpopulárnější a nejvíc vzkvétající farnost v Paříži. Přehnaně vážné historky té události obíhají mezi progresivisty; dokonce existují popisy, které vytvářejí dojem, že /kostel/ připadl oddílu fašistické milice, která používala růžence jako boxery! Když v roce 1981 navštívil papež Francii, byl vyzván, aby sloužil mši s vypuzenými farníky ve školní třídě, kterou musí používat, protože nemají žádný kostel. Papež pozvání odmítl. Jak objasní článek, který následuje, Saint Nicholas působil jako spojená farnost s farností Saint Séverin, vzdálené doslova co by kamenem dohodil. V tomto rozlehlém kostele /Saint Séverin/ je ohromný prostor pro stonásobně víc farníků ze St. Nicholas, nebo údajných farníků ze St. Nicholas, kteří si nepřejí se účastnit bohoslužby v St. Nicholas od té doby, co je tam zase sloužena tridentská mše. Ačkoliv, striktně řečeno, obsazení kostela St. Nicholas není částí příběhu roztržky mezi arcibiskupem Lefébvrem a Vatikánem, což je předmětem této knihy, musí být vsazeno do historického kontextu této roztržky – zvláště tam, kde se to týká situace ve Francii. Byla to jistě nejdramatičtější událost ve století starém konfliktu mezi tradicí a liberalismem, která se stala od triumfální mše v Lille jen o něco víc než šest měsíců předtím.
(viz 1.díl, str. 253 – 271)

Šťastnou shodou okolností jsem navštívil Saint Nicholas 12. dubna 1977. Popis, který následuje, jsem napsal pro The Remnant z 30. dubna 1977.

Datum: Úterý 12. dubna 1977. Místo: Paříž – přesněji stanice metra Maubert – Mutualité. Čas: asi 18.15. Vyšel jsem ze stanice metra a první věci, které jsem si všimnul, je zvuk zvonění zvonu, který zní triumfálně; povýšeně nad hlukem ulice v dopravní špičce a nad davy spěchajícími domů. Během pár chvil vidím kostel z kterého zvon zní – je to St. Nicholas du Chardonnet, kostel kde se stal zázrak. Zázrak? Il ne faut pas exagérer říkají Francouzi. „Nemá se přehánět“. Ale tohle není přehánění. Až do první neděle předvelikonočního postního období to byl typický farní kostel Paříže. Méně než 100 věřících navštívilo všechny mše sloužené v neděli. Kdysi krásný kostel vypadal špinavě a zanedbaně. Nedělní shromáždění, jak se teď mši říká ve Francii, byla celebrována na stole na pódiu pokrytém velmi sešlým purpurovým materiálem. Oltář byl opuštěn evidentně navždy.

Během poslední ranní mše první neděle předvelikonočního postního období započal zázrak. Hrstka věřících začala narůstat. Pomalu ale jistě se kostel začal plnit. Zanedlouho byl plný. Věřící stáli v uličkách. Jeden z farních duchovních nemohl zadržet svůj údiv.

„Kdo jste? Proč jste tu? Jsme přemoženi radostí.“

„Doufejme, že ještě budete potěšeni za pár minut“, odpověděl laik.

„Proč, co tím myslíte?“, zeptal se duchovní.

Brzy to zjistil.

Hlavními dveřmi kostela vešlo triumfální procesí. V čele s křížem přišla dlouhá řada věřících vedená slušným počtem kněží, z nichž tři byli oblečeni na mši. Ať jsou jejich jména známá a ctěná. M. l´Abbé Juan,  subdiákon; M. l´Abbé de Fommevault, diákon; Monsignor Ducaud – Bourget, celebrant – kněz více než osmdesátiletý, patriarchální postava s dlouhými bílými vlasy, kněz, který vypadal jako reinkarnace faráře arského. Mezi dalšími kněžími byl M. l´Abbé Coache, vyštvaný ze své farnosti za zločin zorganizování procesí k poctě Svátosti oltářní.

