Zednářství a Lefebvrův případ (1976)

Zednářství a Lefebvrův případ (1976)

Pohled zpět do budoucnosti

Walter L. Matt (RIP). Přetištěno z The Remnant, 21. srpna 1976 (avšak dnes ještě aktuálnější).

Cokoliv si člověk může myslet o „Lefèbvrově případu“, tj. zda se měl nebo neměl podřídit požadavkům činěným vůči němu Římem, existují dvě věci, které se nesmí ztratit ze zřetele: 1) Požádal Řím, jak na to bylo v tomto sloupku mnohokrát poukázáno, o formální slyšení nebo proces, ale vystoupení před /církevním - pozn. překl./ soudem mu bylo okamžitě odmítnuto. Byl to případ a ve skutečnosti mu odmítli dokonce tak základní právo jako je spravedlivý proces, na který má právo i nejhorší zločinec. 2) Jak na to správně poukazuje jeden náš korespondent: „Zatímco Msgr. Lefèbvre byl suspendován a bylo mu zakázáno dokonce sloužit mši sv. pod hrozbou exkomunikace, žádné takové disciplinární opatření nebylo přijato vůči zednáři Bugninimu.“ Ten nebyl ani veřejně napomenut.

Navíc, přestože podléhal automatické exkomunikaci kvůli předpokládanému členství v zednářstvu, pokračuje arcibiskup Bugnini ve výkonu diplomatické funkce jménem Vatikánu (Bugnini zemřel v roce 1982 - pozn. překl.) – a to i přes skutečnost, jak ukazuje stejný korespondent, že autor nové mše „byl vyhozen v červenci 1975, když Svatému stolci byl předložen nezpochybnitelný důkaz o tom, že je zednář“.

Existují další aspekty „Lefèbvrova případu“, na něž se činí narážky v dnešním „The Remnant Speaks“, a proto se s nimi není nutno lopotit zde. Postačí říct - než si to The Wanderer nebo někdo další dovolí -, že, jak erudovaný katolický laický vydavatel Hamish Fraser říká, „když soudili tohoto oddaného kněze“, měli „nejprve pořádně označit povahu a rozsah bezprecedentního pohoršení, proti kterému (Lefèbvre), jak považuje za svou povinnost, protestuje, aby zastavil to, co papež Pavel sám označil jako „sebezničení Církve“.

Fraser, který píše ze svého rodného Skotska, není v žádném případě sám v myšlence, kterou vyjádřil, ohledně „bezprecedentního pohoršení, proti kterému (Lefèbvre), jak považuje za svou povinnost, protestuje“. Tak například proslulý francouzský dominikánský kněz P. R.L. Bruckberger, jehož článek se objevuje v tomto čísle The Remnant, zdůrazňuje stejný bod:

Jednoho krásného dne Pavel VI. objeví, s nezvratným důkazem, že tento zhoubný Bugnini je zednář, a že není moc prostoru na pochyby, že není jediný zednář v Římské kurii a v blízkém okolí papeže: že tento Bugnini je zde kvůli jedinému účelu: zničit Církev zevnitř. Co papež udělá? Ponechá zednáře v klíčové pozici v Církvi? Nemožné! Bugnini musí být vyslechnut; výslech pokračuje celou noc. Je mu uložen trest za jeho smrtící práci? Je suspendován ze svých posvátných funkcí, o nichž každý věří, že je vykonával svatokrádežně? Je exkomunikován? Nikoliv! Je jmenován pronunciem v Íránu, kde reprezentuje papeže a katolickou Církev! A všemu, co učinil v těch deseti letech je dovoleno zůstat; všemu, co zničil během těch deseti let je dovoleno zůstat zničené.

