Obětování (1938)

Obětování (1938)

P. Ant. Čala O. P.

Předešlá část mše svaté (mše katechumenů) má svůj zvláštní cíl, svůj vlastní ráz; s eucharistickou obětí nesouvisí tak úzce. Je to jakési napodobení židovských modliteb konaných v synagoze. Lze ji přirovnati k večerním pobožnostem, při nichž se recitují nějaké modlitby, předvedou se nějaké zpěvy, přečte se úryvek z Písma svatého a podá se výklad čteného místa. První část mše má hlavně cíl poučný a měnívá se podle slavností. V prvních stoletích byla úplně samostatná, a proto se mohla slaviti, i když nenásledovala po ni hned eucharistická oběť (jako na př. o vigiliích).

Zcela jiného rázu je druhá část mše svaté, mše věřících. Její hlavní cíl jest: vzdáti Bohu náležitou poctu přinesením oběti. Její měnivé části bývaly vždy velmi nepatrné, i když celebrant sám improvisoval liturgické modlitby. Její původ je ryze křesťanský. Je to vlastně obnova eucharistické oběti, kterou slavil Kristus při poslední večeři. Proto není divu, že mezi první a druhou částí mše je pouze případkový vztah, pokud totiž k náležitému slavení eucharistické oběti je třeba i předběžného náležitého poučení.

Dříve než přikročíme k jednotlivým složkám této druhé části mše svaté, všimněme si napřed povšechně její stavby.

Zřetelně tu vidíme tři hlavní části: obětování, proměňování a přijímání; přípravu obětních darů, vlastní obětní úkon, a obětní hostinu. Mši věřících lze přirovnati ke křivce: Začíná pokorným přinášením obětních darů, chleba a vína; pak prostřednictvím Ježíše Krista vystoupí až k nebes výšinám proměňováním a nekonečnou oslavou Boha; a konečně sestupuje k lidem, aby jim dala Tělo a krev Kristovu, a přivedla je k životu věčnému.

I. První část mše věřících je obětování.

V nejstarších dobách křesťanských bývalo obětování velmi prosté a zároveň velebné. Celebrující kněz po kredu sestoupil s katedry, přišel až k přehradě presbytáře (mřížce), a tam přijímal obětní dary, které přinášeli věřící jeden po druhém. Obyčejně přinášeli chléb a víno; někdy také jiné dary, jako vosk, olej a jiné potřeby k oběti. Od celebranta pak přijímal obětní dary jáhen a ukládal je na obětní stůl.

Když všichni přinesli dary, celebrant si umyl ruce. Zatím přisluhující kněz s podjáhny vybral z přinesených chlebů, kolik jich bylo třeba k přijímání kleru a lidu, a připravil je na oltář. Rovněž tak bylo do kalicha přichystáno přinesené víno a smícháno s několika kapkami vody.

Zatím co věřící přinášeli své dary, sbor zpíval offertorium. Původně se zpíval celý žalm, a za každým veršem se opakovala přiléhavá antifona jako refrén. Když bylo přinášení darů skončeno, celebrant dal zpěvákům znamení, aby ukončili zpěv; a pak se pomodlil nad vybranými obětními dary jedinou modlitbu, zvanou sekrétu. Když později zanikalo přinášení obětních darů, zmenšoval se i počet zpívaných veršů žalmu, až konečně zmizel celý žalm a zbyla jen antifona.

Na potvrzení uvedeného popisu původního obětování lze uvésti celou řadu dokladů z nejstarších dob křesťanských.

Lze dokázati nejen že věřící přinášeli obětní dary, ale že to bylo i jejich povinností. Už sv. Cyprián († 258) vytýká jisté bohaté matroně, že přichází do chrámu s prázdnýma rukama a přijímá pak část oběti, kterou přinesl některý chuďas. (1) Sv. Cesarius (†543) povzbuzuje věřící, aby přinášeli dary k eucharistické oběti: „Oběti, jež jsou na oltáři, přinášejte. Rdíti se má člověk, který přijímá z cizí oběti, ač sám mohl přinésti oběť. To je dobrý křesťan, který když jde do chrámu, přináší obětní dary, jež se obětují na oltáři.“ (2)

Na sněmu v Mâcon (585) bylo stanoveno (can. 4): „Když jsme zasedali na svatém sněmu, poznali jsme, že někteří křesťané na některých místech se odklonili od příkazů Božích..., když k posvátnému oltáři nepřinášeli žádného obětního daru. Proto ustanovujeme, aby každou neděli všichni muži i ženy přinesli obětní dary jak chléb, tak i víno.“

Na sněmu římském za Řehoře VII. r. 1078 bylo zdůrazněno, že věřící mají při mši svaté Bohu něco obětovat a neúčastnit se sv. oběti s prázdnýma rukama.

II. Jaký smysl má přinášení obětních darů?

Když někomu dávám nějaký dar, chci mu ukázati svou lásku, chci mu dáti své srdce, chci mu dáti sebe samého. Dar tedy zastupuje jaksi samého dárce. V daru dává člověk sebe samého. Obětní dar je tedy symbolem vlastní osoby a značí, že se chceme Bohu dáti zcela.

Přinášení obětních darů značí především vůli věřících: spoluobětovati s Kristem; neboť oběť Kristova je v jistém smyslu neúplná, jak praví sv. Pavel Ke Kolos. I. 24., jestliže s Hlavou neobětují též údy mystického těla Kristova. Přinášení chleba a vína je tedy symbolem obětování věřících: značí, že věřící obětují sebe, že se chtějí zcela dáti Bohu.