Roky tito svatí kněží celebrovali množství mší každou neděli v Salle Wagram, dosti zanedbaném sále blízko Vítězného oblouku. Žebrali a prosili, použili každý možný přístup ke světským i církevním autoritám, aby jim povolily užívat nějaký kostel ke slavení jejich mše – ale bezvýsledně. Mše, kterou toužili celebrovat, byla mše kodifikovaná papežem  sv. Piem V. - a celebrování této formy mše je jediná forma aktivity, která je ve francouzské Církvi totálně a absolutně zakázaná. Dnešní situace byla perfektně vystižena P. Henrim Bruckbergerem, generálním kaplanem Francouzského odporu (hnutí bojující proti německé okupaci za 2. sv. války – pozn. překl.). „Dnes se knězi povoluje půjčit svůj kostel pro použití muslimy nebo buddhisty, Tibeťany nebo Patagónci, hippies, Papuánci, nePapuánci, kluky, dívkami, nejednoznačnými, nevyhraněnými, obourukými, obojživelníky nebo kočovníky – ale pokud si ubohý kněz přeje sloužit mši, pro kterou byl sám ten kostel postaven (a to nikoliv hierarchií, ale lidem samotným), a jestliže si francouzský národ přeje jít na tutéž mši, která se zde sloužila po staletí, pak na ně dopadne všechen hněv francouzského episkopátu.“

Ale při první neděli předvelikonočního postního období v roce 1977 toho měli věřící dost – víc než dost. Návštěvnost v Salle Wagram – 8000 lidí každou neděli – víc než překonávala jakékoliv jiné místo bohoslužby v Paříži, nevyjímaje z toho katedrálu Notre Dame. Proč, ptali se sami sebe kněží a lidé, proč by měli sloužit mši ve veřejném sále jen pro jediný zločin, že zůstali věrní víře svých otců?

„Jakým právem jste sem přišli?“, zeptal se jeden farní klerik.

„Přicházíme“, odpověděl Msgr. Ducaud – Bourget (a není přehnané myslet si, že byl /Bohem/ inspirován) „ in Nomine Domini.“

Apoštolové pokroku jsou chvíli v rozpacích; než si uvědomí, co se děje, je jejich pódium odsunuto do chrámové lodi, a slavnostní velká mše se slouží na oltáři. Ale ti apoštolové pokroku nezůstávají v rozpacích na dlouho. Militantní bojovníci proti utiskovatelským společenským strukturám, obhájci laické účasti – co mohou dělat? Odpověď je jednoduchá. Zavolat policii. Což činí bez váhání. Policie přijíždí. „Vyžeňte ty lidi z kostela.“

„Ale oni slouží mši a modlí se. K tomu je kostel!“ Policie odchází. Apoštolové pokroku jsou znova v rozpacích.

A to je celé.

Tradicionalisté přišli, pomodlili se, zůstali. A stále zůstávají.

Progresivisté několik dní drželi sakristii a při jedné příležitosti učinili protiútok, který byl neúspěšný. Následné násilí na chvíli vrhlo stín na to, co bylo velmi radostnou událostí. Ale nyní už přenechali celý kostel tradicionalistům. Věřící mají kostel, ve kterém mohou sloužit mši, která se sloužila ve všech kostelích Paříže před „liturgickou obnovou“, po které následoval při nástupu kardinála Martyho, arcibiskupa Paříže v roce 1977, 54% pokles v návštěvnosti Pařížanů na mši. Ale nikdo není tak odhodlaný jako tvrdohlavý liberál, a kardinál by docela jistě dával přednost nemít na mši v neděli žádného katolíka radši, než povolit sloužení jediné tradiční mše.