Msgr. Lefèbvre je obviňován v některých kruzích z „válčení proti Církvi“ nebo z „neposlušnosti papeži“. Proč, račte mi říct, není takové obvinění vzneseno spíše proti zednáři Bugninimu nebo ze stejného důvodu kterémukoliv bona fide zednáři, to nikdo neví. Neválčí zednáři proti Církvi a neposlouchají papeže? Nebyl to papež Lev XIII., kdo nám ve svém apoštolském dopise z 10. března 1902 říká, že: „celým účelem (zednářstva) je válčit proti Bohu a proti Jeho Církvi.“? A nebyl to tentýž Pontiff, který ve své encyklice o zednářství proto napomínal všechny biskupy světa: „Přejeme si, aby vaším prvním pravidlem bylo, abyste strhávali masku zednářství a odhalovali ho jaké opravdu je; a abyste kázáními a pastýřskými listy poučovali lid ohledně lstí používaných tajnými společnostmi tohoto druhu ke svádění lidí a lákáním do svých řad...“? (Humanum Genus, 20. dubna 1884)

A když to tak je, není nejvyšší čas teď, aby když to vypadá, že sama Římská kurie je infiltrována zednářstvem, Svatý stolec a biskupové a věřící kdekoliv začali „strhávat masku“   a odhalovat pohoršení za každou cenu?  Nebyl by toto naléhavější a čestnější úkol než pokračovat v izolaci a odsuzování bez /církevního/ procesu jednoho jediného muže – jehož doklad víry a věrnosti ke všem věcem opravdově katolickým je dostatečně zřetelný a dostatečně jasný  a všem očividný?

Jasně, jak P. Bruckberger tak trefně dovozuje, něco je někde „shnilého“, ačkoliv to opravdu není v Dánsku? Co je to, co leží skryté za tzv. „ Lefèbvrovým případem“, je to mnohem působivější a opravdu ohromné pohoršení zednářské infiltrace a průniku do Církve – kterých se arcibiskup Lefèbvre sám opakovaně dotknul, ale o kterých také obšírně pojednal jeden z nejznámějších a nejrespektovanějších evropských teologů naší doby Dr. Rudolf Graber, biskup z Řezna v Německu, ve své knize „Atanáš a dnešní Církev“ (v češtině dostupná např. v Karmelitánském nakladatelství, www.ikarmel.cz).

Tak si v knize biskupa Grabera v kapitole „Tajné společnosti“ mezi jiným přečteme: „Nebylo by přehnané zastávat názor, že mnoho oblastí katolicismu začalo nyní (1974) přijímat jejich hlavni ideje (zednářské a/nebo ideje Francouzské revoluce)..“. Cituje zednářské dlužníky a spisovatele, speciálně bývalé kněze z 19. století  de Guarita a Roca, aby demonstroval, jak zednářstvo usiluje nejen infiltrovat Církev, ale nakonec ji přetvořit a založit „novou Církev“, která ač zbavena dávných dogmat a svaté tradice se stále bude, obecně řečeno, jevit jako tatáž stará Církev, ačkoliv ve skutečnosti bude vážně činit kompromis se zlými závěry a cíli zednářských intrikánů a spřízněných revolucionářů, pokud s nimi nebude přímo svázána.   

V této spojitosti biskup Graber poukazuje, že ačkoliv papežové (Pius X obzvláště) tak ostře varovali před takovým vývojem, jsou prakticky sami. Církev jako taková jim věnovala malou, pokud nějakou, pozornost. Z toho důvodu dlouhý a pečlivě skrývaný proces prohnané infiltrace a průniku pokračuje a, jak si biskup Graber všímá, „ze všech (zednářských) citátů, které by už vydaly na knihu, není těžké objevit používanou taktiku; zbavit Církev její nadpřirozené povahy, sloučit ji se světem, promísit ekumenicky denominace na místo toho nechat je jít vedle sebe jako oddělené konfese, a tím vydláždit cestu pro vzorové světové náboženství v centralizovaném světovém státě. Přísudek Církve „jediná pravá“ zmizel z dialogu...“ (str. 37)

Na co je zde potřeba myslet je, že tato rozbíječská práce, jak biskup tvrdí, je opravdu „vnitřní práce“ nebo, jak papež Pius X. poukázal na přelomu století, je to kampaň vedená z „nitra Církve“, nikoliv vnějšími nepřáteli!

