Hřích (1936)
P. dr. St. Špůrek CSsR.
Hřích a zvláště hřích
těžký jest velmi neoblíbenou věcí. Nikoliv hřích jako hřích, nýbrž hřích jako
slovní výraz. Slovo hřích nenávidí kdekdo.
Nenávidí je duše
nevinné, protože jim připomíná nejhorší obludnost a největší zlo ve vesmíru.
Nenávidí je pachatel hříšných skutků, protože kvalifikuje nemoderním způsobem
jeho jednání. Nenávidí je ďábel, protože ďábel pracuje ne pod heslem hříchu,
nýbrž pod praporem pravdy, dobra a přirozenosti. Na jeho anoncích a na jeho
produktech nesmí býti značka „hřích“.
Nenávidí je pedagog,
nenávidí je myslitel, protože jim připomíná věci, které překonalo dnešní
veřejné mínění…
Mluví se o mravnosti, o
problému pohlavním, o divadle, o literatuře, o umění, o tělovýchově, o sportu –
a málokdy jest jasně a nebojácně řečeno: To již je hřích! Slovo hřích jest
ještě vítanou atrakcí v titulu knihy nebo filmu, jež jednají o „jeho nebo
o jejím hříchu“.
Člověk se naučil
pohrdati pojmem hřích, poroto pohrdá slovem hřích a pokud mu zbylo něco ze
svědomí, nenávidí je…
Dítě si řekne při svodu
k hříchu v srdci a snad i nahlas: To je hřích!
I dospělý slyší
v srdci hlas svědomí: To je hřích! Zvrhlý však neslyší již tohoto hlasu.
Říká si sám: To je přirozenost, právo individua, je to duševní, mechanický,
biologický jev. Nic více!
Zvrhlost má ovšem
stupně. Jsou lidé zvrhlí, kteří jsou společensky ztraceni a jichž se všichni
štítí. Jsou to ti, kteří se dovedou cynicky smáti nad spáchanou vraždou,
žhářstvím, podvodem, krádeží atd.
A jsou lidé zvrhlí,
společensky naprosto zachovalí a bezvadní, kteří se děsí poškození cizího
majetku a ublížení na životě, ale klidně se dovedou chechtati, je-li urážen Bůh
hříchy nevěry a hříchy těla.
V čem je příčina
tuposti moderního člověka k hříchu?
Je to jeden
z důsledků moderního názoru na člověka a na svět.
Sv. Tomáš praví (S. Th.
I-II, q. 71, a. 6 ad 5), že na hřích lze se dívati dvojím způsobem: Theologicky
a filosoficky. Theolog definuje hřích jako urážku Boží, filosof jako rozumovou
zvrácenost.
Kde tedy není myšlenky
na Boha, není ani starosti o urážku jeho majestátu, není starosti o hřích…
Kde pak není místa pro
zdravou, logickou filosofii a přesné, hluboké myšlení, kde je možné se
dopouštěti ve jménu rozumu nejabsurdnějších myšlenkových přemetů, tam nebudí
podiv taková rozumová zvrácenost etického řádu, jako je hřích.
Pro člověka, který věří
v Boha a věří v Ukřižovanou Lásku, je hřích děsnou skutečností
reálního světa, skutečností, jež by byla s to, znechutiti duši všeliký
smích…
Ježíš Kristus se prý
nesmál. Je to pochopitelné. Od okamžiku vtělení viděl nekonečnou zátopu špíny a
hříchu, jež přišel omývati – marně u přemnohých.
Biskup Wittman zamyslil
se tak hluboce nad hříchem, jeho zlobou a jeho početností, že se zřekl smíchu a
zavázal se k svému podivnému rozhodnutí i slibem.
Ve světle víry jest
jediný těžký hřích děsnější příšerou a pohromou, nežli nejkrutější rány a
tresty řádu fysického.
Je pln ďábelské zloby.
Celý vesmír nevyčerpá plně jeho obsahu… Jen Bůh může dokonale chápati hrůzu
hříchu.
Hřích jest vzpourou
proti Tvůrci. Tvor se vědomě a dobrovolně rozhoduje, že nechce Boha za svůj
cíl, že nechce k němu a že mu nebude sloužiti a obětovati mu své síly.
Vědomě a dobrovolně se rozhoduje, že chce místo Tvůrce tvora, místo cíle zastávku,
místo nebe zemi, místo lásky k Bohu lásku k sobě.
Každý těžký hřích jest
vzpourou. Nemusí však býti vzpourou výslovnou, projevenou nenávistí
k Bohu, jak chtěl modernismus. Stačí chtíti něco neslučitelného
s láskou Boží, s poslušností k Bohu. Není třeba přímo útočiti
proti nebi se staviteli věže babylonské.
Zloba hříchu trestá sebe
samu. Neboť hřích těžký jest naprostým přerušením nadpřirozených styků Boha
s duší. Je nenahraditelnou ztrátou Boha.
Ve vzpouře bytosti, na
níž závisí člověk ve všem jednání, v celém bytí – až do poslední buňky, až
do nejslabšího záblesku rozumu a záchvěvu srdce, jest nejhrubší zloba, jaké
jest schopno lidské srdce.
A ve ztrátě Boha,
nenahraditelné a absolutní, v naprostém ožebračení duše, zmrzačení jejích
mohutností, jest nejkrutější tragika, jakou může zažíti člověk…
Tragika jest důsledkem
zloby. V hříchu jest obojí nekonečné, poněvadž jedna znamená úder
v tvář nekonečné Lásky, druhá znamená ztrátu nekonečného Dobra.
Naturalistický pokrok
počítá hřích mezi veteš, starožitnost a přežitek.
Pro katolíka však
zůstává vždy tato „privace mravního řádu“ bolestnou realitou, které nemůže
přehlížeti pohrdlivým posunkem.
Na lahvích s jedem
je zákonem předepsané varování.
Na předmětech
s jedem duše zákon nepředepisuje malovati umrlčí hlavu. A přece bylo by
toho třeba. Naše kultura a naše civilisace jest prosycena jedem ducha, hříchem…
Ke cti a hrdosti
katolíka patří přizpůsobiti i v této věci myšlenky své myšlenkám Božím,
nazvati jed jedem a hřích hříchem, nebaliti hřích do staniolu opatrných,
neurčitých slov a zaujmout k němu poměr Ježíše Krista, který
v zastoupení člověka „ukřižován byl, aby se zničilo tělo hříchu (a to
k tomu konci), bychom nesloužili více hříchu“. (Řím. 6, 6)
Zdroj: NA HLUBINU ročník XI. číslo 5 (1936)
Překlad: D. Grof