Od obsazení liberální establishment vedený samotným kardinálem Martym zaujal několik groteskních póz pro média, které jen mohly vyvolat pobavení kvůli nelibosti, jež vyvstala pro jejich cynické pokrytectví. Ustala poselství sympatií ubohému knězi ze Saint Nicholas a jeho sklíčené kongregaci (všem těm šedesáti, sedmdesáti lidem), kteří teď nemají kde sloužit mši, kde se setkávat, kde dostávat náboženské poučení, nebo kde by se mohl setkávat jejich skautský oddíl. Kardinál je s nimi sjednocen v jejich hodině žalu a perzekuce atd. atd., stejně jako bezpočet liberálních stoupenců, kteří vyjádřili svou solidaritu zaníceně a zcela veřejně. A to je vlastně od Saint Nicholas jen co by kamenem dohodil rozlehlý kostel St. Séverin, ty dva kostely vždy před obsazením byly jakýmsi druhem přičleněných farností. Nebyl tedy, jako výsledek poklesu návštěvností mší, žádný problém vmáčknout hrstku farníků ze Saint Nicholas, kteří se rozhodli pro novou mši, do dostatečného prostoru volného pro slavení nové mše v tomto kostele /St. Séverin/. Ale, a to je velmi důležité, nyní více než 200 farníků ze Saint Nicholas navštěvují mši ve svém farním kostele každou neděli – a tradicionalisté to mohou dokázat. Kardinál Marty tvrdí, že má podpisy 2000 pobouřených obyvatel farnosti, kteří jsou sžíráni netrpělivostí, aby jim byl jejich kostel vrácen! Když jsem tohle číslo zmínil těm, kteří organizovali obsazení, vyvolalo to bujné veselí. Abych to jemně řekl (což oni neudělali), naznačili, že kardinálova čísla mohou být poněkud (a poněkud více) přehnaná. V jejich vlastním případě mají v držení seznam farníků, kteří výslovně podepsali petici požadující, aby kostel zůstal v rukou tradicionalistů, a mají fotokopii občanského průkazu každého podepsaného, aby dokázali, že dotčená osoba je skutečný farník. Petice je nyní podepsaná více než 50 000 sympatizantů – nejen z Paříže, ale z celého světa. Bylo mou ctí přidat svůj podpis 12. dubna.

Teď překvapivě kardinál Marty není spokojen s tím nechat situaci tak, jak je. Byl, opatřen soudní příkaz, který uvádí, že tradicionalisté mohou být vykázáni soudním vykonavatelem,  policií a nebo vojskem, bude-li to nezbytné. Bylo určeno datum, ale následoval odklad soudního rozhodnutí do doby po Velikonocích, aby se mohli celý svatý týden konat bohoslužby (asi si je sám soudce přál navštívit). Tento odklad soudního rozhodnutí vypršel v pondělí 11. dubna a já jsem s jistou úzkostí prvně navštívil kostel asi v 8:15 ráno 12. dubna po celonoční cestě ze Švýcarska. Poté, co jsem vešel do kostela, pomyslel jsem si, že se stalo nejhorší, protože jsem uslyšel kněze mluvit francouzsky. Ale vše bylo v pořádku, prostě jen četl evangelium. Bylo velkou radostí účastnit se mše v nádherném starém kostele přesně tak, jak se celebrovala před koncilem.

Po mši jsem hovořil s celebrantem a některými mladými muži, kteří stráží kostel. Pak mě pozvali, abych s nimi sdílel jejich velmi jednoduchou snídani sestávající z chleba s máslem máčeným v kávě. Bylo těžko si představit příjemnější a zdvořilejší mladé muže; objevit takovou vroucnost a oddanost tradiční víře mezi mladými lidmi vychovanými v „koncilové Církvi“ je jistě znamením velké naděje. Všechny dveře kostela až na jedny jsou zamčené a přinejmenším dva nebo tři mladí muži vždy u nich zůstávají na stráži. Pracují na směny – někteří mají stráž celonočně, zatímco druzí spí v provizorním ležení. Je strašným křivým obviněním tvrdit, jak některé liberální noviny (katolické a světské) učinily, že toto jsou mladí muži se zálibou v násilí. Jestli proběhne pokus dostat je z kostela silou, budou se bránit – ale jestliže na ně nebude útočeno, nebude žádné násilí. Ti, se kterými jsem mluvil, mě také ujistili, že by nevzdorovali policii, jen fyzickému útoku progresivistických laiků.

Ale policie a soudy daly docela jasně najevo, že jsou nanejvýš neochotné provést nějakou přímou akci. Monsieur Jean Guitton, prominentní katolický spisovatel, člen Francouzské akademie a blízký přítel papeže Pavla VI. byl ustanoven zprostředkovatelem. Ale tradicionalisté neodejdou, dokud jim nebude nabídnut jejich vlastní kostel. Po osmi letech exilu jsou rozhodnuti, že budou od teď sloužit mše v kostelech. Jestliže je vyženou, prostě obsadí jiný kostel a právní proces bude muset začít znova – zmínka byla o katedrále Notre Dame.