Biskup Graber v této spojitosti cituje „změnu strategie“ přijatou zednářstvem přibližně na přelomu století, kdy se rozhodlo: „Cílem už není zničení Církve, (alespoň ne v tuto chvíli) ale její využití jejím infiltrováním“. Cituje zednářské zdroje, aby ukázal, jak doufají „ve šťastné výsledky  revoluce (papeže) Jana XXIII.“, tj. „revoluce“, která, jak si zednáři zbožně přáli, by oddělila Církev od její dogmatické povahy a přinesla její smísení se světem.

Cituje Antonia Fogazzara, zednářského spisovatele z 19. století, (kterého také citoval arcibiskup Lefèbvre v jeho posledním Dopise přátelům a dobrodincům č.10, dostupném z The Remnant Press) aby ukázal, že skrytí zednáři, kněží a laici uvnitř i vně Itálie usilují po mnoho desetiletí vyvolat „reformu Církve“, ale bez vzbuzení podezření církevních autorit. (!) „Reformy“ v něž doufají by měly cílit na program náboženských instrukcí Církve, její liturgii, její kázeň a dokonce na vrcholnou správu v Římě. Biskup zdůrazňuje skutečnost, že zednářstvo naplánovalo vyvolat tyto „reformy“ prací uvnitř, tajně, dokonce bez hmatatelného druhu organizace nebo pevného aparátu, ale vždy majíc na mysli jeden stálý cíl: „založení tohoto katolického zednářství“. (!) (str. 44)

„Katolické zednářství“? Jako „katolický komunismus“ nebo „křesťanský socialismus“ je to protimluv. Člověk nemůže být pravým zednářem a ve stejné chvíli oddaným Římským katolíkem.

Což mě přivádí zpět k „Lefèbvrově případu“ a k dilematu, kterému musí tento oddaný římskokatolický kněz a prelát čelit. Uznávaný katolický laický editor a vydavatel časopisu „Approaches“, tištěném v Saltcoats ve Skotsku, pan Hamish Fraser radí přátelům v dopise z 3. srpna 1976:

Je pravda, že dle mého názoru ve chvíli, kdy jsem to psal, považoval jsem pro něj (Lefèbvra) za vhodné NEJÍT do čelního střetu s Římem tím, že by přikročil ke svěcení (13. června v Econe). Ale ve světle následného vývoje – zvláště pohoršujícího prohlášení konzistoře z 24. května 1976, které bylo doslova hustě prošpikováno očividnými nepravdami od začátku do konce (poukázal jsem jen na některé ve svém narychlo připraveném letáku – v příloze časopisu Approaches č. 49-50) a následná jednostranná akce proti Msgr. Lefèbvrovi (žádná proti zednáři Bugninimu – dokonce ani veřejné napomenutí – který pokračuje ve výkonu diplomatické funkce jménem Vatikánu, přestože automaticky podléhá exkomunikaci, protože je zednář; nebo /akce/ proti kacířům jako je Küng, atd.) – zdá se mi, že současný pontifikát ztratil úplně poslední pozůstatek morální autority a není ničím méně než totalitárním despotismem. Tímto je pohoršující případ totalitární netolerancí Říma proti všemu autenticky tradicionalistickému. A proto se Msgr. Lefèbvre zdá čím dál víc být odlitkem formy Atanáše pro 20. století. Za těchto okolností se zdá být první povinností člověka ukazovat pravou podstatu a rozměry současného pohoršení.

Komentář pana Frasera, k němuž se editor The Remnant bez váhání přihlašuje, obsahuje toto další prohlášení: „Podle mého názoru nemůže být Msgr. Lefèbvre obviňován s ohledem na své odmítnutí akceptovat požadavky učiněné jménem papeže: tj. „akceptovat II. vatikánský koncil, pokoncilní reformy a také směřování, ke kterému se papež sám rozhodnul“. Skutečně raději bych bez váhání šel na hranici /myšleno k upálení - pozn. překl./, než abych podepsal tak nehorázný požadavek, protože učinit to by v důsledku bylo schválit a mlčky strpět destrukci, která nastala po II. vatikánském koncilu. Odmítnutím těchto OPATŘENÍ si Msgr. Lefèbvre zaslouží podporu celého katolického světa“.