Všimneme-li si symboliky obětních darů, ihned s nich poznáme, jaký smysl má jejich přinášení. Chléb je obraz práce, obraz potu („v potu tváře jísti budeš chléb svůj“). Víno je obraz utrpení, protože bývá lisováno. V chlebě a víně tedy přinášíme to, co je hlavní obsah celého našeho života, totiž práci a utrpení. V chlebě a víně obětujeme tudíž celý svůj život, celou svou osobu.

V přinášení obětních darů je ještě jiný hluboký smysl: Křesťan přináší k oltáři chléb a víno, aby pak přijal tytéž způsoby, ale s jinou podstatou, při svatém přijímání. Poněvadž chléb a víno zastupuje osobu, znamená to, že k obětování přichází přirozený člověk, který má spoluobětovati a býti spoluobětován s Kristem, aby pak při proměňování byl proměněn v Krista, a mohl říci se sv. Pavlem: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

To je smysl obětování: úplné darování sebe Bohu, úplné sebeobětování, úplnou odevzdanost Bohu.

III. Nynější forma obětování je poněkud jiná, než byla v prvních stoletích křesťanských. Původní forma obětování, jak jsme ji právě naznačili, začala ponenáhlu zanikat v II. století. Místo chleba a vína bývaly pak obětovány peníze za odsloužení mše svaté na určitý úmysl. Někde se ujal zvyk konati při obětování ofěru, při níž věřící obětovali zase jen peníze. Jinde se při obětování konala sbírka buď „do zvonečku“ nebo na tácek.

Ofěra nebo sbírka při obětování, jakožto obětní dar věřících, má své oprávnění, svůj význam a svou cenu jako původní přinášení obětních darů. Proto by bylo záhodno z liturgických důvodů a také z výchovných důvodů, aby tam, kde už existuje, se udržela, a kde ještě neexistuje, aby byla zavedena, i kdyby snad věřící nemohli dáti více než nějaký pětihaléř. Neboť i malá oběť má velkou cenu, je-li dána z mála, jak uvádí Božský Spasitel v příkladu o chudé vdově. I kdybychom nemohli obětovati více než nějaký haléř, i kdyby snad kostel ničeho nepotřeboval, přece my vždycky potřebujeme vyjadřovati své sebeobětování Bohu také vnějším způsobem, přinesením nějakého daru.

Z mnoha mešní modliteb je patrné, že se předpokládá přinášení obětních darů ode všech. Na příklad v sekrétě z 5. neděle po sv. Duchu se praví: „Shlédni, Pane, na prosby naše, a tyto oběti služebníků a služebnic svých dobrotivě přijmi, aby co jednotlivci obětovali ke cti jména tvého, všem prospělo k spasení.“ Přičiňme se tedy, aby taková modlitba Církve nebyla nepravdivá pro naši lakotu nebo nevědomost, z níž bychom zanedbali činnou účast na eucharistické oběti.

IV. „Nynější modlitby k obětování nejsou zaznamenány ve starých liturgických knihách.“ (3) Po mnoho století byla totiž při obětování pouze jediná modlitba: sekréta. Teprve ve 14. století bylo přijato do římské liturgie ještě několik jiných modliteb.
K správnému chápání modliteb od obětování až do pozdvihování je třeba připomenout, že tyto modlitby se vztahují k dvojímu předmětu: k látce oběti, chlebu a vínu, a pak k tělu a krvi Páně, v něž bude proměněn chléb a víno. Modlitba při obětování chleba a vína posvěcuje tyto dary, činí je Bohu milé. Ale, jak praví Guéranger, „myšlenka knězova jde ještě dále, jde ještě za tento okamžik; kněz myslí na oběť, která bude na oltáři po proměňování, Oběť jedině pravou“. To nám vysvětluje, proč v modlitbách před proměňováním Církev užívá výrazů, jež lze vztahovati jen na tělo a krev Páně; jako na př.: oběť neposkvrněná, kalich spásy, svatá oběť, oběť chvály.

Obětování chleba. – Když se kněz pomodlí verš ofertoria, odkryje kalich, vezme do rukou paténu s hostií, pozvedne ji a takto se modlí: „Přijmi, svatý Otče, všemohoucí, věčný Bože, tuto neposkvrněnou oběť, kterou já nehodný sluha tvůj, přináším tobě, Bohu svému živému a pravému za nesčíslné hříchy, urážky a nedbalosti své a za všechny přítomné, jakož i za všechny věřící křesťany, živé i zesnulé, aby mně i jim prospěla ke spasení pro život věčný. Amen.“

Hostie není ještě proměněna. Ale kněz už ji v duchu vidí proměněnou v tělo Páně a proto ji nazývá neposkvrněnou. S touto myšlenkou ji obětuje: napřed za sebe, pak za přítomné věřící, za všechny křesťany v celém světě a konečně za všechny zemřelé; a žádá Boha, aby oběť Beránka Božího, jenž bude zakrátko přítomen v proměněné hostii, „prospěla jim k spasení pro život věčný“. Zde, jak praví Goyau, „v několika vteřinách se otvírají úžasné obzory: hlas kněze prosí nejen za všechny ty, kteří jakkoli patří k Církvi bojující, nýbrž také za všechny ty, kteří k ní kdysi patřili. A všechny údy této Církve jsou takřka postaveny před zrakem kněze, a ke všem se sklání paténa, na níž jest budoucí oběť“. (4)

(1) De opere et elem. 15.
(2) P. L. 39, 2238 a 2241.
(3) Duchesne: Origines du culte chrétien, paris 1909, p. 177
(4) Georges Goyau: Catholicisme, Paris 1931m p. 237

Zdroj: NA HLUBINU ročník XIII. číslo 8 (1938)

Zpracoval: D. Grof