Ujistili mě, že jestli chci zažít opravdovou atmosféru tradicionalistické farnosti, měl bych se vrátit večer - což vysvětluje proč jsem v 18:15 vyšel ze stanice metra Maubert – Mutualité, abych slyšel zvon kostela Saint Nicholas svolávající věřící k bohoslužbě. Dokonce i ve všedních dnech je mše v 8, 12, 17 (následovaná večerními nešporami) a v 18:30 hodin. Vešel jsem do kostela během nešpor právě včas, abych slyšel modlitbu jmenovitě za papeže Pavla. Totéž se dělo během Velkopátečních obřadů v Ecône, kde jsem byl před čtyřmi dny. Zpíval skutečně vynikající sbor – zjistil jsem později, že se dal dohromady spontánně a zpívá při pobožnostech a mši každý den a o nedělích na několika mších. Každý večer jeho členové zůstávají déle, aby cvičili a rozšířili svůj už i tak úchvatný repertoár. Nejpozoruhodnějším rysem sboru (kromě jehotalentu) je jeho mládí.

Špinavý a zanedbaný kostel, který existoval před obsazením se proměnil – s láskou a úplně. Kostel umyli a odrhli – mramorové sochy, které se zdály takřka černé od špíny se teď optimisticky lesknou bělostí. V každé boční kapli jsou květiny, svíce hoří před sochami, hlavní oltář obzvlášť plane svícemi a je takřka zasypán květy. Hlavní oltář v každém kostele je symbolem Krista a v tento Velikonoční týden je to nejvíc vzrušující možný symbol vzkříšení víry Kristova kostela v Saint Nicholas. Oltář se skutečně zdál mrtvý, navždy opuštěný, nikdy už nepoužitý, a tady je – triumfálně vzkříšený, rozzářený světlem a Velikonoční radostí – s cranmerovským stolem /dle Thomase Cranmera, anglického protestantského reformátora – pozn. překl./ a jeho chatrným pódiem odhozeným pryč, výstižně symbolizující porážku koncilové Církve.

Mše začala. Celebroval ji sám Msgr. Ducaud – Bourget. Byla zpívaná a zpívaná nádherně. Při Sanctus se nadčasový popěvek obzvláště ozýval a naplnil klenby tohoto starobylého kostela, jako tomu bylo po staletí. Koncil možná nikdy neproběhl.

Nějaká žena se pohybovala z kaple do kaple a zalévala květiny v květináčích s láskyplnou péčí. Každých pár vteřin jednotlivec nebo skupina lidí vešla do kostela. Někteří zůstali na mši, jiní se jen chvíli pomodlili než odešli. Mnozí byli mladí, ale někteří byli staří – a jak šťastní byli tihle staří lidé. Tady byla víra k níž byli vychováni, aby ji znali a milovali; tady byla jejich tradiční zbožnost docela nezměněná. Uvnitř kostela Saint Nicholas du Chardonnet je to jako by se čas zastavil v roce 1962. Skupina seminaristů z Ecône vešla dovnitř na pár minut. Mají v semináři Velikonoční prázdniny. Byli povzbudivou připomínkou, že tradicionalistická obnova ve Francii není dočasný fenomén závislý na několika postarších kněžích. Ke každému staršímu knězi, který zůstal věrný mši svého vysvěcení, existuje mladý kněz nebo seminarista připravený se k němu přidat, a případně ho nahradit. A ke každému starému člověku, který jistě považuje kostel Saint Nicholas za nebe na zemi, existuje teenager, který objevil jaká kdysi byla katolická víra a je rozhodnutý nepřijímat ji v žádné jiné formě.

A zázrak kostela Saint Nicholas du Chardonnet – bude pokračovat? „Musíte se za nás modlit. Musíte se za nás modlit, aby pokračoval“, řekla jedna paní, která mě uchopila za ruku ve své vroucnosti. „Řekněte všem, ať se za nás modlí.“

Jako ironickou poznámku pod čarou k této reportáži, a významné znamení doby v níž žijeme, jsem objevil po svém návratu do Londýna, při čtení výtisku novin The Tablet z 9. dubna, že kardinál Marty pozval všechny anglikány, kteří navštíví Francii, aby přijali Svaté přijímání v katolických kostelech, jestliže se nebudou moci dostat do anglikánského. Zdá se, že kardinál z Paříže potřebuje naše modlitby mnohem víc než tradicionalističtí členové jeho stáda.

Zdroj: Výňatek z kapitoly knihy Apologia Pro Marcel Lefébvre, 2. díl, kapitola II; publikováno na www.sspxasia.com.

Překlad: D. Grof