K prohlášení pana Frasera mohu jenom dodat vlastní vřelé „Amen“. Pro mě akceptovat TAKOVÝ druh opatření by byl, stejně jako pro Msgr. Lefèbvra, jasný případ zrady nejen papežství samotného, ale Nevěsty Kristovy, Jeho Mystického těla. Nemohl bych zvláště přijmout „pokoncilní reformy“ a „orientaci“, které, spíše častěji než ne, v této pokoncilové době jsou nejen zcela mlhavé a zastřené svým projitím skrz „zprostředkující aparáty“, ale jsou neomylně poznamenány mnoha hanebnými známkami „katolického zednářství“ a jeho zlými úmysly a záměry. Pro mě to proto znamená, že budu dál pokračovat ve vyznávání víry našich předků tak, jak je vyjádřena v Apoštolském vyznání víry, Nicejském vyznání víry, na Tridentském koncilu a I. vatikánském koncilu. Co se týče II. vatikánského koncilu přijímám výrok biskupa Grabera, že koncil NEBYL – jistě ne na prvním místě – dogmatický koncil, protože „se zdržel dogmaticky závazných vyhlášení“. (str. 66)

Ještě otevřeněji píše, že „protože koncil byl primárně zaměřen na pastorační směřování a tedy se zdržel dogmaticky závazných vyhlášení nebo se distancoval, jako učinily předešlé církevní sněmy, od omylů a falešných nauk způsobem jasných anatemat, mnoho otázek vzalo na sebe rozpolcenost hrající duhovými barvami, která poskytuje jisté ospravedlnění pro ty, kteří mluví o „duchu koncilu“. (str. 66)

Ale je to přesně tato „rozpolcenost hrající duhovými barvami“, tento dvojznačný jazyk, tato dvojznačnost textového vyjádření, která charakterizuje II. vatikánský koncil, která dohání muže jako arcibiskupa Lefèbvra k tomu vážně zpochybňovat některá z klíčových vyhlášení /koncilu/. Na druhou stranu se nám však zdá, že jestliže je pravda, jak biskup Graber vyhlašuje, že koncil „se zdržel dogmaticky závazných vyhlášení nebo se distancoval, jako učinily předešlé církevní sněmy, od omylů a falešných nauk způsobem jasných anatemat“ – proč se tedy očekává, že arcibiskup Lefèbvre nebo kdokoliv jiný se podvolí všemu, co koncil řekl a udělal, zahrnujíce v to nezměrnou rozmanitost „pokoncilních reforem“?

Odpověď na tuto otázku, jak se mi zdá, je evidentní: Je to, jednoduše řečeno, očekávání nemožného. Je to příliš! Proto říkáme, co jsme již řekli předtím: postoj arcibiskupa Lefèbvra v tomto bodě historie bude jednoho dne ospravedlněn – jestli III. vatikánským koncilem nebo dokonce tímto nebo budoucím papežem se samozřejmě teprve uvidí. Vše je to v Božích rukách. Zatím silně doporučuji, abychom se všichni hodně modlili za papeže Pavla, stejně jako za arcibiskupa Lefèbvra, a prosili Boha, aby obnovil jednotu a pokoj a svornost v těžce rozděleném „domě víry“, který dnes stojí v tak velkém nebezpečí. A při modlitbě Ho prosme úpěnlivě za nikoliv špatně definovaný a plytký druh „křesťanské jednoty“ nebo dokonce zednářský druh „jednosvětové syntézy“, ale výhradně o jednotu světa v Kristu, za svět pevně svázaný s jednou, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církví s Kristem jako neviditelnou hlavou a papežem jako Jeho pozemským náměstkem. Za to se modleme k Bohu.

Zdroj: www.remnantnewspaper.com

Překlad: D. Grof